2/ NEMEJSKÝ LEV
„Bylo dnes ráno v poště něco zajímavého, slečno Lemonová?“ zeptal se druhého dne dopoledne, hned jak vstoupil do místnosti.
Měl ke slečně Lemonové důvěru. Byla to žena bez fantazie, ale měla instinkt. Když o něčem řekla, že to stojí za pozornost, obyčejně to za pozornost stálo. Byla to rozená sekretářka.
„Nic zvláštního, pane Poirote. Ale je tam, myslím, jeden dopis, který by vás mohl zajímat. Položila jsem jej na vaši hromádku pošty hned navrch.“
„A co je to?“ Se zájmem vykročil.
„Je od nějakého muže, který chce, abyste vyšetřil zmizení manželčina čínského palácového psíka.“
Poirot se zastavil s nohou ve vzduchu. Vrhl na slečnu Lemonovou hluboce vyčítavý pohled. Nevšimla si toho. Začala psát na stroji. Psala s přesností a rychlostí rychlopalného děla.
Poirot byl otřesen; otřesen a roztrpčen. Slečna Lemonová, jeho vysoce výkonná slečna Lemonová ho zklamala! Čínský palácový psík! Pekinéz! A to se mu přihodí vzápětí po tom, co se mu té noci zdálo. Když mu sluha přinesl ranní čokoládu, odcházel právě z Buckinghamského paláce, kde se mu dostalo osobních díků! Už už se chystal říci něco ironického, něco kousavého. Neřekl však nic, protože slečna Lemonová bušila do stroje tak rychle a vytrvale, že by to stejně neslyšela.
Znechuceně cosi zabručel a z hromádky dopisů na kraji stolu vzal ten vrchní.
Ano, bylo to přesně tak, jak slečna Lemonová řekla. Městská adresa, krátká, věcná a jednoduchá žádost. Věc: únos čínského palácového psíka. Jednoho z těch hýčkaných mazlíčků s vyvalenýma očima, jaké chovají bohaté ženy. Hercule Poirot se při četbě ušklíbl.
Na dopise nebylo nic neobvyklého. Nic mimořádného, nebo – Ale ano, ano, v jednom malém detailu měla slečna Lemonová pravdu. Jeden malý detail byl něčím neobvyklý.
Hercule Poirot se posadil. Četl dopis pomalu a pečlivě. Nebyl to případ toho druhu, jaký by si přál, nebyl to případ toho druhu, jaký sám sobě sliboval. Vůbec to nebyl závažný případ, vlastně to byl případ krajně bezvýznamný. Nebyl to – tak zněla jeho hlavní námitka – herkulovský Úkol v pravém slova smyslu.
Ale naneštěstí byl zvědavý… Ano, byl zvědavý.
Zvýšil hlas, aby dolehl ke slečně Lemonové i přes hluk jejího psacího stroje.
„Zavolejte tomu siru Josephovi Hogginovi,“ přikázal jí, „a sjednejte mi schůzku v jeho kanceláři, jak navrhuje.“
Jako obvykle měla slečna Lemonová pravdu.
„Jsem obyčejný člověk, pane Poirote,“ řekl sir Joseph Hoggin.
Hercule Poirot udělal pravičkou neutrální gesto. Vyjadřovalo (rozhodnete-li se to tak brát) obdiv k bezpečné hodnotě kariéry sira Josepha a oceňovalo skromnost, s níž sám o sobě takto mluví. Mohlo ovšem také vyjadřovat elegantní nesouhlas s tímto prohlášením. V žádném případě nevyzrazovalo názor, který si Poirot už stačil udělat – že totiž sir Joseph určitě je (použijeme-li tohoto slova v hovorovějším smyslu) skutečně velice obyčejný člověk. Poirotův zrak spočinul kriticky na tučném podbradku, prasečích očkách, bambulovitém nose a úzkých rtech. Celkový dojem, kterého nabyl, mu připomínal někoho nebo něco – ale v dané chvíli nebyl s to si vzpomenout koho či co. Vzpomínka byla matná. Kdysi dávno… v Belgii… určitě to nějak souviselo s mýdlem…
Sir Joseph pokračoval.
„Nepotrpím si na krásné řečičky. A nechodím kolem horké kaše. Většina lidí by, pane Poirote, nechala tu záležitost plavat. Odepsala by to jako nedobytnou pohledávku a zapomněla by na to. Ale to není styl Josepha Hoggina. Jsem bohatý člověk – dvě stě liber mě, jak se říká, nezabije –“
„To vám gratuluji,“ vmísil se Poirot hbitě do řeči.
„Cože?“ Sir Joseph se na chvíli odmlčel. Malá očka se ještě zúžila. Řekl ostře: „Neříkám, že mám ve zvyku vyhazovat peníze oknem. Když něco chci, tak si to zaplatím. Ale platím tržní cenu – nic víc.“
Hercule Poirot řekl: „Uvědomujete si, že mé honoráře jsou vysoké?“
„Ovšem, ovšem. Ale tohle,“ sir Joseph na něho vrhl mazaný pohled, „tohle je pouhá maličkost.“
Hercule Poirot pokrčil rameny.
„Nesmlouvám,“ řekl. „Jsem odborník. Za služby odborníka musít…
