Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

7/ STYMFÁLŠTÍ PTÁCI

 

Harold Waring si jich poprvé všiml, když kráčely po cestičce od jezera. Seděl před hotelem na terase. Den byl krásný, jezero modré a slunce zářilo. Harold kouřil dýmku a měl pocit, že svět je báječné místo.

Jeho politická kariéra se vyvíjela dobře. Být tajemníkem ministra ve třiceti letech je něco, na co může být člověk právem hrdý. Doneslo se mu, že ministerský předseda komusi řekl, že „ten mladý Waring to dotáhne daleko.“ Haroldovi se, celkem pochopitelně, dmula hruď pýchou. Život se mu jevil v růžových barvách. Byl mladý, docela pohledný, ve výborné kondici a nevázaný romantickými pouty.

Rozhodl se, že dovolenou stráví v Hercoslovakii, aby se dostal z vyježděných kolejí a skutečně si odpočinul ode všech a ode všeho. Hotel u jezera Stempka byl sice malý, ale pohodlný a nebyl přeplněný. Bylo tam pár hostů, většinou cizinců. Prozatím jedinými dalšími Angličany byly dvě ženy, starší paní Riceová a její provdaná dcera, paní Claytonová. Haroldovi byly obě sympatické. Elsie Claytonová byla hezká v takovém staromódním stylu. Líčila se jen nepatrně, pokud se vůbec líčila, byla mírná a poněkud plachá. Paní Riceová byla zase, jak se říká, výrazná osobnost. Byla vysoká, měla hluboký hlas a velitelské způsoby, ale měla také smysl pro humor a byla dobrou společnicí. Její život byl zjevně spjatý se životem dcery.

Harold strávil ve společnosti matky a dcery několik příjemných hodin, ale nepokoušely se uchvátit ho jen pro sebe, a tak si mezi sebou uchovali přátelské a nenáročné vztahy.

Ostatní hosté v hotelu nikterak neupoutali Haroldovu pozornost. Většinou to byli turisti nebo účastníci autokarových zájezdů. Zdrželi se jednu dvě noci a pak zase odjížděli. Až do dnešního odpoledne nevěnoval pozornost prakticky nikomu jinému.

Pomalu kráčely po pěšině od jezera a právě v té chvíli, kdy upoutaly Haroldovu pozornost, slunce náhodou zmizelo za mrakem. Lehce se zachvěl.

Potom se na ně zahleděl. Není pochyb o tom, že ty ženy jsou něčím zvláštní. Mají dlouhý zobákovitý nos jako ptáci a jejich tváře, které si jsou tak neuvěřitelně podobné, jsou naprosto nehybné. Přes ramena mají přehozené volné pláštěnky, které vlají ve větru jako ptačí křídla.

Harold si pomyslel, že jsou jako ptáci. A mimoděk dodal ptáci, kteří věští neštěstí.

Ženy šly přímo na terasu a prošly kolem něho. Nebyly už mladé, měly blíže k padesátce než ke čtyřicítce, a ta nápadná podoba svědčila o tom, že jsou to sestry. Výraz na jejich tváři byl odstrašující. Když Harolda míjely, spočinuly na něm pohledem. Byl to zvláštní, zkoumavý pohled, téměř nelidský.

Haroldův pocit, že čelí zlu, ještě zesílil. Všiml si ruky jedné ze sester, dlouhé ruky, která připomínala pařáty… A třebaže sluníčko už zase vyšlo, opět se zachvěl.

Pomyslel si: příšerná stvoření. Vypadají jako dravci.

Z těchto představ ho vytrhla paní Riceová, která vyšla z hotelu. Vyskočil a přisunul jí židli. Usedla se slovy díků a jako obvykle začala usilovně plést.

Harold se jí zeptal: „Viděla jste ty dvě ženy, které právě vešly do hotelu?“

„Ty s těmi pláštěnkami? Ovšem, potkala jsem je.“

„Neobyčejná stvoření, nezdá se vám?“

„Ovšem, jsou trochu zvláštní, pane Waringu. Mám dojem, že přijely teprve včera. Jsou si velice podobné, musí to být dvojčata.“

Harold řekl: „Možná že si něco namlouvám, ale cítím, že jsou nějak spjaté se zlem.“

„Zajímavé. Podívám se na ně zblízka a pak vám povím, jestli sdílím váš názor,“ řekla paní Riceová a dodala: „Zjistím to u consierge, prostě se zeptám vrátného, co je to za lidi. Nemyslím, že by to byly Angličanky.“

„Ach, to jistě ne.“

Paní Riceová pohlédla na hodinky.

„Čas na odpolední čaj. Mohu vás požádat, abyste zazvonil, pane Waringu?“

„Samozřejmě, paní Riceová.“

Zazvonil a pak se vrátil ke svému křeslu a zeptal se: „Kde je dnes odpoledne vaše dcera?“

„Elsie? Vyšly jsme si spolu na procházku. Chvilku jsme šly kolem jezera a pak jsme se vrátily přes borovicový háj. Bylo to překrásné.“

Objevil se číšník a přijal objednávku. Paní Riceová pokračovala a její jehlice se jen kmitaly.

„Elsie dostala dopis od svého manžela. Možná že na čaj vůbec nepřijde.“

„Od manžela?“ Harold byl překvapen. „Víte, vždycky jsem si myslel, že je vdova.“

Paní Riceová na něho vrhla ostrý pohled.

Pak řekla suše: „Ne, Elsie není vdova.“ A po chvíli dodala důrazně: „Na neštěstí.“

Harold ji zaraženě sledoval.

Paní Riceová chmurně pokývala hlavou a řekla: „Alkohol je příčinou mnohého neštěstí, pane Waringu.“

„On pije?“

„Ano. A to není zdaleka všecko. Je chorobně žárlivý a má prudkou povahu.“ Povzdechla si. „Život je těžký, pane Waringu. Žiji jenom pro Elsie, je to mé jediné dítě, a trápím se, když ji vidím nešťastnou.“

Harold řekl dojatě: „Je to takové mírné stvoření.“

„Až příliš.“

„Chcete říci –“

Paní Riceová řekla zvolna: „Šťastný člověk je opovážlivější. Obávám se, že Elsiina mírnost pramení z pocitu porážky. Život je pro ni příliš těžký.“

Harold se zeptal poněkud váhavě: „Jak je to možné, že se vdala za takového člověka?“

Paní Riceová odpověděla: „Philipe Clayton byl velice přitažlivý muž. Měl, a pořád ještě má, velké kouzlo, navíc měl nějaké peníze a hlavně nebyl nikdo, kdo by nám řekl pravdu o jeho skutečném charakteru. Já sama jsem už po léta vdovou. Pokud jde o charakter muže, nejsou osamělé ženy nejlepšími soudci.“

Harold řekl zamyšleně: „Ano, máte pravdu.“

Cítil, jak ho zaplavuje vlna rozhořčení a soucitu. Elsii Claytonové nemohlo být více než pětadvacet. Připomenul si její přátelské modré oči a prověšenou linii jejích úst. A najednou si uvědomil, že jeho zájem o ni poněkud překračuje přátelské meze.

A ona je připoutaná k takovému zvířeti…

 

Toho večera se Harold po večeři připojil k matce a dceři. Elsie Claytonová měla na sobě měkké šaty starorůžové barvy. Všiml si, že má červená víčka. Zřejmě plakala.

Paní Riceová řekla energicky: „Zjistila jsem, kdo jsou ty dvě harpyje, pane Waringu. Podle toho, co mi řekl concierge, zdejší vrátný, jsou to polské dámy z velice dobré rodiny.“

Harold se podíval na druhý konec jídelny, kde seděly polské dámy.

Elsie to zaujalo. „Tamhle ty dvě ženy? Co si barví vlasy henou? Vypadají trošku strašidelně – i když nevím proč.“

Harold řekl vítězoslavně: „To je přesně můj dojem!“

Paní Riceová řekla se smíchem: „Myslím, že jste oba hlupáčkové. Nemůžete přece soudit lidi podle toho, jak vypadají.“

Elsie se rozesmála: „To jistě. Ale přesto mi připadají jako supové.“

„Kteří klovou oči mrtvým!“ dodal Harold.

„No tak, nechte toho,“ zvolala Elsie.

Harold se okamžitě omluvil.

Paní Riceová řekla úsměvně: „Tak jako tak, my s nimi nebudeme mít nic společného.“

Elsie dodala: „Ostatně, my žádná zločinná tajemství nemáme!“

Paní Riceová řekla a mrkla přitom na Harolda: „Možná že pan Waring má.“

Harold se zaklonil a rozesmál se.

Pak řekl: „Nemám žádné tajnosti. Můj život je jako otevřená kniha.“

A v tu chvíli ho najednou napadlo: Jací hlupáci jsou lidé, kteří scházejí z přímé cesty. Čisté svědomí je v životě to nejdůležitější. Máte-li je, můžete se postavit celému světu a poslat každého, kdo se vám staví do cesty, rovnou k čertu!

Náhle pocítil, že je pln činorodosti a síly a že je pánem svého osudu!

 

Harold Waring, tak jako mnoho jiných Angličanů, neznal cizí jazyky. Francouzsky mluvil lámaně a s výrazně britským přízvukem. Německy či italsky neuměl ani slovo.

Až dosud ho tato neznalost nikterak neznepokojovala. Shledal totiž, že ve většině hotelů na evropském kontinentu všichni umí anglicky, tak co by si dělal starosti?

Ale v těchto končinách na konci světa, kde se mluví nějakým slovanským nářečím, a dokonce i vrátný umí jenom německy, Harolda občas dopalovalo, že mu některá z jeho dvou přítelkyň musela dělat tlumočníka. Paní Riceová, která milovala cizí řeči, mluvila dokonce trochu i tímto slovanským jazykem.

Harold si umínil, že se pustí do studia němčiny. Koupil si nějaké učebnice a každý den ráno věnoval několik hodin tomuto jazyku.

Toho rána bylo krásné počasí, a tak když Harold napsal několik dopisů, pohlédl na hodinky a viděl, že má před obědem ještě čas na hodinovou procházku. Seběhl dolů k jezeru a tam zabočil do borového lesa. Kráčel asi pět minut, když uslyšel nezaměnitelný zvuk. Někde nedaleko srdceryvně vzlykala nějaká žena.

Harold se na okamžik zastavil a pak se vydal směrem, odkud se ozýval pláč. Plakala Elsie Claytonová, která seděla na padlém kmeni s tváří ukrytou v dlaních, a ramena se jí jen otřásala.

Harold na okamžik zaváhal, ale pak k ní přistoupil.

Oslovil ji tiše: „Paní Claytonová – Elsie?“

Trhla sebou a zvedla k němu oči. Harold se posadil vedle ní.

Řekl účastně: „Mohu pro vás něco udělat? Ať je to cokoliv.“

Zavrtěla hlavou.

„Ne – ne – jste velice laskav. Ale nikdo pro mne nemůže nic udělat.“

Harold se jí zeptal poněkud nesměle: „Má to něco společného – s vaším manželem?“

Přisvědčila. Pak si osušila oči a vyndala pudřenku, zřejmě se snažila ovládnout se.

Po chvíli řekla chvějícím se hlasem: „Nechtěla jsem přidělávat mamince starosti. Vždycky ji rozčilí, když vidí, že se trápím. Šla jsem se sem pořádně vyplakat. Jsem hloupá, já vím. Pláčem nic nespravím. Ale… někdy mám pocit, že život je prostě nesnesitelný.“

Harold řekl pouze: „Je mi to moc líto.“

Obdařila ho vděčným pohledem. Pak spěšně dodala: „Je to přirozeně moje chyba. Provdala jsem se za Philipa z vlastní svobodné vůle. To, že to dopadlo špatně, je jenom moje chyba.“

Harold mínil: „Dokážete-li se na věc dívat takto, svědčí to o tom, že jste velice statečná žena.“

Elsie zavrtěla hlavou. „Ne, nejsem vůbec statečná. Nejsem hrdinka. Naopak, jsem hrozně zbabělá, a to je do jisté míry příčina mých nesnází s Philipem. Mám z něho hrůzu, a když dostane záchvat zuřivosti, nevím, co si počít.“

Harold mínil procítěně: „Měla byste od něho odejít.“

„Toho bych se neodvážila. A on by mí to nedovolil.“

„Nesmysl. Můžete se přece rozvést?“

Pomalu zavrtěla hlavou. „Nemám žádný důvod.“ Napřímila se. „Ne, musím tu káru táhnout dál. Jak vidíte, trávím mnoho času s maminkou, Philip mi to má velice za zlé. Zvláště když jedeme někam, kde lišky dávají dobrou noc.“

Červeň jí stoupala do tváře, když dodala: „Víte, potíž je v tom, že je chorobně žárlivý. Stačí, abych jen prohodila pár slov s jiným mužem, a hned udělá strašnou scénu:“

Haroldovo rozhořčení vzrůstalo. Mnohé ženy si v jeho společnosti stěžovaly na žárlivost svých manželů, avšak on, třebaže je nahlas litoval, byl v duchu toho názoru, že chování manželů je zcela ospravedlnitelné. Avšak Elsie Claytonová se těmto ženám nikterak nepodobala. Nikdy se nepokusila o flirt ani pouhým pohledem.

Elsie se lehce zachvěla a odtáhla se od něho. Podívala se na oblohu.

„Sluníčko zapadlo a ochladilo se. Raději se vrátíme do hotelu. Stejně už brzy bude oběd.“

Zvedli se a zamířili k hotelu. Šli sotva pět minut, když museli předejít postavu, kráčející stejným směrem. Poznali ji podle vlající pláštěnky. Byla to jedna z polských sester.

Když ji předcházeli, Harold se lehce uklonil. Nereagovala, a její zrak na okamžik utkvěl na nich na obou, jako by je tímto pohledem cejchovala, až Harolda náhle rozrazilo horko. Byl by rád věděl, jestli ho ta žena viděla, jak sedí s Elsie na padlém kmeni. A pokud ho viděla, jestli si myslí…

Nuže, zdálo se, že si myslí… Zaplavila ho vlna rozhořčení. Některé ženy mají odporné nápady!

Bylo zvláštní, že sluníčko zapadlo a oba se náhle zachvěli – možná právě v té chvíli, když se na ně ta žena dívala… Harold se necítil ve své kůži.

 

Toho večera přišel Harold do svého pokoje chvilku po desáté. Došla pošta z Británie a on dostal spoustu dopisů, na některé z nichž musel okamžitě odpovědět.

Vzal si pyžamo a župan a sedl si ke stolu s úmyslem vyřídit korespondenci. Napsal tři dopisy a právě začal psát čtvrtý, když se rozletěly dveře a do pokoje se vpotácela Elsie Claytonová.

Zděšeně vyskočil. Elsie za sebou přibouchla dveře a zůstala stát u prádelníku, jehož se křečovitě držela. Dýchala přerývaně a ve tváři byla bílá jako křída. Byla k smrti vyděšená.

Vyrazila ze sebe: „Přijel můj manžel. Nečekaně. Bojím se, že mě zabije. Zbláznil se, dočista se zbláznil. Přiběhla jsem k vám. Nepřipusťte, aby mě tu našel!“

Udělala pár kroků, ale zapotácela se tak, že téměř upadla. Harold jí podal ruku, aby ji podepřel.

Jen to udělal, dveře se rozletěly a v nich stanul muž. Byl střední postavy, měl husté obočí a ulízané černé vlasy. V ruce držel francouzský klíč od auta. Jeho vysoký hlas se chvěl vztekem. Téměř zařval: „Takže ta Polka měla pravdu! Taháš se s tímhle chlapem!“

Elsie zvolala: „Ne, ne, Philipe, to není pravda! Mýlíš se.“

Když se k nim Philip Clayton přiblížil, Harold strhl Elsie za sebe.

Philip křičel: „Já že se mýlím? Když jsem tě našel v jeho pokoji? Za tohle tě zabiju, ty ďáblice!“

Rychlým pohybem do strany se vyhnul Haroldově paži a Elsie s výkřikem oběhla Harolda, který se otočil, aby ho odrazil.

Ale Philip Clayton si nepřál nic jiného než chytit svou ženu. Znovu zaútočil. Vyděšená Elsie vyběhla z pokoje. Philip Clayton se hnal za ní a Harold je bez nejmenšího zaváhání následoval.

Elsie doběhla do svého pokoje na konci chodby. Harold slyšel, jak otáčí klíč v zámku, ale nestihla to. Než zámek zapadl, Philip Clayton vrazil dovnitř a Harold slyšel, jak Elsie zděšeně vykřikla. Vzápětí vrazil Harold do místnosti.

Elsie stála v okenním výklenku před záclonami. Když Harold vběhl dovnitř, Phílip Clayton se na ni hnal s francouzským klíčem v ruce. Zděšeně vykřikla a potom popadla masivní těžítko, které leželo na psacím stole, a hodila je po něm.

Clayton padl k zemi jako podťatý strom. Elsie vykřikla. Harold zůstal stát ve dveřích jako solný sloup. Žena padla na kolena vedle svého manžela. Ležel bez pohnutí na místě, kam padl. Bylo slyšet, že venku na chodbě někdo otevírá dveře. Elsie vyskočila a rozběhla se k Haroldovi.

„Prosím – prosím –“ Mluvila tiše a téměř nedýchala. „Vraťte se do svého pokoje. Přijdou a najdou vás tady.“

Harold pokývl hlavou. Bleskově pochopil situaci. Pro tuto chvíli byl Philipe Clayton hors de combat, ano, byl mimo, ale není vyloučené, že někdo slyšel Elsin výkřik. Kdyby ho našli v jejím pokoji, vyvolalo by to rozpaky a nedorozumění. Jak v jejím, tak ve svém zájmu nesmí dopustit, aby došlo k nějakému skandálu. Co možná nejtišeji běžel po chodbě do svého pokoje. Jen co tam doběhl, slyšel, že se někde otevřely dveře.

Seděl ve svém pokoji téměř půl hodiny a čekal. Neodvážil se vyjít ven. Byl si jistý, že dříve nebo později Elsie přijde.

Někdo tichoučce zaklepal na dveře. Harold vyskočil a šel otevřít.

Nebyla to Elsie, ale její matka, a Harold byl zděšen jejím zjevem. Jakoby zestárla o řadu let. Šedé vlasy měla rozcuchané a pod očima hluboké černé kruhy.

Vyskočil a odvedl ji k lenošce. Posadila se a ztěžka oddychovala.

Harold řekl hned: „Vypadáte špatně, paní Riceová. Mohu vám něco nabídnout?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. O mne nejde. Jsem v pořádku, opravdu. Je to jenom šok. Pane Waringu, stalo se něco strašného.“

Harold se zeptal: „Je Clayton vážně raněn?“

Zadržela dech. „Stalo se něco mnohem horšího. Je mrtev.“

 

Pokoj se s ním zatočil.

Harold měl pocit, že mu po zádech tečou čůrky ledové vody, a na nějakou chvíli nebyl mocen slova.

Pak tupě opakoval: „Mrtev?“

Paní Riceová přisvědčila.

Řekla – a její hlas díky naprostému vyčerpání zněl zcela monotónně: „Roh mramorového těžítka ho zasáhl přímo do spánku a při pádu dopadl týlem na železnou krbovou mříž. Nevím, který z těch dvou úderů byl smrtelný, ale každopádně je mrtvý. Viděla jsem dosti mrtvých na to, abych to poznala.“

Katastrofa – to bylo to slovo, které vytrvale bušilo na brány Haroldovy mysli. Katastrofa, katastrofa, katastrofa…

Řekl rázně: „Byla to nehoda. Viděl jsem to na vlastní oči.“

Paní Riceová ostře opáčila: „Samozřejmě že to byla nehoda. to vím. Ale budou si to myslet ostatní? Já mám – upřímně řečeno, Harolde – já mám strach. Tady nejsme v Anglii!“

Harold řekl zvolna: „Mohu Elsiinu výpověď potvrdit.“

„Ano, a ona může potvrdit vaši,“ mínila paní Riceová. „To je ono!“

Harold, zvyklý myslet bystře a opatrně, pochopil, co má na mysli. Znovu přehlédl situaci a zjistil, že jejich postavení je vratké.

On a Elsie trávili společně dosti času. Dále je tu ta skutečnost, že je v borovém háji viděla jedna z polských dam za poměrně kompromitujících okolností. Polské dámy sice zřejmě nemluví anglicky, ale něčemu mohly přesto porozumět. Pokud ta žena vyslechla jejich rozhovor, mohla porozumět významu slova ‚žárlivost‘ nebo ‚manžel‘. V každém případě bylo jasné, že něco, co řekla Claytonovi, vzbudilo jeho žárlivost. A teď je ten člověk mrtvý. Když Clayton zemřel, byl on, Harold, v pokoji Elsie Claytonové. Jak by mohl dokázat, že to těžítko nehodil po Philipovi Claytonovi on? Jak by mohl dokázat, že je žárlivý manžel nepřistihl pohromadě? Je tu jen Elsiino a jeho slovo. Budou jim věřit?

Strach ho svíral jako ledová ruka.

Nemysli si – ne, opravdu si to nemyslí – že by jemu nebo Elsii hrozil trest smrti za vraždu, kterou nespáchali. V každém případě by byli obviněni pouze z neúmyslného zabití. (Znají vůbec v těchto cizích zemích pojem ‚neúmyslné zabití‘?) Jenže i kdyby je zprostili viny, stejně by se museli podrobit výslechu – a o tom by se psalo ve všech novinách. Angličan a Angličanka obviněni – žárlivý manžel – nadějný politik. Ano, to by znamenalo konec jeho politické kariéry. Takovýto skandál nemůže přežít.

Impulzivně se zeptal: „Copak se té mrtvoly nemůžeme nějak zbavit? Někam ji schovat?“

Paní Riceová na něho pohlédla tak udiveně a tak opovržlivě, že zrudl.

Přísně řekla: „Milý Harolde, tohle není detektivka! Pokusit se o něco takového by bylo šílenství.“

„Ano, asi ano,“ zasténal. „Co budeme dělat? Panebože, co se dá dělat?“

Pani Riceová v zoufalství zavrtěla hlavou. Vraštila čelo, její mysl pracovala na plné obrátky.

Harold se zeptal: „Copak se nedá nic dělat? Nic, čím bychom tuto strašnou katastrofu odvrátili?“

A už to bylo venku – katastrofa! Strašná, nepředvídatelná, naprostá katastrofa!

Pohlédli jeden na druhého.

Paní Riceová řekla chraplavým hlasem: „Elsie, moje holčička. Udělala bych všechno… Bude-li muset projít tím peklem, zničí ji to.“ Pak dodala: „A vy právě tak – vaše kariéra – a vůbec.“

Haroldovi se podařilo ze sebe vypravit: „O mne nejde.“

Ale nemyslel to vážně.

Paní Riceová trpce pokračovala: „Je to tak nespravedlivé a tak nepravdivé. Vždyť mezi vámi přece nic nebylo. Vím to.“

Harold navrhl jako tonoucí, který se stébla chytá: „Můžete uvést alespoň to… že všechno bylo v naprostém pořádku.“ Paní Riceová řekla trpce: „Ano, jestli mi budou věřit. Ale víte, jací jsou tady lidé!“

Harold zachmuřeně souhlasil. Tyto evropské hlavy budou určitě hledat souvislost mezi vinou jeho a Elsiinou, a všechna prohlášení paní Riceové budou brát jako slova matky, ochotné kvůli dceři lhát jak když tiskne.

Harold zamračeně souhlasil: „Ano, tady naneštěstí není Anglie.“

„Ach!“ Paní Riceová zvedla hlavu. „To je pravda. Tady nejsme v Anglii. Přemýšlím, jestli by se dalo něco dělat –“

„Ano?“ Harold se na ni dychtivě zadíval.

Náhle paní Riceová vybafla: „Kolik máte peněz?“

„S sebou jich moc nemám.“ A dodal: „Ale mohu o ně samozřejmě telegraficky požádat.“

Paní Riceová řekla zachmuřeně: „Asi jich budeme potřebovat hodně. Ale myslím, že to za pokus stojí.“

Harold měl pocit, že jeho zoufalství maličko polevuje.

„Co máte za nápad?“

Paní Riceová mluvila teď rozhodným hlasem. „Nemáme naději, že by se nám podařilo smrt utajit, ale myslím, že je tu možnost ututlat ji za pomoci úřadů.“

„Vážně?“ Harold se ptal hlasem plným naděje, ale zároveň poněkud nevěřícně.

„Ano. Za prvé ředitel hotelu bude na naší straně. Bude rozhodně stát o to, aby se věc ututlala. Podle mého názoru v těchto Bohem zapomenutých podivných balkánských zemičkách můžete podplatit každého – a policie je patrně ještě zkorumpovanější než všichni ostatní…“

Harold řekl zvolna: „Myslím, že máte pravdu.“

Paní Riceová pokračovala: „Naštěstí v hotelu nikdo nic neslyšel.“

„Z jedné strany sousedí Elsiin pokoj s vaším, a čí je pokoj na druhé straně?“

„Těch dvou polských dam. Nic neslyšely. Kdyby byly něco zaslechly, byly by vyšly do chodby. Philip přijel pozdě, viděl ho jenom noční vrátný. Víte, Harolde, začínám věřit, že bude možné tu věc ututlat a získat potvrzení, že Philip zemřel přirozenou smrtí. Záleží to na výši úplatku a na správném člověku, kterého musíme najít – nejspíš to bude přímo šéf zdejší policie.“

Harold se mdle usmál. „Zní to spíše jako z komické opery, ale koneckonců proč bychom to nezkusili.“

 

Paní Riceová byla ztělesněná energie. Nejdříve ze všeho si zavolala ředitele hotelu. Harold zůstal ve svém pokoji a držel se stranou. S paní Riceovou se dohodli, že nejvhodnější bude tu historku prezentovat jako hádku mezi manželi. Elsiino mládí a půvab vyvolá větší soucit.

Druhého dne ráno přišli za paní Riceovou různí policejní úředníci a byli uvedeni do jejího pokoje. Odešli v poledne. Harold telegrafoval pro peníze, ale jinak se na celém dění nikterak nepodílel; ostatně to nešlo, ani kdyby chtěl, protože žádná z těchto úředních osob nemluvila anglicky.

Ve dvanáct přišla paní Riceová do jeho pokoje. Byla bledá a unavená, ale úlevný pohled mluvil sám za sebe.

Řekla prostě: „A je to!“

„Díky Bohu! Jste opravdu skvělá! Je to neuvěřitelné.“

Paní Riceová řekla zamyšleně: „Podle toho, jak to šlo hladce, by si člověk pomalu myslel, že je to úplně normální. Prakticky sami hned natáhli ruce. Je to přímo nechutné, vážně!“

Harold řekl suše: „Teď není chvíle na boj proti úplatnosti úředních osob. Kolik?“

„Sazba je vysoká.“

Přečetla seznam osob.

Šéf policie

Komisař

Policista

Lékař

Ředitel hotelu

Noční vrátný

Harold pouze podotkl: „Noční vrátný toho moc nedostane, co? Řekl bych, že je to odstupňované podle počtu zlatých prýmků.“

Paní Riceová vysvětlovala: „Ředitel trvá na tom, že k úmrtí vůbec nedošlo v jeho hotelu. Podle úřední verze dostal Philip ve vlaku srdeční záchvat. Vyšel si na chodbu na vzduch – víte, že tady nechávají dveře vždycky otevřené – a vypadl přímo do kolejiště. Je fantastické, co policie dokáže, když se snaží!“

„Díky Bohu,“ mínil Harold, „že naše policie není taková.“

A s pocitem britské nadřazenosti šel dolů na oběd.

 

Po obědě si Harold na kávu jako obvykle přisedl k paní Riceové a její dceři. Rozhodl se, že na svém obvyklém chování nebude nic měnit.

Od uplynulé noci viděl Elsii prvně. Byla velice bledá a zjevně ještě nepřekonala šok, ale udatně se snažila chovat se jako obvykle a trousila banální věty o počasí a přírodě.

Bavili se o novém hostovi, který právě přijel, a snažili se uhodnout, jaké je národnosti. Harold soudil, že takovýto knír může mít jen Francouz, Elsie tvrdila, že Němec a paní Riceová si myslela, že by to mohl být Španěl.

Na terase nebyl kromě nich nikdo, až na ty dvě polské dámy, které seděly na opačném konci a věnovaly se ručním pracem.

Pokaždé, když je Harold uviděl, cítil podivné zlověstné chvění. Ty nehybné tváře, orlí nosy a ruce jako pařáty… Pikolík vyřizoval paní Riceové, že s ní chce někdo mluvit.

Vstala a šla za ním. Viděli, že ve vchodu do hotelu přistoupila k policejnímu úředníkovi v uniformě.

Elsie zatajila dech.

„Myslíte, že se něco děje?“

Harold ji rychle uklidňoval: „Ne, ne, nic takového.“

Sám ale cítil, jak se mu náhle srdce sevřelo strachem.

Řekl: „Vaše matka je skvělá!“

„Já vím. Maminka je velký bojovník. Nikdy nepřijine porážku.“ Elsie se zachvěla. „Ale všechno je to tak strašné, že?“

„Tak na to už nemyslete. Už je to za námi.“

Elsie řekla tiše: „Nemohu zapomenout, že – že jsem ho zabila já.“

Harold naléhal: „Takhle nesmíte uvažovat. Byla to náhoda. Sama to víte.“

Zatvářila se trochu méně nešťastně.

„V každém případě to patří minulosti. Minulost je minulost, snažte se na ni už nemyslet.“

Paní Riceová se vrátila. Podle výrazu na její tváři poznali, že se nic neděje.

„Ten mi nahnal strachu,“ řekla téměř vesele. „Ale šlo jen o jakousi formalitu kolem úředních papírů. Všechno je v pořádku, děti. Vyvázli jsme suchou nohou. Myslím, že to je důvod k napití.“

Objednali si likér a pozvedli sklenky.

Paní Riceová řekla: „Na budoucnost!“

Harold se usmál na Elsii a řekl: „Na vaše štěstí!“

Opětovala jeho úsměv, zvedla sklenku a řekla: „Na vás – a na váš úspěch! Jsem přesvědčená, že z vás jednou bude velký muž.“

Jako reakce na prožitý strach se jich zmocnilo veselí až lehkomyslné. Neštěstí je zažehnáno. Všechno je v pořádku…

Dvě ptačí ženy na druhém konci terasy vstaly a pečlivě si sbalily své ruční práce. Kráčely po kamenných dlaždicích přes celou terasu.

Lehce se uklonily a přisedly k paní Riceové. Jedna z nich začala mluvit. Druhá spočinula svým zrakem na Elsii a Haroldovi. Na rtech jí hrál lehký úsměv. Harold usoudil, že to není laskavý úsměv.

Zahleděl se na paní Riceovou. Naslouchala té polské ženě, a třebaže Harold nerozuměl ani slovo, výraz na její tváři mluvil sám za sebe. Všechna úzkost a zoufalství se vrátilo. Paní Riceová poslouchala a tu tam něco prohodila.

Poté se obě sestry zvedly, prkenně se uklonily a zašly do hotelu.

Harold se naklonil.

Chraptivě se zeptal: „Co se děje?“

Z tiché odpovědi paní Riceové čišela beznaděj a zoufalství.

„Tyto ženy se nás chystají vydírat. Včera v noci nás vyslechly. To, že jsme se věc pokusili ututlat, dělá všechno ještě tisíckrát horší.“

 

Harold Waring byl dole u jezera. Hodinu horečnatě chodil sem a tam a snažil se fyzickou námahou čelit náporu zoufalství, které se ho zmocnilo.

Pak došel na místo, kde prvně uviděl ty dvě zlověstné ženy, které mají jeho a Elsiin život ve svých pařátech. Řekl nahlas: „Hrom do nich! Do horoucích pekel s těmi ďábelskými krvežíznivými harpyjemi!“

Slabé zakašlání ho přimělo, aby se otočil. Ocitl se tváří v tvář cizinci s bujným knírem, který právě vystoupil ze stínu stromů.

V rozpacích řekl Harold poněkud komicky: „Ach – ehm dobré odpoledne.“

Muž odpověděl bezvadnou angličtinou: „Obávám se, že pro vás toto odpoledne není dobré?“

„Já – ehm – totiž –“ Harold opět nevěděl, co na to říci.

Drobný mužík řekl: „Myslím, že jste v nesnázích, pane. Mohu vám nějak pomoci?“

„Och ne, díky – díky. Jenom jsem potřeboval vypustit trochu páry, chápete?“

Muž řekl vlídně: „Ale já se domnívám, že vám mohu pomoci. Myslím, že se nemýlím, když spojuji vaše nesnáze s těmi dvěma dámami, s nimiž jste seděl před chvílí na terase?“

Harold se na něho zahleděl.

„Vy o nich něco víte?“ Pak dodal: „A kdo vlastně jste?“

Malý mužík řekl skromně, jako by přiznával, že je z královského rodu: „Jsem Hercule Poirot. Nechcete se trochu projít po lese a povědět mi, co vás trápí? Jak už jsem řekl, myslím, že vám mohu pomoci.“

Dodnes Harold neví, co ho vedlo k tomu, že zčistajasna vyklopil celou historku muži, s nímž se seznámil před několika málo minutami. Možná ten přetlak napětí! Ať byl důvod jakýkoliv, stalo se. Odvyprávěl Herculovi Poirotovi celý příběh.

Ten mlčky poslouchal. Jednou dvakrát vážně pokýval hlavou. Když Harold domluvil, řekl zasněně: „Stymfálští ptáci s železnými zobáky, kteří se živí lidským masem a sídlí na Stymfálském jezeře… Ano, to sedí.“

„Prosím?“ řekl Harold užasle.

Napadlo ho, že ten podivný mužík je možná blázen!

Hercule Poirot se usmál. „Přemýšlím, nic víc. Nazírám na věcí svým způsobem, chápete. A teď k té vaší záležitosti. Jste ve velice nepříjemné situaci.“

Harold opáčil netrpělivě: „To mi nemusíte říkat.“

Hercule Poírot pokračoval: „Vyděračství je vážná věc. Ty harpyje vás budou nutit platit a platit a zase platit! A když se jim vzepřete, tak co se stane?“

Harold řekl hořce: „Všechno vyjde najevo. Moje kariéra bude zničená, to ubohé děvče, které nikdy nikomu neublížilo, si prožije peklo na zemi, a Bůh ví, jak to všechno dopadne!“

„A proto,“ prohlásil Hercule Poirot, „je třeba něco podniknout.“

„Co?“ zeptal se Harold střízlivě.

Hercule Poirot zvrátil hlavu a přivřel oči. Pak řekl (a Harold opět zapochyboval o jeho zdravém rozumu): „Nadešla chvíle pro bronzovou klapačku.“

Harold se zeptal: „Zbláznil jste se docela?“

Druhý jen zavrtěl hlavou a ujistil ho: „Mais non! Chystám se pouze následovat příkladu svého velkého předchůdce Herkula. Mějte pár hodin trpělivost, milý příteli. Do zítřka vás snad zbavím vašich pronásledovatelů.“

 

Když Harold Waring přišel následujícího jitra dolů, zastihl Hercula Poirota samotného na terase. Všemu navzdory udělaly Poirotovy sliby na Harolda určitý dojem.

Přistoupil k němu a s úzkostí v hlase se zeptal: „Tak co?“

Poirot po jeho boku jen zářil. „Všechno v pořádku.“

„Jak to myslíte?“

„Všechno se uspokojivě urovnalo.“

„Ale co se stalo?“

Hercule Poirot odpověděl zasněně: „Použil jsem bronzovou klapačku. Převedeno do moderního jazyka, rozezněl jsem dráty – prostě jsem použil telegraf. Vaši stymfalští ptáci, Monsieur, byli přemístěni někam, kde po nějaký čas nebudou moci uplatňovat svou vynalézavost.“

„Hledala je policie? Byly zatčené?“

„Přesně tak.“

Harold se nadechl. „To je nádhera. To by mě nikdy nebylo napadlo!“

Vstal. „Musím najít paní Riceovou a Elsii a říci jim to.“

„Ony to vědí.“

„Ach Bože!“ Harold si zase sedl. „Povězte mi, jak –“

Odmlčel se.

Po cestičce od jezera se blížily dvě postavy s vlajícími pláštěnkami a ptačím profilem.

Zvolal: „Říkal jste přece, že je odtud odvezli!“

Hercule Poirot sledoval jeho pohled.

„Ach, tyhle dámy? Ty jsou naprosto neškodné; polské dámy z dobré rodiny, jak vám řekl vrátný. Jejich zjev není příliš vábný, ale nic víc.“

„Ale já tomu nerozumím!“

„To nerozumíte! Policie hledala ty druhé dvě dámy – vynalézavou paní Riceovou a uplakanou paní Claytonovou. To ony jsou těmi dobře známými dravými ptáky. To tyhle dvě, mon cher, si vydělávají na živobytí vyděračstvím.“

Harold měl pocit, že se rozkymácel celý svět.

Řekl mdle: „Ale co ten muž – ten člověk, co ho zabila?“

„Nikoho nezabila. A žádný muž nikdy neexistoval!“

„Ale já jsem ho viděl!“

„Nic takového! Vysoká paní Riceová má hluboký hlas a velice úspěšně se vydává za muže. To ona vystoupila v roli manžela – stačilo odložit šedivou paruku a vhodně se nalíčit.“

Naklonil se k Haroldovi a poklepal mu na koleno.

„Nesmíte jít životem tak důvěřivě, příteli. Zdejší policii není tak snadné podplatit – patrně by se nedala podplatit vůbec, zvláště když se jedná o vraždu! Tyto ženy založily svou živnost na tom, že průměrný Angličan nezná cizí jazyky. Protože paní Riceová mluví francouzsky a německy, jedná s ředitelem vždycky ona a ona také bere celou záležitost do svých rukou. Ano, policisté přijdou a jsou uvedeni do jejího pokoje, ovšem! Ale co se tam doopravdy děje? To nevíte. Možná říká, že se jí ztratila nějaká brož nebo něco podobného. Každý důvod dobrý k tomu, aby se policie dostavila a vy jste ji viděl. A co se dělo potom? Telegrafoval jste pro peníze, pro mnoho peněz, a dal jste je paní Riceové, která se ujala veškerého vyjednávání. A bylo to! Ale tihle draví ptáci jsou nenasytní. Viděly, že jste pojal nesmyslnou nechuť k těm dvěma nešťastným polským dámám. Dotyčné dámy se zastavily u paní Riceové a setrvaly v naprosto nevinném rozhovoru – ale ona neodolala a celou hru rozehrála znovu. Věděla, že nerozumíte, o čem se mluví. Proto jste musel požádat o další peníze a paní Riceová hodlala předstírat, že je předá novým vyděračkám.“

Harold si zhluboka nadechl. „A co Elsie?“

Hercule Poirot odvrátil zrak.

„Hrála svou roli velice dobře. Vždycky hraje dobře. Je to talentovaná herečka. Všechno je tak čisté – a tak nevinné. Elsie nikdy nebudí v mužích vášně, ale rytířskost. A to na Angličany vždycky zabere.“

Harold Waring se znovu nadechl a řekl odhodlaně: „Dám se do práce a naučím se všechny možné evropské jazyky! Podruhé ze mne nikdo hlupáka neudělá!“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024