27
Ve středu večer ho to nikdy netáhlo domů, navíc cítil – navzdory sebedůvěře, kterou hrál před Charliem Condonem –, že po dnech strávených v nemocnici tak trochu vypadl v laboratoři z praxe. Domů se mu taky nechtělo, protože tam na něj čekala krvavá spoušť a povinnost ji konečně uklidit. Raději tedy zůstal v práci a strávil noc v suterénu prohlížením toho, co za jeho nepřítomnosti udělali Larraby a Grooms, a pokračováním ve svých vlastních pokusech na Próteovi. Jako vždy ho úspěšný průběh experimentů dočasně zaktivizoval a pozvedl mu náladu. Přesto ho nakonec k ránu zmohla únava a odešel do laserové laboratoře trochu si zdřímnout.
V laserové laboratoři se prováděla ta nejchoulostivější měření, z toho důvodu měla třicet centimetrů silné betonové zdi a byla z vnějších stran obložená měděnými plechy a tlustou vrstvou pěnové izolace, jež eliminovala veškeré vibrace a rádiové vlny, které by mohly supercitlivá měření ovlivnit. Mezi laboratorními krysami se této laboratoři říkalo atomový kryt, neboť při případném zemětřesení to bylo nejbezpečnější místo v budově a možná i v celé Santa Monice. Také vnitřní stěny místnosti nechali obložit pláty pěnové izolace připevněné popruhy a stalo se běžným zvykem, že ten, kdo už nemohl vydržet únavou, si jeden plát velikosti matrace odepnul a vyspal se na něm. Ti prominentnější z laboratorního týmu měli dokonce své „matrace“ označené jménem a postupem času zůstávaly na molitanu patrné obrysy jejich figur, takže když pláty opět vrátili na místo, vypadalo to, jako by v místnosti docházelo k těžkým rvačkám nebo zápasnickým soubojům, při nichž létají těl a od jedné zdi ke druhé.
Pierce spal asi dvě hodiny, a když se vzbudil, cítil se osvěžený a zcela připravený na Maurice Goddarda. Ve druhém poschodí se nacházely šatny se sprchami a Pierce měl vždy ve své skříňce nějaké věci na převlečení. Osprchoval se a oblékl si modré džíny a světlehnědou košili potištěnou malými žraloky. Věděl, že Goddard, Condon a všichni ostatní budou v obleku, bílé košili a kravatě, prostě tak, aby dělali dojem velkých hráčů. Jemu to však bylo jedno. Jako vědec měl právo ignorovat formality světa mimo laboratoř.
Podíval se do zrcadla – zdálo se mu, že stopy po šití jsou rudější a zřetelnější než včera. Zřejmě ho jizvy svědily a bezděčně si je ve spánku mnul. Doktor Hansen ho upozornil, že rány budou během hojení svědit, a dal mu tubu s krémem, který tomu měl zabránit. Jenže Pierce nepředpokládal, že se v práci zdrží, a nechal krém v bytě.
Naklonil se k zrcadlu blíž. Krvavá skvrna v levém oku se už téměř vyčistila a fialové modřiny pod oběma očima začínaly žloutnout. Prohrábl si prsty vlasy a usmál se. Napadlo ho, že jizvy dodávají jeho vizáži zvláštní jedinečný výraz. Vzápětí se nad svou samolibostí zastyděl a byl rád, že ho nikdo při tom nakrucování před zrcadlem nevidí.
Kolem deváté se vrátil do laboratoře. Larraby a Grooms už přišli a postupně se trousili i další. Z každého vyzařovalo napětí a rozechvělost z blížící se prezentace.
Brandon Larraby byl vysoký, hubený výzkumník, který důsledně dodržoval zvyk pracovat v laboratoři v bílém plášti. V Amedeu jako jediný. Pierce to považoval za projev snahy vypadat jako vědec, který dělá opravdovou vědeckou práci, a měl podezření, že to souvisí s Larrabyho malým sebevědomím. Jemu nezáleželo na tom, v čem Larraby nebo kdokoliv jiný v laboratoři pracuje, pokud dělá svou práci dobře. A v případě Larrabyho o tom nebylo nejmenších pochyb. Imunolog, o několik let starší než on, k nim přišel před půldruhým rokem z firmy působící ve farmaceutickém průmyslu.
Sterling Grooms působil v Amedeo Technologies nejdéle z těch, co zde byli zaměstnáni na plný úvazek – samozřejmě kromě Pierceho. Zastával funkci vedoucího laboratoře, a to už na třech různých místech, počínaje začátky ve starých skladech u letiště, kde se Amedeo zrodilo. Tam Pierce vybudoval zcela sám první laboratoř. Občas, když si po únavné práci spolu na chvíli sedli, zavzpomínali s nostalgickou úctou na „staré časy…
