8
Irena Granavanová, Finchova sestra, byla jednadvacetiletá dívka, která už povila tři děti a pracovala na čtvrtém - byla v pátém měsíci těhotenství. Pustila detektivy do svého bytu na riverheadském sídlišti a hned klesla do židle.
„Musíte mi prominout,“ řekla, „ale boli mě záda. Doktor si myslí, že by to mohly bejt dvojčata. Dvojčata, to tak akorát potřebuju!“ Přitiskla si dlaně obou rukou na kříž a těžce vzdychla. „Já mám děti v jednom kuse,“ řekla. „Vdávala jsem se, když mi bylo sedmnáct, a od tý doby jsem pořád v jiným stavu. Moje děti jsou přesvědčený, že jsem tlustá, nikdy mě neviděly, abych nebyla v tom.“ Znova vzdychla.
„Vy máte děti?“ zeptala se Meyera.
„Tři,“ odpověděl.
„Někdy bych si přála...“
Zarazila se a na obličeji se jí objevil výraz popírající jakékoli přání.
„Co byste si přála, paní Granavanová?“ zeptal se Hawes.
„Odjet na Bermudy. Sama.“ Odmlčela se. „Byl jste někdy na Bermudách?“
„Nebyl.“
„Je tam prej moc hezky,“ řekla Irena Granavanová toužebně.
V pokoji nastalo ticho.
„Paní Granavanová,“ řekl Meyer, „my bychom vám rádi položili několik otázek. Týkají se vašeho bratra.“
„Co zase proved?“
„On už provedl něco předtím?“ zeptal se Hawes.
„No, vždyť víte...“
„Copak?“ zeptal se Meyer.
„No, ta věc na radnici. A jak bránili lidem jít do kina, vždyť to víte.“
„Nevíme, paní Granavanová.“
„Já to strašně nerada říkám o vlastním bratrovi, ale myslím, že v tomhle to nemá v hlavě v pořádku. Vždyť víte.“
„V čem?“
„No, to kino například. Film o Israeli a on a jeho kámoši bránili lidem, aby tam šli, a rozdávali brožurky o Židech a... pamatujete se na to? Lidi na něho házeli kamení a tak. Byla mezi nima spousta těch, co přežili koncentráky, vždyť víte.“ Chvilku mlčela. „Myslím, že to nemá v hlavě v pořádku, když dělá takovýhle věci, nemyslíte?“
„Zmínila jste se o radnici, pata Granavanová. Co tam váš bratr -“
„No, to bylo tenkrát, když starosta pozval toho židovskýho poslance, zapomněla jsem, jak se jmenoval, a měli mít projev na schodech radnice. Bratr tam šel a bylo to zase to samý, znáte to.“
„Zmínila jste se také o přátelich vašeho bratra. Co je to za přátele?“
„Ty praštěný kluci, co je pořád s nima.“
„Víte, jak se jmenují?“
„Vím, jak se jmenuje jeden. Brácha ho sem jednou přived. Má obličej samý pupínky. Pamatuju se na něj, protože jsem čekala Seana a on se mě zeptal, jestli mi může položit ruce na břicho, aby cítil, jak dítě kope. Řekla jsem, že to teda ne, v žádným případě. Pak už ani nepípnul.“
„Jak se jmenuje, paní Granavanová?“
„Fred, to je zkráceně Frederick. Frederick Schultz.“
„Je Němec?“ zeptal se Meyer.
„Je.“
Meyer krátce pokýval hlavou.
„Paní Granavanová,“ řekl, „byl tu váš bratr včera večer?“
„Proč? On vám to řek?“
„Byl?“
„Nebyl.“
„Vůbec ne?“
„Ne, včera večer tady nebyl. Byla jsem sama doma. Manžel hraje v sobotu večer kuželky.“ Odmlčela se. „Já sedím doma a hladím si svý velký břicho a on si hraje kuželky. Víte, co si někdy přeju?“
„Co?“ zeptal se Meyer.
Jako kdyby se o tom nebyla už zmínila, Irena Granavanová řekla:
„Abych tak jednou mohla jet na Bermudy. Sama.“
„Heleďte,“ řekl malíř pokojů Carellovi, „potřeboval bych vrátit ten svůj žebřík.“
„To chápu,“ přisvědčil Carella.
„Štětky si můžou nechat, i když některý byly pěkně mastný Ale ten žebřík musím mít, potřebuju ho. Kvůli těm vašim kolegům z laboratoře jsem už prošvih jeden den práce.“
„To máte tak ...“
„Vrátím se dneska ráno k synagoze a můj žebřík a barvy a štětky jsou pryč. A jak někdo zřídil tu uličku! Ten dědek, co tam dělá kostelníka, mi řek, že faráře v sobotu večer někdo zabil a policajti že odnesli všechno s sebou. Chtěl jsem vědět, který policajti, a on povídá, že neví. Tak jsem zavolal dneska ráno na policejní ředitelství. Přepojovali mě z jednoho poldy na druhýho, celkem jich bylo šest, až mě nakonec spojili s nějakým Grossmanem v laboratoři.“
„Ano, to je poručík Grossman,“ řekl Carella.
„Správně. A ten mi řek, že nemůžu dostat ten svůj zatracenej žebřík, dokud oni nebudou hotový se vš…
