10
V neděli ráno, čtyři dny před Vánoci, Hopeova rodina zasedla k vydatné snídani – jež současně sloužila i jako oběd – na Stone Crab Key, na terase hotelového komplexu vybaveného tenisovými kurty, zvaného Ostrovní sen. Byl slunný, jasný den a hladina zálivu byla klidná. Švédský stůl tonul ve výzdobě z jedlových a borových větviček, ale všude kolem byla Florida a ani obrovský vánoční strom, stojící v posuvných skleněných dveřích vedoucích na terasu, nedokázal v Matthewovi vyvolat opravdu sváteční náladu.
Florida.
A na Floridě minulý měsíc asi tak touto dobou někdo brutálně zavraždil mladou ženu, právě když vycházela z filmového studia na Rancher Road. Nebylo snadné za tak nádherného dne myslet na krvavou vraždu. Daleko snazší bylo věnovat pozornost kulinárním lahůdkám, jež nabízel slavnostně vyzdobený stůl. Mnohem snazší bylo naslouchat štěbetání pěkně oblečených mužů a žen, kteří přišli rovnou z kostela hodovat na sluncem zalité terase, vzdálené necelých padesát stop od jiskřících vod zálivu, dotírajících jemně na bílý písek pláže, po níž se právě kolem loudalo děvče v černých bikinách a s hlavou zamyšleně svěšenou mezi rameny.
Raději si naložit plný talíř zastřenými vejci a klobásou, roastbeefem, krocanem, zelenými fazolkami dušenými na másle a opékanými bramborami. Raději usrkávat Bloody Mary a zapomenout v tomto malátném okamžiku na zavražděnou Prudence Ann Markhamovou i na jejího manžela, který je obviněn z vraždy, na to, že ten manžel je vaším klientem a že ho jaksi nepřirozeně rozzlobily otázky ohledně filmu, který Prudence natáčela. Zapomenout na to všechno, alespoň pro tuto chvíli. Je neděle jedenadvacátého prosince, čtyři dny před Vánoci, vy sedíte na sluníčku se svou rodinou (tedy, jak se to vezme, z právního hlediska už to rodina není), vaše dcera už zase vypráví (vlastně nepřetržitě pokračuje ve vyprávění už od pátku) o Thomasi Darrowovi mladším, o jejím Tommym, o největší lásce jejího mladého života.
„… ještě větší než on a on měří šest stop a dva palce. Teda, když jsem viděla, jak se z ničeho nic řítí na Tommyho, vyskočilo mi srdce až do pusy. Tommy už doběhl asi tak ke značce na třicátém yardu; míč držel v podpaží a běžel si pro touchdown; kdyby ho položil, Prescotti by vyhráli. Zbývalo půl minutky do konce a Prescotti prohrávali s Choate šest ku sedmi. Zdálo se, že má už před sebou volné pole, víte? Nikde nikdo, a najednou kde se vzal, tu se vzal tenhle pavián a mířil přímo k Tommymu. Říkám si, proboha, to je hotovej parní válec, ten Tommyho smajzne na placku, budou ho muset sesbírat po kouskách. Ale Tommy ho zahlíd koutkem oka a trochu se jako pootočil, vypadal přitom jako toreador, přísahám Bohu, je tak elegantní, a ten pavián po něm skočil, jenže padnul přímo na hubu a Tommy doběhl až k brance a vyskočil do výšky a praštil míčem o zem. V tom momentě vystřelili z pistole, a Prescotti vyhráli dvanáct sedm. Panebože, on je prostě úžasný!“
„Omluvíte mě na dvě minutky?“ zeptala se Susan.
„Zdá se ti, že moc mluvím?“ polekala se Joanna.
„Ne, ne, drahoušku. Jenom si odskočím na ‚dámy‘.“
Odložila ubrousek vedle talíře, políbila Joannu na temeno hlavy, nenápadně mrkla na Matthewa a odešla; růžová skládaná sukně jí vlála kolem nohou, kráčela dlouhými kroky, jako Joanna, proplétala se davem u švédského stolu, růžová skvrna ztrácející se v záplavě bílé a pastelově modré.
Matthew zůstal sám s dcerou.
„Říkáš, že je ze Severní Karolíny?“ prohodil.
„Z Chapel Hill,“ řekla Joanna. „Tati, myslíš, že to chutná tak, jak má?“
Nabídla mu sousto na vidličce. Matthew ochutnal kousek bramborové placky.
„Mhm,“ přikývl. „Proč? Co se ti nezdá?“
„Nevím, chutná to nějak divně. Možná jsem si tak zvykla na ty blafy u Simmsů, že mi už chutná divně úplně všechno. Tommy tvrdí, že náš školní kuchař určitě vařil ve vězení, protože tak dobře umí napodobit erární stravu.“
„Kolik je mu let?“ zeptal se Matthew.
„Tommymu, nebo kuchařovi?“ šklebila se Joanna.
„Samozřejmě, že kuchařovi,“ řekl Matthew.
„Tommymu je sedmnáct, al…
