Celá e-kniha Až do nejdelší smrti ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
15
Policisti pracovali společně jako vysoce výkonný tým a snad by bylo všechno proběhlo hladce, bez krveprolití, nebýt členem toho týmu Bob O’Brien. Bylo jisté, že až se všichni vrátí do služebny, legenda a pověra zvítězí a za viníka bude prohlášen O’Brien.
Na přední verandě Bimbaumova domu vytáhli služební pistole. O’Brien se postavil vedle dveří, Meyer vzal za kliku a dveře otevřel. Obývací pokoj v přízemí byl tmavý a tichý. Oba muži do něj opatrně vešli.
„Jestli je tady a má v úmyslu střílet, tak je nahoře,“ řekl Meyer.
Čekali, až si oči zvyknou na tmu. Pak našli schodiště a začali po něm stoupat; když pod jejich váhou zavrzala prkna, zaváhali.
V prvním poschodí prohledali obě ložnice. Byly prázdné.
„Podkroví,“ zašeptal O’Brien a stoupali dál.
Byli právě na chodbičce před podkrovním pokojíkem, když na zahradě u Carellů začal ohňostroj. Nejdřív si mysleli, že se střílí, pak pochopili, oč jde, a okamžitě se dovtípili, že střelec, pokud v domě skutečně je, bezpochyby čeká na ohňostroj a teprve pak začne střílet. Nepronesli ani slovo, nebylo třeba. Zásah, k němuž se chystali, provedli už stokrát, a to buď spolu, nebo jako členové jiného týmu. Zahradní ohňostroj jen učinil zásah naléhavějším, ale oni se pohybovali rychle a bez panikaření. Meyer se přitiskl ke stěně vpravo ode dveří a O’Brien se opřel o stěnu chodby naproti dveřím. Podíval se na Meyera a Meyer mlčky přikývl.
Z pokoje k nim dolehl ženský hlas. „Teď, teď, Marty!“ řekl.
O’Brien se odrazil ode zdi, zdvihl levou nohu a prudce kopl do dveří plochým chodidlem. Zámek se vyrval z rámu, dveře vletěly dovnitř a Meyer za nimi jako zadák v ragby.
O’Brien se nechystal střílet.
Vstoupil do místnosti za bleskově vyraženými dveřmi s pistolí v ruce a ze všeho nejdřív se podíval k oknu, kde se jakási postava hrbila nad puškou, pak na podlahu, kde ležel Cotton svázaný do úhledného kozelce, a pak opět zpátky k oknu, když se k němu bleskurychle otočila blondýna v červených hedvábných šatech.
„Zahoď tu bouchačku!“ zařval a muž u okna se otočil nepouštěje pušku z rukou. Za jeho zády vybuchovaly na zahradě rakety a vrhaly mu na oči ohnivé blesky. O’Brien na něj upřel pohled a začal uvažovat o možnosti, že přece jen vystřelí.
„Zahoď to!“ zařval s očima upřenýma do očí toho chlapa. Pátral v nich po dobu tří vteřin, které mu připadaly jako tři tisíce let, viděl v nich strach a náhlé pochopem situace, i spěšné rozhodování, co dál. Pak se oči toho muže začaly mhouřit a O’Brien z dřívějška věděl, co to u ozbrojeného člověka znamená, že takové oči mají telegrafické spojení s prstem na spoušti, a že pokud nevystřelí ihned, klesne v příštím zlomku vteřiny on sám zalitý krví na podlahu.
Meyeru Meyerovi taky neušla změna v očích protivníka. „Dávej pozor, Bobe!“ vykřikl a O’Brien vystřelil.
Vystřelil jen jednou, vystřelil od boku a s klidem, který neodpovídal zrychlenému tepu jeho srdce a roztřeseným nohám. Jeho rána zasáhla Sokolina zblízka do ramene, otočila jím jako na obrtlíku a přirazila ho ke stěně. Puška mu vypadla z ruky. A O’Brien měl jedinou myšlenku: Bože, nedopusť, aby zemřel, nenech ho zemřít!
Blondýna zaváhala na pouhý zlomek okamžiku. Viděla, jak se Sokolin pomalu sesouvá podle stěny na zem, viděla Meyera, jak se vřítil do kamrlíku, zatímco svět venku se tříštil v lijáku jisker a kakofonní směsi výbuchů, a rozhodla se jednat. Naprosto ženským gestem si odhrnula sukni, klesla na kolena a s mužskou cílevědomostí sáhla po pušce.
Meyer ji kopl dvakrát. Jednou, aby jí vyrazil pušku, než nahmatá prstem spoušť, a podruhé do nohou, takže upadla jako změť bílého masa a červeného hedvábí na podlahu. Vymrštila se s vyceněnými zuby a prsty zahnutými jen jen je zatnout, jako se vymrští čert na péru z tajemné krabice. Nebyla naladěna ke konverzaci a Meyer jí také žádnou nenabídl. Svíraje hlaveň osmatřicítky, jejíž pažba mu čouhala dole z prstů, rozmáchl se širokým obloukem a uhodil dívku ze strany do čelisti. Rozpřáhla ruce a hodila hlavou dozadu, slabě zakňučela a pak poma…
