30
„Světlo.“
Posadil se ke stolu a sáhl po třech lístcích se vzkazy, které mu tam nechala Monika. Dva byly od Janis Langwiserové, označené jako urgentní. Vzkaz na obou byl prostý: Prosím, zavolejte mi co nejdřív. Třetí pocházel od Codyho Zellera.
Odložil lístečky na stůl a uvažoval. Nedovedl si představit, že by pro něho měla advokátka jiné naléhavé sdělení než špatnou zprávu. Sestup z výšin zasedací síně s cinkáním sklenek k tichu u tohoto stolu byl téměř šokující. Cítil, že mu do tváří vstupuje horko a zmocňuje se ho klaustrofobní pocit, jako by byl zavřený v nějaké kobce. Vstal a otevřel okno.
Rozhodl se, že nejdřív zavolá Zellerovi. Odtud spíš kynula naděje – třeba má Cody něco nového. Na výzvu směrovanou na jeho operátor odpověděl Zeller do minuty.
„Promiň, fešáku,“ řekl místo pozdravu. „Nemám šanci.“
„Jak to myslíš?“
„Lucy LaPorte. Bez šance. Nemůžu ji najít. Nenarazil jsem na jedinou stopu, člověče. Ta ženská nejspíš vůbec nemá kabel.“
„To je smůla.“
„Víš jistě, že je to její pravé jméno?“
„Takhle mi to řekla.“
„A to je jedna z těch koček na webových stránkách?“
„Jo.“
„Do prdele, tos mi měl říct, fešáku. Tyhle nikdy nepoužívaj pravý jména.“
„Lilly Quinlanová používala.“
„Dobrá, ale Lucy LaPorte… To zní, jako když si to vysnila po zhlédnutí filmu Tramvaj do stanice Touha. Chci říct, vem si, co ta ženská dělá. Podle mě je šance, že ti řekla něco, co je pravda, jedna ku…“
„Podle mě mi řekla pravdu. Bylo to v intimní chvíli a mluvila pravdu. Vím to.“
„V intimní chvíli… Myslel jsem, žes říkal, žes jiné…“
„Samozřejmě že ne. Řekla mi to, když jsme spolu mluvili telefonem.“
„Aha, takže sex po telefonu. To je úplně jiná kategorie.“
„Nechme toho, Cody. Musím už končit.“
„Hej, počkej minutku. Jak to jde s tou vaší velrybou?“
„Dobře. Charlie to s ním právě dává dohromady.“
„To je skvělé.“
„Už musím končit, Cody. Díky za snahu.“
„S tím si nedělej starost. Naúčtuju ti to.“
Pierce zavěsil a vzal jeden ze vzkazů od své právní zástupkyně. Znovu zvedl sluchátko a namačkal její číslo. Ozvala se sekretářka a okamžitě ho spojila.
„Kde jste byl?“ zeptala se Langwiserová bez úvodu. „Řekla jsem vaší asistentce, aby vám můj vzkaz předala okamžitě.“
„Udělala to, co měla. Ví, že nemám rád, když mě ruší v laboratoři. Co se děje?“
„Stačí, když řeknu, že vaše právní zástupkyně má dobré kontakty. Pořád mám u policie své zdroje.“
„A?“
„To, co vám povím, je vysoce důvěrné. Chápejte, je to informace, kterou bych se neměla dovědět. Kdyby to vyšlo najevo, už to samo o sobě by se stalo předmětem vyšetřování.“
„Dobře. Tak co je to?“
„Můj zdroj mi prozradil, že Renner strávil velkou část dnešního dopoledne u stolu sepisováním žádosti o příkaz k domovní prohlídce. Pak s ní odjel k soudci.“
Strávil to klidně. Zřejmě byl připraven na něco horšího –
„Dobře. A co z toho vyplývá?“
„Že chce prohledat všechno, co k vám patří. Váš byt, vaše auto a zřejmě i dům, v němž jste žil, než jste se přestěhoval, protože to bylo podle všeho vaše trvalé bydliště v době spáchání zločinu.“
„Tím zločinem máte na mysli zmizení Lilly Quinianové a její předpokládanou vraždu, že?“
„Samozřejmě. Ale – a to je velké ale – soudce Rennera odmítl. Řekl mu, že ta žádost je neodůvodněná…, nebo přesněji, že nepředložil natolik pádné důvody, aby to opravňovalo vydání příkazu.“
„Takže dobrá zpráva, ne? Znamená to, že nebezpečí je zažehnané?“
„Není, protože Renner to může kdykoliv zkusit znovu. Hned, jak získá něco víc. Podle mého se spoléhá na záznam vašeho rozhovoru – na to, co nazývá vaším přiznáním. Ale dobré je vědět, že to soudce měl v rukou a prohlásil, že to nestačí.“
Pierce o tom uvažoval. Tohle nebyl jeho obor a nedokázal si představit, co všechno tohie právní manévrování znamená.
„Ale Rennera taky může napadnout, že by to s tím příkazem mohl zařídit jinak,“ pokračovala Langwiserová.
„Třeba obrátit se na jiného soudce?“
„Třeba. Na nějakého povolnějšího. Podle mě by ale musel jít za tím nejpovolnějším, jakého zná, jinak by se mohl dostat…
