22
Probral se z děsivého snu, v němž kamsi naslepo padal a netušil, jak dlouho už ten pád trvá. Když konečně dopadl na zem, otevřel oči a uviděl před sebou detektiva Rennera. Na tváři mu hrál pokřivený úsměv.
„Vy?“
„Jo, zase já. Jak se cítíte, pane Pierci?“
„Dobře.“
„Mám dojem, že jste měl zlý sen. Házel jste sebou jako ryba na suchu.“
„Možná se mi zdálo o vás.“
„Kdo jsou Wickershams?“
„Cože?“
„To jste ve spánku vykřikoval. Wickershams.“
„To jsou opice. V džungli. Nevěřící.“
„Nechápu.“
„Samozřejmě. Ale to nevadí. Proč jste sem přišel? Co chcete? Ať se mi stalo cokoliv, došlo k tomu v Santa Monice a policie ze Santa Moniky už se mnou mluvila. Nepamatuju si, co se se mnou dělo. Jestli to nevíte, mám otřes mozku.“
Renner přikývl.
„Vím o vašem stavu a zraněních všechno. Sestra mi řekla, že vás měl včera v práci plastický chirurg a udělal vám na nose a kolem oka sto šedesát mikrostehů. V každém případě jsem tu jako zástupce losangeleské policie, ačkoli to čím dál víc vypadá, že v téhle věci by se L. A. a Santa Monica měly dát dohromady.“
Pierce zvedl ruku a jemně se dotkl hřbetu nosu. Žádný obvaz tam neměl, ucítil jen linii hustě vedených stehů a jistou opuchlost. Snažil se vzpomenout si, co se s ním dělo. Poslední, co si jasně vybavoval, byl plastický chirurg, který se nad ním skláněl v ostrém světle. Pak se už pohyboval na hranici vědomí, střídavě na jedné a na druhé straně, a vznášel se v temnotě –
„Kolik je hodin?“
„Čtvrt na čtyři.“
Okenními žaluziemi pronikalo dovnitř jasné světlo. Věděl, že nemůže být čtvrt na čtyři ráno. Také si uvědomil, že teď už má svůj pokoj.
„Je pondělí? Ne, už úterý, že?“
„Ano…, podle dnešních novin, jestli jim věříte.“
Pierce se cítil fyzicky silný – zřejmě spal víc než patnáct hodin v kuse –, ale zneklidňovalo ho, že v něm stále přetrvává pocit snu, v němž někam padal. A taky ho zneklidňovala Rennerova přítomnost.
„Co chcete?“
„Nejdřív mi dovolte, abych učinil zadost jisté formalitě. Přečtu vám rychle vaše práva, abychom byli oba chráněni.“
Vytáhl nad postel otočný stolek na jídlo a položil na něj malý kazetový záznamník.
„Co myslíte tím, že chcete chránit i sebe? Před čím potřebujete ochranu? To jsou kecy, Rennere.“
„Vůbec ne. Je to kvůli tomu, aby můj výslech nemohl nikdo napadnout. Od této chvíle budu všechno nahrávat.“
Stiskl tlačítko na miniaturním přístroji a rozsvítila se na něm červená signálka. Pak odříkal své jméno a čas, datum a místo konání výslechu, konstatoval Pierceho totožnost a z kartičky, kterou vytáhl z kapsy, mu přečetl jeho práva zaručená ústavou.
„Rozumíte jim, jak jsem vám je přečetl?“ zeptal se.
„Ani nevím, kolikrát jsem už tuhle litanii slyšel.“
Renner zdvihl udiveně obočí.
„Samozřejmě v televizi,“ dodal Pierce.
„Prosím, odpovězte mi na otázku a nechte žertů, jestli můžete.“
„Ano, rozumím svým právům.“
„Dobře. Souhlasíte tedy, abych vám nyní položil pár otázek?“
„Jsem podezřelý?“
„Z čeho?“
„Nevím. To mi řekněte vy.“
„Těžko říct, co z toho vyjde.“
„Ale přesto si myslíte, že je nutné odrecitovat mi moje práva. Samozřejmě kvůli tomu, abyste mě chránil, že?“
„Správně.“
„Tak jaké na mě máte otázky? Našel jste Lilly Quinlanovou?“
„Pracujeme na tom. Vy nevíte, kde je, že?“
Pierce zavrtěl hlavou a trochu se s ním při tom zatočil pokoj. Chvíli čekal, až nepříjemný pocit ustoupí.
„Ne. Ale přál bych si to vědět.“
„Ano. To by jistě věci poněkud vyjasnilo, kdyby teď vstoupila do dveří, že?“
„Samozřejmě. Byla to na té matraci její krev?“
„Pořád na tom pracujeme. Předběžné testy ukázaly, že je to lidská krev. Jenže zatím nemáme vzorek krve Lilly Quinlanové, abychom to porovnali. Snad se něco dozvím od jejího lékaře, co by nám mohlo pomoct. Řekl bych, že žena jako ona si mohla nechávat dělat krevní testy pravidelně.“
Pierce předpokládal, že Renner mluví o testech v souvislosti se sexuálně přenosnými nemocemi, ne kvůli eventuálnímu zločinu. Přesto na něj zapůsobilo velmi tísnivě, když mu detektiv potvrdil zřejmý fakt, že skvrna v posteli…
