KAPITOLA TŘINÁCTÁ
John Murphy vypadal jako bengálský hulán.
Měl plešatou kebuli, bílý knír, růžovoučkou pleť a slušné panděro.
Vypadal jako penzionovaný plukovník, který se právě vrátil z nějaké britské kolonie. Nebyl penzionovaným plukovníkem. Byl penzionovaným makléřem a trávil čas vystřihováním kupónů mezi čtyřmi stěnami jednoho starého domu v New Posquitu na periferii.
New Posquit nebyla Sand’s Spit. Po pravdě řečeno nacházela se na úplně opačné straně než Sand’s Spit. Domy ve čtvrti New Posquit nebyly nové ani se k sobě nemačkaly jako sardinky.
Murphyho starý dům ležel na šestnácti akrech zvlněné, zalesněné půdy. Nebyl milionářem, ale raději by se odstěhoval do iglú než na nějaké sídliště v Sand’s Spitu. V New Posquitu byly golfové, tenisové a jachtařské kluby. John Murphy byl členem všech. Možná že byl jejich členem proto, že byl na penzi a neměl do čeho píchnout.
Možná byl jejich členem proto, že byl velmi nervózní člověk, který v klidu neudržel ani sklenku džinu s tonikem, jak se mu třásly ruce.
Anebo byl nervózní proto, že ho vyslýchal policajt.
Steve Carella, který to odpoledne seděl naproti němu, si všiml, jak se starému pánovi třesou ruce, a v duchu se ptal, jestli by takový dědula na lovu dokázal trefit stodolu. Carella seděl s otevřeným notesem na klíně a snažil se dělat poznámky nenuceně, aby k nim poutal co nejmenší pozornost. Pro spoustu lidí představovalo psaní poznámek překážku k plynulému hovoru. Zažil už, jak mnoho lidí úplně ztuhlo při pohledu na pohybující se tužku. John Murphy byl velmi nervózní člověk, avšak Carella nevěděl, jestli je tak nervózní vždycky, anebo jestli mu ten třas způsobila přítomnost policajta.
„Bydlíte tu jen se svou rodinou, ano?“ zeptal se Carella.
„Ano,“ řekl Murphy. „Bydlím. Tady. Ano.“
„Jak dlouho jste v důchodu, pane Murphy?“
„Minulý měsíc to bylo jedenáct let,“ řekl Murphy. „Šel jsem v padesáti. Teď je mi jednašedesát.“
„Co děláte s volným časem?“
„Á, pořád něco.“
„Co třeba?“
„Hraju golf. Chodím na ryby, na lov.“ Murphy pokrčil rameny.
„Vlastním závodní vůz. Loni jsem jel závody. Jsem výborný řidič.“
„Jaký vůz máte?“
„Porsche.“
„Vyhrál jste ten závod?“
„Jel jsem dva. V prvním jsem skončil čtvrtý, v druhém druhý.“
„Takže jste opravdu dobrý řidič.“
„Vždyť jsem vám to říkal, ne?“ řekl Murphy. „Mám vám dolít?“
„Ne, děkuju. Jste dobrý lovec?“
„Příšerný. Nemám dost pevnou ruku. Mám vředy. Proto jsem tak nervózní.“ Předpažil. „Vidíte?“ řekl.
„Mmm,“ řekl Carella. „Pane Murphy, můžete mi něco říct o lovecké výpravě, kterou jste podnikl vloni na podzim? Jak jste byl na chatě Kukabonga.“
„Jistě,“ řekl Murphy.
Pustil se do vyprávění. Carella mu kladl otázky a průběžně si dělal poznámky. Murphy vylíčil, jak došlo k té hádce kvůli škeblím, a následný konflikt mezi Kramerem a Ketteringem. Měl výtečnou paměť. Pamatoval si jména všech mužů, podrobně si vybavil, co měli na sobě, dokonce i imitoval hlasy některých z nich. V podstatě řekl totéž, co vyprávěl Jerry Fielding Hawesovi v Kukabonze. Když si později Carella srovnával poznámky s Hawesem, zjistil, že totéž vypověděl i Frank Ruther.
„Viděl jste Ketteringa od toho rána?“ zeptal se Carella.
„Ne.“
„Byl jste od té doby na lovu?“
„Ne.“
„Jaké pušky vlastníte, pane Murphy?“
„Mám tři pušky. Brokovnici, malorážku a kulovnici s tropickou ráží.“
„Jaký model je ta kulovnice?“
„Savage.“
„Ráže?“
„Tři sta.“
„Mohu ji vidět?“
„Proč?“
„Rád bych.“ řekl Carella. „A taky bych si ji rád odnesl s sebou.“
„Na co?“
„Abych ji předal našemu balistickému oddělení.“
„Proč?“
„Sy Kramer byl zastřelen kulovnicí Savage ráže tři sta.“
„Četl jsem o tom v novinách,“ řekl Murphy.
„Proto jste tady?“
„Ano.“
„Myslíte si, že Kramera jsem zastřelil já?“
„To jsem neřekl, pane Murphy.“
„Já bych netrefil na deset kroků grizlyho. Myslíte, že bych dokázal zastřelil Kramera z auta ve tmě a v dešti?“
„To jsem neřekl, pane Murphy. Ale rád bych u té zbraně nechal udělat balistiku, jestli dovolíte.“
„Nemůžete si jednoduše čichnout…
