Kapitola 15.
Pondělí. Vena amoris.
Harryho bílý a rezavý Ford Escort dojel k obchodu s televizory. Dva policejní vozy a Waalerův červený sporťák vypadaly, jako by byly náhodně rozházené po chodnících okolo odpoledně poklidné křižovatky s lichotivým názvem náměstí Carla Bernera.
Harry zaparkoval, vytáhl z kapsy bundy zelené dláto a položil je na sedadlo spolujezdce. Protože nenašel v bytě klíče od auta, vzal si s sebou ocelový drát a dláto, propátral okolí a nalezl své drahé auto ve Stensberské ulici. S klíčky v zapalování samozřejmě. Zelené dláto by se perfektně hodilo k tomu, aby maličko zapáčil dveře od auta a poté ocelovým drátem vyháčkoval zámek.
Harry přešel ulici na červenou. Kráčel pomalu, tělo mu nedovolovalo vyšší tempo. Žaludek a hlava ho bolely a zpocená košile se mu lepila na záda. Bylo pět minut po šesté a on to zatím vydržel bez medicíny, nicméně si nedělal iluze.
Na seznamu nájemníků v chodbě za dveřmi bylo uvedeno, že firma Halle, Thune a Wetterlid, s. r. o., sídlí v pátém patře. Harry zasténal. Vrhl pohled na výtah. Automatické posuvné dveře. Žádná zatahovací mříž.
Výtah byl značky KONE, a když se lesklé kovové dveře zavřely, měl Harry pocit, že se nachází ve svařené plechovce. Jak výtah stoupal, snažil se Harry nenaslouchat zvukům ze strojovny. Zavřel oči. Ale rychle je zase otevřel, když se mu na vnitřní straně víček objevily obrázky Ses.
Vstupní dveře ke kancelářím otevřel uniformovaný kolega z pořádkové hlídky.
„Je támhle uvnitř,“ ukázal do chodby nalevo od recepčního pultu.
„Kde je technické?“
„Na cestě.“
„Určitě budou rádi, pokud uzavřete výtah a dveře dole.“
„Fajn.“
„Přijel už někdo z výjezdové hlídky?“
„Li a Hansen. Shromáždili ty, co byli ještě v kancelářích, když ji našli. Vyslýchají je teď v jedné ze zasedaček.“
Harry se vydal chodbou. Koberce byly ošoupané a reprodukce maleb z období norského národního romantismu na zdech vybledlé. Firma, která nejspíš zažila lepší časy. Nebo možná právě ne.
Dveře na dámské záchody byly otevřené na škvíru a koberce tlumily zvuk Harryho kroků natolik, aby slyšel, když přišel blíž, hlas Toma Waalera. Harry se zastavil přímo za dveřmi. Znělo to, jako by Waaler mluvil do mobilu.
„Jestli je od něj, očividně už nejde přes nás. Ano, ale přenech to mně.“
Harry odsunul dveře a zahlédl Waalera sedícího na bobku. Waaler vzhlédl.
„Dobrý den, Harry. Za chvilku končím.“
Harry se zastavil na prahu a vnímal scénu, přitom poslouchal vzdálené praskání hlasu z Waalerova telefonu.
Místnost byla překvapivě velká, přibližně čtyři krát pět metrů, a sestávala ze dvou bílých kabinek a tří bílých umyvadel pod podlouhlým zrcadlem. Stropní zářivky tvrdě osvětlovaly nabílené zdi a bílé dlaždičky. Absence barev byla téměř nápadná. Možná právě to pozadí způsobovalo, že mrtvola vypadala jako malé umělecké dílo, přesně naaranžovaný artefakt. Žena byla štíhlá a působila mladě. Ležela na kolenou čelem na podlaze, jako modlící se muslim, jen ruce měla pod tělem. Šaty se jí vyhrnuly nad kalhotky, krémová tanga. Ve spárách dlaždiček mezi ženinou hlavou a odtokem se vinul úzký tmavě červený proužek krve. Vypadal, jako by byl namalovaný kvůli dosažení maximálního vizuálního efektu.
Tíha těla byla vybalancovaná a spočívala na pěti bodech: obou zápěstích, kolenou a čele. Šaty, bizarní poloha a odhalená zadnice vyvolaly v Harrym pomyšlení na sekretářku připravenou na to, až ji šéf obšťastní. Zase ty stereotypy. Protože co on ví, šéfkou tady mohla být ona.
„Dobře, nicméně to teď nebudeme probírat,“ pronesl Waaler. „Zavolej mi večer.“
Vrchní komisař si uložil telefon do náprsní kapsy, ale zůstal sedět na bobku. Harry si všiml, že jeho druhá ruka spočívá na ženině bílé kůži přímo pod okrajem kalhotek. Patrně proto, aby udržel rovnováhu.
„To budou hezké fotky, že?“ konstatoval Waaler, jako by četl Harrymu myšlenky.
„Kdo to je?“
„Barbara Svendsenová, dvacet osm let, z Bestumu. Pracovala tu jako recepční.“
Harry si přidřepl k Waalerovi.
„Byla střelena do týla, jak vidíte,“ …
