3
Stáli venku v uličce, kde byla křídou nakreslena poloha mrtvého těla. Rabína už odvezli, ale jeho krev dosud hyzdila dlažební kostky. Mládenci z laboratoře hledající stopy a otisky prstů křiklavé skvrny opatrně obešli; hledali cokoli, co by je dovedlo k vrahovi.
Na zdi se skvělo „A“.
„Víš, Steve, já ti mám v tomhle případě prapodivnej pocit,“ řekl Meyer.
„Já taky „
Meyer vytáhl tázavě obočí.
„Čím to je?“
„Já nevím. Snad proto, že to byl služebník Boží.“ Carella se tvářil rozpačitě. „Rabíni a kněží a faráři mají v sobě něco nesvětskýho a naivního - a snad čistýho - a já mám asi pocit, že by se jich všechny tyhle špinavosti života neměly dotýkat.“ Odmlčel se. „Někdo musí zůstat nedotčenej, Meyere.“
„Snad.“ Meyer přemýšlel. „Já se cítím divně, protože jsem Žid, Steve.“
Mluvil velice tiše, jako by se svěřoval s něčím, co by neprozradil nikomu jinému.
„To chápu,“ řekl Carella jemně.
„Vy jste od policie?“
Ten hlas je překvapil. Ozval se náhle z druhého konce uličky a oni se otočili jak na obrtlíku.
Meyer instinktivně sáhl pravicí do pravé zadní kapsy po pouzdru se služební pistolí.
„Jste od policie?“ zeptal se hlas ještě jednou.
Byl to ženský hlas a se znatelným přízvukem jidiš.
„Jsme od policie,“ odpověděl Meyer.
Rukou se dotýkal pažby pistole a cítil, že Carella vedle něho je hotov vytáhnout svoji.
„Já vím, kdo zabil rebeho,“ prohlásila ta žena.
„Cože?“ zeptal se Carella.
„Říká, že ví, kdo zabil rabína,“ pošeptal mu udivený Meyer.
Ruka mu klesla podle boku. Šli pomalu ke konci uličky, tam, kde ústila do vedlejší ulice. Se světlem za zády tam bez hnutí stála žena; obličej měla ve stínu, bledé ruce v klidu, jen oči jí žhnuly.
„Kdo ho zabil?“ zeptal se Carella.
„Já toho rocejacha znám,“ odpověděla žena. „Znám vraha.“
„Kdo je to?“ opakoval Carella.
„Tamhleten!“ vykřikla žena a ukázala na bílé písmeno „A“ na zdi synagogy. „Sonej Jisrael! Ten!“
„Antisemita,“ přeložil Meyer. „Říká, že to udělal ten antisemita.“
Byli už u ní. Stáli všichni tři na konci uličky, lampa vrhala na dlažební kostky dlouhé stíny. Viděli jí do obličeje. Černé vlasy a hnědé oči, klasická židovská tvář padesátileté ženy, v jejíchž očích a ústech se skrývala krása poznamenaná věkem a ještě čímsi jiným.
„Který antisemita?“ zeptal se Carella.
Uvědomil si, že šeptá. V obličeji té ženy, v jejím černém kabátě a bledých rukách bylo něco, co přímo nedovolovalo mluvit nahlas.
„Z vedlejšího bloku,“ řekla. Byl to hlas soudu a zatracení. „Ten co se mu říká Finch.“
„Vy jste ho viděla, jak zabíjí rabína?“ zeptal se Carella. „Vy jste ho viděla při činu?“
„Ne.“ Odmlčela se. „Ale srdce mi říká, že je to on...“
„Jak se jmenujete, madam?“ zeptal se Meyer.
„Hannah Kaufmannová. Vím, že to byl on. Říkával, že to provede, a teď začal.“
„Řekl, že provede co?“ zeptal se Meyer trpělivě.
„Že vyvraždí všechny Židy.“
„Vy jste ho slyšela, když to říkal?“
„Slyšeli to všichni.“
„Jmenuje se Finch?“ zeptal se Meyer. „Určitě?“
„Finch. Vedlejší blok. Nad cukrářstvím.“
„Co myslíš?“ zeptal se Meyer Carelly.
Carella přikývl. „Kouknem se na něj.“
