Kapitola 18.
Úterý. Bafometova pečeť.
Nikolaj Loeb opatrně stiskl klávesy. Tóny klavíru se v holé místnosti rozezněly něžně a křehce. Petr Iljič Čajkovskij, klavírní koncert č. 1 b moll. Mnozí klavíristé se domnívali, že je zvláštní a postrádá eleganci, ale podle Nikolajových uší nebyla nikdy napsána krásnější hudba. Jen zahrání těch několika málo taktů, které znal zpaměti, v něm vyvolávalo stesk po domově a právě k těmto tónům se jeho prsty automaticky uchylovaly, když se usadil k rozladěnému klavíru ve shromažďovacím sále komunitního centra Gamle Aker.
Vyhlédl ven otevřeným oknem. Na hřbitově zpívali ptáci. Připomnělo mu to letní období v Leningradu a otce, který ho s sebou brával na stará bojiště za městem, kde Nikolajův dědeček a všichni strýcové leželi už dávno zapomenutí v masových hrobech.
„Poslouchej,“ vyzýval ho otec, „jak nesmyslně krásně zpívají.“
Nikolaje vyrušilo zakašlání a otočil se.
Ve dveřích stál vysoký muž v tričku a džínách. Jednu ruku měl ovázanou. Nikolaj si nejdřív pomyslel, že je to jeden z těch narkomanů, co se tu občas objevují.
„Můžu vám nějak pomoct?“ zakřičel Nikolaj. Tvrdá akustika místnosti dodala jeho hlasu méně vlídnosti, než zamýšlel.
Muž překročil práh.
„To doufám,“ odpověděl. „Přišel jsem vyrovnat účet.“
„To mě těší,“ odvětil Nikolaj. „Ale já bohužel nejsem zpovědník. V chodbě visí rozpis termínů. A pak musíte přijít do naší kaple ve Skryté ulici.“
Muž došel až k Nikolajovi. Podle černých kruhů kolem zarudlých očí Nikolaj usoudil, že muž nějakou dobu nespal.
„Chci vyrovnat účet za zničenou hvězdu ve dveřích.“
Trvalo několik vteřin, než Nikolajovi došlo, co má muž na mysli.
„Aha, tohle. To není moje věc. Krom toho, že vidím, že se hvězda uvolnila a visí dolů.“ Usmál se. „Trochu nevhodné v kostele, eufemisticky řečeno.“
„Tak vy tady nepracujete?“
Nikolaj zavrtěl hlavou.
„Jen si občas půjčuju tuhle místnost. Jsem z náboženské společnosti Apoštolské kněžny svaté Olgy.“
Muž povytáhl obočí.
„Ruská ortodoxní církev,“ dodal Nikolaj. „Jsem kazatelem a hlavou oné společnosti. Zajděte do kanceláře centra, tam snad najdete někoho, kdo by vám mohl pomoct.“
„Hm… Děkuju.“
Muž tam stál dál.
„Čajkovskij, že? První klavírní koncert?“
„Ano,“ odpověděl Nikolaj udiveně. Norové nejsou nijak zvlášť kultivovaný národ. A tenhle má navíc na sobě tričko a vypadá jako bezdomovec.
„Moje matka mi ho přehrávala,“ vysvětlil muž. „Tvrdila, že je obtížný.“
„Tak to máte hodnou matku. Jestliže vám přehrávala díla, o kterých se domnívala, že jsou pro vás obtížná.“
„Ano, byla hodná. Skoro světice.“
Něco na mužově křivém úsměvu Nikolaje zmátlo. Byl to úsměv, který si protiřečil. Otevřený a uzavřený, přátelský a cynický, veselý a plný bolesti. Ale jako obvykle za tím asi hledá příliš mnoho.
„Děkuju za pomoc,“ rozloučil se muž a vydal se ke dveřím.
„Není zač.“
Nikolaj se obrátil ke klavíru a soustředil se. Opatrně stiskl jednu klávesu, takže dopadla měkce a nehlučně – ucítil plsť spočívající pod klaviaturou. Potom si uvědomil, že neslyšel, že by se dveře zabouchly. Pootočil se a uviděl, jak muž stojí s rukou na klice a zírá na hvězdu v rozbitém okénku dveří.
„Něco se stalo?“
Muž vzhlédl.
„Kdepak. Ale co jste myslel tím, že je nevhodné, aby tu ta hvězda visela cípem dolů?“
Nikolaj se zasmál. Jeho smích se odrážel od stěn.
„Bafometova pečeť, víte?“
Muž se na něj podíval s výrazem, podle něhož Nikolaj pochopil, že tomu nerozumí.
„Pentagram je starý náboženský symbol, nejen v křesťanství. Je to, jak vidíte, pěticípá hvězda namalovaná jedním tahem, kdy se linie několikrát překřižují, podobně jako u Davidovy hvězdy. Byla nalezena vytesaná na náhrobcích starých několik tisíc let. Jenže když visí takhle, s jedním cípem ukazujícím dolů a se dvěma vzhůru, je to něco úplně jiného. Pak je to jeden z nejústřednějších symbolů démonologie.“
„Démonologie?“
Muž pronesl tu otázku klidným, ale pevným hlasem. Jako někdo, kdo je zvyklý dostávat odpovědi, pomyslel si Nikolaj.
„Nauky o zlu. Ten výraz poc…
