Celá e-kniha Poslední naděje ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
9
Muž, který tu s Jackem a Candace popíjel ledový čaj, byl hotový obr. Rozložitá ramena, objemný hrudník, ruce jako boxer těžké váhy. To bylo jedině dobře. Jak vysvětlila Candace, Harry Jergens bude tím, kdo „zneutralizuje“ ostrahu muzea. Zaygo, také zkušený zloděj, tomu říkal „položit stráže“. Jackovi se jejich způsob vyjadřování moc líbil.
Byl čtvrtek dopoledne, dva dny před loupeží.
„Dva strážný, je to tak?“ otázal se Jergens.
„Ano,“ přikývla Candace.
Měla na sobě tmavomodrou sukni, bílé páskové střevíce a bílé tričko. Všichni seděli venku u bazénu. Bylo několik minut po desáté hodině. Slunce ještě nedospělo k zenitu, ale teploměr už ukazoval třicet stupňů. Tohle místo na samém konci ostrova bylo zcela izolované, nedoléhal sem žádný hluk, až na občasný ptačí křik. Asi padesát stop široký trávník, lemovaný mangrovovým porostem, je odděloval od laguny. Vrátí se domů ve člunu po té ráně – další ze Zaygových výrazů, které Jack ale zná, protože už v životě viděl nějaký ten film o lupičích.
„To je normální počet strážných v muzeu,“ dodává Candace. „Až sem tu číši přivezou, žádné další posily se neplánují.“
„Víš, kde budou? Myslím, kde přesně?“
„Vím.“
„Spolehlivě?“
„Přímo od pramene,“ ujistila ho. „Oba chodí venku, střeží pozemek.“
„Kde venku?“
„Jeden obchází přímo kolem budovy muzea.“
„Zkouší brát za kliky?“
„To asi ne. Spustil by alarm.“
„Tak co tam dělá?“
„Asi jenom kolem sebe bliká baterkou. Svítí do oken a možná nahlíží do těch velkých francouzských oken, co tam mají. Jsou to jenom tupohlaví balíci, Harry. Nejhorší, co tady v muzeu zažili, jsou vandalové. S opravdovými problémy tu nikdo nepočítá.“
„A kde bude ten druhý? Ríkalas, že jsou dva.“
„Ten obchází po hranicích pozemku. Je to celé obehnané kamennou zdí a…“
„Jak vysokou?“
„Šest stop. On chodí uvnitř, podél zdi. Má psa.“
„No to je úžasný! Zkurvený psi, to přímo miluju.“
„Je to dobrman.“
„Ještě lepší. A ten, co obchází kolem muzea, ten má taky psa?“
„Ne.“
„Je ozbrojený?“
„Oba jsou ozbrojení.“
„Do prdele, to je teda úžasná práce, je ti to jasný?“ nasupil se Jergens. „A co uvnitř, tam nám taky někdo bude přidělávat starosti?“
„Nikdo.“
„Uvnitř strážného nepotřebují,“ vysvětlil Jack. „Je tam poplašný systém reagující na pohyb.“
„Kdyby tam někdo chodil, spustil by ho.“
„Opravdu úžasný,“ opakoval Jergens.
„Je tam toho mnohem víc než jenom alarm, reagující na pohyb,“ upozornila Candace. „Mají tam poslední výkřik bezpečnostní techniky za čtvrt milionu dolarů.“
„Aspoň v roce 1979 to byl poslední výkřik,“ upřesnil Jack.
„Tak povídej,“ povzdechl si Jergens.
Jack už tohle všechno slyšel; přišla sem včera, rovnou z knihovny. Teď to celé zopakovala, doufajíc, že Jergens nedostane strach a nevycouvá. Potřebovala, aby tahle akce skončila úspěchem. Měla v souvislosti s tímhle podnikem velké plány.
V očekávání blížícího se termínu výstavy Tutanchámonových skvostů investovalo muzeum 240 tisíc dolarů do nejrůznějších zabezpečovacích systémů proti případným vetřelcům. A to navzdory zákonu o pojištění uměleckých předmětů, který vstoupil v platnost před čtyřmi lety po podpisu prezidenta Forda a zajišťoval stoprocentní pojištění těchto nedocenitelných výtvorů. Candace pochopila, že si caluští nepřáli, aby jejich město vstoupilo do historie jako balíkov, z jehož šestákového muzea byl tento poklad ukraden. Novinový článek, zvláštní směsice maloměstské vychloubačnosti a zcela zjevného varování, popisoval zdokonalená bezpečnostní opatření v Ca D’ Ped velmi podrobně. Jako by jeho autor chtěl čtenářům sdělit, že tohle všechno muzeum nakoupilo, tak tedy ať vás ani ve snu nenapadne zkusit se tam vloupat. Muzeum nakoupilo toto: Magnetické kontakty na všechny dveře a okna; v případě řádného propojení všech magnetů ukazoval ovládací panel „uzavřený okruh“…
„Nevím, jestli už jsem vám to vysvětlila, Jacku,“ řekla. „Každý elektronický systém sestává ze tří hlavních komponentů…“
„Člověk se pořád učí,“ pomyslel si Jack.
„… ze senzorů, řídicí jednotky a poplašného z…
