7
O půl páté mě matronovitá sekterářka zavedla do čekárny pana Hardahee. Jako střední partner ve firmě měl rohovou kancelář s velkými okny. Byl obtloustlý, tmavý, holohlavý a vypadal velmi zdravě. Na knihovně měl pár tenisových trofejí. Hovořil tichým hlasem, který jsem si pamatoval z telefonu, hlasem, který mu vůbec neseděl. Naklonil se přes psací stůl, aby mi potřásl rukou, a ukázal na hluboké křeslo.*
„Byla to milá žena. Škoda, že tak odešla.“ Zdál se být trochu ustaraný a zvědavý. „Mohu vám v něčem pomoci, pane McGee?“
„Chtěl jsem se jen zeptat na pár věcí. Jestli budou některé otázky nevhodné, klidně mi to řekněte.“
„Řeknu vám vše, co mohu. Ale snad byste měl vědět, že jsem nebyl právním zástupcem paní Trescottové. Její záležitosti jsou řízeny v New Yorku, myslím právní, daňové, pozemkové a tak dále. Zřejmě telefonovala nebo psala těmto lidem v New Yorku a chtěla, aby jí doporučili někoho, kdo by ža ni vyřídil důvěrné věci. Jeden můj bývalý spolužák je partnerem ve firmě, se kterou byla ve spojení, a tak ti jí dali mé jméno, zatelefonovala mi a byl jsem ji navštívit y nemocnici. Možná, že mi zavolají, abych vyřídil některé pozemkové podrobnosti v této části země, ale zatím o tom nic nevím.“
„Neřekl jste tedy nikomu o dopisu a šeku?“
„Říkal jsem vám, že to chtěla vyřídit důvěrným způsobem. Napsala šek na svůj účet v New Yorku a já jsem jej uložil na našem podmíněném účtu. Když byl splatný, vystavil jsem bankovní šek na vás, jak si přála. Dala mi zalepený dopis, který měl být přiložen. Kdybyste nebyl příjemcem, rozhodně bych popřel jakoukoliv takovou transakci.“
„Omlouvám se, pane Hardahee, nechtěl jsem…“
„To je v pořádku. Nemohl jste vědět, jak to vše probíhalo.“
„Řekl jsem její mladší dceři, že jsem dostal od Heleny dopis. Byl jsem tam dnes na obědě, s Pikeovými a se slečnou Pearsonovou. Vyrozuměl jsem z Helenina dopisu, že před poslední návštěvou v nemocnici bydlela tady.“
„Je to tak.“
„Mohu být také důvěrný? Asi bych jako klient mohl, ale nevím, jaký druh práva provozujete, pane Hardahee.“
„Oba starší partneři jsou specialisté. Já jsem děvče pro všechno. Hraji téměř všechny role.“
„Zastupujete nějak Toma Pikea, přímo nebo nepřímo? Nebo některou z dcer?“
„Nikdo v naší firmě je nijak nezastupuje.“
„Velmi rychlá odpověď a velmi rozhodná.“
Pokrčil rameny. „Snažím se být dobrým a pečlivým advokátem, pane McGee. Když jsem dostal zprávu od Waltera Albany v New Yorku, že by se paní Trescottová chtěla se mnou setkat, jakmile jsem zjistil, o koho se jedná a jaký je její stav, trochu mě to znepokojilo, protože tím, že Tom Pike zde má mnoho kontraktů v právní oblasti, mohlo by se to vyvinout v nějaké dědické problémy. A tak jsem si to v naší firmě ověřil, abych si byl jist, že nemůže dojít k žádnému konfliktu zájmů, kdyby náhodou transakce vedla k bitvě.“
„A vy své domněnky opíráte o to, že hledala místního advokáta přes New York, místo aby požádala svého zetě?“
Ignoroval mou otázku. „Klient musí mít právní problém. Jaký je váš?“
„Bydlím v čísle 109 ve Wahini Lodge. Když jsem se dnes odpoledne vrátil od Pikeů, zjistil jsem náhodou, že se mi někdo hrabal v mých věcech. Čtyřicet dolarů v hotovosti zůstalo nedotčeno. Ani náznak násilného vniknutí. Nic nechybí.“
„A tedy není co ohlásit?“
„Ano.“
„V čem spočívá váš právní problém?“
„Ve svém dopise mě Helena Trescottová prosila, abych se podíval, jestli bych nemohl zabránit Maureen – paní Pikeové – v jejích pokusech zabít se. Byla to důvěrná prosba. Byli jsme staří přátelé a naprosto mi důvěřovala, stejně jako její první manžel Mick Pearson.
Myslím si, že umírající žena má právo žádat i proklatě bláznivé věci. A tak jsem se tam šel podívat. Měl jsem logický důvod pro své počínání. Imaginární, ale logický. Tak jsem se porozhlédl po scéně a zjistil, že paní Pikeová je vystrašená, ale že neexistuje nic, co ještě nebylo uděláno a co bych mohl udělat já navíc. Musel jsem se o tom přesvědčit, protože mě Helena o to požádala. Takže už jsem byl rozhodnut odhlásit s…
