14
Práce policisty spočívá z jedné poloviny na umíněnosti a z druhé na trpělivosti, napůl ovšem taky na štěstí a napůl na slepé víře. Čtyři poloviny, jak víme, se rovnají dvěma celým. A právě ty dvě celé v hlavě potřebovali Meyer Meyer a Bob O’Brien stejně jako nohy, aby dopadli Martyho Sokolina. Meyera Meyera by bylo velice blažilo, kdyby se mohl zdržet v bistru a čichat tam vábné vůně, jenže musel odejít a hledat eventuálního vraha. Vůně rozmanitých lahůdek, obzvláště těch košer, mu odjakživa připadaly tajemné a nevyzpytatelné. Jako kluk neměl tušení, že lidé skutečně chodí lahůdky kupovat. Matka ho vodívala na procházku pryč z křesťanského prostředí do nejbližšího ghetta a tam zašla do lahůdkářství. Malého Meyera nechala stát ve dveřích krámu, kde mohl čichat, co mu hrdlo ráčilo. Až do patnácti let, kdy si poprvé koupil „buráky za dva nikláky“, byl Meyer skálopevně přesvědčený, že lahůdky jsou jenom k čichání. A dosud, když si kupoval něco dobrého, měl podobný pocit viny, jaký má pohan, který zneuctívá chrám.
Do lahůdkářství na třídě Dover Plains nešel kupovat. Zeptal se na muže s pozounem, byl odmítnut a vyšel na ulici dále hledat to, co se začínalo rýsovat jako zvlášť nepolapitelná jehla v kupce sena.
Hledal podle přísně vědecké metody založené na zavedené pátrací technice. Jejím základem bylo zastavovat kolemjdoucí a vyptávat se jich, jestli neviděli člověka s pouzdrem na pozoun.
Tuto pracnou techniku doporučuje dozajista jak Scotland Yard a policie okresu Nassau, tak francouzská Sureté a Gestapo. Jejím cílem je oddělit promyšleně formulovanými otázkami (například „Neviděli jste, že by tudy šel muž s pouzdrem na pozoun?“) občany, kteří podezřelou osobu viděli, od těch, kteří ho neviděli. Je ovšem nutné vybafnout otázku patřičně autoritativním a obecně přijatým policejním tónem. Policejní tón je součástí policejních procedur. Věta „Neviděl jste, že by tudy šel muž s pouzdrem na pozoun?“ pronesená laikem, který neovládá policejní tón, může mít za následek záplavu zmatených odpovědí. Vyslovena absolventem policejní akademie, člověkem, který se vyzná v technice kladení otázek a osvojil si umění výslechu, nabývá otázka na důležitosti. Tváří v tvář její vědecké neomylnosti je tázaná osoba obratně dovedena až k bodu, kdy zbývají jen dvě možné odpovědi: ano, či ne. Ano, viděl jsem jít kolem muže s pozounem, anebo ne, neviděl jsem ho.
Meyer a Bob, oba zkušení inkvizitoři, vyslechli celkem dvanáctkrát „ne“ proti jednomu „ano“.
To „ano“ je zavedlo do ulice rovnoběžné s Charlesovou třídou. Na schůdcích před domem se jim dostalo druhého „ano“, takže se začali domnívat, že budou přece jen mít štěstí. Autorem druhého „ano“ byl dědoušek s naslouchátkem u ucha.
„Neviděl jste tady kolem přejít člověka s pozounem?“ zeptal se Meyer podle pravidel vědy.
„Copak?“ křikl dědoušek. „Já krapet nedoslejchám.“
„Člověka s pouzdrem na pozoun. Na trombón.“
„Mám ho doma, jestli ho chcete použít,“ řekl dědoušek. „Nechcete volat meziměstsky, že ne?“
„Ne, telefon ne, trombón, pozoun,“ vysvětlil Meyer trpělivě. „Hudební nástroj.“
„Ahá, trombón! Ale ano. Co je s ním?“
„Neviděl jste člověka, který by ho měl?“
„Toho, co tu šel dneska odpoledne, toho myslíte?“
„Vy jste ho viděl?“
„Bodejť. Šel tady po ulici.“
„Děkujeme,“ řekl vděčně Meyer. „To je přímo skvělé! Děkujeme za informaci.“
„Kdo je vám tady pro legraci?“ řekl děda s naslouchátkem. „Já jsem se vám jen snažil pomoct.“
Byla už skoro noc. Obloha vypadala jako pestrobarevná mísa, světlemodrá na západě, kde slunce zapadalo za obzor, nad tím byla o něco temnější jako modré oči námořníka, a ještě výš modrá tak, že byla skoro černá, obsypaná hvězdami jako sametová, démanty protkaná toaleta sexy blondýnky v celonočním baru.
„Jsme někde blízko Carellů, viď?“ zeptal se O’Brien.
„Charlesova je hned vedle,“ řekl Meyer.
„Myslíš, že už ho skoro máme?“
„Snad. Začínám bejt utahanej, to vím sichr.“
„Tady máme dalšího zákazníka,“ řekl O’Brien. „Zeptáme se ho?“
Další zákazník byl osmiletý …
