Celá e-kniha Případ sličné siluety ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA DESÁTÁ
Janice Wainwrightová se trochu zakymácela; obličej jí vzrušením zbělel.
„Pan Theilman… mrtvý!“
„Zavražděný,“ upřesnil poručík Tragg.
„Ale to není možné. Byl naživu a v pořádku, když jsem…“
„Okamžik, Janice,“ vložil se do toho Mason. „Dokud se o těch zvláštních okolnostech v tomhle případě nedovíme víc, tak si vzhledem k tomu, co se děje, nepřeju, abyste učinila jakékoli prohlášení. Vůbec žádné prohlášení, rozumíte?“
„Já nevím, jestli rozumí ona,“ řekl poručík Sophia, „ale rozhodně rozumíme my. Tady nejste ve svém rajónu, pane Masone. Jste ve státě Nevada. Tady nemáte advokátské oprávnění a před nevadskými soudy vám není dovoleno provozovat praxi. Tak se do toho nepleťte.“
A policejní důstojník se ramenem vtlačil mezi Masona a Janice Wainwrightovou.
„Neodpovídejte na žádné otázky,“ nařizoval Mason. „Neříkejte…“
Poručík Sophia rýpl Masona ramenem do prsou. A Janice Wainwrightovou chňapl za paži. „Pohyb, Janice!“ řekl. „Jede se na výlet.“
Poručík Tragg pokrčil rameny. „Je mi líto, Perry, ale je to tak.“ A oba policisté spěšně vyvedli Janice Wainwrightovou z nádražní budovy a posadili ji do čekajícího policejního auta.
Za nástupištěm se hlučně rozrachotil vlak, jak Pullmanovy vagóny nabíraly rychlost.
Della Streetová se zaraženě podívala na Perryho Masona.
„Inu,“ řekl Mason, „půjdeme tedy do kasina a sdělíme tu novinu paní Carlottě Theilmanové.“
„Za předpokladu,“ připomněla mu Della Streetová, „že nemá v závěsu nějakého fešáka… Proboha, šéfe, co tohle znamená?“
„To znamená,“ pravil Mason, „že se Janice Wainwrightová dostává do prakticky neobhajitelného postavení, ledaže bychom honem objevili nějaký způsob, jak podepřít její výpověď. Já jdu do toho kasina. Vy běžte k telefonu, zavolejte Paula Drakea a řekněte mu, ať vyštrachá, co se dá, o té Theilmanově vraždě – kdy objevili mrtvolu, kde ji objevili, no zkrátka všechno, co se toho týká. Já budu koukat, abych toho co nejvíc vytáhl z paní Carlotty Theilmanové, než se policie doví, že ta dáma je tady ve městě.“
Mason vyšel z nádraží a spěchal po ulici ke kasinu dublprémií.
Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Na sluch mu zaútočil randál stovky vrčících hracích automatů a občasný hlas, oznamující: „Číslo sedmnáct bere všecko! Číslo sedmnáct, další prémie!“
Na několik vteřin se hlas vždycky odmlčel, pak mlel jednotvárně dál: „Další prémie. Tentokrát sto dvacet pět dolarů na dvojnásobnou sázku. Další prémie na číslo sedmdesát čtyři a sedmdesát pět.“
Mason se rozhlédl, a když přelétl pohledem všechny automaty, zamířil ke stolům s ruletou a co nejtišeji a nejnenápadněji je obcházel.
Když se kolem nich pohyboval asi pět minut, připojila se k němu Della Streetová.
„Stihla jste Paula?“ zeptal se Mason.
„Ano. Byla to pro něj novinka. Hned na to nasadí pár lidí. Policie to zřejmě drží hezky v tajnosti, nebo tu vraždu objevili teď před chviličkou… Kde je Carlotta?“
„Nikde ji nevidím,“ řekl Mason. „Patrně tu není.“
Obešli sál a celý ho prohledali. Pak Mason přistoupil k jednomu dohlížiteli a řekl mu: „Hledám ženu, která sem přišla asi před deseti minutami, možná už před dvaceti. Její tak pětatřicet, ale vypadá na třicet. Má…“
Dohlížitel prohlásil: „Všechny ženy, kterým je pětatřicet, vypadají v tomhle podniku na třicet.“
Mason se usmál.
„Byla celá v červeném,“ popisovala ji Della Streetová, „a přes ruku si nesla kožešinovou štolu. Měla moc pěknou postavu.“ Gestem naznačila ladné tvary.
„Á!“ vzpomněl si dohlížitel. „Tahle žena! Tak ta sem přišla, hrála u pěticentového automatu, napotřetí vyhrála prémii dvacet dolarů, hned jí je vyplatili, ale pak sem vešel policejní důstojník a požádal tu ženu, aby šla laskavě s ním – no a ona šla.“
Mason poděkoval a vyšel s Dellou Streetovou ven na chodník.
„Co teď?“ ptala se Della Streetová.
„Jak správně podotkl ten poručík,“ řekl Mason, „ve státě Nevada nejsem prakticky vzato žádný advokát. Tady nesmím provozovat praxi.“
„A tak uděláme co?“ opakovala Della.
„Vytáhneme z postele nějakého místního právníka,…
