9
Jakmile v podniku nastoupí nováček, okamžitě si ho vezmou starší zaměstnanci do prádla a každý na svou pěst a každý podle svých představ začne věštit, co ho čeká a co nemjne. Pokud je taková událost vhodným zpestřením pracovního dne, je dobré povyrazit s ní večer doma i manželku.
Policisté jsou zaměstnanci města. Cotton Hawes se jim postaral o takové povyražení, že hned večer...
„Prosím, je zdvořilej,“ sděloval Meyer Meyer své ženě, když krájel maso. „Docela to chápu. Když je chlap zdvořilej, není hulvát. Jakmile do něj jednou vtloukli slušný chování, už se ho nadosmrti nezbaví, co?“
Sára Meyerová přikývla a lžící nandala třem Meyerovic dětem na taliř štouchané brambory. Bylo jí třicet čtyři let, měla kaštanové vlasy a oči zrovna tak modré jako Meyer. U stolu seděly tři modrooké kopie rodičů ve zmenšeném vydání: Alan, Susie a Jeff.
„Jenže se zdvořilostí,“ pravil Meyer a položil první kousek masa na Sářin talíř, „se musí opatrně.“ Druhý plátek dal Susii a pak obsloužil hochy. Sebe nechal na konec. Děti sklonily hlavičky a sepjaly ruce. Meyer rovněž sklonil hlavu a řekl: „Díky, Bože, za ty dary.“ Popadl vidličku.
„Ono může být zdvořilý přijít, zaklepat a říct: S dovolením, pane, tady je policie. Ráčil byste nám laskavě otevřít? Na třicátým revíru by to možná vypadalo jako veliká zdvořilost. Na třicátým revíru možná zlodějíčkům otvírá komorník. Tam třeba tyhle způsoby vyhovujou.“
„Postřelil Steva?“ zeptala se Sára.
„Ne,“ odpověděl Meyer. „Zaplaťpámbu ho nic netrefilo. Jenže za to ten Cotton Hawes určitě nemůže. Snažil se jako skaut, vem na to jed.“
Meyer vzrušeně pokýval hlavou.
„Stejně je Cotton srandovní jméno,“ pravil osmiletý Jeff.
„Nikdo se tě na nic neptal,“ pravil Meyer. „Moc nechybělo a Steve měl ustřelenou hlavu. Má kliku, že ho žádná kulka ani neolízla. Podala bys mi, prosím tě, ten hrášek?“
Sára mu podala hrášek.
„Zaklepe na dveře! Chápeš to? On prostě zaklepe na dveře!“
„U vás to nebejvá zvykem, tati?“ zeptal se Alan. Jedenáctiletý.
„Nebývá,“ opravila ho Sára.
„Jo, nebývá?“ řekl Alan.
„Když přijdeš k naší ložnici,“ začal Meyer rozšafně, „a dveře jsou zavřený, toseví že zaklepáš. Patří se to. Když jdeš někoho navštívit a on má zavřený dveře, samosebou že zaklepáš. To taky patří k slušnýmu chováni. Ale my nemluvíme o tom, jak se máš chovat ty, Alane, nebo tady Susie nebo Jeff.“
„A kdo teda?“ zeptala se Susie. Desetiletá.
„Mluvíme o způsobech policejního oddělení,“ řekl Meyer. „A nejlepší policejní oddělení je to, který žádný způsoby nemá.“
„Meyere,“ upozornila muže Sára. „Děti.“
„Řekl jsem přece, že děti jsou něco jinýho než policajti,“ ohradil se Meyer. „Podala bys mi laskavě žemli? Kromě toho naše děti vědí, že co se doma upeče, to se doma sní. Viďte, děti?“
„Ano, tati,“ řekl Jeff.
Susie s Alanem přikývli, jako by jim Meyer v tu chvíli svěřil plán nové atomové ponorky. Meyer jezdil očima po stole a hledal mášlo.
„Kde je zas ten načatý kousek?“ zeptal se. „Miláčku, prosím tě, přines nový, ano?“
Sára se s úsměvem zvedla od stolu. „Ty jsi pohan,“ řekla mírně.
„Tak jsem pohan,“ hodil Meyer rameny. „Jsem policista. Musím se zachovat při síle. Co když se jednou dostanu na nějakou akci s panem Cottonem a budeme mět zhafnout zločince stíhanýho po dvaceti státech a pan Cotton mu podá pistoli a řekne: Podržel byste mi ji na momentík? Pro tyhle pády nemůžu být chrastítko.“
„On neměl klepat, tatínku?“ otázala se Susie.
„Broučku,“ začal vysvětlovat Meyer, „toho chlapa v tom bytě stíhali pro vraždu. A když mám co dělat s chlapem, kterýho honím pro vraždu, tak jestli vůbec do něčeho klepnu, pak jedině jemu do šišky.“
Susie se zahihňala a z kuchyně zazněl Sářin hlas: „Meyere!“
„Mám je snad učit: Dětičky, k vrahům buďte hodný!?“
Sára se vrátila do jídelny. „To nemyslím,“ řekla. „Ale když někdo dostane ránu do hlavy, nejde o žádnou legraci.“
„No prosím, vtip to není,“ připustil Meyer. „Ale Cotton Hawes byl k uválení. Měli jste ho vidět. Krev z něj tekla jako z cedníku.“
„Meyere!“ řekla ostře S…
