Kapitola 5
Když jsem druhý den ráno přišel do agentury, všude létaly varovné signály. Asistentka v přijímací kanceláři zvedla ruku dlaní nahoru. Na stole, kam se dávala pošta, stály dva označené košíky – jeden s cedulkou B. Coolová a druhý D. Lam. V mém košíku leželo nahoře na dopisech červené těžítko. Byl to tajný varovný signál, který vymyslela Elsie Brandová.
Připravil jsem se na potíže. Signály většinou znamenaly, že se ze mě nějaký svalovec chystá vymlátit duši, pokud neuposlechnu jeho varování a nepřestanu se zabývat nějakým případem.
Obezřetně j sem otevřel dveře své soukromé kanceláře a vešel dovnitř.
S Elsií Brandovou tam seděl nasupený seržant Frank Sellers. Vysoký, svalnatý, horlivý polda, který toho mnoho nenamluvil. Těm, co mnoho hovořili, nedůvěřoval. Sellers musel být pořád v pohybu. Neustále něco dělal. Měl ve zvyku svírat a zase zavírat pěsti. Většinou žvýkal oslintaný nezapálený doutník. Zrovna dělal obojí.
„Nazdar, Prcku,“ pozdravil mě zlověstně.
„Dobrý den, seržante.“
„Lítáš v maléru.‘“
„Já?“
„Ty.“
„V jakém?“
„Nehraj si na andělíčka a nedělej neviňátko. Na to ti neskočím.“
„Neříkám, že jsem neviňátko. Jenom mě zajímá, co přesně jsem podle vás provedl.“
„Myslel sis, že nás podfoukneš.“
Mlčel jsem.
„S tím autem, co ujelo.“
Pozvedl jsem obočí.
„S tou ženskou, Harvey W. Chesterovou, která bydlí v malém domku ve dvoře na Doorman Avenue číslo 2367 A.“
„Co jsem s ní měl udělat?“
„To je jedna z věcí, který mi laskavě vysvětlíš,“ řekl Sellers. „Věděl jsi, že ten případ vyšetřujeme. Zastupoval jsi tu osobu, která ji srazila na přechodu a potom ujela. Vytáhl jsi pořádnej balík tvrdý měny a zaplatil jí, aby se zdejchla.
Tak hele. Pro tvou informaci, jestli seš tak hloupej, že to nevíš, to je trestnej čin. Nemáme rádi lidi, co páchaj trestný činy.“
Sedl jsem si k Elsiinu stolu. Vylekaně na mě hleděla.
„Máte zatykač?“
„Přestaň šaškovat, nebo tě strčím do chládku. Neboj se, že bych to nemohl udělat. Už teď toho mám na tebe víc než dost. Ale dávám ti šanci. Koukej to vybalit.“
„Co chcete?“
„Chci znát jméno tvýho klienta.“
Potřásl jsem hlavou. „To bych porušil profesionální etiku a zklamal jeho důvěru.“
„Jestli mi neřekneš jeho jméno, porušíš tím zákon našeho státu.“
„Kdo vám vlastně všechno tohle napovídal?“
„Na tom nesejde,“ a ponuře dodal: „Neprozrazujeme zdroje našich informací.“
„Tak proč tu ženu, tu paní Chesterovou nebo jak se jmenuje, nevypátráte sami, když jste tak chytří?“
„Protože jsi to zařídil tak, abychom ji nevypátrali, sakra.“
„Já?“
„Zatraceně dobře to víš! Zavolal jsi tý dámě sanitku. Naložili ji, převezli na letiště a napůl zfetovanou odtáhli na invalidním vozíku do letadla. Odletěla do Denveru a tam se prostě vypařila.“
„Ale jděte, seržante. V Denveru by musela mít taky vozík, když vystoupila z letadla.“
„Jasně, že ho tam měla. A nějaký lidi ji tam čekali v autě a potom prostě zmizela.
Před odjezdem z Los Angeles ale trochu povídala. Ukázala nějaký kamarádce celej pakl stodolarovek. Nájem platila stodolarovkou. Dokonce i saniťákovi platila stodolarovkou.“
„A co se stalo s jejími zavazadly?“
„Žádný nemela. Jenom malou kabelku.“
„Co nechala v domě?“
„Nic. Někdo to tam vyklidil. Nedělej blbýho. Jenom ti říkám, co všechno víme.“
„Proč si myslíte, že s tím mám něco společného?“
„Protože jsi zaparkoval pár bloků od jejího domu a po cestě jsi nabízel lidem předplatný na nějaký časopisy.
Jedna ženská tě viděla, jak jsi zastavil a vylezl z auta s nějakejma časopisama. Potom jsi u ní zazvonil a nabízel jí předplatný. Nezdál ses jí věrohodnej. Na podomního prodejce jsi byl málo vemlouvavej. Myslela si, že si jdeš jenom omrknout její kvartýr. Tak si zapsala číslo tvýho vozu a zavolala nám. Požádala nás, abychom se na tebe informovali na Úřadě pro ochranu spotřebitele.
Takovejch telefonátů máme spoustu, ale zkontrolovali jsme si to. Potom jsme se šli na něco zeptat paní Chesterový a zjistili, že ji někdo někam uklidil. Tak jsem se trochu informoval a služba si náhodo…
