5
Frank Reardon bydlel v osmipatrovém domě na Avenue J, přímo naproti obrovskému mnohapodlažnímu parkovišti. Páteční dopoledne se patrně jevilo Elektrickým podnikům jako nejvhodnější čas k pokusu dostat se k nějakým podzemním kabelům, a když Hawes tiskl knoflík zvonku správcova bytu, pilně rozkutávaly vozovku a celá třída byla v obou směrech ucpána uvízlými auty. Domovníkův byt ležel na úrovni ulice, na konci úzké uličky po levé straně domu. Neutuchající drkotání pneumatických kladiv, netrpělivé houkání klaksonů, nadávky řidičů a vzteklé odpovědi chlapů vrtajících se ve vozovce doléhaly k Hawesovi i do tohoto zastrčeného koutu. Zazvonil znovu, aniž v tom randálu zazvonění slyšel, a napadlo ho, jestli zvonek vůbec funguje. Náhle se dveře otevřely. Žena na prahu ponořeném do stínu byla blonďatá rozára, asi pětačtyřicetiletá, oblečená pouze do ukoptěného růžového kombiné a chundelatých domácích pantoflíčků. Zdvihla k Hawesovi mdlé, chladně zelené oči, odklepla popel z cigarety a ucedila: „Jo?“
„Detektiv Hawes,“ řekl, „osmdesátý sedmý revír. Hledám správce domu.“
„Já jsem manželka,“ řekla blondýnka. Zatáhla z cigarety, vypustila pramen kouře, ještě jednou Hawese přejela očima a řekla: „Můžete mi ukázat svou placku?“
Hawes vytáhl náprsní tašku a otevřel ji v místě, kde měl proti identifikačnímu průkazu v průhledném pouzdře vpíchnutý do kůže svůj odznak. „Je manžel doma?“ zeptal se.
„Shání dole v městě nějaký železný harampádí,“ odpověděla žena. „Co byste rád?“
„Vyšetřuju vraždu,“ řekl Hawes. „Rád bych se podíval do bytu Franka Reardona.“
„Zabil někoho?“ zeptala se žena.
„Naopak.“
„To sedí,“ řekla vědoucně. „Počkejte, vemu si něco na sebe a přinesu klíč.“
Vrátila se do bytu, aniž za sebou zavřela. Hawes čekal venku v chladné uličce. Předpovídatelé počasí prorokovali nejvyšší teplotu čtyřiatřicet stupňů, vlhkost vzduchu jedenaosmdesát procent a nepříznivou hladinu znečištění ovzduší. Opodál na hlavní třídě troubili a kleli motoristé a štěkaly sbíječky. Otevřenými dveřmi viděl Hawes, jak si žena přetahuje kombiné přes hlavu. Pod ním byla nahá, a jak se tiše pohybovala po pokoji a propadala stále hlouběji do šera, blýskala odtud pouze běl jejího těla. Když se vrátila ke dveřím, byla učesaná, na rtech měla čerstvý nános rtěnky a na sobě zelené bavlněné šaty a bílé sandály. „Můžeme jít?“ zeptala se.
Následoval ji uličkou do náhle oslepujícího žáru dne a pak k hlavnímu vchodu a po schodech do třetího patra. Žena mlčela. Vstupní hala a schody byly úzkostlivě čisté a páchly lysolem. V deset hodin ráno byl dům tichý. Žena se zastavila přede dveřmi označenými mosazným číslem 34. „Jak ho zabili?“ zeptala se, odemykajíc dveře.
„Někdo ho zastřelil,“ řekl Hawes.
„To sedí,“ řekla žena, otevřela dveře a uvedla ho do bytu.
„Bydlel tady sám?“ zeptal se Hawes.
„Úplně sám,“ řekla žena.
Byt se skládal ze tří místností: kuchyně, obývacího pokoje a ložnice. Až na několik špinavých talířů ve dřezu a narychlo ustlané postele byl upravený a čistý. Hawes vytáhl na obou oknech obýváků rolety a místnost zaplavilo slunce.
„Jak jste říkal, že se jmenujete?“ zeptala se žena.
„Detektiv Hawes.“
„Já jsem Barbara Loomisová,“ řekla.
Obývák byl zařízen spoře a nepříliš nákladně: válenda, dvě křesla, stojací lampa, televizor. Nad válendou visela reprodukce nějakého oleje s pastýřem a psem v idylické krajině. Na konferenčním stolku ležel popelník s několika nedopalky od doutníků. Barbara se svezla do jednoho z křesílek a přehodila nohu přes nohu.
„Kde jste přišel k tomu bílýmu pramenu ve vlasech?“ zeptala se.
„Pobodal mě jeden domovník,“ řekl Hawes.
„Fakticky?“ řekla Barbara a zničehonic se rozesmála. „Domovníkům se prostě nedá věřit,“ řekla, pořád ještě rozesmátá. „A jejich manželkám už teprv ne,“ dodala a pohlédla Hawesovi do očí.
„Kouřil Reardon doutníky?“ zeptal se.
„Nevím, co kouřil,“ řekla Barbara. „Pořád ale nechápu, proč máte ty vlasy bílý.“
„Museli mi oholit kus lebky, aby se dostali k ráně. Potom už vyrostly bílý.“
„Sluší vám t…
