3
Ženě v malém obýváku bylo čtyřiapadesát a vlasy měla kdysi stejně rudé jako její dcera. Dnes už byly prošedivělé, ale nepůsobily jako vlasy, které blednou. Docela paradoxně vypadaly spíš jako šedé vlasy ze železa, které napadl rez.
Po tvářích jí proudily slzy. Pláč zmařil nalíčení kolem očí, líčidlo stékalo ve stružkách na tváře. Nebyla to žádná krasavice, a navíc masku, kterou se zvelebovala před světem, rozryl teď žal a zpráva o smrti ji pomalounku odplavovala.
Detektiv Bert Kling seděl proti ní a pozoroval ji. Ženy vyslýchal nerad, a před těmi, co brečí, by už vůbec nejraději utekl. Při vraždách či sebevraždách ovšem ženské vždycky brečely. Před plačící ženou si připadal jako na jehlách. Vyšetřoval teprve krátký čas a byl to velmi mladý detektiv, takže si ještě nestačil osvojit pochopení či savoir faire mužů, jako byl Carella. Slzy tedy nerozpouštěly jen jednu pečlivě vyhotovenou masku. Ničily i kamenný výraz obličeje Berta Klinga. Seděl jako nemotorný školáček a nedokázal ze sebe vypravit ani hlásek.
Obývací pokoj byl zařízen pohodlně a vkusně. Nábytek nebyl drahý, ale hladké moderní linie působily daleko čistěji než nábytek, který se rozkročí na podlaze a dokáže malý byt zasekat. Čalounění bylo lehké a veselé, v naprostém protikladu k ženě, která seděla na gauči a rozmazávala si hnědé stružky kolem očí a na tvářích. Na zdi nad kanapem visela ohromná fotografie hezké rusovlásky. Dívka stála v poli vlnící se pšenice, hlavu měla pozvednutou k obloze a rusé vlasy jí padaly na ramena. Z tváře jí zářila čistá, opojná radost. Kling si připomněl obličej na podlaze výčepu a pomyslel si, jak prchavá je hranice mezi životem a smrtí, mezi radostí a žalem.
„Annie,“ řekla žena, když si všimla jeho pohledu.
„Ano,“ přitakal Kling.
„Je to sedm let starý obrázek. Ze svatební cesty. Jeli tenkrát na farmu jeho otce do Indiany. Zůstali tam měsíc. Byla štastná.“
„Její muž se jmenoval Ted Boone, ne?“ řekl Kling.
„Ano, Theodor. Já mu říkala Theodore. Byl to milý chlapec.
Fotograf, víte. Ten obrázek je od něj. Udělal ho tenkrát z malé Kodachromy. Byl moc nadaný.“
„Máte ponětí, proč se rozvedli?“
„Ano.“
„Proč?“
„Přerostl ji. Mou dceru.“ Řekla to bez vzrušení, oznamovala prostě fakt.
„Jak to myslíte, paní Travailová?“
„Prostě ji přerostl. Annie nebyla žádný zázrak. Je to... byla to má dcera, ale žádný zázrak. Pořád samá legrace, copak o to, vtipná byla - chápete, jaký typ děvčete myslím? Tancovat, smát se... prostě byla veselá.
A to se muselo mládenci, jako byl Theodor, líbit. Spoustě hochů se to líbilo. Jenže časem...,“ paní Travailová se odmlčela a smutek jí z tváře nezmizel, i když teď nemyslela na smrt.
Hledala výraz pro věci, které snad nikdy nikomu nesvěřila, pro věci, jež matka neříká ani vlastní dceři, dokud se mezi ně nevetře cizinka Smrt a už nejsou žádná tajemství, žádné city, jež je třeba ochraňovat, zanikne hrdost, kterou měl člověk předtím strach zranit.
„Theodor šel nahoru. Nejenom ve fotografování. Věděla jsem, že mu to půjde. Měl tady.“ Poklepala si na spánek. „Chtěl víc. Byl jako divý do učení, chtěl poznávat, potřeboval povzbuzení. Annie mu to nemohla dát.
Požádal ji, aby se s ním rozvedla.“
„Povolila mu to?“
„Ano. Nerada. Měli už tenkrát Moniku - to je vnučka - a žena se začne bát, pane Klingu. Žena, která je pět let vdaná, pět let žije s mužem, je z ní manželka a matka, dostane strach. Neví už... neví už, jak se hraje... ta hra pro jednoho. Pomyšlení, že se do ní bude muset nanovo vpravit, není nic lehkého.“ Paní Travailová vzdychla. „Ale pustila ho. Vlaštovka nemůže zadržet orla, pane Klingu. To nemůže.“
„Rozešli se přátelsky?“
„Rozejde se někdy rozvedený pár přátelsky?“
„No, já...“
„Ano, ano, brali to velmi moderně. Zůstali přáteli. A on samozřejmě navštěvoval Moniku. Jenže pro dva lidi, kteří se navzájem důvěrně znali, znali své touhy a myšlenky a sny, je moc těžké se zničehonic rozejít a předstírat, že jsou si cizí, pane Klingu. Je to... ten, kdo vás moc dobře zná, se vám hnusí. Řekl jste…
