KAPITOLA SEDMÁ
Když Paul Drake z kanceláře odešel, Mason se obrátil k Delle Streetové. „Tak co,“ zeptal se, „jaký popis jste Paulovi dala? Vykreslila jste ji jako putičku?“
„Paulovi ne,“ řekla. „Dala jsem mu fyzický popis. Barvu vlasů, barvu očí, to, co měla na sobě, a takové věci.“
„Zmínila jste se o tom, že ze sebe dělá až nehezkou a přísnou?“
„Vůbec ne,“ zavrtěla hlavou. „Já si totiž myslím, že až slečnu Janice Wainwrightovou najdeme, shledáme, že u ní došlo k pozoruhodné proměně; že strávila celé hodiny v salónu krásy a že se vyklubala z té utlačující kukly jako dokonale vybarvený motýl.“
Mason potřásl hlavou. „Zdá se, že je načase, mladá dámo, abychom vy a já porovnali své postřehy.“
„To asi jo,“ řekla s úsměvem.
„Co kdybyste začala vy,“ vybídl ji Mason.
„Ale já bych to asi dokázala líp, kdybyste mi prozradil stěžejní body svého rozhovoru s druhou paní Theilmanovou.“
„Stěžejní body?“ opakoval Mason.
„Ano. Nechte stranou křivky, držte se pouze bodů.“
„Tak za prvé,“ pravil Mason, „Morley Theilman si hrozně přál mít jistotu, že se o tom, že ho vydírá A. B. Vidal, kdekdo doví.“
„Beru,“ souhlasila Della Streetová.
„Především,“ pokračoval Mason, „tu byl ten tajemný dopis od A. B. Vidala; Janice Wainwrightová dostala příkaz neotvírat žádnou poštu od Vidala – a to muselo přirozeně vzbudit její zvědavost. Pak ten dopis přišel, byl roztrhán na mnoho kousků a vhozen do koše, kde novinové titulky, nalepené na roztrhaném papíře, musely být tak nápadné, že by vzbudily zvědavost u kdekoho.“
Della Streetová přitakala.
„No a zrovna takový dopis,“ hovořil dál Mason, „přišel zřejmě Theilmanovi do domu. Řekl své ženě, že pojede do Bakersfieldu na poradu s Colem B. Troyem – a požádal ji, aby mu vyndala lepší oblek. Pak šel do koupelny a jezdil si po tváři elektrickým holicím strojkem. Předtím si ale natáhl kalhoty od toho lepšího obleku a sako od něj a pomačkané staré šaty nechal v ložnici.“
„Lepší oblek na poradu s obchodním společníkem v Bakersfieldu?“ zeptala se Della Streetová. „Lepší oblek na stopadesátikilometrovou jízdu autem?“
„Nepostřehla jste ten pravý důvod,“ pravil Mason. „Lepší oblek byl záminkou, aby paní Theilmanová měla možnost prohledat podle svého zvyku kapsy obleku odloženého a podívat se, jestli v nich něco nezůstalo.“
„Á, už chápu,“ zvolala Della Streetová. „A v jedné kapse toho obleku našla dopis od A. B. Vidala.“
„Přesně tak.“
„Takže ten záhadný pan Vidal poslal dvě úplně stejné vyděračské výzvy, jednu do kanceláře a jednu domů?“
„Ano,“ přikývl Mason. „Ale jedna věc mi nejde na rozum.“
„A to?“
„Dejme tomu,“ pravil Mason, „že si Morley Theilman přál, aby všichni věděli, že ho někdo vydírá; že chtěl za tajuplných okolností zmizet; že si chtěl z banky vybrat peníze, aby si toho nikdo nepovšiml. Vymyslel si neexistujícího vyděrače. Sám si poslal vyděračské dopisy, o nichž, až bude nezvěstný, se bude všeobecně vědět.
Dejme tomu dále, že si zašel do nádražní úschovny, opatřil si klíčky k několika schránkám a dal si od těch klíčků udělat duplikáty. Pak dal své sekretářce za úkol koupit kufřík, když předtím podnítil její zvědavost a podezření… Ale proč si, ve jménu zdravého rozumu, vybral pro svého vymyšleného vyděrače jméno, které je skutečným jménem jeho ženy?“
„Já jsem celou tu cestu s vámi neprodělala,“ promluvila Della Streetová. „Já jsem se dala odbočkou.“
„A kdy jste odbočila?“ zeptal se Mason.
„Když jste mluvil o té probuzené zvědavosti u sekretářky. Já se obávám, pane Perry Masone, že ta sekretářka hraje velice protřelou, mazanou hru. Myslím si, že ta sličná silueta, kterou viděl pan Cole B. Troy, jak v Bakersfieldu sleduje pana Theilmana k místu, kde měl zaparkovaný vůz, nebyl nikdo jiný než ta skromňoučká sekretářka Janice Wainwrightová. Myslím si, že to už měla za sebou návštěvu v salónu krásy, odkud se vynořila jako oslnivá krasavice. Myslím si, že se připojila k vrtkavému a sexuálně dobrodružnému Morleymu Theilmanovi.
Myslím si, že Theilman a jeho sekretářka spolu strávili no…
