Kapitola 13
Zajel jsem rovnou ke kanceláři, zaparkoval, zašel za Bertou a řekl jí: „Tak už je to tady, Berto!“
„Co se děje?“
„Pojď, zajedeme ke Katherine Elliottové. Rozjedeme se rovnou k jejímu bytu. Bude dělat všechno pro to, aby tam byla první. A to jí nesmíme dovolit.“
„Tak co uděláme?“
„Prohledáme jí byt.“
„Bez povolení?“
„Bez povolení. Prohledala byt mně, takže ji tu pozornost oplatíme.“
„Jak se dostaneme dovnitř?“
„Vezmeme sebou Franka Sellerse. Zatelefonuj mu.“
„Berta si povzdechla. „Doufám, že víš, co děláš, Donalde.“
„Jen to, co se za daných okolností dělat dá.“
Berta zvedla sluchátko, zavolala policii, vyžádala si Franka Sellerse a hned ho dostala k telefonu.
„Tady je Berta Coolová, seržante,“ ohlásila se. „Donald dostal ohromnej nápad.“
Z druhého konce drátu se ozývaly jakési kdákavé zvuky.
„Jistě, vždyť ho mám vedle sebe. Chce se s váma sejít.“ Obrátila sluchátko ke mně a tlumočila: „Snažil ses ho obejít. Chce si tě odvézt k výslechu.“
„Klidně ať si mě vyslechne. Ale vyřiď mu, aby za náma přijel k Steelbuilt Apartments. Jinak se se mnou sotva uvidí. Řekni mu, že budu hlídat přední vchod, a jakmile přijede, hned se s ním spojím.“
Berta vyřídila můj vzkaz Sellersovi.
Z telefonu se ozvaly další kdákavé zvuky.
„A teď zavěs, Berto. Dělej, že jsme byli přerušeni, a až Sellers znovu zavolá, ať mu telefonistka řekne, že jsme už oba odjeli.“
Berta na chvíli zaváhala a pak zavěsila.
„Takhle se přece nemůžeš chovat k policajtovi,“ řekla.
„Ty možná ne, ale já ano. A teď sebou musíme hodit.“
„Ale co chceš dělat, Donalde?“
„Něco si tam spolu za Sellerse vyřídíme.“
„Bude nadšený,“ ujistil jsem ji.
„Pevně doufám, protože do telefonu mluvil hrozně naštvaně. Že prý jsi ho obešel, že se pokoušel nás zastat a žádal tě, aby sis dával pozor na to, co děláš, ale že sis nedal říct. Dál ses prý pokoušel převést policajty. A byls vyhýbavej k detektivům.“
„Povíme si to všechno cestou.“
Zavezl jsem vypůjčeným autem Bertu ke Steelbuilt Apartments a zaparkovali jsme u požárního hydrantu;
Asi dvě minuty po nás se přihnal policejním autem Sellers. Byl vzteky bez sebe.
„Berto,“ spustil, „celou tu dobu se vás pokouším chránit, ale tentokrát zašel ten malej rošťák moc daleko.“
„Možná, že ne dost daleko,“ podotkl jsem.
„Asi vám nestačí, že jste pořádně přestřelil,“ zlobil se seržant.
„Ono stačí, že střelil jeden váš policista včera po autu,“ paríroval jsem.
„Nepovídejte.“
„Poblíž Finchleyho rezidence.“
Sellers se na mě pozorně podíval. „Co o tom víte?“ zeptal se.
„Počkejte si tu a za deset minut přijede auto s dvěma dírama po výstřelech.“
Sellers jen zamrkal, podíval se na mě a potom zamyšleně řekl: Jestli víte o prostříleným autu, prcku, tak je to vážně trefa, čí je to vůz?“
„Patří Katherine Elliottové, která bydlí v bytě číslo 14 B.“
Sellers se zadumal. „Jestli má v autu dvě díry po výstřelech, mohl bych snad dostat i povolení k prohlídce bytu.“
„A co by vám to bylo platné?“
„Nevím, ale aspoň bychom se tam mohli porozhlídnout.“
„Jenže mezitím by bylo všechno v čudu.“
„Jak to můžete vědět?“
„Protože Katherine se dovtípila, že jde do tuhého.“
„A jak to ví?“
„Protože má v autu dvě díry po výstřelech.“
„Počkejte, počkejte chvíli,“ zarazil mě Sellers. „Jestli je to zas nějaká vaše vylomenina, chci o tom vědět. Chci ty důkazy patřičně posoudit. A jestli dostanu povolení k prohlídce bytu, chci vědět, co dělám.“
„Než to povolení získáte, zmizí vám Katherine i s důkazem. Jestli chcete něčeho dosáhnout, musíte být v tom bytě deset vteřin po tom, co se Katherine Elliolová vrátí.“
„Byt jí přece bez povolení prohlížet nesmím. Myslíte, že by mi to dovolila?“
„Určíte ne, ale kdybyste měl jako policista důvod do bytu vniknout a potom objevil důkaz –“
„Jakej důkaz?“
„Počkejte a uvidíte.“
„Copak smím jako policista vniknout někomu do bytu?“
„To by nejspíš rozhodl až Nejvyšší soud. Jako policejní důstojník máte svázané ruce. Než začnete jednat s podezřelým zločincem, musíte ho upozornit na jeho práva, vy…
