Kapitola 6
Šerifovo auto zastavilo před velkým staromódním domem v Chestnut Street. Dům zářil množstvím nejrůznějších světel, a když Selby s Brandonem vyšli po schodech k hlavnímu vchodu, ocitli se pod jedním z nich, které svou intenzitou přitahovalo mračna poletujícího hmyzu.
„Evidentně mají rádi světlo,“ poznamenal Brandon a stiskl domovní zvonek.
Paní Lennoxová otevřela dveře. „Ach, šerif Brandon.“ A po chvíli dodala: „Konečně.“
Brandon se usmál. „Policie se o vás jak se patří postarala?“
„Nevím, co myslíte tím, zda se o nás policie postarala. Přišli, chvíli tu čmuchali, obešli to kolem dokola s baterkami a pak nasedli do auta a odjeli. Nevím, co to hledali.“
„Neohlašovala jste, že se k vám někdo vloupal?“
„Ano, před několika hodinami.“
„Tak možná hledali právě jeho.“
„Doufám, že si nemysleli, že ho tu ještě najdou, jak sedí pod oknem a čeká na ně. Zloděje přece neplatí daňoví poplatníci. Nevolí ho do úřadu. Musí se pěkně otáčet a…“
„Jestliže už tu není,“ řekl Brandon s úsměvem, „je třeba ho hledat někde jinde. Proto asi odjeli.“
„Dobře, nemyslela jsem to tak, ale mám po dnešku dost pocuchané nervy… Kdo to s vámi přišel? Vy jste okresní prokurátor?“
„Přesně tak. Jsem Doug Selby.“
„Těší mě, Lennoxová. Půjdete dál? Omlouvám se, jestli jsem příliš nevrlá, ale jsem z toho přirozeně na nervy jak vystrašená kočka. Pojďte rovnou dovnitř a posaďte se. Všichni jsou právě tady v tom pokoji.“
Uvedla je do velké místnosti a řekla: „Tohle je můj syn Steve. Dcera Moana. Dora Cliftonová, synova snoubenka… Tedy ne Stevova. Druhého syna, Horáce. Ten je teď na Východě.
Byla tu i služebná, ale poslala jsem ji pryč. Nevidím důvod probírat tyhle věci s kuchařkou a se služebnou. Člověk má pak sklon být neformální, a to nesvědčí disciplíně. Obě spaly a probudil je až Moanin křik. Spí na druhé straně, za garáží.“
„Můžete nám říct, co se stalo?“ otočil se Brandon k Moaně.
Mluvila nevýrazně, jako by ji už neustálé opakování té příhody unavovalo. „Uložila jsem se. Bylo teplo, a tak jsem nechala okno otevřené. Probudila jsem se s pocitem, že v pokoji někdo je. Měla jsem ten nepříjemný pocit a pak jsem uslyšela hluk.“
„Jaký hluk?“
„Jako kdyby někdo hýbal věcmi na prádelníku. A potom jsem jasně slyšela, jak otevírá zásuvku.“
„A co jste udělala?“
„Nejsem si zcela jistá, jak to přesně bylo. Asi jsem byla tím strachem a šokem trochu omráčená.“
„Ubohé dítě. Pochopitelně, že ji to omráčilo,“ vložila se do toho paní Lennoxová. „Je to hrozný zážitek. Můj bože, mohl nás všechny zapíchnout rovnou v posteli.“
„Dobrá, zkuste nám tedy povědět, co si myslíte, že jste nejspíše udělala.“
„No, myslím, že jsem něco řekla. Asi jsem řekla: ‚Kdo je tam?‘ nebo: ‚Mami, to jsi ty?‘ nebo něco takového, ale nikdo se neozval, jen ty zvuky náhle přestaly a všechno se ponořilo do těžkého, zlověstného ticha.“
„A potom?“
„Potom jsem jasně uslyšela něčí dech. Byla jsem totálně ochromená. Strachy jsem nedýchala a měla jsem vyschlo v hrdle. Celá jsem byla zesláblá a otupělá.“
„A co jste udělala?“
„Pak se mi konečně podařilo vykřiknout. To si pamatuju. Slyšela jsem křik, ale zněl mi, jako by přicházel od někoho jiného. Asi jsem se vůbec neovládala. Jakmile jsem ale vykřikla, tak jsem si uvědomila, že je to možná to nejhorší, co jsem mohla udělat, protože jsem dostala strach, že mě bude chtít udusit. Ale nemohla jsem si pomoct, prostě jsem křičela dál. To ho polekalo. Vyběhl z místnosti a já se zamkla.“
„Zločiny tohohle typu nejsou v Madison City obvyklé,“ poznamenal Selby. „Ukázala byste nám ten pokoj, kde se to přihodilo, prosím?“
Zaváhala.
„Policie tam byla,“ řekla paní Lennoxová. „Hledali otisky, ale žádné nenašli.“ Její tón naznačoval, že i kdyby v tom pokoji nebylo nic než samé otisky prstů, policie by je stejně nenašla.
„No, snad bychom se tam mohli podívat. Seznámit se s prostředím.“
Paní Lennoxová na něj zkoumavě pohlédla. „Není to trochu nezvyklé, že okresní prokurátor objíždí v tuto hodinu vloupání…“
„Máme důvod se domnívat, že existuj…
