KAPITOLA 21
Při přelíčení ve dvě hodiny odpoledne oslovil soudce Howison přeplněnou soudní sin.
„Jaksi proti svému lepšímu přesvědčení,“ řekl, „jsem dovolil, aby zástupci šerifa vpustili návštěvníky, pro které zde nejsou místa. Tito návštěvníci zůstanou stát podél stěn soudní síně, aby neblokovali uličky. Rád bych každého návštěvníka upozornil, že jeho chování se musí srovnávat s důstojností soudního přelíčení. Dojde-li k nežádoucím incidentům, nechám vyklidit soudní síň.
Na místě pro svědky byl Nathan Bain a vypovídal při křížovém výslechu. Přejděte prosím na místo pro svědky, pane Baine, a pan Mason bude pokračovat v křížovém výslechu.“
Nathan Bain ztratil něco ze své sebejistoty. Těch pár otázek, které mu Mason položil před polední přestávkou, a vlastní výbuch ho přiměly, aby si uvědomil, že ani jemné vedení Hamiltona Burgera nebylo postačujícím brněním proti Masonovým výpadům.
Mason nasadil konverzační tón. „Pane Baine,“ začal, „vraťme se k vaší výpovědi, týkající se použití fluorescenčního prášku. Jak já tomu rozumím, ve vašem domě trvale docházelo po nějakou dobu ke krádežím?“
„Ano, pane.“
„Časově se shodovaly s dobou zaměstnání Nellie Conwayové?“
„To souhlasí, ale nyní si uvědomuji, že to byla pouze časová shoda.“
„Ztrácely se šperky?“
„Ano.“
„Předtím, než jste zaměstnal, Nellii Conwayovou, se žádné šperky neztrácely?“
„Ne, pane.“
„Nikdo z členů domácnosti si nestěžoval, že by se ztrácely nějaké věci?“
„Ne, pane.“
„Vaše žena měla šperky ve šperkovnici, která se obvykle zamykala do stolu v obývacím pokoji?“
„Ano, pane.“
„A Nellie Conwayová byla zaměstnána jako síla na ošetřování vaší ženy po nešťastné nehodě, při níž si zranila páteř?“
„Ano.“
„A vzápětí po nehodě a v následujícím období se u vaší ženy vytvořil vůči vám pocit hořkosti a nedovolovala vám vstupovat do svého pokoje?“
„Má paní byla nervózní.“
„Odpovězte na otázku. Vznikl u vaší ženy vůči vám pocit hořkosti a nepouštěla vás k sobě do pokoje?“
„Ano, pane.“
„Takže jste od nehody až po její smrt neměl s vaší paní žádné přímé ústní spojení?“
„Bohužel je tomu tak.“
„Musel jste tedy před nehodou vědět, že má ony inkriminující listiny schované ve svém pokoji.“
„To jsem věděl.“
„Jak dlouho před nehodou?“
„Nevzpomínám si.“
„Namáhejte paměť, jak jen to půjde.“
„Tedy, já…“
„Bezprostředně před nehodou, že je to tak?“
„Nu, mohlo to tak být. O těch dopisech mi pověděla… počkejte… vzpomínka na tu nehodu mi, přirozeně, překryla tolik věcí… byl to takový šok…“
„Ve skutečnosti vám řekla, že na vás něco má, v den, kdy k nehodě došlo. Že má důkaz vaší nevěry a že se s vámi rozvede, viďte?“
„Já…“
Mason otevřel aktovku a vytáhl dopis adresovaný Victorii Braxtonové.
„Ano nebo ne, pane Baine?“ zeptal se ostře, vytrhl dopis z obálky a dramaticky jej rozložil.
„Ano,“ připustil Nathan Bain ostýchavě.
„Nuže pokračujme,“ řekl Mason. „Máte jistotu, že jednotlivé skvosty se ve vašem domě ztrácely po dobu, kdy jste zaměstnával Nellii Conwayovou?“
„Ano, ale několikrát jsem vás žádal, a žádám opětovně, abyste dobu zaměstnání Nellie Conwayové používal pouze pro časové porovnávání a nedával ji do jiných souvislostí. Jsem potěšen, že se ztrátou šperků nemá slečna Conwayová nic společného.“
„Ale ztrácely se?“
„Ano.“
Mason povstal a dramaticky se před ním vypjal. Stál a pohledem se zavrtával do svědkových očí, dokud každý v soudní síni nezačal vnímat napětí, a pak se zeptal, pomalu a tiše: „Jak — jste — věděl?“
„Jak jsem věděl co?“
„Že se šperky vaší ženy ztrácejí?“
„No přece, tak povšechně jsem věděl, co má a —“
„Se svou ženou jste nepřišel do styku?“
„Ne.“
„Takže vám to vaše žena nemohla povědět?“
„Ne.“
„Šperkovnice se nechávala ve stole?“
„Ano.“
„Vaše paní nemohla chodit?“
„Ne.“
„Jak jste se vy dověděl, že se šperky ztrácejí?“
Bain se na místě pro svědky celý nesvůj zavrtěl.
„Jak jste se to dověděl?“ zahřměl Mason.
„No,“ začal Nathan Bain, „já… já, jen náhodou jsem si všiml, že…“
„Ten stůl byl osobní psací stůl vaší ženy, že an…
