Kapitola 9
Harry P. Elrod, novinář z večerníku Blade, jehož nesmiřitelné nepřátelství k okresní správě bylo příslovečné, se evidentně dobře bavil. „Náš nový vydavatel, pan Phillip L. Paden, mě požádal, abych vyřídil jeho pozdravy. Prý si včera hezky popovídal s okresním prokurátorem.“
Šerif Brandon, viditelně nesvůj, pohlédl na hodinky. „Nemáme celý den na to, abychom tu s vámi tlachali, Elrode.“
Elrod se zašklebil. „To znamená, že máte horkou stopu, šerife? Už máte dost horkou mrtvolu…“
„To znamená, že mám práci.“
„Tolik práce, že se nebavíte s tiskem?“
„Teď se s vámi přece bavíme.“
„Chcete naznačit, že došlo k náhlému vývoji, který…“
„Chci říct, že vyšetřujeme vraždu a zatímco máme dobrou vůli spolupracovat s tiskem, dokonce i se zaujatým listem a s jeho…“
„Rádi vám odpovíme na všechno, na co budeme znát odpověď, Elrode,“ přerušil ho Selby přátelským tónem. „Máme několik stop, po kterých jdeme. Dokud je ale neprošetříme, nelze říct, jestli jsou to, jak byste řekl vy, horké stopy.“
Elrod, jízlivý a nedůvěřivý novinář z velkoměstské školy, obrátil svou pozornost k Selbymu. Oči mu mazaně jiskřily a v hlavě už si sumíroval základ toho, o čem věděl, že bude článek roku, alespoň co se Bladu týče.
Byl to prohnaný a vychytralý intrikán, kterého nemalý sklon k alkoholismu dovedl od metropolitní žurnalistiky až do Madison City, kde neváhal projevovat své pohrdání „buranskou atmosférou“.
Tato pohrdavá povýšenost mu znepřátelila lidi, jejichž přízeň by si úspěšný reportér v okresním městě měl udržovat. Ale jeho brilantnost, neohroženost a hbité pero způsobily, že se většina okresních úředníků bála jeho hněvu a sarkasmu. A konečný výsledek přinášel Elrodovi stejné výhody, jako kdyby se těšil přátelství těch, kteří si ho netroufli odmítnout ze strachu.
„Nerozhoduje, jak se dostaneš dovnitř, ale co si odneseš ven,“ byl jeho oblíbený výrok.
Elrod se škodolibě zakřenil. „No dobře, pane Selby. Dostáváme se k velmi zajímavému tématu. Jak došlo k tomu, že jste chybně identifikoval mrtvou ženu jako slečnu Daphne Arcolovou, která asi před hodinou poskytla Bladu exkluzivní rozhovor, v němž trvá na tom, že je rozhodně živá?“
„Neidentifikoval jsem ji.“
„Copak jste neřekl recepčnímu v hotelu…“
„Řekl jsem recepčnímu, že potřebuju zjistit, co se dá, o zrzavé ženě ve věku něco přes dvacet let z Windriftu.“
„A jak jste věděl, že byla z Windriftu?“
„Podle cedulky na jejím kabátu. Byl koupen v tamějším butiku.“
„A tak jste zavolal tisk – konkurenční tisk, pane Selby, a šel jste prohledat pokoj slečny Arcolové.“
„Nikoho jsem nevolal. Novinářka z Clarionu byla se mnou, už když jsem šel do hotelu. Kdybyste tam byl vy, získal byste bezpochyby stejná privilegia.“
„Můžu vás citovat?“ zeptal se Elrod sarkasticky.
„Můžete citovat, cokoliv vám řeknu,“ odvětil Selby. „Kdybych chtěl říkat něco, co by nemělo být zveřejněno, rozhodně bych nespoléhal na diskrétnost Bladu. To můžete taky citovat.“
„To taky udělám.“ Elrodova tužka létala po listech novinového papíru položených na koleni.
Selby čekal na další otázku. Brandon sledoval novináře nepřátelským pohledem.
„Tak si to zopakujme, pane okresní prokurátore. Zjistíte, že kabát byl koupen ve Windriftu. Okamžitě popadnete zástupce tisku a začnete se honit po městě, abyste obrazil všechny hotely a vtrhl do pokojů všech, kdo jsou náhodou z Windriftu v Montaně…“
„Tak dost,“ vybuchl Brandon a vstal ze žídle. „Vy a ten váš špinavej, prolhanej…“
„Zadrž, Rexi,“ chytil ho Selby.
Elrod je pozoroval s jízlivým úsměvem. „Jen pokračujte, pánové. Chystal jste se mě snad napadnout, šerife? V každém případě dokončete, co jste chtěl říct. Nerad bych měl všechny citace od pana okresního prokurátora.“
„Chtěl vám vysvětlit,“ řekl Selby, „že máte-li na nás jakožto na státní úředníky nějaké otázky, můžete je položit teď, ale kritiku byste si měl ponechat na uveřejnění ve vašich novinách.“
„Podívejme se. Úžasné, jak lehce dokážete číst šerifovy myšlenky. Měl jsem pocit, že chtěl říct něco úplně jiného.“
…
