7
Možná, že Elizabeth Benjaminova nějaké ponětí o tom měla.
Možná, že by je měl i detektiv Oliver Weeks, který se v touze přišít pánům Worthymu a Chaseovi něco na triko, rozběhl zpátky na třiaosmdesátku a prohraboval se tam v kartotékách a žhavil telefon dotazy na úřad kriminální identifikace, místo aby byl tam, kde být měl, totiž v Kruger Street 1512, v bytě číslo 6A, a začal obracet kvartýr naruby a zpytovat Elizabeth, co ví o zdroji Harrodových příjmů. Vycházela právě z bytu, když Hawes stoupal do šestého patra. Měla na sobě tytéž šaty, v jakých ji už toho dne viděl, a nesla dva zcela stejné kufříky, z nichž si teď jeden postavila k nohám. Zabouchla za sebou dveře a sahala po kufříku, když Hawes zdolal poslední schod a řekl: „Odjíždíte někam, Liz?“
„Jo,“ řekla. „Už se nemůžu dočkat, až budu mít tohle město za zády.“
„Tak rychle to nepůjde,“ řekl. „Musíme si o něčem popovídat.“
„O čempak?“
„Třeba o jednom mrtvém, který se jmenoval Charlie Harrod.“
„Jestli vás zajímá, proč pakuju pryč,“ řekla Elizabeth, „tak proto, že netoužím, aby si lidi museli povídat o mrtvý holce, která se jmenovala já. Byl byste tak laskav a uhnul mi z cesty?“ „Odemkněte ty dveře, Liz,“ řekl Hawes. „Vrátíme se dovnitř.“
Elizabeth si povzdychla, postavila oba kufříky na zem, hodila si kabelku na bříško, rozepnula ji a sáhla dovnitř, když spatřila, že se v Hawesově ruce objevil revolver. Široce rozevřela oči. „Pomalu ruku vytáhněte,“ řekl Hawes. „Otevřenou a dlaní nahoru.“
„Šahala jsem jenom pro klíč, člověče,“ řekla Elizabeth, vytáhla ruku z kabelky a nastavila ji k Hawesovi dlaní, na které spočíval klíč od bytu.
„Otočte kabelku,“ řekl Hawes. „Vysypte ji na podlahu.“
„Žádná vražedná zbraň v ní není.“
„To nevadí, vysypte ji.“
Elizabeth vyklopila obsah kabelky na zem. Jak řekla, žádná vražedná zbraň tam nebyla. Hawes si připadal trochu bláhově, ale určitě ne bláhověji, než kdyby na něho byla vytáhla dámskou dvaadvacítku.
„Můžu?“ zeptala se a začala do kabelky ukládat soubor rtěnek a očních líčidel, papírové kapesníčky, roličku mentolek, adresář, peněženku, hrst drobných mincí, kuličkovou tužku, poštovní známky a účet z koloniálu. „Co jste čekal, že najdete?“ řekla. „Arzenál?“
„Hoďte sebou,“ houkl na ni Hawes, který ještě nevyšel z rozpaků.
„No, povězte mi, co jste myslel, že tam mám, pane detektive?“ řekla sladce, „Eskadru bombardérů?“ Zaklapla rázně kabelku, hodila si ji přes rameno a otočila se ke dveřím, aby odemkla. „Celou šestou flotilu?“ řekla, když rozrazila dveře a sehnula se pro kufříky.
Hawes ji následoval do kuchyně a pečlivě za sebou zavřel a zamkl dveře. Elizabeth postavila zavazadla na zem, přistoupila rovnou k výlevce, opřela se o ni a založila si ruce na prsou.
„Zapomněla jste otevřít kohoutek,“ připomněl jí pohotově Hawes.
„Čert je vem,“ řekla Elizabeth. „Teď už je mi jedno, co uslyší.“
„Byt je tedy odposloucháván?“
„Od stropu k podlaze. Nemůžete ani na klozet, aby vás někdo neposlouchal.“
„A co telefon?“
„Charlie mikrák ze sluchátka rozflákal.“
„Kdo vás odposlouchává, Liz?“
„To se ptáte tý pravý.“
„Co vlastně Charlie dělal?“
„Fotografoval.“
„Co ještě?“
„Nic víc.“
„Jste šlapka?“
„Ne, pane detektive, nejsem šlapka.“
„Jste nezaměstnaná, ano?“
„Ano.“
„A Charlie vydělával padesát dolarů týdně?“
„Tak nějak. Nevím, kolik vydělával.“
„Kde přišel k tomu cadillacu?“
„S tím se mi nesvěřil.“
„A co ty módní hadry?“
„Nesvěřil se mi.“
„Byla jste už zašitá, Liz?“
„V životě ne.“
„Můžu si to ověřit.“
„Tak si to ověřte.“
„Před kým utíkáte, Liz?“
„Před tím, kdo zabil Charlieho.“
„Tušíte, kdo to mohl být?“
„Ne.“
„Kde je ložnice?“
„Copak máte za lubem?“ zeptala se Elizabeth a prohnaně se ušklíbla.
„Chci si prohlídnout Charlieho svršky.“
„Jeho svršky už prohlíželi,“ řekla Elizabeth. „Dokonce čtyřikrát, fízlové sem chodí jako do veřejných záchodků.“
„Policie už tady byla?“
„V naší přítomnosti nikdy.“
„Jak tedy víte, že tady byli?“
„Charlie na ně políčil pastičky. Fízlové moc vtipný kaše nepobrali, ví…
