Kapitola 27.
Sobota. Akce.
Nálada Otty Tangena měla silně stoupavou tendenci.
Otto se pár hodin prospal a probudil se s dunivou bolestí hlavy za zuřivého bušení na dveře. Otevřel a dovnitř vpadli Waaler, Falkeid ze zásahovky a figurka, která si říkala Harry Hole a která vůbec nevypadala jako vrchní komisař. Všichni si okamžitě postěžovali na vzduch v autobuse. Ale poté, co do sebe nalili kávu z jedné ze čtyř termosek, zapnuli monitory a nastavili pásky na nahrávání, ucítil Otto to nádherné chvějivé napětí, které se dostavovalo vždycky, když věděl, že se objekt blíží.
Falkeid vysvětlil, že od včerejšího večera měli v okolí studentského domova rozmístěné hlídky v civilu. Psovodi prošli jak půdu, tak sklep, aby prověřili, že se v budově nikdo neskrývá. Přicházeli a odcházeli jen obyvatelé domova. Jestliže tedy pomineme to, že dívka z třistatrojky si přivedla maníka, který hlídce u vchodu vysvětlil, že je její přítel. Falkeidovi lidé jsou na místě a čekají na rozkaz.
Waaler přikývl.
Falkeid v pravidelných intervalech prověřoval spojení. Vlastní vybavení zásahovky, nikoli Ottova zodpovědnost. Otto zavřel oči a vychutnával si zvuky. Krátká vteřina sférického šumu, když pustili tlačítko Speak, pak nesrozumitelné mumlané výrazy znějící jako indiánská řeč pro dospělé.
„Ašou táj.“ Otto formuloval slova nehlasně a myslel na to, jak jednoho podzimního večera seděli na jabloni a šmírovali dospělé za osvětlenými okny. Zašeptal „ašou táj“ do plechovky s drátem vedoucím přes plot, kde seděl schoulený Nils a čekal s druhou plechovkou u ucha. Pokud ho to už ovšem nepřestalo bavit a nešel domů na večeři. Ty plechovky nikdy nefungovaly přesně tak, jak bylo napsáno ve skautské příručce.
„Takže můžeme jít na věc,“ prohlásil Waaler. „Máte nastavené hodiny, Tangene?“
Otto pokývl.
„Šestnáct nula nula,“ pokračoval Waaler. „Právě… teď.“
Otto spustil průběžný čas na nahrávání. Na obrazovce ubíhaly desetiny vteřiny a vteřiny. Otto cítil, jak mu vnitřnostmi třese němý radostný dětský smích. Protože tohle je lepší než ta jabloň. Lepší než Adrianniny koblihy. Lepší než když šišlavě sténala, co s ní má udělat.
Showtime.
Když Olaug Sivertsenová otevřela Beátě, usmívala se, jako by přišla dlouho očekávaná návštěva.
„Zase vy! Pojďte dál. Nezouvejte se. To vedro je příšerné, že?“
Stařenka kráčela před Beátou chodbou.
„Nemějte strach, slečno Sivertsenová. Vypadá to, že ten případ se brzo vyřeší.“
„Pokud ke mně budete chodit na návštěvu, může vám to klidně chvíli trvat,“ zasmála se, ale pak si vyděšeně zakryla ústa rukou.
„Uf, co to povídám! Ten muž přece připravuje lidi o život.“
Vešly dovnitř, nástěnné hodiny v obývacím pokoji právě odbíjely čtvrtou.
„Čaj, drahoušku?“
„Ráda.“
„Smím jít do kuchyně sama?“
„Ano, ale kdybych mohla jít s vámi…“
„Jen pojďte.“
S výjimkou nového sporáku a ledničky vypadala kuchyně, jako by se v ní od války nic nezměnilo. Beáta se posadila na židli u velkého dřevěného stolu, slečna Sivertsenová zatím postavila konvici.
„Pěkně to tu voní, Olaug,“ pronesla Beáta.
„Vážně?“
„Ano. Mám ráda kuchyně, které voní takhle. Popravdě dávám vůbec přednost kuchyním. Nerada sedávám v obýváku.“
„Skutečně?“ Olaug sklonila hlavu ke straně. „Víte co, Beáto? Myslím, že si nejsme nepodobné. Také mám raději kuchyně.“
Beáta se usmála.
„Obývací pokoj ukazuje, jak chce člověk působit. V kuchyni se všichni spíš uvolní, tam jaksi smí být sami sebou. Všimla jste si, že hned jak jsme vešly do kuchyně, začaly jsme si říkat křestními jmény?“
„Myslím, že máte pravdu.“
Obě ženy se zasmály.
„Víte co?“ začala Olaug. „Jsem ráda, že sem poslali zrovna vás. Líbíte se mi. A nemusíte se kvůli tomu červenat, drahoušku, já jsem jenom stará osamělá žena. Tohle si nechte pro svého přítele. Nebo jste možná vdaná? Nejste? Ne ne, to přece není žádná tragédie.“
„Byla jste někdy vdaná?“
„Já?“
Vytahovala šálky a přitom se zasmála.
„Ne, když se mi narodil Sven, byla jsem tak mladá, že se mi k tomu později už nikdy nenaskytla příležitost.“…
