13/DALŠÍ ODCHÁZÍ…
Večírek se schyloval ke konci a hudebníci už odpočívali po velkém vypětí. Tim vyšel z jídelny, rozhlédl se po terase a zhasl několik lampiček u prázdných stolů.
„Měl byste pro mne chvíli čas? Ráda bych si s vámi pohovořila,“ ozvalo se za jeho zády.
Tim Kendal se udiveně obrátil.
„Ach, to jste vy, Evelyno! Samozřejmě — jsem vám k službám.“
Evelyna se rozhlédla kolem.
„Nebudu vás dlouho zdržovat, ale pojďme si raději někam sednout.“
Vedla ho ke stolu na vzdálenějším konci terasy, kde už nikdo v blízkosti nebyl.
„Time, promiňte mi, že se do toho pletu, ale Molly mi dělá starosti.“
Jeho tvář se rázem změnila.
„Co je s Molly?“ zeptal se upjatě.
„Mám dojem, že něco s ní není v pořádku. Podle všeho je značně rozrušená.“
„Ano,“ přikývl váhavě, „v poslední době ji rozčílí víc, než je třeba, hned každá maličkost.“
„Myslím, že by se měla poradit s lékařem.“
„Také jsem jí to říkal — ale ona nechce. Přímo se tomu brání.“
„Proč?“
„Nu —“ pokrčil rameny. „Jaký je váš názor?“
„Já si jen myslím — proč se tak brání navštívit lékaře?“
„Ani nevím… To už tak asi někdy bývá, rozumíte,“ odpovídal rozpačitě Tim. „Snad zřejmě patří k tomu druhu lidí, kteří jsou příliš sami sebou vystrašeni… Nedovedu si to jinak vysvětlit.“
„A vy o ni máte také strach, viďte, Time?“
„Ach, ani si nedovedete představit, jak mne to sužuje.“
„A nemohl by přijet někdo za ní z její rodiny a na nějaký čas pobýt společně s vámi?“
„Ne — to by bylo ještě horší — mnohem horší…“
„A co je vlastně mezi ní a její rodinou?“
„Nu — nic zvláštního — jako u mnoha lidí. Myslím, že byla vždy trochu náladová — a nevycházela s nimi příliš dobře… Zvláště ne s matkou! Podle mého názoru — oni jsou svým způsobem trochu podivínští lidé a Molly s nimi přerušila veškeré styky, rozumíte? — A nakonec to možná udělala docela správně.“
Evelyna zaváhala.
„Podle všeho má však nějaké výkyvy v paměti,“ pokračovala obezřetně, „aspoň mi to tak líčila, a také se bojí lidí… Připadalo mi to něco jako persekuční bludy.“
„Prosím vás, něco takového ani nevyslovujte!“ vykřikl Tim pobouřeně. „Proč hned myslíte na persekuční bludy? Lidé to vždy říkají o druhých ze zlomyslnosti! Ale o ní? A to jen proto — nu, protože je snad trochu nervózní? Vždyť to také není pro nikoho žádná maličkost přijet sem a pracovat tak daleko od domova. A to ještě mezi samými lidmi jiné rasy a tmavé pleti! Víte, že i mnozí hosté bývají v tomto směru velmi podivínští, a ti barevní domorodci jim někdy v Západní Indii vadí.“
„Ale určitě ne dívce, jakou je Molly,“ odporovala Evelyna.
„Ach, jak můžete vědět, co tomu druhému vadí nebo nevadí? Jsou takoví, kteří nemohou snést v pokoji ani kočku, a jiní zas omdlévají, když na ně spadne housenka.“
„Nu — přesto všechno, říkám vám to sice nerada, ale nemyslíte, že by měla přece jen vyhledat — psychiatra?“
„Ne!“ vykřikl podrážděně Tim. „Nedopustím, aby ji někdo takový ještě více pobláznil. Nevěřím ani takovým doktorům — ti lidem ještě více uškodí! Kdyby byla její matka nechala psychiatry na pokoji —“ odmlčel se.
„Tak ono se už vyskytlo něco podobného v rodině, viďte, Time?“ zeptala se jemně. „Mám na mysli něco takového jako ‚duševní labilita‘?“ Volila slova co nejpečlivěji, aby se ho zase nedotkla.
„Nerad bych už o tom mluvil… Odvezl jsem ji od nich a byla v pořádku — zcela v pořádku. Teď jí jen trochu povolily nervy… Ale to není žádná taková nemoc, která by se dědila z generace na generaci! To je dnes každému jasné a podobné pověry jsou překonány. Molly je úplně zdravá, říkám vám to. Je to jen — ach! Myslím, že všechno zavinila ta zatracená smrt starého majora Palgrava. Od té doby to vlastně všechno začalo.“
„Chápu,“ přikývla rozvážně Evelyna. „Ale na smrti starého Palgrava nebylo přece nic, nad čím by se člověk mohl trápit — anebo snad bylo?“
„Samozřejmě že ne! Ale takové náhlé úmrtí zrovna zde ji prostě šokovalo.“
Vypadal tak zoufale a bezmocně, že Evelynu nad ním srdce zabolelo. S vřelou účastí mu položila ruku na rameno.
„Nu — dělejte, ja…
