J E D N A
Seděli spolu u stolu v místnosti za Henryho klenotnictvím v Bronxu.
U jedné stěny stál velký dvoudveřový Moslerův sejf a na všech oknech byly zvenčí mříže. Také mřížové rolety na obou velkoplošných výlohách v přední části obchodu byly na noc zatažené, jak si Alex všiml, když sem přicházel.
Nyní pozoroval Henryho, který vstal a těžkopádně přistoupil k zavěšené skříňce naproti trezoru. Vzal z ní dvě sklenice a láhev irské whisky a donesl je na stůl. Henry byl obrovitý tlusťoch, oblečený celý v černém, jen košili měl bílou, s rozhalenkou bez kravaty. Šuškalo se, že si kdysi odkroutil nějaký čas v německém koncentráku, ale Alex nemohl uvěřit, že by takhle tlustý člověk mohl mít za sebou něco tak hrozného. Henry ovšem hovořil s výrazným německým přízvukem, takže na těch řečech možná bylo něco pravdy. Henry postavil sklenky na stůl a do obou nalil štědrou dávku whisky.
„Byl jste někdy zatčen?“ otázal se.
„Dvakrát,“ připustil Alex. „Poprvé, když mi bylo osmnáct. Dostal jsem se z toho s podmínkou. A naposledy před třemi lety. Osmnáct měsíců jsem seděl v Sing Singu.“
„Á, to je zlé.“ Henry potřásl hlavou a zvedl skleničku.
Nosil tlusté brýle bez obrouček; nevýrazné hnědé oči za nimi zvětšovaly čočky.
„Hodně jsem se tam naučil,“ dodal Alex.
„Napijte se, prosím,“ vybídl ho Henry a sám povzbudivě pozvedl sklenku. Usrkl whisky a zeptal se: „Pracujete nyní ještě s někým jiným?“
„Obyčejně pracuju sám.“
„Neměl jsem na mysli vlastní práci,“ opravil se Henry.
„Mluvím o příjemcích zboží.“
„Mám dva překupníky,“ odvětil Alex.
„Dávají vám také tipy?“
„Jeden z nich ano. Ten druhý je jenom kupec.“
„Slyšel jsem o vás samou chválu,“ konstatoval Henry.
„Jako lupič jste schopný“
„Díky,“ přikývl Alex. „O jakou práci se vám jedná?“
„Nu, promluvme si ještě trochu, ano?“ vytáčel se Henry.
„Nebo máte naspěch?“
„Nikam nespěchám,“ ujistil ho Alex.
„Jak dobře vás zná policie?“
„Tu a tam za mnou přijdou. Vždycky když se něco stane a oni to neumí rozlousknout, napadne je, že jsem to udělal já. Nemám z nich žádný strach, můžou ke mně přijít, kdy je jim libo. Mám advokáta a taky člověka, který za mě v případě potřeby složí kauci do výše dvaceti táců. Ale od té doby, co jsem vyšel ze Sing Singu, jsem byl zatím na policejní stanici jenom třikrát.“
„Vy máte právního zástupce, hm? A taky ručitele?“
„Přesně tak. V těchhle věcech nespoléhám na překupníky. Od těch, kdo ode mě berou zboží, nechci nic než rychlý prachy.“
„Inu, přirozeně. Kdo by stál o to mít ve sklepě třeba čtrnáct televizorů, že?“
„Málokdy kradu domácí spotřebiče,“ odtušil Alex. „To je pro feťáky.“
„Vy tedy neberete drogy?“
„Ne.“
„To je dobře. Kolik je vám let, jestli se smím zeptat?“
„Dvacet pět.“
„Jakého největšího výtěžku jste zatím dosáhl?“ zajímal se Henry. „Napijete se ještě?“
„Jen trochu; děkuji. Největší rána, co jsem udělal – můj podíl byl dvaačtyřicet tisíc. Stalo se to až potom, co jsem vyšel ze Sing Singu.“
„Kde to bylo? V hotelu? V rodinném domě?“
„V domě se soukromými byty. Jsem bytař. Nedělám hotely ani kanceláře nebo obchody. Jenom byty a výhradně ve dne.“
„Nerad pracujete v noci?“
„Ano.“
„A proč? Znám několik velmi dobrých lupičů, kteří pracují v noci.“
„Já ne. Je to otázka procenta pravděpodobnosti. Při práci v obchodech nebo v kancelářích na to jdete v noci, protože předpokládáte, že v té době jsou lidé doma v posteli. Kradete-li v bytech, musíte to dělat ve dne, kdy jsou lidé v práci. Nechci se uvnitř s nikým potkat. Stačí, abych uslyšel jen kočičí pšouk, a už se klidím. Jakou konkrétní práci máte na mysli?“ opakoval Alex. „Tommy říkal, že hledáte schopného lupiče, proto jsem přišel. Jedná se vám o něco dlouhodobějšího, nebo jen o jednorázovou akci?“
„Bude to dlouhodobý kontrakt,“ odvětil Henry. „Pokud to ovšem vyjde.“
„Nevyjít by to mohlo jen v případě, že by mě zabásli,“ opáčil Alex. „A já nemám v úmyslu nechat se znovu sebrat.“
„Přesně tak,“ usmál se Henry.
„Tak o jakou práci se jedná? Nebo už jste ztratil zájem?“
„Samozřejm…
