KAPITOLA ČTVRTÁ
Od chvíle, kdy se Mason vrátil do své kanceláře, neuplynulo ani patnáct minut, a už na dveře advokátovy soukromé pracovny zaklepal smluveným způsobem Paul Drake.
„Něco nového?“ ptal se Mason, když Della Streetová otevřela.
„Tvůj přítel A. B. Vidal,“ řekl Drake.
„Co je s ním?“
„Chce o něm něco vědět policie.“
Mason sešpulil rty. „Proč policie?“
„Kdybys mě rozkrájel, tak nevím. Mně se nesvěřujou. Spíš chtějí, abych já se svěřoval jim. V každém případě jsou celí žhaví, aby se něco dověděli o Vidalovi. Zřejmě mají dojem, že je ve spojení s nějakou vyděračskou aférou, která se týká Morleyho L. Theilmana. Poslechni, ty toho Theilmana znáš?“
Mason se pousmál. „Jak ses výstižně vyjádřil, Paule, policie se ti nesvěřuje, ale chce, aby ty ses svěřoval jí. A když já si najmu soukromého detektiva, tak se mu taky vždycky nesvěřuju, ale chci, aby on se svěřoval mně.“
„No dobře,“ pokrčil rameny Drake. „Na chvilku se mi podařilo se omluvit, ale ten detektiv už na mě čekal, když jsem přijel zpátky. Sedí u mě v kanceláři a klade dost naléhavé otázky.“
„A jak dává policie Vidala dohromady s tebou?“ divil se Mason.
„Dostali echo, že Vidal psal vyděračské dopisy Morleymu Theilmanovi. Theilman, jak to vypadá, není momentálně k dosažení a policie, když se vyptávala na ředitelství pošt, zjistila, že já se o pana Vidala zajímal. A teď chce vědět, proč jsem se o něj zajímal. Hele, Perry, já předpokládám, že to všechno má co dělat s tou schránkou v nádražní úschovně, ale to přece nemůžu policii říct bez tvého svolení. A z druhé strany zase si nemůžu nechávat pro sebe informaci, která má něco společného se zločinem.“
„Říkáš, že ten detektiv je teď u tebe v kanceláři?“
„Ano. Čeká tam. Myslí si, že někam telefonuju.“
Mason odstrčil židli. „Dobrá, Paule, já tam půjdu s tebou a promluvíme si s tím detektivem oba.“
Na Drakeovi bylo znát, že se mu ulevilo. „Prima,“ oddychl si.
„Ví ten detektiv, že jsem do toho zapleten já?“ ptal se Mason.
„To nevím,“ odvětil Drake, „ale asi to ví. Policii je známo, že pracuju pro tebe. Řekl jsem tomu detektivovi, že než mu odpovím na jeho otázky, musím si někam zatelefonovat a že kvůli tomu potřebuju odejít do jiné kanceláře. Mohlo ho napadnout, že chci zajít za tebou a promluvit si s tebou přímo.“
„Jak se jmenuje?“ ptal se Mason.
„Orland.“
„Tak si s ním pojďme popovídat,“ řekl Mason a kývl na Dellu Streetovou. „Vy se zatím postarejte o krám, Dello, já jsem za pár minut zpátky.“
Pak šel s Paulem Drakem chodbou k místnostem Drakeovy detektivní kanceláře. Drake ho zavedl do své mrňavé soukromé úřadovny, kde byl psací stůl s celou baterií telefonních aparátů, otáčecí křeslo a v každém koutě jedna menší židle.
„Pane Orlande,“ řekl Drake, „seznamte se s Perrym Masonem.“
Muž, který se zvedl z jedné židle, byl normálního vzrůstu, měl na sobě nenápadný oblek a mluvil tichým hlasem. „Dobrý den, pane Masone,“ pravil. „Už jsem vás viděl u nás na velitelství a taky u soudu, ale nikdy jsme se osobně nesetkali.“
„To já jsem Paula Drakea touto záležitostí pověřil,“ promluvil Mason. „Co byste o ní rád věděl?“
„Všechno, co je vám známo o A. B. Vidalovi.“
„Moc vám toho o něm říct nemůžu.“
„Vy jste se na něj vyptávali na poštovním úřadě?“
„Ano.“
„Smím se zeptat proč?“
„Existuje obálka,“ vysvětloval Mason, „která obsahuje klíček ke schránce FO82 v nádražní úschovně. Pokud vím, v obálce je jenom ten klíček a nic jiného. Obálka je adresována A. B. Vidalovi, Hlavní pošta, poste restante. Chtěl jsem o Vidalovi získat nějaké informace, až si ten dopis přijde vyzvednout.“
„Jak víte, co je v té obálce?“ zeptal se detektiv.
„Vím to, protože ten klíček do ní dala moje osobní sekretářka Della Streetová, zapečetila ji a vhodila do poštovní schránky.“
„A co je ve schránce FO82?“ ptal se Orland.
„Nic.“
Orlandova tvář vyjadřovala údiv. „Cože?“ zvolal.
„Je to tak,“ řekl Mason. „Není v ní nic.“
„Jak to víte?“
„Dal jsem si práci, abych to zjistil.“
„Smím se zeptat jak?“
Mason řekl: „To zase Paul Dr…
