12
Steve, nikdy v životě jsem neměl takový strach.
Měl jsem vypito trochu přes míru, nejdřív jsem si říkal, že mám halucinace; ty postavy u přístaviště, tři chlapi ve smokingu, Susan a nějaká další ženská v dlouhých večerních šatech, bylo to jak v nějakém filmu od Felliniho, všichni stáli na trávě u mola, měsíc svítil na hladinu, člun se houpal, hotový Fellini, chyběl jenom pes, štěkající při měsíčku.
A pak jsem uviděl tu zbraň.
Z Felliniho byl najednou Tarantino, protože ten chlápek s pistolí vážil přinejmenším sto dvacet kilo, vypadal, jako by snídal vikingskou krev, a mířil k Susan s napřaženou pazourou, jak se ji chystal praštit, aby přestala řvát. Rozběhl jsem se přes trávník, bylo to pořád z kopce, nabíral jsem rychlost i setrvačnost a řítil jsem se k té surrealistické scéně u přístaviště. U kormidla ve člunu seděl chlap ve smokingu a podle toho, jak se tvářil, ho zřejmě pobavilo, že ten hromotluk chce Susan utlouct. Třetí chlap, takový vyjukaný blonďák, taky ve smokingu, objímal rukama nějaký předmět a tiskl si ho k hrudi, jako kdyby právě vyhrál Oscara a chystal se poděkovat mamince, že ho tak dobře vychovala. Vedle něj stála ta blondýna v ledově modré dlouhé róbě, kterou jsem určitě viděl uvnitř tančit nebo popíjet, a trpělivě to všechno sledovala, jako kdyby i ona byla nominovaná na nějakou cenu a čekala, až ohlásí vítěze.
Nestačil jsem doběhnout včas, abych tomu řimbabovi zabránil Susan uhodit. K přístavišti mi zbývalo ještě nějakých šest osm metrů, když jí hřbetem ruky švihl facku, jaká by porazila i Tysona. Zapotácela se, na rtech a na zubech se jí najednou začervenala krev, potom obrátila oči v sloup a normálně se zhroutila. Jako kdyby její páteř najednou přešla do kapalného skupenství. Sesula se na zem, červené šaty na zeleném trávníku, bylo to jako o Vánocích.
Skočil jsem na toho velkého chlapa.
Jako bych se vrhl na nosorožce. Setřásl mě a sevřenou pěstí mě praštil do obličeje.
„To už stačí Harry,“ okřikl ho ten blonďák, jako když napomíná nezvedené dítě.
Ležel jsem na zemi a z nosu mi tekla krev. Uvědomoval jsem si, že ať už mají v plánu cokoliv, nejdřív mne i Susan zabijí jakožto svědky, i když jsem čerta starého věděl, co bychom měli dosvědčit.
Ten u kormidla zašeptal: „Tak už pojďte, dělejte.“
Zdálo se mi, že na okamžik zaváhali. Věděl jsem, že už jsem mimo hru, že ať se stane cokoliv, já to nijak nezměním. Ocitl jsem se zcela bezmocný v situaci, kterou jsem nezavinil a nemohl jsem ji změnit.
Nejsem hrdina, Steve, nikdy jsem nebyl.
Ve světě chlapáků, co nosí černou pásku přes oko, jsem jen padavka, vážící pětačtyřicet kilo, kterému stačí kopnout písek do očí – i když ve skutečnosti vážím devadesát kilo. Nejsem šampión, nic takového. Mezi vůdci týmu jsem přinejlepším podpůrným hráčem, chlap, co má strach z kovbojů, Steve, jednou mě seřezali dva kovbojové, nejsem žádný hrdina.
Ale zapamatoval jsem si podrobně všechny špinavé triky, co mě naučil jeden zdejší policajt, a napadlo mě, že to je má poslední naděje, jinak mě i Susan zabijí, a tak jsem popadl Harryho za kotníky, doufal jsem, že se mi podaří ho povalit na zem, chápete, abych ho pak mohl nakopat do koulí, rozumíte. Jenže mě kopl do hlavy. Myslel jsem, že odpadnu. Říkal jsem si, že mě čeká další kóma – jednou mě ošklivě postřelili, Steve, byl jsem tehdy v kómatu, taky vás někdy postřelili?
„Nech je být,“ přikázala ta blondýna. „Ať už se pohneme.“
„Viděli mě,“ namítal Harry.
Neřekl nás. Viděli mě. Takže to byla osobní věc. Podle Harryho jsme já a Susan už byli mrtví. On jenom potřeboval ještě stisknout spoušť. Tak to bylo jednoduché.
„Nechci tady žádné zabíjení,“ prohlásila blondýna.
„Na to je už trochu pozdě,“ odsekl Harry.
Nastalo tíživé ticho, zatímco vstřebávali, co jim právě řekl.
„Prokristapána, pojďme odsud vypadnout,“ naléhal ten muž ve člunu.
Vzpomněl jsem si, jak jsem někde četl, že tři nejčastěji užívaná slova ve filmu jsou „pojďme odsud vypadnout“.
Susan řekla: „Matthew, udělej něco.“ V hlavě mi ještě hučelo, ja…
