Kapitola 14
„Cos udělala s těma prachama, Daphne?“ zeptal jsem se, když si Sellers odvezl Katherine Elliottovou na policii.
„Měla jsem je v peněžence. A ona mi je sebrala.“
„Nemyslím těch tři sta dolarů – myslím těch čtyřicet tisíc.“
„Když jsem odcházela z bytu – nechtěla jsem je tam nechat a nevěděla jsem co s nimi, tak jsem je odvezla na nádraží, uložila do skříňky, klíč od té skříňky jsem dala do obálky a poslala ti ho expres do kanceláře. Měl by tam už být.“
„Zatím si ty peníze necháme jako trumfové eso. A teď pojď. Pojedeme do kanceláře.“
„Všichni tři,“ přihlásila se Berta.
Když jsme tam dojeli, seděl v Bertině kanceláři Barney Adams. Podíval se na Bertu, potom na mě a pomalu zavrtěl hlavou.
„Dostal jsem právě zprávu od jednoho známého z policie“ řekl. „Vážně nechápu, jak jste to dokázali.“
„Ale dokázali jsme to,“ nedala se Berta.
„Dokázali,“ připustil Adams.
„Co to bylo za řeči o Kontinentální společnosti pro sdílení pojistného rizika?“ neodpustila si Berta.
„Musím se vám omluvit, ale ve skutečnosti zastupuji Ligu občanského dohledu. Doneslo se nám, že o těch nabídkách se rozhoduje podvodným způsobem a že v tom hraje roli prostředníka Katherine Elliottová. Snažili jsme se to vyšetřit, a když jsme našli v novinách ten inzerát, rozhodli jsme se, že s pátráním začneme tady. Byl jsem si jist, že každý dobrý soukromý detektiv skočí na možnost zahrát si na obětního beránka a spolkne návnadu tři sta dolarů, aby zjistil, oč vlastně jde. Začal jsem jednat s Katherine Elliottovou a přesvědčil jsem ji, že jsem podvodný burzovní makléř a potřebuji si od ní najmout kancelář. Dobře jsem se u ní zavedl a spřátelili jsme se. Od ní jsem se také dozvěděl, že se na ten inzerát přihlásil jisty Donald Lam a že byl odmítnut. Samozřejmě že mě to roztrpčilo. Říkal jsem si, že jste mohl být obratnější, že jste si mohl obstarat někoho, kdo by tu roli naivní oběti sehrál přesvědčivěji, anebo že jste se sám mohl tvářit trochu nezkušeněji.“
„Donald by to sehrál dobře,“ vložila se do rozhovoru Berta. Jenže se objevila Daphne Crestonová a ta byla jako dělaná na to, co potřebovali.“
„Ano,“ přisvědčil Adams. „Tehdy jsem hádal špatně. Myslel jsem, že jim Donald připadal moc chytrý a proto že ho odmítli. Pokoušel jsem se zjistit, kdo je ve skutečnosti Rodney Harper. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že je společníkem velké stavitelské firmy ani že Finchley umožňuje jedné ze společností, které se ucházejí o zakázku, aby potají nahlédla do předložených nabídek. Věděli jsme ovšem, že firma Lanthrop, Lucas a Manly dostává mnohem víc zakázek než ostatní a že její nabídky jsou vždycky jen o pár dolarů pod nejnižší nabídkou. Nezdálo se nám to sice, ale nemohli jsme dost přesně zjistit, oč jde.“
„Tak teď to teda víte,“ řekla mu Berta.
„To máte pravdu,“ uznal Adams.
„Příště se radši do žádného případu nemíchejte,“ poradil jsem mu. Nastražil jsem past na Katherine Elliottovou a chytil jste se do ní vy.“
„Myslíte tu naši schůzku v baru?“ zeptal se.
„Přesně tu mám na mysli,“ odpověděl jsem mu.
„Sešel jste se s ní jen na skleničku a vtom jsem se rozhlédl a všiml jsem si, že čirou náhodou si dává u baru něco k pití vaše sekretářka. Ještě mě nezahlédla a nechtěl jsem, aby mě viděla, takže jsem řekl Katherine, že se jí ozvu později a ať na mě chvíli počká, zaplatí a vrátí se do kanceláře. Sám jsem šel na pánskou toaletu, čekal tam skoro půl hodiny a teprve potom jsem vyšel ven. Vaše sekretářka mezitím svůj drink dopila a odešla.“
Jenže já jsem nastražil past na Katherine Elliottovou. Potřeboval jsem, aby mě k někomu dovedla. Právě někomu telefonovala a zřejmě mu oznamovala, že se na obětního beránka nehodím a že jsem už málem vypátral něco, co chtěli ututlat. A v tu chvíli jste si to musel přihrnout a padnout do pasti sám.“
„Dlužím vám za to omluvu,“ uznal Adams.
„Jakoupak omluvu!“ řekla Berta. „O žádnou omluvu nestojíme. Radši vyndejte šekovou knížku.“
Adams si povzdechl. „Své reputaci jste skutečně dostáli oba dva!“ Nicméně otevřel aktovku a …
