KAPITOLA PRVNÍ
Mohl se psát rok 1937.
Mohlo to tak vypadat některou noc na konci června – chodníky byly omyté drobným mrholením a asfalt se hladce a černě leskl v cákancích červených a zelených neónových světel. Vzdor tomu mžení visela ve vzduchu aromatická vůně, výrazná vůně června, lahodné aroma kypící zeleně. A ten libý pach bujení se mísil s parfémy kolemjdoucích žen, pachem lidí a automobilů, mísil se s všudypřítomným odérem nočního velkoměsta.
Oblečení by zřejmě vypadalo jinak, dámské sukně by byly o chlup kratší, pánská saka by možná zdobily malé límečky z černého sametu. Automobily by byly hranaté a černé. Z výloh by shlížel modrý orel Zákona o národní obnově. Našly by se drobné odlišnosti, jenomže velkoměsto se upřímně řečeno s léty zase tolik nemění, jelikož velkoměsto je pouze snůškou lidí a lidé jsou věční. A také podle toho, jak prudce řízl automobil zatáčku a zjevil se na nároží, se klidně mohl psát rok 1937.
Muž kráčející po chodníku ani nehnul brvou, když na rohu ulice zaskřípaly pneumatiky. Narodil se a vyrostl ve velkoměstě, a proto ho zvuk skřípajících gum nijak nezarazil. Oblečený s vytříbeným vkusem z prvotřídního salónu, vykračoval si s ležérní nadutostí.
Kráčel se sebejistým vědomím, že všechno je v pohodě, s jistotou, že je pánem všeho, na co padne jeho oko. Automobil se se skřípěním vynořil na nároží a zamířil rovnou k chodníku. Zastavil asi tři metry před kráčejícím mužem. Okna na straně k chodníku byla otevřená.
Motor běžel naprázdno.
V jednom z oken se objevila hlaveň pušky. Chodec se zarazil.
Člověk, který se chystal z pušky vypálit, se díval teleskopickým hledím upevněným na hlavni. Vzdálenost mezi ústím hlavně a mužem na chodníku nebyla větší než dva a půl metru. Náhle prořízl tmu kalně žlutý záblesk a vzápětí se ozvala strašlivá exploze. Mužův obličej vybuchl do tříště létající tkáně a kostí. Puška zmizela z okna.
Zlomek vteřiny se nedělo nic, ale pak se vůz prudce odlepil z místa, od pneumatik se vyvalil dým připalující se gumy a automobil se vřeštivě propadl do noci. Muž ležel na chodníku, proudem se z něho řinula krev a drobné mžení se na něj měkce snášelo jako rubáš.
Mohl se psát rok 1937.
Ale nepsal se.
Nad hlavním vchodem policejní stanice visely dvě zelené koule.
Pro ty, kteří by jednu z koulí mohli i přehlédnout, byly na obou napsány černou barvou číslice 87. Od chodníku vedlo ke vchodu sedm šedivých schodů. Hned za dveřmi seděl za vysokým stolem dozorčí seržant, připomínající sesazeného magistrátního úředníka.
Cedule na pultu upozorňovala všechny návštěvníky, že se nejprve musejí zastavit zde. Hned za stolem a naproti němu hlásal bíle natřený dřevěný obdélník ve tvaru dlaně s namířeným prstem: DETEKTIVNÍ ODDĚLENÍ. Prst ukazoval ke kovovému schodišti vedoucímu do prvního patra budovy policejní stanice. Na jednom konci chodby na tomto poschodí byla šatna. Na opačném, oddělená od chodby laťkovou přepážkou, byla služebna detektivů. Mezi šatnou a služebnou se nacházely dvě lavice, spisovna, pánské záchodky a místnost označená nápisem VYŠETŘOVNA.
Služebnu za laťkovým pažením nazývali někdy uniformovaní policisté z revíru „lapákem pro pátrače“. Přezdívali ji takto s laskavou závistí, jelikož právě zde vykonávali svou práci detektivové, policejní smetánka, pátrači 87. revíru.
Ráno sedmadvacátého června se detektiv Bert Kling zabýval jistým Mariem Torrem.
Torr se dostavil na stanici o své vůli, vystoupil po sedmi šedých kamenných schodech, zastavil se poslušně u stolu, zeptal se, kde najde detektivy, a byl odkázán na směrovou šipku naproti. Vyšel do prvního patra, vstoupil do spoře osvětlené chodby, na okamžik zaváhal a potom došel na její konec, kde čekal před ohrazením tak dlouho, dokud se ho jeden z detektivů nezeptal, co si přeje. Torr měl na sobě tuctové konfekční kvádro. Jsou muži, na kterých oblek za pětatřicet dolarů vypadá jak od prvotřídního krejčího. Torr k takovým šťastlivcům nepatřil. Hnědý vlněný oblek na něm visel, jako by ho zdědil po silnějším bratrovi. …
