14
Freer byl křižovatkou tří očíslovaných silnic. Vypadal placatě a roztahaně a žily v něm možná dva nebo tři tisíce obyvatel. Na kraji města jsem zahlédl zásobovací prodejnu se zemědělským nářadím. Před ní u krajnice stála pestrá řada traktorů nejrůznějších značek.
Našel jsem místo k zaparkování ve stínu a vešel jsem dovnitř. Byla tam malá kancelář a předváděcí hala a za ní venku ještě údržbářská dílna. Meyer přešel loudavě na druhou stranu k traktorům a pozorně si je prohlížel. Kovbojský slamák měl posunutý do týla, v koutku úst žmoulal zápalku a palce měl zaháknuté v postranních kapsách farmářských kalhot. Vypadal takřka ne docela autenticky. Byl jsem však rád, že ho vidím improvizovat. Začínal přicházet na chuť skromnému umění přetvářky. Jako zastara, před příchodem grázla Boba.
Líně jsem se přitočil dovnitř a obloukem jsem si to namířil k dvěma mužům, kteří se opírali o obludný kus žluté mašiny. Neměl jsem potuchy, k čemu by se dala použít. Budila dojem, jako by měla sloužit k dobývání pařezů a drcení malých domků. Jeden byl starý, oblečený do žlutých tepláků. Tvarem připomínal pivní džbán, rozcuchané bílé vlasy mu trčely do všech směrů a nad levou náprsní kapsou měl červenou bavlnkou vyšito Buňky. Ruměné tváře mu bezmála ladily s výšivkou.
Ten druhý byl snědý, o hodně mladší a ohromný pořez. Figura jak almara. Hádal bych takových sto osmadevadesát do výšky a sto třicet kilo živé váhy. Měl kulatý dobrácký obličej a nos rozmačkaný skoro na placku.
Přišel jsem blíže a uslyšel jsem, jak Buňky říká: „Poslyš, Migueli, nebudeme si namlouvat, že s tím banka bude souhlasit. Víš, jaký jsou dneska časy. Co nemůžu udělat, jako je bůh nade mnou, je připsat ti to zase na půjčku. Jsme po uši zadlužený na barák a na zboží ve skladu. Vím, že s tebou nikdy nebyly potíže a jsem si jistej, že ti to v bance připočítaj k dobru. Ale měl by sis jít promluvit nejprv s nima. Nabídl jsem ti cenu, slevu a všecko.“
Miguel zamumlal něco, co jsem neslyšel. Podali si ruce a Miguel odešel.
Buňky ho vyprovodil pohledem a potom zavrtěl hlavou, usmál se na mě a pokrčil rameny. „Víte, dneska si farmáři až moc na mašiny zvykaj. Jako na drogy. Sotva si naspořej tři dolary, honem se chtěj po uši zadlužit a koupit si něco, co je o polovičku větší, než co by jim stačilo na ten kus pole, kterej obdělávaj. Chtěj větší pneumatiky. Vyšší posed. Sto koní navrch. Dejme tomu, že mu to začnou strhávat z úrody. Není schopnej celý to zařízení splácet a než se stačí otočit, propadne mu hypotéka a přijde i o půdu. A jeden vedle druhýho, počínaje Johnem Deerem a konče firmou International Harvester je tlačí do větších krámů. Divná reklama. Víte, kdo je nejmazanější chlap na okrese? Starej Lopez. Bydlí dole na Benavides Road. Je starší než já, což znamená starší než samotnej Pánbůh. Starej Lopez má tři kluky, samý habány. Míval traktory a plečky a spoustu takovejch srágor. Ale když vylítla cena benzínu a nafty nahoru až bůhví kam, a obdělání jednoho akru vás přijde na takovejch tři sta litrů, proseděl celej den na zápraží a všecko si nechal projít hlavou. A potom začal hospodařit jako zastara Obdělává svůj výměr se šesti mulama. Okresní obchodní zástupce je z něho na mrtvici. Ten chlap vydělává víc než kdo jinej v těchhle končinách Texasu. Dneska má všecku půdu pěkně zaplacenou. Nedluží ani cent. Vemte si takovýho Miguela, kterej právě odjel. Jestli dneska nedluží dvě stě tisíc, tak sním mulu starýho Lopeze. A teď mi řekněte, nebyla by to legrace, kdybyste semka přišel koupit traktor za třicet tisíc a já vás od toho odradil dřív, než byste se stačil zeptat? Ale proto jste asi nepřišel. Vy nejste farmář. Jestli mi chcete něco prodat, zapomeňte na to.“
„Ne, pane. Přišli jsme se zeptat, jestli náhodou neznáte v okolí někoho jménem Guffey. Měl by to být farmář, rančer, něco takového.“
Mnul si růžovou bradu. „Guffey? Guffey. Guffey. To má být příjmení?“
„Příjmení.“
„Víte o něm ještě něco, co by mi mohlo pomoct?“
„Hrozně dávno, před více jak patnácti lety, pro n…
