10
Do Dallasu jsem přiletěl v pondělí odpoledne. Trochu mi trvalo, než jsem našel Eaglovu realitní kancelář, jelikož nebyla označena žádnou informační tabulí. Právě se přestěhovali do prostornějších kanceláří v úplně nové budově a cedule ještě nedorazila.
Přibližný směr mi udala úřednice z půjčovny aut. Cesta byla dost spletitá a jakmile jsem se ocitl v označené čtvrti, musel jsem se třikrát zeptat, než jsem konečně nedaleko mamutího nákupního střediska firmu objevil. Sídlila v dlouhé nízké budově se spoustou oken, mdlým kamenným a sekvojovým obložením a velkým vyřezávaným zlatým orlem nad dvoukřídlovými dveřmi v průčelí. Očividně tam dříve stávalo něco jiného a přišlo ke zbourání. Hromady sutě byly nahrnuty k zadnímu konci neupraveného parkoviště a čekaly, až je odvezou nákladními auty. Parkoviště se začínalo asfaltovat. Do truhlíků bylo zasazeno pár mrňavých stromečků a nějaký člověk je zrovna zaléval.
Opřel jsem se do dveří a vstoupil do klimatizované recepce, kde nějaký chlápek v khaki uniformě pomalu vylupoval z průhledné plastikové fólie křesla a pohovky určené do recepční haly.
Za přijímací pult vklouzla sporá nervózní mladá žena, probodla mě očima a vyštěkla: „Díkybohu za ty dary! To je dost!“
„Jaké dary?“
„Jste přece od elektrikářů, ne? Panenko skákavá, neříkejte mi, že nejste z elektrodílen!“
„Jsem z Floridy.“
„Jestli jste sem přišel s něčím kšeftovat, tak vám říkám rovnou, že vypadnete z těch dveří tak rychle…“
„Nic neprodávám, nekupuji a ani nespravuji.“
Konečně se usmála. „V tom případě nám tady budete houby platnej, že? Bůh je mým svědkem, že s tím tady raději seknu než se ještě jednou takhle stěhovat.“
„Snažím se získat pár informací o muži, který u vás kdysi pracoval. Nějaký Evan Lawrence.“
„To mi nic neříká. Ne. Kdy to mělo být?“
„Přesné datum vám neřeknu.“
„Cesťáci si tady podávají dveře, zvláště v posledních pár letech. Co vám budu povídat. Záznamy o starém personálu jsou na disketách a dokud nám někdo nezapojí do té kanceláře vzadu elektriku, tak nám nejsou nic platný. Máme tam čtyři ajbíemky s tiskárnama. Všechny informace o prodeji a pronájmech jsou taky na disketách, jenomže nemůžeme nic sjíždět, protože jsme ustavičně bez proudu.“
„Kdo je tu zaměstnaný nejdéle?“
„Řekla bych, že Martin Eagle.“ Sáhla po telefonu. „Koho mám ohlásit?“
„Jmenuji se McGee. Jsem z Fort Lauderdalu.“
Zvedla sluchátko a řekla velmi ošklivé slovo. Zrudla ke kořínkům vlasů. „Teď je i ten pitomý telefon hluchý. Počkejte tady.“
Odběhla. Muž, který odstrojoval nábytek, se pochechtával a kroutil hlavou. Vrátila se, pokynula mi a já ji následoval do velké rohové kanceláře Martina Eagla s výhledem na hromady sutě, nároží promenády a deset tisíc automobilů mžourajících na slunci. Pokynula mi rukou, abych šel dál, a zavřela za mnou dveře.
Martin Eagle se ohlédl přes rameno, usmál se, pokývl hlavou a otočil se zpátky k bílé stěně poseté otvory. Do otvorů zasazoval pro tento účel vytvarované háčky, na které potom rozvěšoval různé trofeje a diplomy.
Právě zavěsil zarámovaný svitek, který honosnou staroangličtinou hlásal, že Martin Eagle byl zvolen Mužem roku, nejúspěšnějším začínajícím podnikatelem Juniorské obchodní komory. Datum bylo staré tři roky.
„Nemyslíte, že je možná až moc blízko diplomu od městské rady? Co říkáte?“
„To záleží na tom, kolik tam toho míníte pověsit.“
„Výborně! McGee, říkám to dobře? Pro vás jsem Marty. Nevím, jestli mám vůbec všecky ty srágory vyvěšovat nebo ne. Jen se podívejte, vždyť toho mám plný psací stůl. Možná bych ani neměl věšet ten svitek od Juniorky. Ten rok ho dostalo pět lidí. Já byl třetí v pořadí. Víte, tohle všecko by mohlo zbytečně bít do očí. Ale vezměte si třeba takové doktory. Ti si tyhle pitominy vylepují, kde můžou. Asi to pacientům dodá důvěru. Dělám totéž. Eaglova realitní kancelář vám nabízí čestné jednání, ať kupujete nebo prodáváte. To je jediné, co jsem si o tomhle kšefte natloukl do hlavy. Jen někoho vezměte na hůl, a vrátí se vám to i s úrokama a nebudete v …
