Kapitola 9
Téhož dne pozdě odpoledne vstoupil Selby do kanceláře Inez Stapletonové a ve dveřích se střetl s hřmotným, obtloustlým mužem, který právě odcházel.
Poctil Selbyho krátkým odhadujícím pohledem, který však jaksi jevil zájem jen o vnějškový dojem, jakým Selby působí. Jako by ten muž cítil naprostou spokojenost s postavením, kterého se mu podařilo dosáhnout, takže v životě a v lidech vidí jenom to, co vidět chce.
Selby prošel předpokojem a spatřil Inez Stapletonovou sedět na desce psacího stolu, očividně úplně skleslou a bez odvahy.
„Je to tak zlé, Inez?“ zeptal se ji.
Unaveně se na něho mlčky usmála.
Selby se samozřejmostí starého kamaráda se uvelebil v křesle, nacpal si svou starou dobrou briérku, kterou uzmul ze šerifovy kanceláře, a otázal se: „Chce se vám o tom mluvit?“
Inez píchla ukazováčkem směrem ke dveřím, jimiž právě odešel ten mohutný chlapík, a oznámila: „Tak to je W. Barclay Stanton.“
„Váš partner?“
„Můj partner,“ potvrdila kysele. „Právní zástupce Harveye Prestona, bratra zesnulé. Maloměstský politik, lev salónů ze staré školy. Na svém vlastním písečku bude nejspíš před porotou ohromný, ale přijel sem do Madison City a vůbec není ochoten brát v úvahu skutečnost, že je tu cizí a že u zdejšího soudu nemá ani známosti, ani vliv. Vystupuje s celou svou nafoukanou arogancí, která je pro tenhle typ lidí příznačná.“
„Myslíte, že chce nejzávažnější část přelíčení strhnout na sebe a zatlačit vás do pozadí?“
„Ne tak docela, Dougu. Bylo by mi jedno, kdyby mě třeba úplně vystrčil ze soudní síně, jen kdyby ten spor dokázal vyhrát. Jde mi o to, že to je typický náfuka. Žije už hrozně dlouho v jednom hnízdě, a v pořádně mrňavém hnízdě, takže stačí, aby něco pronesl, a noviny to vždycky vytisknou tučně.
Politický banket se tam vůbec nemůže konat, aniž on nehraje prim. Je velké zvíře v obchodní komoře, ředitel v bance. Když se zvedne před porotou ve svém rodném městě, porotci jsou celí paf z jeho pověsti a on sám je celý paf ze své pověsti a tahle kombinace stačí, aby docílil určitého úspěchu.“
„Pak tedy asi něco v hlavě mít bude,“ podotkl Selby a jeho oči se na ni chlácholivě smály skrz první oblaky tabákového dýmu, který vyloudil ze své lulky.
„Kdysi možná míval,“ připustila Inez, „ale odhaduji, že už z toho takových patnáct až dvacet let jenom tyje, vyseděl si pohodlný, útulný důlek a vůbec se nesnaží držet krok s dobou. Nepoporostl ani o centimetr - s výjimkou pasu. Používá v řeči všechny staré fráze z doby před patnácti lety. Je o sobě přesvědčen, že je veliký řečník. A o vývoji dědického práva a nejnovější judikatuře v dědických sporech nemá ani ponětí.“
„Tak dobrá, voďte ho za nos, Inez,“ radil Selby. „Když mermomocí chce vést frontální útok, nechte ho, ať se postaví do čela úderného oddílu, a až ho starý A. B. Carr natře, můžete vy nasadit těžké zálohy.“
Zavrtěla hlavou a namítla: „Vy mi jen chcete dodávat odvahu, Dougu. Víte zrovna tak dobře jako já, že ho A. B. Carr odhadne na první pohled a bude tak chytrý, aby mu pneumatiku nepropíchl úplně a nezabránil mu jet dál. Nechá mu tolik tlaku vzduchu, aby mohl pokračovat v jízdě; bude toho starého fráju pošťuchovat a povzbuzovat přesně do té míry, aby W. Barclay Stanton dovedl sám sebe ad absurdum. Pak, v poslední minutě, ho Carr se vší svou hbitostí a obratností před porotou demaskuje, strhne mu jeho samolibou škrabošku a ukáže porotcům, že Stanton neví, o čem mluví, ale že mu to nikterak nebránilo, aby o tom mluvil obšírně a rozvláčně. Nechá ho splasknout úplně a starý náfuka bude vedle jak ta jedle.“ A Inez se sama musela zasmát svým pomíchaným přirovnáním.
„Tak zlé to snad nebude,“ se smíchem ji těšil Selby.
„Čerta starýho nebude,“ ulevila si hořce. „W. Barclay Stanton je přesně ten typ, který si stoupne před porotu a patnáct nebo dvacet minut ze sebe chrlí odporně přehnaný chvalozpěv na porotce, vykládá jim, jakou má radost, že spor bude projednán před sborem tak mimořádně inteligentních mužů a žen, že si sporné strany musí blahopřát k …
