9
Telefon ve služebně naléhavě zvonil.
Hal Willis, který tu byl sám, se narovnal z předklonu vedle chladicí nádržky na vodu a křikl: „Dobrá, dobrá, jen se nezblázněte! Takhle je to pokaždý! Člověk se jde napít a… no jo, už jdu!“ Hodil kelímek i s vodou do koše na odpadky a pádil k telefonu. Vyrval sluchátko z vidlice.
„Haló! Sedmaosmdesátá pátrací skupina,“ křikl. „Detektiv Willis u telefonu,“ zařval.
„Já tě slyším, ty troubo,“ řekl hlas. „Slyším tě málem i bez sluchátka a jsem až na Hlavní třídě. Zkusíme to ještě jednou? Tentokrát pizzicato?“
„Chceš říct diminuendo?“ opravil ho Willis tichounce.
„Ať chci říct cokoli, víme oba, oč jde. Tady je Avery Atkins z laborky. Někdo od vás nám poslal kus papíru. Děláme na tom.“
„Jakej kus papíru?“
„Stojí na něm Ženichovi. Říká ti to něco?“
„Tak trochu. Co je s tím?“
„Jak že se jmenuješ, kamaráde?“
„Willis. Hal Willis. Detektiv 3. třídy, pohlaví muž, běloch, Američan.“
„A k tomu pěkně napruženej,“ řekl Atkins.
„Hele, máš pro mě informaci, nebo ne? Jsem tady sám a mám moře práce. Tak co?“
„Tady to máš a poslouchej, ty chytráku. Použitej papír stojí pár babek, jmenuje se Skyline a prodává se v krámech po celým městě za pětadvacet centů balíček s deseti kartičkama a deseti obálčičkama. Můžeš jít a shánět, kde byl koupenej. Inkoust značky Sheaffer’s Skřip, číslo 32, hluboká čerň. Taky k dostání všude v našem milovaným městě. Běž a hledej, odkud je, chytráku. Tak se dostáváme k otiskům prstů. Na kartičce dvoje, oboje mizerný Jedny patří Thomasi Giordanovi, bez záznamu v rejstříku. Ověřoval jsem si to u vojáků, sloužil u spojařů. Druhá dvojice patří pánovi, kterej se jmenuje Stephen Louis Carella a je, pokud se nemejlím, detektiv z vaší skvělý sedmaosmdesátky. Měl by si dávat pozor, kam strká pazoury. Ještě nemáš dost, váženej čmuchale?“
„Pořád ještě poslouchám.“
„Pokud jde o samotnej rukopis, tak okolo něj je spousta zbytečností, který nemusíš znát, pokud nepřineseš vzorek k porovnání. Pro tebe je důležitý jen jedno.“
„Co?“
„Ten, kdo nám to poslal, žádal, aby jsme porovnali rukopis s podpisem nějakýho Martyho Sokolina, o kterým máme záznam v Ústřední identifikaci. Provedli jsme. A jedna věc je jistá.“
„A to?“
„Martin Sokolin to milostný psaníčko nenapsal.“
Všichni tři detektivové stáli nad mrtvolou Josepha Birnbauma. Jejich obličeje nevyjadřovaly bolest, radost ani zármutek. Zírali na smrt bez pohnutí, a pokud něco cítili, skrývalo se to pod maskami, které nasazovali na veřejnosti.
Carella poklekl první.
„Střelili ho do zad,“ řekl. „Kulka patrně projela až k srdci. Zabila ho okamžitě.“
„Taky si myslím,“ řekl Hawes a přikývl.
„Jak to, že jsme neslyšeli výstřel?“ zeptal se Kling.
„Bouchaly ty špunty od šampusů. Tohle místo je poměrně daleko od domu a výstřel zněl pravděpodobně jako špunt, kterej vyletěl. Podívej se kolem, Berte, ano? Jestli bys nenašel nábojnici.“
Kling se začal prodírat houštinami. Carella se obrátil k Jonesymu, stál tam s Christinou a obličej měl bílý jako těsto. Ruce se mu třásly, i když se je snažil ovládnout.
„Vzpamatujte se, člověče,“ řekl Carella drsně. „Můžete nám pomoct, ale v tomhle stavu těžko.“
„Já… já… za to nemůžu,“ řekl Jonesy. „Je… je mi na omdlení. Proto… proto jsem pro vás poslal Christinu.“
„Proto?“ zeptal se Hawes.
„Já… já jsem věděl, že bych to nedokázal.“
„Snad je to dobře,“ řekl Carella. „Kdybyste byl takhle přiběhl na trávník, byl byste docela určitě pokazil celou svatbu…“
„Co jste tady vůbec dělal?“ zeptal se Hawes a podíval se rozzlobeně na Christinu.
„Šli jsme se projít.“
„Proč sem?“
„Proč ne?“
„Odpovězte na mou otázku, sakra!“ vykřikl Hawes. „Tady je mrtvej člověk a já bych rád věděl, co vás přivedlo zrovna sem. Náhoda?“
„Ano.“
„Proč? Co jste tu dělal?“
„Procházel se s Christinou.“
„Cottone, my jsme jen…“
„K tobě se ještě dostanu, Christino,“ přerušil ji Hawes. „Proč jste si vybral k procházce zrovna tuhle cestičku, Jonesi? Abyste měl svědka, až najdete tu mrtvolu?“
„Cože?“
„Slyšel jste, ne?“
„T…
