11
Než se Pierce vrátil do bytu, byli už stěhováci pryč, ale Moniku tam ještě zastihl. Nábytek rozestavila celkem přijatelně. Příliš sice nerespektovala výhodu skvělého výhledu, kterou nabízela okna vysoká od podlahy ke stropu, ale na tom teď nezáleželo. Pierce věděl, že tady stejně bude trávit málo času.
„Vypadá to dobře,“ řekl. „Díky, Moniko.“
„Rádo se stalo. Doufám, že jsem vám pomohla. Právě se chystám odejít.“
„A proč jste zůstala?“
Ukázala haldu časopisů, kterou držela v obou rukou.
„Chtěla jsem si je projít všechny, když už jsem se do nich pustila.“
Pierce si nebyl jistý, jestli kvůli tomu musela nutně trčet v jeho bytě, ale už to dál nerozebíral.
„Poslyšte, Moniko, ještě bych vás chtěl požádat o jedno, než odejdete. Pojďte se ještě na vteřinku posadit.“
Zatvářila se otráveně. Zřejmě čekala, že od ní bude chtít, aby znovu někam volala jménem Lilly Quinlanové. Poslechla však a sedla si do jednoho z nových kožených křesel, která objednala tak, aby se hodila ke gauči.
„Dobře. O co jde?“
Pierce se posadil na gauč. „Jak zní název vaší funkce v Amedeo Technologies?“
„Jak to myslíte? To přece víte, ne?“
„Ale já chci vědět, jestli to víte vy.“
„Osobní asistentka prezidenta společnosti. Proč?“
„Protože se chci ujistit, zda si uvědomujete, že jste osobní asistentka, ne pouhá asistentka.“
Zamrkala a dlouho se na něho dívala.
„Dobrá, Henry. Co se stalo?“
„Stalo se to, že se mi nelíbí, když vykládáte Charliemu Condonovi o mých problémech s telefonem a o všem, co se kolem toho snažím dělat.“
Posadila se, jako by spolkla pravítko, a nasadila užaslý výraz. Pierce hned poznal, že jde o amatérský herecký výstup.
„Já? Nic jsem mu neříkala.“
„Když ne, tak jak je možné, že po rozhovoru s vámi věděl všechno?“
„Podívejte… No dobrá. Řekla jsem mu jen to, že vám dali číslo, které před tím měla nějaká prostitutka, a že vám teď volají takoví ti všelijací… chlapi. Musela jsem mu něco říct. Když sem zavolal, nepoznala jsem ho po hlase a on zase nepoznal mě a ptal se, kdo je tam. Vyštěkla jsem na něho, protože jsem si myslela, že je to jeden z těch…, však víte, co shánějí Lilly.“
„Aha.“
„A nedokázala jsem si okamžitě vymyslet nějakou lež. V tomhle nejsem tak dobrá jako někteří jiní. Tak jsem mu řekla pravdu.“
Pierce málem poznamenal, že jí před chvílí šlo lhaní docela dobře, když mu tvrdila, že Charliemu nic neřekla. Usoudil však, že nemá cenu situaci rozněcovat.
„Takže jste mu řekla, že mám její číslo, a nic víc? Vůbec jste se mu nezmínila o tom, jak jsem získal její adresu a pak jsem šel do jejího domu?“
„Ne. Ale proč kolem toho tak děláte? Myslela jsem, že jste ve firmě partneři.“
Vstala.
„Můžu už jít?“
„Ještě si na chvíli sedněte, Moniko.“
Ukázal na křeslo. Neochotně se posadila.
„Dělám kolem toho tak proto, že když si někdo pustí pusu na špacír, může to mít těžké důsledky, chápete?“
Pokrčila rameny. Nedívala se na něho a civěla na haldu časopisů, které měla na klíně. Na obálce horního magazínu se z fotografie usmíval Clint Eastwood.
„To, co dělám, může vrhat na firmu špatné světlo,“ pokračoval Pierce. „Zvlášť v tyto dny. A vůbec nezáleží na tom, že jde o čistě soukromou záležitost. Kdyby to někdo nafoukl, mohlo by nás to vážně poškodit. Uvědomte si, Moniko, že právě teď nemá naše společnost ani vindru a musíme se spoléhat na investory, abychom mohli dál financovat výzkum, platit nájem, mzdy, zkrátka všechno. Pokud investoři usoudí, že nejsme spolehliví a že se u nás děje něco divného, dostaneme se do velkých problémů. A stejně tak, jestli se všechny tyhle věci o mně – ať pravdivé nebo lživé – dostanou k nesprávným lidem.“
„Nevěděla jsem, že Charlie je nesprávný člověk,“ řekla trucovitým tónem.
„Není nesprávný člověk. Proto mi nevadí, co jste mu řekla. Ale vadilo by mi, kdybyste to řekla ještě někomu jinému – to jsem měl na mysli. Komukoliv uvnitř společnosti nebo vně, to je jedno.“
Doufal, že pochopí, že mluví o Nicole a o všech ostatních lidech, s nimiž přichází denně do styku.
„S nikým o tom mluvi…
