7
Ve služební místnosti Bert Kling telefonoval se svou snoubenkou Claire Townsendovou.
„Nemůžu mluvit,“ hučel.
„Ani mi nemůžeš říct, že mě miluješ?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Protože.“
„Někdo ti stojí u stolu?“
„Jo.“
„Kdo?“
„Meyer.“
„Volal jsi mě?“ otočil se Meyer.
„Ne. Ne, Meyere.“
„A miluješ mě?“ zeptala se Claire.
„Jo,“ řekl Kling.
Podezřívavě střelil pohledem k Meyerovi. Meyer není ťulpas a určitě ví, na co se ho zrovna Claire ptá, a skoro může vzít jed, že ho moc baví, jak v tom Kling lítá. Do smrti ženy nepochopí. Krásná holka jako Claire, chytrá holka jako Claire by snad mohla vědět, že služební místnost pro detektivy není zrovna místo, kde by měla poletovat vyznání lásky a milostné výroky. V duchu si ji představoval, černé hedvábné vlasy, hnědé tůně očí, úzký nos, vysoké lícní kosti, měkké křivky štíhlé postavy.
„No řekni, že mě miluješ,“ dožadovala se.
„Co zrovna děláš?“ ptal se.
„Učím se.“
„Co se učíš?“
„Na zkoušku ze sociologie.“
„Dobrá, tak jdi a uč se. Jestli chceš být v tomhle semestru hotová...“
„Vezmeš si mě, když budu mít školu hotovou?“
„Napřed si musíš najít zaměstnání.“
„Kdybys byl poručík, nemusela bych chodit do práce.“
„Já vím, ale jsem jenom detektiv třetí třídy.“
„Tahle zkouška je poslední.“
„Ostatní už máš za sebou?“
„Že váháš.“
„Fajn. Tak se jdi učit.“
„Radši bych si s tebou povídala.“
„Mám tu fofr. Zdržuješ mě na účet poplatníků.“
„Ty nestydo.“
„Kdo je nestyda?“ zeptal se Kling a Claire se rozesmála.
„Radši to skončím,“ řekla. „Ahoj, zavoláš mě večer?“
„Zavolám.“
„Miluju tě, fízle,“ řekla a zavěsila.
Meyer se zeptal: „Děvče?“
„Hm,“ zahučel Kling.
„Lamour je kouzelná věc,“ řekl Meyer.
„Vlez mi na hrb.“
„Nedělám si legraci. V červnu holka jak homolka a kluk rozpálenej jak trajfus. Kdy bude svatba?“
„Letos v červnu ne, to si piš.“
„Za rok?“
„Možná dřív.“
„Výborně,“ řekl Meyer, „jen se ožeň. Pro policajta není nic lepšího než manželství. Vycepuje to v něm aspoň trochu smyslu pro spravedlnost.
Zjistí, co obnáší být vězněm, a tak si dá pozor, aby se nesplet, když někoho strká za mříže.“
„Povídačky,“ ušklíbl se Kling. „Ty tohle vězení zrovna miluješ.“
„Kdo říká, že ne?“ zeptal se Meyer. „Žiju s jednou a tou samou už skoro třináct let, pánbůh jí to požehnej.“ Zamrkal. „Už jsem si na tu svou celu skoro zvykl. Počítám, že kdyby jednou zůstaly dveře dokořán, ani bych se nepokusil vzít roha.“
„Jedeš v tom pěkně,“ řekl Kling.
„Miluju ji,“ pronesl Meyer myslitelsky. „Co dělat? Za trochu lásky život dám, i žebrat o ni budu.“
„Už jsi sloužil, když jste se vzali?“
„Samosebou, poznali jsme se v koleji. To bylo v roce...“
„Nevěděl jsem, že jsi studoval.“
„Já jsem velkej intelektuál,“ řekl Meyer. „Tys to vážně nevěděl?
Copak to není vidět, sotva se na mě koukneš? Celej náš rod je študovanej.
Tam, co jsme v Evropě bydleli, byl dědeček jedinej chlap v městě, kterej uměl číst a psát. Čest, velká čest.“
„To věřím,“ řekl Kling.
„Aby ne, slyšels mě někdy povídat něco, co není pravda? Nikdy, však mi taky každej říká Poctívej John Meyer. Věděl jsi, že jsem studoval práva?“
„Ne,“ řekl Kling.
„Jasně, ale když jsem vyšel ze školy, potřebovali lidi právníky asi tak nutně jako díru do hlavy. Absolvoval jsem v roce 1940. Víš, co potřebovali lidi tenkrát? Právníky ne.“
„A co teda?“
„Vojáky.“
„Nojo.“
„Jasně, strejček Sam zakejval prstem. A já šel. Měl jsem na vybranou? Když jsem v roce 1944 vypadl do civilu, už jsem se jako advokát necítil. Zničehonic se mi zdálo, že už nemůžu zalízt do nějaký kancelářský díry a přijímat klienty. Nastoupil jsem k policejnímu sboru.
Tenkrát jsem se oženil se Sárou.“
„Mahlzeit,“ uchechtl se Kling.
„Gesundheit,“ odpověděl Meyer.
Po chvíli zacinkal telefon a Meyer ho zvedl.
„Detektiv Meyer, 87. revír,“ ohlásil se. „Kdo? Ano, je tady. Kdo volá, prosím? Jistě, okamžik.“
Přikryl mluvítko.
„Ňákej chlápek, co se jmenuje Ted Boone,“ oznamoval Klingovi.
„Nějakej příbuznej tý zavražděný?“
„Bejvalej manžel,“ řekl Kling.
„Vezmu si to.“
Meyer…
