Karibské tajemství (Agatha Christie)

III

Nedaleko přepychové oblasti příslušející k hotelu, v řadě ošumělých chýší vedle zátoky, převalovala se v posteli dívka jménem Viktorie Johnsonová. Nakonec se prudce posadila. Možno říci, že všechny domorodé dívky v St Honoré byly krasavice. I tato měla tělo jako vytesané z černého mramoru, ve kterém by bezpochyby každý sochař našel zalíbení. Přejela si prsty husté, černé, bohatě se vlnící vlasy a nohou šťouchla svého spícího společníka do žeber.

„Vzbuď se, muži!“

Ten něco zabručel a obrátil se.

„Co chceš? Ještě není ráno.“

„Vzbuď se, muži! Potřebuji s tebou mluvit.“

Konečně se posadil a protáhl. V jeho širokých ústech se zablýskaly dvě řady překrásných zubů.

„Co tě trápí, ženo?“

„Ten major, který zemřel. Nelíbí se mi to. Něco mi v tom nejde do hlavy.“

„Ach, proč si s ním děláš starosti? Byl starý a tak zemřel.“

„Poslouchej, muži! Víš — ty pilulky. Myslím na ty pilulky, na které se mne ptal doktor.“

„Nu — a co s nimi je? Vzal si jich snad hodně?“

„Ne… To není ono. Poslouchej!“ Naklonila se k němu a důrazně mu něco říkala. On pak zívl a znovu si lehl.

„Na tom nic není. Proč si s tím lámeš hlavu?“

„Ale stejně o tom ráno řeknu paní Kendalové. Myslím, že tu něco neklape.“

„Raději s tím nezačínej,“ řekl muž, kterého bez svatého požehnání pokládala za svého nynějšího manžela. „Abychom se ještě nedostali do nějakých nepříjemností,“ dodal a s novým zívnutím se převalil na druhý bok.