Pentagram (Jo Nesbø)

Kapitola 16.

Pondělí. Dialog.

Spíš. Pokládám ti ruku na obličej. Stýskalo se ti po mně? Vtiskávám ti polibek na bříško. Posouvám se níž a ty se začínáš pohybovat, vlnivý elfí tanec. Mlčíš, předstíráš, že spíš. Už se vzbuď, miláčku. Jsi odhalena.

Harry vyletěl z postele. Až po několika vteřinách mu došlo, že ho vzbudil jeho vlastní výkřik. Zíral do pološera, prohlížel si stíny u záclon a skříně.

Položil hlavu zpátky na polštář. Co se mu to zdálo? Byl v zešeřelé místnosti. Dva lidé se pohybovali proti sobě v posteli. Jejich obličeje byly skryté. Rozsvítil kapesní svítilnu a právě ji na ně namířil, když ho probudil ten výkřik.

Podíval se na číslice na budíku na nočním stolku. Sedm bude až za dvě a půl hodiny. Za takovou dobu se dokáže člověk prosnít do pekla a zpátky. Jenže on musí spát. Musí. Nadechl se, jako by se chtěl potopit, a zavřel oči.