Celá e-kniha Která stála za vraždu? ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
6
Vražda detektiva Rogera Havillanda byla doopravdy k smíchu.
Spousta lidí samozřejmě vůbec nepřipustí, že by mohlo být něco směšného na tom, že někoho zabili, ať už ho zabili jak chtěli. Popravdě řečeno Havillandova smrt nebyla fraška k popukání, ale spíš ironická hra osudu. A byla nakonec směšná. Kdo znal Rogera Havillanda, musel přiznat, že se dočkal směšného konce.
Havilland to neměl v životě lehké.
Jestli pokládáte 178 centimetrů a sto kilo živé váhy za vazbu, pak byl vazoun. Třeba ne. Spousta mužů si může myslet, že je to průměr, spousta žen si potrpí na muže jako Primo Carner. Můžete si i myslet, že Havilland byl skrček.
Policisté z 87. revíru mínili, že jde o vazouna, neboť měli tu čest vidět Havillanda v akci. Jakmile byl Havilland v akci, bylo dost obtížné ho přehlédnout. Mydlil kolem sebe jako mlátička. Moc rád se trefoval do lidí.
Ne že by se do nich opravdu trefoval, ale nadzvedl kdekoho a velmi se provozováním této činnosti bavil.
Například Steve Carella nebo Bert Kling se nedivili, že si Havilland podává lidi s takovou oblibou. Věděli proč. Nemohli to sice prokázat, ale věděli proč. Havilland jim byl z duše protivný. A nenašel se na 87. okresu jediný policista, ať strážník nebo vyšetřovatel, který by toho chlapa měl rád. Litovali ho, že to vzal tak zkrátka, ale z lásky to nebylo. Není prostě dobré, když někdo zapíchne policistu. Hned to člověka žene k úvahám, jestli by radši neměl přesedlat k instalatérům nebo jít do baru míchat koktajly.
Havilland byl ovšem kdysi frajer. To je pravda. Carella ho tak ještě zažil a Meyer ho tak zažil a poručík Byrnes ho tak zažil a moře dalších pracovníků 87. revíru si tak Havillanda pamatovalo. Pak se z něj stal „bejk“.
Ono se říká, „má výdrž jako bejk“, „jde do toho jako bejk“, „táhne jako bejk“. Jenže tohle sedělo tak na Carellu nebo Klinga, ale Havilland, ten se prostě do téhle podoby převtělil. Trkal a krkal, prděl a funěl, řval jako tur. Byl prostě „bejk“.
Celá ta proměna se s ním stala, když usoudil, že být ten hodný pan policajt, co se na každého usmívá, se nevyplatí. Ke svému rozhodnutí došel touto cestou:
Kráčel si tak jednou po ulici a staral se jen o věci, po kterých mu něco bylo, když tu narazí na rvačku. Rvačka byla v plném proudu a podle všech známek dávala horda kluků do těla jednomu roztomilému chlapečkovi. Havilland zasáhl. Jako pravý hrdina. Kluci, kteří až doteďka spokojeně mydlili kamaráda, přišli na to, že daleko větší legrace bude, když přenesou palbu na hlavu Rogera Havillanda. Pročež se Havilland chopil služebního revolveru, a aby chlapcům sdělil, že je přítomen Zákon, zdvořile poslal několik ran pánubohu do oken. Avšak jeden z hochů, na něhož Zákon dostatečně nezapůsobil, praštil Havillanda kusem trubky do zápěstí a vyrazil mu zbraň z ruky. Pak teprve začal pravý koncert.
V divokém rytmu známých popěvků začali hoši Havillanda zpracovávat, až se jim podařilo čtyřikrát mu zlomit ruku a s nemenším úspěchem přizdobit tvář. Půl kila sekané, dvakrát přemlít, děkuju, přesně to byl teď Havillandův obličej.
Několikanásobná fraktura bolela. Bolela jako deset čertů. Bolela víc než deset čertů, protože doktoři museli celou paži zpřelámat znovu, neboť pořádně nesrostla. Havilland byl detektiv 3. třídy a nemohlo mu nepřijít na mysl, že s poničenou rukou si ho u policejního sboru pěstovat nebudou.
Jenže ruka ho nezradila. Zahojila se. Roger Havilland byl opět plně zdráv na těle i na duchu. Až na tu maličkost, kterou ho poznamenala nemístná horlivost konat dobro. S opačným koncem olověné trubky měl pochopitelně tu čest už dřív. Nikdo z policistů v 87. revíru se nedožije penze, když nedokáže odrazit napřáhnutou paži s kusem železa, pálkou, francouzákem, tyčí od smetáku a dalšími druhy domácích zbraní. Ale nikdy předtím, když se někomu snažil upřímně pomoct, nebyl Havilland bit. Měl dokonce podezření, že když upadl a parta ho vlekla do uličky, nakopl ho právě ten kluk, kterého šel zachránit. Tak se ovšem s hodným zachráncem nezachází. Dokonce ani s n…