12. kapitola
Když Mason s Paulem Drakem vyrazili přes halu, úředník stál u spojovací desky a snažil se seč byl uchlácholit rozzuřenou nájemnici. Byl tak zabrán do hovoru, že dokonce ani nepostřehl dva muže, kteří tiše přistoupili k pultu.
„…moc se omlouvám, slečno Keatsová. Prošli rovnou kolem mě. Snažil jsem se je zastavit, ale oni jako bych byl vzduch. Než jsem stačil obejít pult, byli ve výtahu… Za to může chlapec od výtahu. Neměl je vzít nahoru, dokud jsem mu nedal jasné znamení, ale víte, jaký tyhle kluci jsou. Někdy jsou dost ledabylí a nepozorní. Dohlédnu, aby dostal důtku… Ano, byli dva… Ne, říkal jsem pánové, nikoliv pán. Je mi líto, jestli jste mi špatně rozuměla… Domovník zrovna nebral telefon. Jsem rád, že už jsou pryč. Přejete si, abych zavolal policii?… Ano, aha…
Opravdu moc, moc mě mrzí, že k tomu došlo. Já samozřejmě nemohl vědět, do kterého bytu mají namířeno, protože ale vyjeli do třetího, rozhodl jsem se zavolat nájemníkům, o nichž jsem věděl, že jsou doma… Ano, viděl jsem vás pár minut předtím přicházet… Moc vám děkuji, slečno Keatsová. Jste tak laskavá. Moc mě mrzí, že k tomu došlo, ale rád bych, abyste věděla, že jsem to v nejmenším nezavinil… Ano, opravdu. Ještě jednou děkuji.“
Zavěsil, vydechl úlevou, nato se obrátil a shledal, že na něho u pultu čekají Mason s Drakem.
„Vy dva!“ nasupil se. „Vy jste mě teda dostali do pěknýho maléru, hezky jste mi to zavařili.“
Mason řekl: „Nemyslím, že to tak dalece zranilo její city, jak dává najevo. Tady je ten nedoplatek státních cenných papírů, které opětovně přerozdělujeme.“
Chlapík zuřivě a bez poděkování ztopil bankovku.
Mason vylovil dvacet dolarů a začal s nimi šustit v prstech.
Úředník, nejdříve otrávený, postupně začal s větším a větším zájmem fascinovaně sledovat, jak si Masonovy prsty pohrávají s tou dvacetidolarovkou.
„Vybruslil jste z toho pěkně s přehledem, že jo?“ poznamenal právník.
„Čistě jsem si chránil krk, jestli máte na mysli todleto.“
„Tohle na mysli nemám, ale nechme to plavat,“ řekl Mason a nepřestával šolíchat dvacetidolarovou bankovku v prstech.
„Jsem kvůli vám v pěkným trablu,“ frkl úředník. „Co když přijde dolů a najde vás, jak tady stojíte a vykládáte…“
„Můžete nám vesele nadávat,“ řekl Mason, „že jsme porušili domovní řád, a to by jen potvrdilo povídačku, co jste jí zrovna naservíroval.“
Chlapík o tom dumal. Mason zůstal zticha.
„No a co zas chcete teďka?“ vyjelo z něho konečně.
Mason řekl: „Kojili jsme se nadějí, že se nám naskytne příležitost rozdělit ještě pár těchhletěch cenných státních papírů.“
„Proboha, dost už toho tyátru, a pojďme rovnou k věci. Nemůžu si dovolit takhlenc tu s váma postávat. Někdo by mohl vejít a… Co to teda chcete?“
„Míváte službu odpoledne?“
„Jo. Přijdu ve dvě odpoledne a pracuju v jednom tahu do půlnoci.“
„Byl jste ve službě minulou sobotu?“
„Ano.“
„Slečna Keatsová je velmi pozoruhodná mladá dáma, velice hezká a zajímavá. Má temperament a osobitost.“
„No a co z toho?“
„Člověk na vašem místě,“ pokračoval Mason, „by přirozeně takovou ženu nepřehlédl.“
„Na co tím narážíte?“
Mason pouze otáčel v prstech dvacetidolarovou bankovkou pořád dokola.
„Jsem si naprosto jist,“ navázal Mason, „že se upamatujete, zda tady v sobotu odpoledne byla a v kolik hodin odešla.“
„A pak jako dostanu těch dvacet dolarů?“
„A na všechny telefonické hovory, které řekněme měla.“
Úředník naštvaně odsekl: „Já nejsem z těch, co se daj podplatit, aby všecko vyzvonili.“
„No bodejť,“ řekl Mason jako by se nechumelilo a dál skládal a stáčel těch dvacet dolarů.
Nastalo táhlé ticho, během něhož jako by se Mason, bez jediného pohledu na recepčního, soustředil výhradně na pozorování bankovky. Skládal ji, rozkládal, pak ji protahoval mezi prsty, a to vždy tak, aby její hodnota byla naprosto zřetelně vidět.
„Tak co?“ zeptal se Mason posléze.
Recepční netrpělivě vyhrkl. „No dobrý… Nevím, po čem jdete, ale budete mě muset chránit.“
„Ovšem, jak jinak,“ utrousil Mason.
„Jak jste už tak případně poznamenal,“ řek…
