38
Zeller se rozhlížel po laboratoři, díval se na strop, po stolech, na zarámované obrázky z knihy o slonu Hortonovi, zkrátka všude možně, jen ne na Pierceho. Náhle začal přecházet po místnosti s novým elánem, jako by ho něco napadlo. Evidentně něco hledal.
A Pierce věděl co.
„Ano, je tu alarm. Ale je to přímý systém. Zatáhni za to, a za chvíli je tu policie. Máš zájem, aby sem vtrhli? Chceš jim vysvětlovat, co se tu děje?“
„Klidně. Vysvětlím jim to.“
Zeller uviděl červené poplachové táhlo instalované na zdi vedle dveří do uhlíkové laboratoře. Přistoupil k němu a bez zaváhání za ně zatáhl. Pak se s vychytralým úsměvem na tváři obrátil k Piercemu.
Nic se však nedělo. Po chvíli úsměv na Zellerově tváři splaskl. Obrátil se s tázavým pohledem na Pierceho a ten přikývl, jako by říkal: Ano, je to vypnuté.
Zeller se tvářil bezradně. Všechny jeho snahy selhaly. Vytáhl si židli u nejvzdálenějšího pracoviště od Pierceho a těžce na ni klesl. Zavřel oči, zkřížil si ruce na prsou a položil si nohy na stůl jen kousek od mikroskopu za dvě stě padesát tisíc dolarů.
Pierce čekal. Měl k dispozici celou noc, pokud to bude třeba. Zeller s ním hrál mistrovskou hru, ale teď si vyměnili role. Teď se chystal hrát on s ním. Když je před patnácti lety poldové na stanici v univerzitním areálu sebrali, rozdělili je, aby spolu nemohli komunikovat, a pak je nechali čekat. Nic pořádného na ně neměli. Tím, kdo to nevydržel, byl Zeller. Všechno jim řekl. Ne ze strachu nebo že by se nervově zlomil. Chtěl prostě mluvit. Mluvil z pouhé potřeby předvést jim svou genialitu.
Pierce počítal s tím, že v něm tahle potřeba zůstala.
Uběhlo skoro čtvrt hodiny, než Zeller konečně spustil. Promluvil, ale nezměnil pozici ani neotevřel oči.
„Bylo to, když ses vrátil po tom pohřbu.“
Následovalo dlouhé mlčení. Pierce čekal. Nebyl si jistý, jak se zachovat, aby z něj dostal zbytek. Nakonec se rozhodl jít na to přímo.
„O čem to mluvíš? Po jakém pohřbu?“
„Tvé sestry. Když ses vrátil do Palo Alta, nemluvils o tom. Držels to v sobě. A potom to jednou večer vyšlo najevo. Opili jsme se a mně zbylo z vánočních prázdnin v Maui trochu marjánky. Vykouřili jsme ji a pak už ses nedal zarazit. Všechno jsi řekl.“
Pierce si na to nepamatoval. Ano, jistě, tehdy ve dnech a měsících po Isabellině smrti dost pili a na drogy si taky pamatoval. Nevzpomínal si však, že by s Zellerem nebo s někým jiným mluvil o Isabelle.
„Říkals, že když jsi jednou jezdil se svým nevlastním otcem z místa na místo, žes ji opravdu našel. Spala v opuštěném hotelu, který celý zabrali ti, co se s nimi držela – ti psanci. Našels ji a chystal ses ji zachránit, vytáhnout ji odtamtud a vrátit ji domů. Jenže ona tě přemluvila, abys to nedělal a otčímovi nic neříkal. Svěřila se ti, co jí prováděl, že ji znásilnil a tak, a proto utekla. Přesvědčila tě, že je pro ni lepší zůstat na ulici než se vracet domů.“
Teď zavřel oči Pierce. Na svou opileckou zpověď před kamarády si sice nevzpomínal, ale na to, co se odehrálo s Isabelle, ano.
„Takže jsi ji tam nechal a otčímovi jsi zalhal. Řekls mu, že tam nebyla. A pak jste ji spolu hledali ještě další rok. Jenže ve skutečnosti jste se jí vyhýbali, ale to on nevěděl.“
Pierce si vzpomínal na svůj plán. Namlouval si, že mezitím vyroste, taky odejde z domu a vrátí se pro ni, aby ji zachránil. Jenže než k tomu mohlo dojít, byla mrtvá. A pak… Dodnes si to vyčítá, dodnes cítí vinu a říká si, že kdyby ji neposlechl, zůstala by naživu.
„Po té noci ses už o tom nikdy nezmínil,“ pokračoval Zeller. „Ale já jsem si to pamatoval.“
Pierce si vybavil závěrečnou konfrontaci se svým nevlastním otcem. Došlo k ní o několik let později. Do té doby byl přesvědčený, že matce nemůže říct, co ví, protože by tím přiznal, že má na Isabellině smrti vinu. Že ji jednou našel, ale nechal ji jít a zalhal o tom.
Postupně v něm však pocit spoluviny narůstal a jeho tíha převážila nad tím, co by mohl utrpět, kdyby se přiznal. Konfrontace se odehrála v kuchyni, kde vždycky k podobným scénám doch…
