D V Ě
Zatímco se Kitty svlékala, začala Alexovi vyprávět, co se stalo, když donesla dva tisíce dolarů tomu vyděrači s lotynkou. Ležel nahý na posteli a díval se, jak si svlékala šaty a spodničku. Nepíchala si drogu do žil na rukou, dávala přednost vnitřní straně stehen a měla na nich ještě stopy hyzdící jinak hladkou, tmavou pleť. Žádné nové vpichy však nezaznamenal, takže mu možná přece jen pověděla pravdu.
Přehodila spodničku přes opěradlo křesla a šaty zanesla pověsit na ramínko do skříně v ložnici. Byla velice pořádná, odjakživa, uklízela po sobě jako kočka. Ještě si nezula boty; prohlížel si ji, jak stojí u skříně jen v kalhotkách, podprsence a střevících na vysokých podpatcích, zatoužil po ní a najednou ho začala ta její historka nudit.
„… je v Harlemu, ale on bydlí v hrozně nóbl čtvrti. Vrátný mě zastavil a chtěl vědět, co tam dělám. Řekla jsem, že mám balíček pro pana Di Santise. Zeptal se, jak se jmenuju, a zavolal nahoru. Pošlete ji sem, řekl mu Di Santis, a tak jsem vyjela výtahem do dvanáctýho patra a zazvonila jsem. Nemáš tu někde cigarety, Alexi?“
„Víš přece, že nekouřím,“ zabručel. „A pospěš si, ano?“
„Trpělivost, zlato,“ usmála se na něj a vyšla z ložnice.
Slyšel, jak míří do obýváku, kde si odložila kabelku, pak cvakla přezka a ozvalo se škrtnutí zápalkou. Když se vrátila do ložnice, měla v ruce zapálenou cigaretu. Přistoupila k nohám postele, dlouze potáhla z cigarety a zůstala stát jako modelka; jeden bok vyzývavě vysunutý, levou dlaň na pravém lokti, z cigarety v její uvolněné pravé ruce se vinula stužka kouře.
„Otevřel jeden z těch jeho bouchačů,“ pokračovala a opět potáhla z cigarety. „Zeptal se mě, jestli mám peníze, já řekla, že jo, a on mě zavedl k Di Santisovi. Bylo kolem desátý, trvalo mi to odsud skoro půl hodiny. Di Santis měl na sobě župan, usmíval se a povídá mi, že jsem ženská, co drží slovo.“
„Hergot, to je ta nejzdlouhavější historka, jakou jsem kdy slyšel,“ rozčiloval se Alex.
„Trpělivost, zlato,“ opakovala.
„Jako nějaká blbá opera,“ zlobil se Alex.
„Podala jsem mu obálku,“ vyprávěla Kitty, „on z ní sundal gumičku a začal počítat peníze. Dal si pěkně načas, než to všechno spočítal. Pak je přepočítal ještě jednou a zeptal se mě, jestli nejsou falešný. Radši by neměly bejt falešný, povídá mi. Pak je spočítal potřetí a začal tvrdit, že to není všechno. Ta gorila pořád stojí za mnou, Di Santis sedí u svýho stolu, potaženýho kůží, a prachy má rozprostřený před sebou. Ptám se ho: Jak to myslíte, že to není všechno? Dělá to dva tisíce dolarů, však jste si je už třikrát přepočítal, heršvec. A on na to: To je jenom základ, já mluvím o úrocích z toho základu. Ten hromotluk za mnou se zasmál a Di Santis se začal taky usmívat. Povídá mi: Víte co? Doufal jsem, že ty peníze nepřinesete. Doufal jsem, že vám budu moci upravit tvářičku. Jistě víte, že to ještě mohu udělat. Pokud nedostanu i úroky.“
„Co mi to tu vykládáš?“ naježil se Alex. „On chce ještě další peníze, je to tak? Víc peněz už ti nedám.“
„Ne, ne,“ uklidňovala ho Kitty a přistoupila k prádelníku, hledajíc popelník. „Kam to můžu zahodit?“ zeptala se, a aniž počkala na odpověď, vyšla opět z ložnice.
Slyšel ji, jak hledá popelník a stěžuje si: „V tomhle děsným bytě člověk nikdy nenarazí na popelník.“ Pak uslyšel, jak zašla na záchod, hned vedle předsíně, a ozvalo se spláchnutí.
Když se vrátila do ložnice, sundala si podprsenku, zanesla ji k židli, kde už na opěradle visela její spodnička, položila podprsenku na spodničku a pak zamířila k posteli a sedla si na pelest. Natáhl ruku po jejích ňadrech, ale ona ho zarazila.
„Ještě jsem to nedopověděla.“
„Tak do dopověz,“ vybídl ji.
„Přinutil mě, abych ho vykouřila. Prej to jsou úroky z těch dvou táců, pokud nechci, aby mi upravil obličej. Ta gorila stála celou dobu vedle nás a Di Santis pak řekl: Myslím, že tadyhle můj chlapec bude taky něco chtít, a tak jsem musela zmáknout i tu gorilu. Potom mě nechali odejít.“
„Tos neměla dělat,“ řekl Alex.
„Musela jsem. Udělala bych cokoliv…
