3. kapitola
O půl dvanácté odemkl Perry Mason dveře své soukromé kanceláře a podržel je otevřené pro Dellu Streetovou. „Nemusíte už dál čekat, Dello, ten spis zabral míň času, než jsem předpokládal. Sednu si tu a do té jedné budu číst soudní judikáty.“
„Ale já chci čekat.“
Mason si pověsil kabát a klobouk. „Nebudete mít co dělat. Promluvím si s ní a…“
„Ne,“ přerušila ho, „teď tady musím zůstat. Zrovna jsem si dala kafe, což znamená, že dobrou hodinku dvě nebudu moci usnout.“
Mason se pohodlně uvelebil ve svém otáčecím křesle. Na rozdíl od většiny dlouhánů jeho pohyby nebyly neohrabané. Mnoho svědků, kteří se dali zmást jeho nedbalými způsoby, se domnívalo, že jejich historky, vybájené na stanovišti svědků, působí naprosto věrohodně. Náhle však shledali, že stojí před párem očí tvrdých jako žula. Příliš pozdě si uvědomili, že Mason se vrhá na křivopřísežníky s divokou bojovností a používá svého bystrého mozku jako rapíru. Ve většině případů však Mason s oblibou zaujímal neformální postoj, vzbuzující zdání dobrácké lehkomyslnosti. Neměl rád konvenčnost a projevovalo se to v jeho chování i ve vedení soudních pří.
Della Streetová, jeho sekretářka, se v jeho náladách dobře vyznala. Existovalo mezi nimi ono vzácné porozumění, jež vzniká tehdy, když dva duševně spříznění jedinci oddaně slouží stejné věci. Když šlo do tuhého, byli schopni podat výkon bezvadně sehraného a skvěle vytrénovaného týmu.
Mason se zhoupl v křesle a zkřížil nohy na stole.
„Měl jste jí říci, aby přišla v úředních hodinách,“ řekla Della vyčítavě. „Měl jste perný den a navrch ten diktát…“
Mason odmítavě mávl rukou. „V tomto případě ne. Mluvila, jako by byla opravdu v nesnázích.“
„Jak to víte? Vždyť jste si ani nevzal přípojku.“
„Ale viděl jsem váš obličej.“
„No dobrá, opravdu na mne dost zapůsobila, ale stejně nevím, proč to nemohlo počkat do zítřka.“
„Právník je v mnohém jako lékař,“ prohlásil Mason. „Lékař zasvětil svůj život zmírňování bolestí těla, právník ulehčuje bolestem ducha a mysli. Právní mašinérie je velice náchylná k haváriím, pokud není pečlivě naolejovaná a neběží hladce. Právníci jsou vlastně inženýři.“
Mason vytáhl cigarety, nabídl jednu Delle a zapálil jí i sobě. Seděl pohodlně opřený ve svém křesle a odpočíval. Po chvíli odmlčení znovu zauvažoval nahlas: „Jednou z prvních věcí, které si musí dobře uvědomit člověk mého řemesla, je, že klient, který na něho nejvíc naléhá a připravuje ho o čas, obvykle za to nehodlá zaplatit. Ale řekl bych, že tohle nebude ten případ.“
„Platí to všeobecně?“ zeptala se Della.
„Ovšem. Klient, který hodlá advokátovi zaplatit, se snaží, aby ho to přišlo co nejlevněji. Proto od něho nevyžaduje mimořádné služby, pokud to není naprosto nutné. Klientovi, který zaplatit nehodlá, je výše účtu dokonale fuk. Proto s klidem volá advokáta v kteroukoli noční hodinu, žádá ho, aby odložil sobotní golf nebo přišel do kanceláře v neděli. Je to totiž úplně jedno.“
„Když to bude tenhle případ, pošlu jí účet na pět set dolarů, podotkla Della.
„Víte co, Dello, zkuste jí zavolat a řekněte jí, že jsem skončil dřív, než jsem předpokládal, takže schůzku můžeme o hodinu uspíšit.“
Ještě ani nedomluvil a zazvonil telefon.
Della zvedla sluchátko: „Haló, ano, tady kancelář pana Masona… Nemůžete mluvit zřetelněji? Kdo je to? Jak se jmenujete?“ Obrátila se k Masonovi a zakryla rukou mluvítko. „Je opilá.“
„Kdo? Ta Faulknerová?“
„Ne, Esther Dilmeyerová.“
„Aha, svědkyně. Promluvím si s ní.“
Della mu podala sluchátko.
„Haló, co se děje, slečno Dilmeyerová?“
Hlas v telefonu byl tak nezřetelný, že rozuměl jen s obtížemi.
„Slíbila jsem, že přijdu do vaší kanceláře… nemůžu… otrávená…“
„Cože?“ zeptal se Mason ostře.
„Otrávená,“ řekl hlas unaveně. „Dostali mě.“
Masonovi zasvítilo v očích. „Cože? Otrávili vás?“
„Ano.“
„Nejste opilá?“
„Dneska ne… i když jsem byla naštvaná. Byli rychlejší.“
„Kde jste?“
Mluvila s námahou, mezi jednotlivými slovy těžce oddechovala: „V bytě… bonboniéra… snědla… špatně… nemůžu… prosím, po…
