4
Ten čtvrtek ráno hned po desáté zazvonil na Carellově psaním stole telefon. Zdvihl sluchátko, řekl „Sedmaosmdesátá pátrací skupina, Carella“ a podíval se na číslo volajícího na displeji.
„Nesnažte se mě zjistit,“ řekl Hluchý. „Volám z ukradeného mobilního aparátu.“
„Aha,“ řekl Carella, ale číslo telefonu si pro každý případ zapsal.
„A není to ten, z kterého jsem volal včera.“
„Ani jsem si to nemyslel.“
„Miluju moderní technologii, vy ne? Díváte se na displej kriminálky?“
„Dívám. Podle čísla by to měl být správní obvod Elsinore, ale odtamtud asi nevoláte, že ne?“
„Ne, nevolám. Já jsem totiž v parku přes ulici.“
„Aha.“
„Vy mi nevěříte, co?“
„Nevím, kde jste. Nebo co chcete. Mám tu ale moc práce, takže jestli chcete ohlásit nějaký trestný čin…“
„Chci vám říct, co mám v úmyslu udělat.“
„Aha.“
„Máte protivný zvyk. To vaše aha. Zní to trochu skepticky.“
„Hm.“
„Takhle kratší forma taky.“
„Podívejte, jestli mi chcete něco říct…“
„To chce trpělivost, trpěli…“ Carella zavěsil.
Právě přicházel Arthur Brown a dvířky v laťovém hrazení, které oddělovalo služebnu od chodby, postrkoval člověka s pouty na rukou. Oba muži byli černí, i když toto označení není příhodné, protože Brown byl hnědý jako jeho jméno a spoutaný muž měl pleť barvy písku. Nehodil se ani název Afroameričan, protože ten člověk pocházel z Haiti, kdežto Brown se narodil přímo v dobrých Spojených státech amerických. A to z něho učinilo rodilého Američana a ne nějakou podivnou složeninu.
Yankee Doodle Brown byl takový, jaký byl, měřil 190 cm a vážil 95 kg – aspoň to ráno – a byl veliký, rozložitý a hezký v trenčkotu, který si vzal, když ráno odcházel z domu, protože ještě pršelo. Ten druhý chlapík měl taky 190 cm nebo o něco míň, na sobě měl zelené polyesterové kalhoty, k tomu zelenou větrovku, okopané černé mokasíny a bílé ponožky. Oči měl zelené, zřejmě pěkná dávka francouzský krve, usoudil Brown.
Až dosud se muž vyjadřoval jedině ve francouzštině, jíž Brown vůbec nerozuměl.
„Co to máš?“ zeptal se Carella.
„Ještě nevím,“ řekl Brown! „Ten člověk řádil v korejským hokynářství, rozhazoval kolem sebe ovoce a zeleninu. Náhodou jsem jel kolem.“
„Máš kliku,“ řekl Carella.
„Já vždycky,“ řekl Brown a odepjal muži pouta.
„Eux, ils sont débiles,“ řekl Haiťan.
„Vyndej věci z kapes,“ řekl Brown. „Hezky semhle na stůl.“
„On nemluví anglicky?“ zeptal se Carella.
„Se mnou ne. Kapsy,“ řekl Brown a aby člověk líp rozuměl, sáhl mu do pravé kapsy, vytáhl z ní klíče a pár drobných a položil je na stůl, pak obrátil kapsu ven. „Vyndej všechno z kapes sem na stůl, chápeš?“
Být v tomhle městě policistou přestávala být legrace. Před lety byli cizinci, kteří se sem stěhovali, většinou bílí Evropané, jediné cizí jazyky, s kterými se člověk setkával, byla italština, španělština, jidiš a němčina. Dnešní přistěhovalci byli většinou černoši, lidé španělského původu a Asiati. Když jste tenkrát zadrželi někoho, kdo mluvil španělsky, pocházel v devíti případech z deseti z Portorika. Dneska byl každý původní Portoričan už Američan z druhého nebo třetího kolena a mluvil anglicky bez sebemenšího přízvuku. Někteří měli ovšem znatelně španělskou výslovnost a to byli nově příchozí, většinou z Dominikánské republiky nebo z Kolumbie. Ti koneckonců nepředstavovali velký problém, většina policistů si za ta léta osvojila španělštinu aspoň částečně a nadto byla u policie spousta lidí, jejichž prarodiče přišli z Guyany nebo San Juanu a byli po ruce, když nějaký chlapík spustil ve své řeči jako kulomet.
Ale co uděláte, když narazíte na někoho, kdo mluví francouzsky jako tenhle Haiťan? Brown neměl potuchu, jestli je to čistá francouzština nebo nějaký její bastard nebo dokonce nějaké nářečí, té hatmatilce by nerozuměl ani Pařížan. Věděl jen, že nerozumí z toho, co tu ten člověk mele, ani slovíčko.
Zvykl si nerozumět tomu, co říkala polovička lidí, které sem vodili. Co uděláte například, když se tu octne někdo z Guyany?
Za starých časů jste si s černochem popovídal a zjistil, že má ro…
