Úředník v kanceláři pana Kosopáda zvedl hlavu od psacího stolu, nenápadně začichal a pokračoval v psaní svým ozdobným starodávným kurentem. Neměl čas věnovat se nezvaným stranám. Zákon se nedá uspěchat Vzápětí narazil obličejem na stolní desku, kam mu ji tiskla jakási strašlivá síla. V jeho omezeném zorném poli se objevila tvář pana Zichrhajce.
„Říkal jsem vám,“ řekl pan Zichrhajc, „že si nás pan Kosopád přeje vidět...“
„Ghnh,“ odpověděl úředník. Pan Zichrhajc kývl a tlak poněkud povolil.
„Promiňte, nerozuměl jsem vám. Co jste říkal?“ zeptal se znovu pan Zichrhajc a klidně pozoroval, jak se úředníkova ruka posouvá podél hrany stolu.
„On... nikoho... nepřijímá...“ slova skončila tlumeným vyjeknutím.
Pan Zichrhajc se naklonil k tváři přimáčklé na stole. „Za ty prsty se omlouvám, ale nemohli jsme přece dovolit, aby se ty ošklivé prstíky dostaly až tady k té malé páčce, že ne? Kdo ví, co všechno by se mohlo stát, kdybyste za ni zatáhl. Tak a teď... Které dveře vedou do kanceláře pana Kosopáda?“
„Druhé... dveře... doleva...“ zasténal muž.
„Vidíte? Oč je to jednodušší, když se k sobě chováme slušně? A během týdne, maximálně dvou, už zase udržíte pero.“ Pan Zichrhajc kývl na pana Tulipána a ten úředníka pustil. Muž se svezl k zemi.
„Chcete, abych ho -aně odkrouhnul?“
„Nechte ho,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc. „Myslím, že dnes budu na lidi hodný.“
Jednu věc musel panu Kosopádovi přiznat. Když Nová firma vstoupila do jeho kanceláře, zvedl hlavu a výraz jeho tváře se téměř nezměnil.
„Pánové?“ řekl.
„Ne aby vás napadlo mačkat nějakou -anou věc!“ upozornil ho pan Tulipán.
„Je tady něco, co byste měl vědět,“ řekl pan Zichrhajc a vytáhl z kapsy kabátu krabičku.
„Co to má být?“ pozvedl pan Kosopád mírně obočí.
Pan Zichrhajc rozepnul západku na straně skříňky.
„Tak si poslechněme ten včerejšek,“ řekl.
Skřet zamrkal.
„...úúó... óóéé... pipéé... čas je drahý, pane Zichrhajci. Nechci to protahovat. Co jste udělali se psem? “ Prst pana Kosopáda se dotkl jiné páčky na boku skříňky, „...piťpiťpiťpiť pop... Mí... klienti mají dlouhou paměť a hluboké kapsy. Dají se najmout jiní zabijáci. Rozumíte mi, že?“
Když pak páčka „vypnout“ udeřila skřeta do hlavičky, ozvalo se ještě slabé, ale zřetelné „Au!“.
Pan Kosopád vstal a přešel ke starodávnému likérníku.
„Nemáte chuť se něčeho napít, pane Zichrhajci? Obávám se, že mám jen balzamovací směs...“
„Zatím ne, pane Kosopáde.“
„...myslím, že bych tady ještě našel nějaký banán pro vaši...“
Při zvuku plesknutí, které zaznělo ve chvíli, kdy pan Zichrhajc zachytil ruku pana Tulipána, se pan Kosopád se šťastným výrazem obrátil.
„Já vám to říkal, já toho -anýho chlapa musím -aně zabít!“
„To jste si vzpomněl trochu pozdě, obávám se,“ upozornil ho právník a klidně si sedl. „Dobrá, pane Zichrhajci, myslím, že tady jde o peníze, že?“
„Všechno, co nám dlužíte, plus dalších padesát tisíc.“
„Ale toho psa jste nenašli.“
„Hlídka taky ne. A oni mají vlkodlaka. Toho psa hledá každý. Ten pes zmizel. Ale na tom nezáleží. Zato hodně záleží na téhle malé krabičce.“
„Něco takového má jako důkaz velmi malou platnost...“
„Skutečně? Záznam toho, jak se nás ptáte na psa? Jak mluvíte o zabijácích? Myslím si, že ten chlápek Elánius by se rozhodně v něčem takovém začal přehrabovat. Nevypadá jako někdo, kdo by si dal ujít podobnou příležitost.“ Pan Zichrhajc se nevesele usmál. „Vy máte něco na nás, dobrá, ale mezi námi,“ naklonil se blíže k panu Kosopádovi, „přestože některé z těch věcí, o nichž víte, by se daly posuzovat jako zločiny -“
„Všechny ty -aný vraždy, to pro začátek,“ přizvukoval spokojeně pan Tulipán.
„- protože jsme zločinci, je možno to považovat za naše typické chování. Zatímco vy jste,“ pokračoval pan Zichrhajc klidně, „úctyhodný občan. A to nevypadá moc dobře, když se úctyhodný občan zaplete do takových ošklivých věcí. Lidé o tom mluví.“
„Abychom si ušetřili... nedorozumění,“ řekl pan Kosopád, „učiním vám jistou nabídku -“
„V drahých kamenech,“ přerušil ho pan Zichrhajc.
„Milujem…
