A (Ed McBain)

5

Je možné, že pohled na rabína ležícího ve vlastní krvi byl na Meyera příliš. Je možné, že slova „Sonej Jisroel“ mu připomněla dětství, kdy se jako jeden z mála ortodoxních Židů v křestanském okolí a ke všemu s dvojitým jménem, jímž ho obdařil otec, bránil neurvalcům, kteří mu vstoupili do cesty a většinou měli drtivou převahu. Byl nadmíru trpělivý. Snášel otcův kanadský žerťík tak dobromyslně, až to překvapovalo, i když někdy mlčel a jen se nevesele usmíval zkrvavenými rty.

Ale dnes, v druhý svátek Pesachu, po tom, co hleděl na rabína ležícího na zemi v krvi, vyslechl zmučené vzlyky kostelníkovy a viděl odevzdaný obličej ženy v černém, měla na něj slova vyřčená na druhém konci pokoje nenadálý účinek.

Neřekl ani slovo, jen šel k Finchovi, stojícímu u skříně, zdvihl osmatřicítku vysoko nad hlavu, a jak se jeho ruka vracela dolů, natočil pistoli tak, že těžká pažba, namířená k ráně, se přiblížila k Finchově bradě.

Finch vztáhl ruce, ale ne, aby si chránil obličej - měl obrovské ruce se silnými klouby, znak zkušeného pouličního rváče. Roztáhl prsty a zachytil Meyerovu klesající paži v zápěstí. Pistole se zastavila necelých deset centimetrů od jeho obličeje.

Neměl však co dělat s nějakým klukem, nýbrž s policistou. Zřejmě hodlal vyrazit Meyerovi pistoli z ruky a pak ho na podlaze zmlátit do bezvědomí. Jenže Meyer zdvihl pravé koleno a vrazil ho Finchovi do rozkroku a pak, protože pravou pěst měl dosud v sevření, zaťal levou a vší silou ji vrazil Finchovi do břicha. Prsty povolily a Finch ucouvl o krok, právě když se Meyer rozmáchl k bekhendu. Pažba narazila na Finchovu čelist a Finch letěl na stěnu vedle skříně.

Čelist se nezlomila jen zázrakem. Finch narazil na skříň, chytil se roztaženýma rukama dveří, přitiskl se k nim a pak potřásl hlavou. Zamžikal a znova potřásl hlavou. Zůstat vzpřímený se mu zřejmě podařilo jen silou vůle.

Meyer stál, beze slova ho pozoroval a těžce oddychoval.

Carella, který už byl také v pokoji, se zastavil na jeho druhém konci, připravený Finche zastřelit, kdyby hnul prstem.

„Jmenuješ se Finch?“ zeptal se Meyer.

„Já se s Židama nebavím,“ odpověděl Finch.

„Tak to zkus se mnou,“ řekl Carella. „Jak se jmenuješ?“

„Děte oba do prdele, vy i ten váš židovskej kámoš!“

Meyer nezvýšil hlas. Prostě přistoupil k Finchovi a velice tiše řekl:

„Ty grázle, za dvě minuty je z tebe mrzák, protože ses bránil zatčení!“

Nic dalšího nemusel říkat, mluvily jeho oči a Finch byl rychlý čtenář.

„Oukej,“ řekl a zakýval hlavou. „Menuju se tak.“

„Co je v té skříni, Finchi?“ zeptal se Carella.

„Moje hadry.“

„Odstup od těch dveří!“

„Proč?“

Ani jeden z policistů neodpověděl.

Finch se na ně krátce podíval a rychle odstoupil od dveří. Meyer je otevřel. Skříň byla až nahoru plná balíčků svázaných brožurek. Na jednom svazku provázek povolil a brožurky se vysypaly na podlahu. Právě ten zřejmě hodil Finch do skříně, když zaslechl klepání na dveře. Meyer se shýbl a jednu brožurku sebral. Tisk byl laciný a mizerný, ale o úmyslu se nedalo pochybovat. Brožurka se nazývala „Kdo nám pije krev“.

„Odkud to máš?“ zeptal se Meyer.

„Jsem člen Knižního klubu,“ odpověděl Finch.

„Na takové věci existuje několik zákonů,“ řekl Carella.

„Vážně? Tak mi jeden řekněte.“

„S radostí. Článek 1340 Trestního zákona.“

„Snad byste si měl přečíst článek 1342,“ řekl Finch. „Publikace je oprávněná, jestliže to, co je pokládáno za urážlivé, je pravda a bylo uveřejněno v dobrém úmyslu a s oprávněným účelem.“

„Zkusme tedy článek 514,“ řekl Carella. „Osoba, která podněcuje nebo napomáhá k podněcování nenávisti z důvodu rasy, víry, barvy nebo etnického původu...“

„Já nikoho nepodněcuju,“ ušklíbl se Finch.

„A já zase nejsem právník,“ řekl Carella. „Ale můžeme zkusit taky článek 700, který definuje diskriminaci, a článek 1430, který stanoví, že vykonat čin, který zlovolně poškodí místo zasvěcené víře, je trestné.“

„Co to má bejt?“ zeptal se Finch.

„Přesně tak,“ řekl Carella.

„Vo čem to do prdele mluvíte?“

„Mluvím o tom, co jsi namaloval na stěnu synagogy.“

„Co sem namaloval? Jaký synagogy?“

„Kde jsi byl dneska v osm večer, Finchi?“

„Venku.“

„Kde?“

„Nepamatuju se.“

„Tak si koukej vzpomenout.“

„Proč? Říká se v Trestnim zákoně něco vo ztrátě paměti?“

„Ne, ale je tam jeden článek o vraždě.“