KAPITOLA 4
Bylo asi za deset minut tři hodiny odpoledne, když zazvonil telefon a Della Streetová, která ho zvedla, řekla: „Tady je slečna Streetová, soukromá sekretářka pana Masona… Kdo?… Mohla byste mi říct, čeho se to týká?… Moment, podívám se.“
Della Streetová přikryla mluvítko telefonu dlaní a řekla vzrušeným hlasem: „Volá Věra M. Martelová a chce si s vámi promluvit o záležitosti, která, jak říká, je velice důvěrná.“
„Poslouchejte to, Dello,“ vyzval ji Mason.
Zvedl telefon na svém stole a ohlásil se: „Haló, u telefonu Mason.“
Hlas té ženy byl poněkud vysoce položený. Mluvila tak rychle, že jednotlivá slova splývala v jeden plynulý proud, takže bylo obtížné rozumět tomu, co vlastně říká.
„Pane Masone, chci vás varovat, že lidé, kteří strkají nos do věcí, do kterých jim nic není, obvykle přijdou na to, že udělali velkou chybu.“
„Chcete tím naznačit, že já strkám nos do věcí, do kterých mi nic není?“ zeptal se Mason.
„Nedělejte hloupého,“ řekla. „Najal si vás člověk, který uvedl, že se jmenuje Edward Carter. Pro vaši informaci – byl to E. Carter Gilman, manžel Nancy Gilmanové. Nenechejte si od něj vykládat nesmysly a taky si nemyslete, že když se do toho vložíte a mávnete kouzelným proutkem, Gilmanovy starosti rázem zmizí.
Náhodou vím, o čem mluvím. Chci vás jen varovat, že tohle je příliš složitá záležitost pro nějaké jednoduché řešení, pane Masone. Carter Gilman je blázen. Kdyby věděl, co rozdmýchává, radši by vám sám řekl, ať si těch sedm set padesát dolarů strčíte do kapsy a na celou tuhle věc zapomenete. Obávám se, že chudáček pan Gilman je tak trochu padlý na hlavu. Místo toho, aby se potížím vyhnul, ještě je přivolává.“
Mason vrhl významný pohled na Dellu Streetovou, která seděla u přípojky a tužka jí létala po papíře nad stránkou notesu, do kterého si psala těsnopisné poznámky.
Advokát počkal, až se tužka zastaví, zaznamenávaje, že Della dorazila na konec rychlého proudu, který ta žena vychrlila.
„Myslela jste si, slečno Martelová, že jeden telefonní hovor s vámi stačí k tomu, aby právní zástupce přestal jen tak mýrnyx - týrnyx pracovat pro klienta, kterého označíte?“
„To zajisté nikoliv,“ odsekla. „Nejsem takový blázen, abych plýtvala svým ani vaším časem. Prostě teď zavolejte do Graystone na číslo 9 –3535 a požádejte kohokoliv, kdo telefon zvedne, ať vás spojí s Edwardem Carterem. Povězte mu, kdo jste, a řekněte mu, že vám telefonovala Věra Martelová a požádala vás, abyste mu sdělil tohle: ‚Otisky vašich prstů jsou přes otisky osoby, kterou se snažíte chránit.‘ Rozumíte, pane Masone? Jednoduše mu to vyřiďte. Nemusíte mu říkat nic víc – a to číslo, pane Masone, vám ještě jednou zopakuju: Graystone 9 –3535, ačkoliv jsem si celkem jistá tím, že ta vaše krasotinka sekretářka tenhle rozhovor buď zapisuje těsnopisem, nebo jej nahrává na magnetofon. Není nutno to komentovat, pane Masone. Váš klient je blázen. Nashledanou!“
Na druhé straně drátu někdo praštil telefonem.
Mason zavěsil a Della Streetová, která si dělala poznámky těsnopisem, pomalu položila sluchátko.
„Tak co vy na to?“ zeptal se Mason.
„To byl pane přednes!“ zhodnotila Della Streetová. „Nejspíš to mám všechno, ale byla to prácička k pohledání. Mluvila jak kulomet. Vypadalo to, že urazila pět set slov za minutu.“
„Ještě něco?“ zeptal se Mason.
„Zdá se, že je slečna Martelová velmi pohotově informována o tom, co se děje s lidmi, které se rozhodne vydírat.“
„To tedy je!“ přitakal Mason.
„Napadá vás, jak to dělá?“ zeptala se Della Streetová. „Zatím ne.“
„A co skutečnost, že Edward Carter je ve skutečnosti Carter Gilman?“
„To není nic nového, alespoň ne pro nás,“ řekl Mason.
„Ale jak to, u všech všudy, mohla vědět? Evidentně vám řekl jméno, o kterém se domníval, že vás tím postaví mimo stopu tak, aby na to ona nepřišla, a bác ho – už za čtyři hodiny poté, co odešel od nás z kanceláře, vám ona zavolá a varuje vás, abyste od toho dal ruce pryč.“
„Tak si tu její informaci aspoň prověříme,“ rozhodl Mason. „Tolik jsme povinni udělat…
