KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Všichni tři muži měli v ruce zbraň.
„Zalezte,“ řekl Ruther.
„Rychle!“ vyštěkl Murphy.
„A ani muk,“ varoval Miller.
Výraz v Hawesově tváři byl výrazem naprostého ohromení. Muži vnikli hbitě a tiše do pokoje. Miller zamkl dveře. Murphy šel k oknu a stáhl roletu. Ruther šlehl pohledem po Hawesově prázdném podramenním pouzdru.
„Kde máte pistoli?“ zeptal se.
Hawes kývl hlavou ke stolku.
„Vem ji k sobě, Johne,“ řekl Miller Murphymu. Starý pán šel ke stolku a sebral pistoli. Zastrčil si ji za pas.
„Nečekali jsme vás, pane Hawesi,“ řekl Ruther. „mysleli jsme si, že vážně existuje nějaký David Gorman. Ví někdo…?“
Zazvonil telefon. Hawes zaváhal.
„Zvedněte ho,“ řekl Ruther.
„Co mám říct?“
„Ví někdo, že jste tady?“ zeptal se Miller.
„Ne,“ zalhal Hawes.
„Tak to bude nejspíš recepce. Mluvte prostě jakoby nic. Odpovídejte na to, na co se vás zeptají. A o nic se nepokoušejte.“
Hawes zvedl sluchátko: „Haló?“
„Cottone? Tady Steve,“ řekl Carella.
„Ano, tady je pokoj 1612,“ odpověděl Hawes.
„Cože?“
„U telefonu Cotton Hawes,“ řekl.
Carella se na okamžik odmlčel. Hawes téměř cítil mentální pokrčení ramen na lince. Potom Carella řekl: „Tak jo, tady pokoj 1612 a u telefonu Cotton Hawes. A teď mi řekni, v čem je ten fór.“
„Ano, objednal jsem si snídani,“ řekl Hawes. „Ani ne před deseti minutami.“
„Cože?“ zeptal se Carella. „Poslyš, Cottone –“
„Zopakuju vám objednávku, jestli chcete,“ řekl Hawes, „ale nechápu, proč… Dobře, dobře. Objednal jsem si džus, kávu a topinku. Ano, to bylo všechno.“
„Je to Cotton Hawes?“ zeptal se Carella, naprosto zmatený.
„Ano.“
„Tak co –“
Hawes zakryl mluvítko. „Chtějí poslat nahoru snídani, kterou jsem si objednal,“ řekl. „Můžou?“
„Ne,“ řekl Ruther.
„Nech je,“ navrhl Murphy.
„Nechceme, aby si mysleli, že se tady děje něco divného.“
„Má pravdu, Franku,“ řekl Miller.
„Dobře, tak ať ji sem pošlou. Ale dejte si pozor.“
Hawes odkryl mluvítko. „Haló?“
„Cottone,“ řekl Carella trpělivě, „právě jsem přišel do práce.
Musel jsem se někde zastavit, tak jsem přišel teprve teď. Měl jsem od Meyera na stole vzkaz, že ti mám zavolat do hotelu Parker a –“
„Přijďte hned nahoru,“ řekl Hawes.
„Heh?“
„Přineste mi ji hned teď. Pokoj 1612.“
„Cottone, nejsi –?“
„Budu čekat,“ řekl Hawes a zavěsil.
„Co říkali?“ zeptal se Ruther.
„Že ji pošlou nahoru.“
„Za jak dlouho?“
Hawes si rychle spočítal, jak dlouho potrvá, než dorazí auto se zapnutou sirénou od policejní stanice k hotelu. „Nanejvýš za čtvrt hodiny,“ řekl a vzápětí zalitoval, že neřekl půl hodiny. Co když ho Carella nepochopil?
„Čekal jsem jenom jednoho z vás,“ řekl Hawes. Rychle usoudil, že dokud mu údajný hotelový číšník nepřinese jeho údajnou snídani, nic se mu nemůže stát. Ale jestli nepřijde, jak dlouho budou tihle muži čekat? Musí je nechat mluvit. Když člověk mluví, neuvědomuje si čas.
„Mělo nás to napadnout,“ řekl Ruther. „Výraz přijďte sám ve vašich telegramech byl velmi matoucí. Pokud jste věděl, co se stalo s Ketteringem, musel jste vědět i to, že jsme byli tři. Proč tedy to přijďte sám? Předpokládali jsme, že jste tím myslel nás tři samotné, bez policie. Náš předpoklad nebyl správný, že?“
„Ne,“ řekl Hawes.
„Opravdu víte, co se stalo s Ketteringem?“
„Vím, že jeho auto leží na dně jezera u Kukabongy, a domnívám se, že je pohřbený někde v lese. Co jiného bych měl ještě vědět?“
„Je toho ještě spousta,“ řekl Miller.
„Proč jste ho zabili?“
„Byla to –“ začal Miller, ale Ruther ho příkře okřikl.
„Mlč, Joaquime!“ varoval ho.
„A není to jedno?“ zeptal se Miller. „Zapomínáte, proč jsme sem přišli?“
„Má pravdu, Franku,“ řekl Murphy. „Vždyť je to jedno.“ Starý pán vypadal směšně s jednou pistolí v ruce a druhou za pasem.
Vypadal jako nějaký věkovitý šerif z pustého, svého času drsného městečka na Divokém západě.
„Proč jste zabili Ketteringa?“ opakoval Hawes.
Miller požádal pohledem Ruthera o svolení. Ruther přikývl.
„Byla to nehoda,“ řekl Miller. „Byl zastřelen nešťastnou náhodou.“
„Kdo ho zastřelil?“
„Nevíme…
