5. kapitola
Silnice, která vedla Šeříkovým kaňonem, se kroutila a vinula jako had. Odbočovaly z ní postranní cesty, přizpůsobovaly se příkrým svahům a mířily k osamělým domkům, vzdáleným od města jen pár kilometrů, a přitom dokonale venkovským. Kdysi, ještě než město začalo tak překotně růst, byl Šeříkový kaňon výletním místem. Byly zde chaty a chatičky, městští obyvatelé tady mohli trávit klidná sobotní odpoledne a celé neděle.
Potom se město začalo rozrůstat. Šeříkový kaňon byl příliš srázný, příliš zarostlý křovím a příliš nehostinný, než aby se dal rozparcelovat, ale přesto se našlo hodně těch, kdo zatoužili mít pozemek na svahu tak blízko města.
Masonovi dalo dost práce prorazit si cestu podél chodníku klikaté hlavní ulice snažil se zorientovat podle ulic, které z ní odbočovaly. Nakonec přece jen našel Acorn Drive a jel po ní až k místu, kde se cesta zatáčela kolem horského převisu a odkud viděl dolů do údolí. Dlouhé stuhy světel označovaly okružní třídy a vzdálená předměstí vypadala jako zářící skvrny.
Mason zpomalil a pátral po domovních číslech, ale domy byly daleko od silnice, tísnily se výš nebo níž na svahu, povětšinou zakryty dubovým houštím, které bylo na zdejších svazích domovem.
Mason náhle před sebou uviděl koncová světla parkujícího auta. Těsně před ním stálo další auto a před ním ještě jedno. Trochu výš po silnici směrem vpravo stála malá chata, celá ozářená světly. Na přední verandě se shromáždila skupina lidí. Kouřili a jejich cigarety připomínaly svými střídavými záblesky svatojánské mušky.
Přední dveře byly otevřené. V osvětleném obdélníku se pohybovali sem a tam muži s klobouky na hlavách. Mohla to být společnost přátel z Hollywoodu, ale z osvětleného stavení se neozývaly žádné veselé a rozjařené hlasy.
Mason stočil svůj vůz k chodníku a předními světly se téměř dotkl poznávací značky jednoho ze zaparkovaných aut. Bylo na ní velké E v kosočtverci, což znamenalo, že jde o policejní vůz. V tom okamžiku Mason zabočil a pokračoval kolem řady stojících automobilů.
Nějakých sto metrů dál silnice končila vydlážděným prostranstvím, kde se Masonovi jen taktak podařilo se otočit. Vyjel zpátky směrem k městu a na místě, kde neparkovalo žádné auto, zajel těsně k chodníku. Zhasl světla, vypnul zapalování a vyšel nahoru po schodech, které vedly od silnice k verandě. Jeden z mužů, kteří seděli na verandě, ho poznal, šel mu vstříc, stiskl mu paži a poodstoupil s ním trochu stranou.
„Tak co, pane Masone? Nemáte pro nás nějakou historku?“
„O čem?“ zeptal se překvapeně Mason.
„O vraždě. Jak jste se sem dostal? Jste tady jako právní zástupce a pro koho pracujete? A co to všechno vůbec znamená?“
„Řekl bych, že na mne jdete moc zhurta.“
„S čím?“
„S vraždou.“
„Vy jste o ní nevěděl?“
„Ne.“
„Tak co tady děláte?“
„Potřebuji mluvit s poručíkem Traggem,“ oznámil Mason. „Snažil jsem se ho sehnat na policii a tam mi řekli, že ho najdu tady. Ale neřekli mi, co se tady stalo. Čili tady někoho zabili?“
„Ano. Střelili ho do zad dvaatřicítkou.“
„Ví se, kdo to udělal?“
„Ne.“
„A kdo je ten mrtvý?“
„Jmenuje se Harvey J. Lynk.“
„Lynk… To mi nic neříká. Co dělal?“
„Kšefty. Byl spolumajitelem baru Zlatý roh. Nad tím barem je ještě jedno patro.“
„Pokoje?“ tázal se Mason.
„Ruleta, kostky, poker.“
„A co bylo tohle? Hnízdečko lásky?“
„To se neví – prozatím.“
„Říkáte, že byl spolumajitelem? Kdo je ten druhý?“
„Clint Magard.“
„Už mu to oznámili?“
Novinář se dal do smíchu. „Policie mu to oznámila a všechny noviny ve městě za ním poslaly své lidi, aby z něho něco vytáhli.“
„A nač ten vzruch?“
„Vypadá to na sólokapra. Je v tom ženská. Uvnitř je dámská kabela s noční košilí a s nějakými hadříky. Na prádelníku je rozsypaný pudr a na cigaretovém špačku otisk rtěnky. Tragg má pár trumfů, se kterými může ledacos podniknout. Určitě by se z toho dal udělat pěkný šťavnatý skandálek, než bys řekl švec. Rozkošná mladičká dívenka zápasí o svou čest a nakonec se chopí zbraně. Lynk se jí chce zmocnit. Dochází k boji. Dívenk…
