Karibské tajemství (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

15/ VÝSLECH POKRAČUJE

 

I

„Mohli bychom si s vámi trochu pohovořit, pane Kendale?“

„Ale samozřejmě!“ Tim zvedl hlavu skloněnou nad stolem, odsunul stranou nějaké papíry a nabídl jim židli. Jeho tvář byla ztrhaná a zoufalá.

„Jak pokračujete? Už jste se dostali trochu dál? Toto místo je zřejmě prokleté, nedovedu si to jinak vysvětlit. Lidé chtějí odjíždět a dotazují se na odlety letadel. Nu — člověk se jim nemůže ani divit, a právě teď, když se mi začal podnik tak úspěšně rozbíhat. Ach bože, nedovedete si ani představit, co to pro mne a Molly znamená. Vložili jsme do toho vše, co jsme měli.“

„Chápeme, že je to pro vás těžké,“ řekl inspektor Weston. „Nemyslete si, že s vámi necítíme.“

„Kéž by to už bylo všechno rychle objasněno!“ vzdychl Tim. „Zatracená Viktorie! Vím — neměl bych o ní tak mluvit. Bylo to hodné děvče — ano, Viktorie byla opravdu dobrá. Ale — ale přece zde musí být nějaké jednoduché vysvětlení pro všechno, co se stalo. Snad — snad jsou v tom milostné pletky — žárlivost — nebo třeba její manžel —“

„Jim Ellis nebyl jejím manželem — a podle všeho to byla velmi slušná a spokojeně žijící dvojice.“

„Jen kdyby už to bylo rychle objasněno,“ opakoval zamyšleně Tim. „Ach — promiňte,“ omlouval se, „chtěli jste se mne přece na něco zeptat? Ptejte se tedy!“

„Ano — týká se to pochopitelně včerejšího večera. Podle lékařského ohledání byla Viktorie zabita tak asi v době od půl jedenácté večer do dvanácti hodin v noci. Různá alibi za okolností, které zde včerejšího večera byly, nejsou tak snadno prokazatelná. Lidé chodili sem a tam, procházeli se po terase a zase se vraceli. Je to všechno velmi těžké.“

„To věřím — ale jak tomu mám rozumět? Domníváte se snad, že Viktorie byla zabita jedním z našich hostů?“

„Nu, musíte vzít v úvahu i tuto možnost, pane Kendale. Ale vás se teď chceme zeptat na něco, co vyplynulo z výpovědi jednoho vašeho kuchaře.“

„Tak? Kterého? A co vám říkal?“

„Myslím, že je Kubánec.“

„Mám dva Kubánce a jednoho Portorikánce.“

„Ten, který vypovídal, se jmenuje Enrico a tvrdí, že vaše paní, když opustila jídelnu a prošla kuchyní, vyšla ven dveřmi do zahrady. V ruce prý držela nůž.“

Tim se udiveně podíval na inspektora.

„Molly že vynášela nůž? Ale proč by to přece dělala? Domnívám se — proč — přece si nemyslíte — Proboha, co mně tu chcete namluvit?“

„Mám na mysli dobu, než se lidé začali scházet v jídelně. Bylo to asi tak kolem půl deváté. Vy sám — jak jsem se už dozvěděl — jste byl právě v jídelně a hovořil jste s vrchním číšníkem Fernandem.“

„Ano,“ — Tim usilovně přemýšlel, „ano — vzpomínám si.“

„A vaše paní, jak už víme, přišla do jídelny z terasy.“

„Ano — správně,“ souhlasil Tim. „Chodí tam vždy před večeří, aby dohlédla na stoly. Někteří hoši položí někdy špatně příbory, nebo na nějaký třeba zapomenou a ona pokaždé podobné maličkosti kontroluje. Tak to pravděpodobně asi také bylo. Přerovnávala příbory a mohl jí zůstat v ruce přebytečný nůž, lžíce či snad jiný druh příboru.“

„A hovořila s vámi, když vešla z terasy do jídelny?“

„Ano, prohodili jsme spolu pár slov.“

„A co vám říkala? Pamatujete si na to ještě?“

„Myslím, že jsem se jí ptal, s kým se na terase bavila… Slyšel jsem ji tam totiž s někým hovořit.“

„A řekla vám, kdo to byl?“

„Ano — Gregory Dyson.“

„To souhlasí — totéž tvrdil on.“

„Jak jsem vyrozuměl, trochu se jí dvořil,“ pokračoval Tim. „On tohle rád dělává — to je prostě celý on. Mrzelo mne to, a tak jsem jí řekl, že ho pošlu k čertu. Molly se smála a ujistila mne, že když bude třeba, pošle ho k čertu sama. Molly se za takových okolností dovede chovat velmi chytře, rozumíte. Jistě chápete, že v jejím postavení to není vždy tak snadné… A zvláště tak hezká dívka, jakou Molly je, musí ledacos vyslechnout, jen se tomu usmát a odbýt vše pokrčením ramen. Nemůže si dovolit hosty urážet. Gregory Dyson patří k takovým mužům, kteří nejsou schopni dát hezké ženě alespoň někdy pokoj.“

„Nevíte náhodou, jestli mezi nimi nedošlo k hádce?“

„Ne — to bych nemyslel. Ani by mne to nenapadlo. Jsem přesvědčen — jak už jsem vám ostatně řekl — že se jeho milostným návrhům smála jako obvykle.“

„Nemůžete nám tedy určitě říci, jestli držela v ruce nůž nebo ne?“

„Nevzpomínám si — spíše jsem přesvědčen, že ne — vlastně jsem si tím naprosto jistý.“

„Ale před chvíli jste nepopřel, že by mohla…“

„Rozumějte — chtěl jsem tím říci, že když byla v jídelně a prohlížela stoly, mohla docela dobře někde sebrat přebytečný nůž a držet jej v ruce.. Na tom přece není nic zvláštního! Je však jisté, pokud si vzpomínám, a jsem přesvědčen, že si ten okamžik vybavuji docela přesně, když mluvila se mnou — nic v ruce neměla. Vůbec nic… Tím jsem si opravdu naprosto jistý.“

„Rozumím…“

Tim na něho rozpačitě pohlédl.

„Jak to proboha chápete a co tím sledujete? Co vám ten proklatý blázen — Enrico — či Manuel — čert vem, jak se jmenuje — u všech všudy napovídal?“

„Tvrdil, že vaše žena vešla do kuchyně s nožem a vypadala rozčileně…“

„Nesmysl! Vymýšlí si a nadsazuje!“

„A potom — během večeře nebo po ní — mluvil jste ještě se svou paní?“

„Ne — myslím, že ne… Abych pravdu řekl, měl jsem tolik práce, že jsem si to ani neuvědomil…“

„A během doby, ve které se podávalo jídlo — byla vaše paní v jídelně?“

„Já — nu, ano — my oba jsme vždy mezi hosty a ledacos musíme zařizovat. Na všechno je nutné dohlédnout…“

„A mluvil jste s ní?“

„Ne, myslím, že ne… Oba máme tolik práce, že si ani nevšimneme, co dělá ten druhý — a už zcela určitě nemáme čas si spolu povídat.“

„Tak vy si podle všeho nevzpomínáte, že byste s ní hovořil dřív, než večírek skončil. Vy jste s ní tedy mluvil až za tři hodiny, kdy přišla po schodech nahoru na terasu oznámit, že našla zavražděnou?“

„Byla strašně rozrušená — utrpěla úplný šok.“

„Není divu — musel to být pro ni otřesný zážitek. Ale nemohl byste mi vysvětlit, jak došlo k tomu, že se v tak pozdní noční době procházela na cestě po pobřeží?“

„Často si odskočí na malou procházku, když skončí největší nápor práce při podávání večeře. Snad dovedete pochopit, že mezi tolika lidmi člověk najednou zatouží trochu se od nich odpoutat — na pár minut si odpočinout a nadýchat se čerstvého vzduchu…“

„Jak jsem už informován,“ přerušil ho inspektor, „při jejím návratu jste právě hovořil s paní Hillingdonovou?“

„Ano — v té době již skoro všichni hosté odešli do svých bungalovů.“

„O čem jste s paní Hillingdonovou mluvili?“

„Jen tak běžně — nic zvláštního… Proč? Řekla vám snad něco?“

„Doposud ne — my jsme s ní totiž ještě nemluvili.“

„Povídali jsme si o všem možném — ale jak už jsem řekl — jen tak běžně — samé bezvýznamnosti… O mé ženě Molly — o vedení podniku — a tak podobně.“

„A pak tedy teprve přišla po schodech na terasu paní Kendalová a oznámila vám, co se stalo?“

„Ano.“

„Měla na rukou krev?“

„Ano —“ přikývl. „Měla ruce od krve… Sklonila se totiž nad dívkou a pokoušela se ji zvednout. Nepochopila hned, co se jí stalo, a proč tam tak leží… Samozřejmě, že musela mít na rukou krev! Co na tom je? Jak vidím, pořád někam míříte a něco určitého sledujete!“ vybuchl podrážděně.

„Prosím vás, uklidněte se laskavě, pane Kendale,“ konejšil ho Daventry. „Je to pro vás velký nápor — mám pro to plné porozumění. Ale my si musíme objasnit všechna fakta — pochopte také vy nás! Také jsem se ještě dozvěděl, že se vaše paní v poslední době necítila zdravotně nějak v pořádku. Je to pravda?“

„Nesmysl! Bylo jí docela dobře… Trochu ji sice rozrušila smrt majora Palgrava, ale to je snad docela přirozené. Ona je velmi citlivá.“

„Až bude schopna výpovědi, budeme nuceni jí také ještě položit několik otázek,“ poznamenal Weston.

„Samozřejmě — ale prosím vás, teď ještě ne… Lékař jí dal něco pro uklidnění a přikázal, aby zatím nebyla vyrušována. Nerad bych, aby se zase znovu rozčilila. Vždyť takový hovor s vámi — už ty vaše pohledy a všechno, co říkáte, člověka úplně vyděsí a vyvede z míry,“ vysvětloval jakoby na omluvu.

„Nemáme v úmyslu někoho strašit — ani pohledem, ani slovy,“ ujišťoval ho Weston. „My si však musíme objasnit všechna fakta. Nebudeme ji teď rušit, ale jakmile nám to lékař dovolí, navštívíme ji.“ Jeho hlas zněl sice jemně, ale neústupně.

Tim se na něho podíval a pootevřel ústa, jako by měl ještě něco na jazyku — ale neřekl už nic…

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024