Kapitola 31.
Sobota. „Není skvělé mít někoho, koho může člověk nenávidět?“
Byla skoro půlnoc, když se Bjarne Moller podruhé postavil před vstupními dveřmi policejního ředitelství před zástupce tisku. Oparem z horka vznášejícím se nad Oslem pronikaly jen nejzářivější hvězdy, ale Moller si musel zastínit oči před blesky a světly kamer. Létaly k němu krátké, úsečné dotazy.
„Vždycky jen jeden,“ usměrnil je Moller a ukázal na jednu ze zdvižených paží. „A laskavě se představte.“
„Roger Gjendem, Aftenposten. Přiznal se Sven Sivertsen k činu?“
„Právě teď podezřelého vyslýchá muž, který vedl pátrání, vrchní komisař Tom Waaler. Dokud s výslechem neskončí, nemůžu na tuto otázku odpovědět.“
„Je pravda, že jste našli v Sivertsenově kufru jak zbraň, tak diamanty? A že ty diamanty jsou shodné s těmi, které jste nalezli na obětech?“
„To můžu potvrdit. Támhle vzadu, prosím.“
Mladý ženský hlas: „Při předchozím setkání s tiskem dnes večer jste tvrdil, že Sven Sivertsen bydlí v Praze, a mně se podařilo najít jeho oficiální adresu. Je to penzion, ale tvrdí tam, že se před víc než rokem odstěhoval, a nezdá se, že by kdokoli jiný věděl, kde bydlí. Vy to víte?“
Ostatní novináři si začali dělat poznámky, ještě než Moller odpověděl:
„Prozatím ne.“
„Mně se v podstatě podařilo od několika lidí, se kterými jsem mluvila, získat svědectví,“ pokračoval ženský hlas se špatně skrývanou pýchou. „Sven Sivertsen tam prý má mladou milenku. Nevěděli, jak se jmenuje, ale jeden z nich nepokrytě naznačoval, že by to měla být prostitutka. Je tato skutečnost policii známa?“
„Prozatím ne,“ odpověděl Moller. „Ale děkujeme za pomoc.“
„To my taky,“ vykřikl kdosi z chumlu hlasů, načež propukl všeobecný hyenistický smích. Žena se zmateně usmála.
Ostfoldský dialekt: „Dagbladet. Jak se k tomu staví jeho matka?“
Moller vyhledal žurnalistu očima a kousl se do rtu, aby ve vzteku něco nevyštěkl.
„O tom nemám žádné informace. Další.“
„Dagsavisen. Chtěli bychom vědět, jak je možné, že Marius Veland ležel na půdě studentského domu v historicky nejteplejším létě čtyři týdny, a nikdo si toho nevšiml?“
„S výhradami k přesnému časovému údaji to vypadá, že vrah patrně použil plastový vak, do něhož se obvykle ukládají šaty nebo obleky, svařil ho gumou, aby byl vzduchotěsný, a teprvé poté…“ Moller hledal správné slovo, „… ho pověsil do skříně na půdě.“
Chumlem proběhlo tiché zamumlání a Moller rozvažoval, jestli nezašel při popisu podrobností příliš daleko.
Roger Gjendem se na něco zeptal.
Moller viděl, jak se mu pohybují ústa, přitom naslouchal melodii, která mu dokola hrála v hlavě. I just called to say I love you. Zpívala ji v Beat for Beat tak pěkně, ta její sestra, ta, co má hrát hlavní roli v tom muzikálu, jak ona se to jenom jmenuje?
„Promiňte,“ omluvil se Moller. „Mohl byste to zopakovat?“
Harry a Beáta seděli na okraji zdi kus od chumlu novinářů, přihlíželi a kouřili. Beáta Harrymu vysvětlila, že je příležitostná kuřačka, kouří jen, pokud je co slavit, a vzala si cigaretu z Harryho právě zakoupené krabičky.
Harry sám necítil žádnou potřebu cokoli slavit. Jenom spát.
Viděli, jak Tom Waaler vyšel hlavním vchodem a usmál se do spršky blesků. Na zdi policejního ředitelství tančily mraky vítězný tanec.
„Teď se z něj stane hvězda,“ prorokovala Beáta. „Muž, který vedl pátrání a který vlastnoručně zatkl vraždícího kurýra.“
„Se dvěma pistolemi a tak vůbec?“ usmál se Harry.
„Jo, byl to úplný Divoký západ. A můžeš mi vysvětlit, proč někdo žádá jiného člověka, aby odložil zbraň, když dotyčný žádnou nemá?“
„Waaler nejspíš myslel zbraň, kterou měl Sivertsen u sebe. Udělal bych totéž.“
„No jo, ale víš, kde jsme tu pistoli našli? V kufru.“
„Waaler nemohl vědět, jestli Sivertsen není nejrychlejší vytahovač pistole z kufru na světě.“
Beáta se rozesmála. „Půjdeš pak s námi taky na pivo, ne?“
Podíval se na ni. Úsměv jí ztuhl na tváři a po krku a obličeji se jí začala šířit červeň…
„Nechtěla jsem…“
„To je v pořádku. Oslav to za nás za oba, Beáto. Já už js…
