KAPITOLA DESÁTÁ
Od břehů jezera a úpatí lovecké chaty Kukabonga byl výhled na zelenavé vrcholy hor a jasně modrou oblohu za nimi. Chata byla malá, sroubená z klád, které jako by byly součástí okolního porostu.
Ze skalnaté plošiny takřka u hladiny jezera se zvedaly dvojité dřevěné schody, jehlanovitě stoupající k hlavnímu vchodu chaty.
Vchod tvořily holandské dveře, jejichž horní část byla ve chvíli, kdy Hawes šlapal po schodech nahoru, otevřená. Lezl do nich otráveně a téměř s těžkým srdcem. Prověřil už půl tuctu chat roztroušených po horách, tvrdošíjně se prodíraje z Griffinsu, který byl jeho výchozím bodem, dál na sever. Nikdo z majitelů chat si nevzpomínal na muže jménem Sy Kramer. Většina z nich ale připustila, že skuteční lovci přijíždějí teprve koncem října, kdy začíná lovecká sezóna. V září to není ono. Jeden chatař přiznal, že začátkem září u něho bývá plno takových, kteří podle něho nejsou žádnými lovci, ale podvodníky.
Jsou to prý muži, kteří bulíkují své manželky, že jedou do hor na lov, a přijíždějí sem s holkama.
Hawes byl zklamán. Krajina byla hezká, jenomže on sem nepřijel obdivovat přírodní krásy. Nadto už nebyl zamilovaný a ustavičná stoupání, křiklavá bezoblačná modř oblohy a nekonečné štěbetání ptáků a bzučení hmyzu ho začalo poněkud nudit. Téměř zalitoval, že nesedí v kanceláři, odkud pro činžáky není vidět na nebe.
Člověku se zadře pod kůži, pomyslel si. Je to necivilizovaný betonový parchant, ale člověk si ho zamiluje.
„Ahoj,“ ozvalo se nahoře na schodech.
Hawes zvedl zrak. „Dobrý den,“ řekl.
Muž stál hned za spodní polovinou holandských dveří. Viditelná půlka jeho těla byla hubená a pevná. Bylo to tělo indiánského zvěda, tělo muže, který tráví čas dřinou na slunci. Muž měl na sobě bílé tílko, které pokrývalo jeho železné svaly jako tenká vrstva oleje.
Tvář měl energickou a hranatou, mohla být vytesána ze skály, která se zvedala vzadu za chatou. Oči byly modré a pronikavé. Poklidně kouřil z dýmky a nenucenost, s jakou z ní potahoval, změkčovala první dojem z tuhé svalnatosti. I jeho hlas, v porovnání se šlachovitostí těla, byl měkký a jemný, mírně říznutý místním nářečím.
„Vítejte v Kukabonze,“ řekl muž. „Jsem Jerry Fielding.“
„Cotton Hawes. Těší mě.“
Fielding otevřel dolní část dveří, vyšel na odpočívadlo a natáhl opálenou ruku. „Nápodobně,“ řekl a podali si ruce. Fieldingův zrak vystřelil k bílému pruhu v jinak rezavé Hawesově kštici.
„To máte spálený od blesku?“ zeptal se.
„Ne,“ řekl Hawes. „Od kudly. Vlasy tam rostou bílé.“
Fielding pokývl hlavou. „Do jednoho tady uhodil blesk. Jako do Ahaba. Má ve vlasech něco podobnýho. Jak jste k tý ráně přišel?“
„Jsem policajt,“ řekl Hawes. Sahal do zadní kapsy pro průkaz, ale Fielding ho zarazil.
„Není třeba,“ řekl. „Všiml jsem si podramenního pouzdra, jak jste se ohýbal, když jste šel nahoru po schodech.“
Hawes se usmál. „Hodil byste se k nám,“ řekl. „Pojeďte se mnou do města.“
„Mně se líbí tady v horách,“ řekl Fielding vlídně. „Koho honíte, pane Hawesi?“
„Přízrak,“ odpověděl Hawes.
„Tady jich asi moc nenajdete. Pojďte dál. Mám šílenou chuť se napít, ale hrozně nerad piju sám. Nebo jste snad abstinent?“
„Bodla by sklenička,“ řekl Hawes.
„Samozřejmě,“ řekl Fielding, když spolu vešli do srubu. „Vím, že policajti ve službě pít nesmějí – ale já nejspíš dopis vašemu komisaři psát nebudu. Vy ano?“
„Já dopisy komisaři nepíšu skoro nikdy,“ řekl Hawes.
„Ani jsem si to nemyslel.“
Nacházeli se nyní uvnitř chaty. Místnosti vévodil obrovský kamenný krb. Po obou stranách krbu, na způsob venkovních schodů, bylo další dvojité schodiště vedoucí zřejmě k podkrovním pokojům.
Z hlavní místnosti vedly čtvery dveře. Jedny z nich byly otevřené a Hawes jimi viděl do kuchyně.
„Co to bude?“ zeptal se Fielding.
„Čistá skotská.“
„Mám rád muže, kteří whisku ničím neředí,“ řekl Fielding s úsměvem. „Je z toho poznat, že mají rádi silný kafe a něžný ženský.
Mám pravdu?“
„Máte pravdu.“
„Ještě něco vám o vás řeknu, pane Hawesi,“ řekl Fielding. „Dám krk n…
