Celá e-kniha Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
13/ ÚNOS KERBERA
Hercule Poirot se ve vlaku podzemní dráhy klátil ze strany na stranu, kácel se tu na jednoho, tu na druhého souseda a přitom uvažoval o tom, že na tomto světě je skutečně příliš mnoho lidí. Přinejmenším jich je příliš mnoho v londýnském metru o této hodině, to jest v půl sedmé večer. Vedro, rámus, tlačenice, blízkost těl – nevítané doteky rukou, paží, ramen! Byl vklíněný mezi samé cizí lidi, kteří ho svírali, ano, mezi úplně obyčejné a naprosto nezajímavé cizí lidi – říkal si znechuceně. Lidstvo viděné takto en masse není vůbec přitažlivé! Jak zřídka člověk zahlédne tvář jiskřící inteligencí, jak zřídkakdy vidí femme bien mise, ano, dobře oblečených žen je pomálu! Co za vášeň nutí ženu do pletení v těch nejnepříhodnějších podmínkách? Žena s pletením v ruce nevypadá nejlépe; je zcela pohroužena do svého díla, má skelné oči a nepokojné prsty se pořád mrskají. K tomu, aby žena dokázala plést v přeplněné podzemce, potřebuje hbitost divoké kočky a Napoleonovu pevnou vůli, ale ona to svede! Jakmile se jí podaří vmáčknout se na sedadlo, už vytáhne jehlice s proužkem růžové pleteniny a ťuk ťuk, hned je rozkmitá.
Kde je klid, kde je ženský půvab, pomyslel si Poirot. Jeho obstarožní duše se bouřila proti shonu a spěchu moderního světa. Všechny ty mladé ženy kolem něho jsou jedna jako druhá, všechny postrádají půvab, všem schází plnokrevná svůdná ženskost. Vždy od žen vyžadoval přitažlivost hýřící barvami. Ach, vidět tak femme du monde, ano, ženu velkého světa, elegantní, chápající, duchaplnou, ženu bujných tvarů, ženu směšně a extravagantně oblečenou! Kdysi bývaly takové ženy. Ale dnes, dnes…?
Vlak zastavil ve stanici. Lidé se hrnuli ven a tlačili Poirota opět na hroty pletacích drátů; další se hrnuli dovnitř a tiskli ho jako sardinku do ještě těsnější blízkosti spolucestujících. Vlak se s trhnutím opět rozjel, Poirota to hodilo na tlustou ženu s neforemnými balíčky, řekl pardon a už letěl na vysokého hranatého muže, jehož aktovka se mu zaryla do zad. Opět řekl pardon a cítil, jak mu plihne knír a smutně visí dolů. Quel enfer! Naštěstí na příští stanici vystupuje!
Připadalo mu, že tu vystupuje přinejmenším sto padesát lidí, neboť to shodou okolností byla stanice na náměstí Piccadilly Circus. Vyvalili se na nástupiště jako mohutná přílivová vlna. A už zase byl Poirot vmáčknutý mezi lidi na eskalátoru, který je vynášel nahoru na zemský povrch.
Vzhůru, ven z toho pekla, říkal si v duchu Poirot. Jak rafinovanou bolest mu působí ten kufr, který ho na stoupajícím eskalátoru vytrvale zezadu tluče do lýtka.
V té chvíli někdo vykřikl jeho jméno. Trhl sebou a zvedl oči. Na protějším eskalátoru, který se sunul dolů, spatřil jeho nevěřící zrak vidinu z doby dávno minulé. Kvetoucí žena plné postavy; na bohaté kštici měděné barvy sedí slaměný klobouček a na něm celá rota svítivých opeřených ptáčků. Z ramen jí splývají kožešiny exotického vzhledu.
Z otevřených karmínových retů se nese její sytý hlas s cizím přízvukem. Plíce jí slouží a tak se hlas pěkně rozléhá. „Je to on!“ vykřikla. „Opravdu je to on! Mon cher Hercule Poirot! Musíme se zase sejít! Určitě!“
Avšak ani sám Osud není tak neúprosný jako dva eskalátory, pohybující se opačným směrem. Jeden vytrvale a nemilosrdně vynášel Hercula Poirota nahoru, zatímco druhý s hraběnkou Verou Rossakoffovou sjížděl dolů.
Obrátil se na bok, vyklonil se přes madlo a zoufale volal: „Chère Madame – kde vás najdu?“
Z hlubin k němu slabě dolehla odpověď. Byla neočekávaná, ale přesto se mu v této chvíli zdála velice případná.
„V pekle.“
Hercule Poirot zamrkal. Pak zamrkal ještě jednou. Najednou se zapotácel. Ušlo mu totiž, že už je nahoře, a zapomněl řádně vykročit. Dav kolem něho se dělil do dvou proudů. Na jedné straně hustý zástup postupoval k eskalátoru, jedoucímu dolů. Má se připojit? Myslela to hraběnka takto? Není pochyb, že cestování v zemských útrobách v nejrušnějším čase opravdu je peklo. Pokud to hraběnka myslela takhle, nemůže než s ní souhlasit.
Poirot rázně přeš…
