9/ DIOMEDOVI KONĚ
Zazvonil telefon.
„Haló, Poirote, jste to vy?“
Hercule Poirot po hlase poznal mladého doktora Stoddarta. Měl Michaela Stoddarta rád, byl mu sympatický jeho plachý přátelský úsměv, bavil ho jeho naivní zájem o zločin a vážil si jeho houževnatosti a bystrosti v oboru, který si zvolil.
„Nerad vás obtěžuji –“ dodal a zaváhal.
„Ale někdo obtěžuje vás?“ vytušil bystře Hercule Poirot.
„Přesně tak.“ Na hlase Michaela Stoddarta bylo patrno, jak se mu ulevilo. „Zásah hned naponejprv!“
„Eh bien, tak co pro vás mohu udělat, příteli?“
Stoddart řekl ostýchavě a trochu se při řeči zajíkal: „Obávám se, že je to velká drzost, po – požádat vás… abyste sem přišel. Možná nemáte čas… Ale… ale jsem tak trochu… jsem tak trochu… v bryndě.“
„Samozřejmě že přijdu. K vám domů?“
„Ne – jsem totiž v Mews, to je ta ulička za domem. Conningby Mews číslo 17. Opravdu můžete přijít? Budu vám nadosmrti vděčný.“
„Přijdu hned.“
Hercule Poirot kráčel tmavou ulicí Mews a díval se po číslech. Byla jedna hodina pryč a obyvatelé Mews se už zřejmě odebrali na lože i když v několika málo oknech se ještě svítilo. Když došel k číslu sedmnáct, dveře se otevřely a vyhlédl z nich doktor Stoddart.
„To je od vás hezké!“ řekl. „Půjdeme nahoru, ano?“
Do prvního patra vedlo schodiště úzké jako žebřík. Tam po pravé ruce byl dosti velký pokoj s pohovkami, koberečky, trojúhelníkovými stříbrnými polštáři a velkým množstvím lahví a skleniček.
Byl tam strašný nepořádek, všude se povalovaly nedopalky cigaret a střepy z rozbitých sklenic.
„Ha!“ řekl Hercule Poirot. „Mon cher Watson, soudím, že tady byl nějaký mejdan.“
„To musel být mejdan!“ řekl Stoddart zachmuřeně. „A ne ledajaký!“
„To znamená, že jste se jej nezúčastnil?“
„Ne, jsem tu pouze služebně.“
„Co se stalo?“
Stoddart vysvětloval: „Tenhle dům patří jedné ženě, která se jmenuje Graceová – paní Patience Graceová.“
„Zní to tak rozkošně starosvětsky,“ mínil Poirot.
„Na paní Graceové není nic rozkošného ani starosvětského. Je to pohledná žena, s níž nejsou žerty. Měla několik manželů a teď má přítele, ale podezírá ho, že od ní chce utéct. Tenhle večírek začal pijatykou a končil drogami – kokainem, abych byl přesný. Kokain je prevít, zpočátku se po něm cítíte velkolepě a máte pocit, že všechno je v nejlepším pořádku. Vzpruží vás a máte dojem, že dokážete dvakrát tolik než jindy. Když přeberete, následuje prudké rozčilení, rozčarování a delirium. Paní Graceová se strašně pohádala se svým přítelem, takovým nepříjemným chlapíkem, který se jmenuje Hawker. Výsledkem bylo, že se sebral a odešel a ona se vyklonila z okna a střelila po něm z nového revolveru, který jí nějaký hlupák daroval.“
Hercule Poirot zvedl obočí.
„Trefila ho?“
„Ale kdeže! Kulka ho minula o pár metrů. Trefila však chudáka jednoho pobudu, který se šoural uličkou Mews a přehraboval se v popelnicích. Dostal to do svalu na ruce. Samozřejmě udělal kravál a hosti ho rychle dopravili sem; když viděli, jak krvácí, začali větřit malér a doběhli pro mne.“
„No a?“
„Jednoduše jsem ho ošetřil. Nebylo to nic vážného. Pak do něho několik chlapíků začalo mluvit a nakonec souhlasil s tím, že za pár pětilibrovek o tom už nebude mluvit. Přišlo mu to velice vhod. Pro něho to bylo vlastně štěstí.“
„A co vy?“
„Já jsem měl ještě plné ruce práce. Paní Graceová mezitím dostala hysterický záchvat. Dal jsem jí injekci a poslal ji do postele. A pak tam byla jedna dívčina, mladičká, která byla už víceméně tvrdá – tak jsem ji také ošetřil. A mezitím se všichni co nejrychleji vypařili.“
Odmlčel se.
„A potom,“ řekl Poirot, „jste měl čas o tom všem popřemýšlet.“
„Přesně tak,“ řekl Stoddart. „Kdyby to bylo obyčejné pijácké rodeo, tak bych to nechal být. Ale narkotika jsou něco jiného.“
„Fakty jste si naprosto jistý?“
„Naprosto. Omyl je vyloučen. Byl to skutečně kokain. Našel jsem ještě trochu v jedné lakové krabičce – víte, oni to šňupou. Otázka je, kde ho berou? Vzpomněl jsem si, jak jste onehdy mluvil o nové velké vlně narkománie a rosto…
