10
Dodávku firmy GTE ukradli uprostřed noci z parkoviště za budovou této společnosti, velkého vyasfaltovaného prostranství, obehnaného proticyklonovými zástěnami. Zloděj přeštípl tlustý řetěz i zámek na zasouvacích vratech parkoviště a auto si odvezl, když předtím zřejmě nastartoval bez klíče, prostým spojením drátů.
Caluské policii tento zločin sice připadal zvláštní, ale nijak zvlášť podezřelý. Ve městě, kde krádeže aut patří k nejběžnějším trestným činům, moc nesejde na tom, jestli byl ukraden cadillac se stahovací střechou nebo landrover. Dodávku telefonní společnosti ještě nikdy nikdo neodcizil, jenomže školní autobus tu také nikdo neukradl – až do loňského července, kdy si dva výrostci jeden vypůjčili z parkoviště za střední školou Akiry Naoie Juniora a v jediném mžiku s ním odjeli až do Tampy. Podivných trestných činů se najde hodně, ale ne každý z nich je podezřelý.
V pátek v devět hodin ráno spatřil strážný, stojící před budovou muzea Ca D’ Ped, velkou bílou dodávku s logem společnosti GTE na boku; zakroužila po oválu a zůstala stát přímo před masivními vchodovými dveřmi. Být to obyčejný vůz, upozornil by řidiče, aby odjel na některé z muzejních parkovišť, jenomže to přece nemá smysl, když docela očividně jde o servisní auto. Z vozu vystoupil muž v oranžové kombinéze a vysokých pracovních botách. V ruce držel desky s nějakými papíry a u pasu mu viselo kožené pouzdro na nástroje. Na chlopni kapsičky u kombinézy měl plastikovou identifikační kartu s fotografií. Kývl na strážného a rovnou zamířil dovnitř.
Harry Jergens se řídil heslem, které převzal od Henryho Forda, vynálezce automobilismu. To heslo znělo: Nic nevysvětlovat, na nic si nestěžovat.
Také strážnému nic nevysvětlil, jenom tak kolem něj prošuměl, ani mu nevnucoval svoji kartu, kterou si den předtím sám doma sestavil; tištěné údaje dal dohromady na počítači, logo GTE vystřihl z caluského telefonního seznamu a k tomu přidal fotku z cestovního pasu. Celou tu koláž potom ofotografoval a dal si ji zalaminovat u firmy CopyQuick na jižním Trailu, mockrát děkuju, mládenci, odvedli jste báječnou práci.
Neprotestoval, když ho druhý strážný požádal, aby předtím, než projde rámem detektoru kovů, sňal svůj opasek s nářadím, jenom přikývl, odepjal ho a podal ho strážnému. Sám pak prošel, ale žádné zvonky či houkačky se nerozezněly. Jakmile se ocitl bezpečně na druhé straně, pás si zase připjal a zamířil přímo k nejbližšímu schodišti, aniž by někomu sdělil, kam vlastně jde. Nevysvětlovat a nestěžovat si. Seběhl rovnou do suterénu, kde podle Candace určitě měla být ta kasa – ale o kasu se nezajímal, ani o to, jakého je typu. Při tom zítřejším velkém dobročinném plese do té kasy nikdo nepůjde ani tam nic nebudou ukládat.
Nevysvětlovat a nestěžovat si.
Ale vždycky mít při sobě opasek s nástroji a desky s psacím náčiním.
Jakmile sešel do suterénu, začal kreslit.
Po levici měl dveře pánských a dámských toalet. Napravo, momentálně za zády, ve stěně, kde bylo i schodiště, po němž právě sestoupil, uviděl dveře výtahu. Byl přece na Floridě, kde přinejmenším část populace je odkázána na berle a na vozíčky. Přímo před ním se rozkládal jakýsi předpokoj s pohovkami, křesly a popelníky na stojanech. Do této společenské místnosti, jak to v duchu nazval, si nejspíš ti občané, kteří ještě netrpěli rozedmou plic, chodili vykuřovat mozky cestou na záchod.
Naproti dveřím toalet, asi ve vzdálenosti padesáti stop, se přes celou šířku místnosti táhla betonová zeď. Candace se domnívala, že trezor umístili v nějaké betonové místnosti v suterénu. Nemyslel si, že by to bylo někde blízko veřejně přístupných prostor, jako byla tato. Možná někde na druhé straně suterénu, kam se dá projít jenom zamčenými a pravděpodobně i elektronicky chráněnými dveřmi. Popravdě řečeno mu bylo úplně jedno, kde to je. Zítra večer je tam lidé z muzea sami zavedou.
Bílá betonová zeď byla ověšená plakáty z minulých výstav. Zeď rozdělovaly dvoje kovové dveře, těsně u sebe, natřené matovou modrou barvou,…
