19
Po úmorné cestě jsme v neděli k večeru konečně dorazili do Lauderdalu. Nejprve jsem strávil půl hodiny pod horkou sprchou a potom jsem zavolal Annie. Podle hlasu jsem měl dojem, že je rozmrzelá a přepracovaná. Z Chicaga přijela revize. Projednávala se modernizace počítačového systému.
„Zkus mi zavolat zítra,“ řekla. „Nevím, kolik budu mít práce, ale horší než dneska to být nemůže. Už jste něco vypátrali?“
„Vypátrali? Moc hezké slovo na fůru slepých uliček. Kopli mě do ucha. Jinak pohoda. Dej na sebe pozor. A pozdravuj počítače.“
Když jsem se ji pokoušel zastihnout v pondělí na soukromém čísle, ozval se vážný a hluboký mužský hlas: „Prosím, Eden Beach, u telefonu Howard Pine.“
„Mohu mluvit s Annie Renzettiovou, prosím?“
„Jsem nový ředitel. Třeba vám mohu pomoci já.“
„Díky, ale jde o soukromou záležitost.“
„Aha. Odletěla dnes ráno s naším inspektorem do Chicaga. Vrátí se nejspíš ve středu. Ale možná až ve čtvrtek. Mohu vám dát telefonní číslo, na kterém…“
„Ne, díky. Zavolám jindy.“
Meyer odešel k přístavišti bé osmdesát, aby si prohlédl desetimetrového rawsona. Poté měl schůzku s pojišťovákem. Dále si chtěl koupit něco na sebe a nechat se ostříhat.
Bloumal jsem po hausbótu, tu a tam jsem opravil nějakou prkotinu a snažil jsem se nebrat na vědomí havárky, které po opravě volaly. Byl jsem nervozitou bez sebe. Věděl jsem toho o Codym T. W. Pittlerovi příliš mnoho a zároveň příliš málo. Chtěl jsem si svůj názor srovnat s míněním někoho inteligentního, kdo se trochu vyzná v psychologii, a najednou mě napadlo, že tím ideálním člověkem bude Laura Honnekerová. Asi před jedenácti lety, to už pracovala něco přes dva roky jako psychoanalytička ve Fort Lauderdalu, se nějaký labilní pacient vloupal do její kanceláře a zmizel se stohem důvěrných materiálů o pacientech. Jejich jména byla sice označena šiframi, jenomže seznam iniciál s přiřazenými skutečnými jmény ležel v téže registratuře a zloděj ho sebral taky.
Pacienti si začali stěžovat. Ten zloděj jim volal a nevybíravě je urážel. Jenomže kromě tradičních sprosťáren je také obveseloval podrobnostmi ze života, které znali pouze oni a doktorka Honnekerová.
Na policii se jí nechtělo. Nechtěla převzít zodpovědnost za to, co by se stalo pacientovi, který záznamy ukradl. Jeden náš společný přítel se jí zmínil o mně a ona mé požádala o pomoc. Vysvětlil jsem jí, že se snažím zachraňovat hodnotné věci, které se nedají zachránit žádným normálním způsobem, a že si obyčejně nechávám polovičku hodnoty. Řekla, že v jistém smyslu jsou materiály bezcenné, ale v jiném, pokud by jejich zneužívání ohrozilo její kariéru ve Fort Lauderdalu, je jejich cena značná. Tak jsme se dohodli, že mi zaplatí podle stupně obtížnosti.
Byla asi v mém věku, možná o dva roky mladší. Hezká, urostlá blondýnka skandinávského typu, pleť jako miminko a zelené oči, jimiž se kolem sebe skepticky rozhlížela a navazovala okamžitý kontakt s lidmi. Byla vysoká a překypovala zdravím. Zjistil jsem, že kdysi, když to ještě nebylo nebezpečné, naběhala každý den za rozbřesku několik kilometrů, aby se udržela v kondici.
Zavolal jsem jí a přivedl jsem jí toho magora do kanceláře druhý den. Včetně záznamů o pacientech a všeho. Byl to podsaditý mužík, který žil v domnění, že se proti němu celý svět spikl a že nejlepší obrana je útok. Seděl v koutě jako neposlušný kluk, zatímco ona se probírala chorobopisy, aby se ujistila, že žádný nechybí. Zeptala se mě, jestli jsem s tím měl velké nepříjemnosti. Já se na toho těžkopádného mužíka usmál a řekl jsem: „Vůbec žádné.“
Nařídila mu, aby šel vedle a on se tam odšoural a neslyšně za sebou zavřel dveře.
„Jaký honorář by podle vás odpovídal vaší námaze, pane McGee?“ zeptala se tehdy.
Zdálo se mi, že otázka zní trochu provokativně. Tak jsem odvětil: „Měli bychom si smluvit schůzku a popovídat si o tom, co říkáte?“
„Co tím myslíte?“
„Mohli bychom všechno projednat u večeře.“
Chvilku uvažovala, usmála se a přikývla. Dali jsme si rande. Stavil jsem se pro ni doma. Byl to příje…
