24
INDIÁNI PATŘILI KE KMENI GUATÓ, pradávným obyvatelům Pantanalu. Žili stejně jako jejich předkové a vyhýbali se styku s cizinci. Pěstovali si potraviny na malých políčkách, rybařili v řekách a pomocí luků a šípů lovili v džungli.
Zřejmě to byli uvážliví lidé. Po hodině ucítil Jevy kouř. Vylezl na strom poblíž člunu a z výšky asi dvanácti metrů spatřil střechy chatrčí. Požádal Natea, aby vylezl za ním.
Nate už čtyřicet let na žádný strom nevylezl, ale v tuto chvíli nebylo vyhnutí. Nešlo mu to sice tak snadno jako Jevymu, ale konečně byl nahoře a mohl si odpočinout na slabé větvi. Jednou rukou se držel kmene.
Viděli střechy tří chýší - vyrobené ze silných stébel rákosí nakladených v úhledných řadách. Mezi dvěma chýšemi stoupal modrý dým. Místo, odkud stoupal, vidět nebylo.
Mohlo to být místo, kde žila Rachel Laneová? Je tam teď, naslouchá svým lidem a rozhoduje, co udělat? Pošle bojovníky, aby je přivedli, nebo sama projde lesem a pozdraví je?
"Je to malá osada," řekl Nate a dělal, co mohl, aby se příliš nehýbal.
"Může tam být ještě víc chýší."
"Co si myslíte, že dělají?"
"Mluví. Prostě mluví."
"Dobrá, já je v žádném případě nechci rušit, ale musíme se pohnout. Opustili jsme člun už před osmi hodinami a třiceti minutami. Rád bych před setměním viděl Wellyho."
"Žádný problém. Zpátky pojedeme po proudu a kromě toho už znám cestu. Bude to mnohem rychlejší."
"Vy se nebojíte?"
Jevy zavrtěl hlavou, jako by mu vůbec neleželo v hlavě, že se bude muset po Cabixe plavit potmě. Nate však na to myslel. Zvláštní starosti mu dělala dvě velká jezera, po nichž projeli při cestě sem a do nichž ústila spousta přítoků, které byly od sebe k nerozeznání i za denního světla.
Nate měl v plánu prostě pozdravit slečnu Laneovou, trochu jí vylíčit historii, vyřídit nutné právní záležitosti, ukázat jí papíry, odpovědět na hlavní otázky, dostat její podpis, poděkovat jí a co možná nejdřív schůzku ukončit. Starosti mu dělaly hlavně pokročilá denní doba, kašlající motor a zpáteční cesta na Santa Louru. Rachel si pravděpodobně bude chtít popovídat, ale možná že ne. Možná řekne jen pár slov a bude chtít, aby odjeli a už se sem nikdy nevraceli.
Když slezli na zem, usadil se do člunu, aby si zdříml. Vtom Jevy spatřil Indiány. Něco řekl, ukázal směrem k lesu a Nate se tam podíval.
K řece se pomalu blížili Indiáni v zástupu za náčelníkem, nejstarším z příslušníků kmene Guató, které až dosud viděli. Byl to podsaditý muž s velkým břichem a v ruce držel zvláštní dlouhou tyč. Zřejmě to však nebyl nebezpečný ostrý oštěp. Na špičce byl připevněn trs krásných ptačích per, takže si Nate domyslel, že jde pravděpodobně o náčelnický obřadní odznak.
Náčelník přistoupil k oběma vetřelcům a oslovil Jevyho.
"Proč jste tady?" zeptal se portugalsky. Sice se netvářil přátelsky, ale z jeho vystupování také nevyzařovala agresivita. Nate si prohlížel obřadní oštěp.
"Hledáme jednu ženu, americkou misionářku," vysvětlil Jevy.
"Odkud jste?" zeptal se náčelník a pošilhával po Nateovi.
"Z Corumbá."
"A on?" Všechny oči se upřely na Natea.
"Je Američan. Potřebuje nalézt tu ženu."
"A proč ji potřebuje nalézt?"
Byl to první náznak, že Indiáni Rachel Laneovou mohou znát. Skrývá se někde tady ve vesnici nebo třeba v lese a poslouchá?
Jevy se pustil do rozvláčného vyprávění, jak Nate musel podniknout dalekou cestu a jak málem přišel o život. Pro Američany je to důležitá záležitost, kterou však Jevy ani Indiáni nemohou pochopit.
"Hrozí jí nebezpečí?"
"Ne, ani v nejmenším."
"Není tady."
"Říká, že tady není," řekl Jevy Nateovi.
"Řekněte mu, že si myslím, že je prolhaný zmetek!" opáčil potichu Nate.
"To není dobrý nápad."
"Viděli jste někdy tady v okolí ženu misionářku?"
"Ne," zavrtěl hlavou náčelník.
"A nikdy jste o ní neslyšeli?"
Nejprve žádná odpověď. Náčelník si měřil Jevyho přimhouřenýma očima, jako by uvažoval, zda lze tomu člověku důvěřovat. Nakonec nepatrně přikývl.
"A kde je?" otázal se Jevy.
"U jiného kmene."
"Kde?"
Náčelník řekl, že to neví …
