Kapitola 3
Vytočil jsem číslo do redakce novin Daily Tribune a nechal se přepojit na novinový archiv.
Jakmile Marlene Hydeová, která ho měla na starosti, zvedla telefon, povídám: „Ahoj, krásko, tady Donald.“
„Donalde!“ zvolala. „Jak se máš?“
„Mám hodně práce.“
„Ani se neukážeš.“
„Pronásleduju vrahy do jejich úkrytů,“ vysvětlil jsem.
„Radši jsi měl přijít sem, hledat tady a chránit si krk před lumpy.“
„To je nápad! A co takhle sehnat ostatní personál, abych ho mohl pěkně prohnat?“
„Může být,“ řekla, „ale nemusíš mít vždycky tak naspěch.“
„Urychluješ mi metabolismus,“ řekl jsem jí. „Vždycky dostanu hlad a musím se jít najíst.“
„Proč jsi mi to neřekl? Upekla bych koláč a přinesla ti ho do kanceláře.“
„To je nabídka! Zatím se, prosím, podívej na jméno Elbert Gage, před několika lety zemřel a zanechal po sobě jmění ve fondu pro synovce jménem Amos. Pravděpodobně se o tom svého času psalo v novinách.“
„Jakže se jmenuje? Gage?“
„Správně.“
„G-a-g-e?“
„Ano.“
„Mám to tu. Kdy přijdeš?“
„Za patnáct minut.“
„Už se tě nemůžu dočkat.“
„Nelžeš?“
„Nelžu,“ a potom rychle dodala, „aspoň si to myslím,“ a než jsem mohl cokoliv říct, zavěsila.
Zaparkoval jsem auto u Tribune.
Marlene měla zrzavé vlasy a pleť, která se k nim výborně hodila, pikantní pršák a postavu, která ji předurčovala k tomu, aby byla před třemi nebo čtyřmi lety zvolena Miss čehosi. Měla velkou novinářskou publicitu. Jednou, jen abych ji pozlobil, jsem si o ní vyžádal v Tribune její svazek. Než na to Marlene Hydeová přišla, vytáhl jsem si všechny výstřižky, vystavující na odiv její vnady v době, kdy se stala na výroční schůzi elektrikářů nebo něčeho takového Miss napětí.
„Překvapuje mě, že sem ještě trefíš,“ řekla Marlene.
„To už je to taková doba?“
„Je to dlouho.“ Vklouzla mi rukou do podpaží, odvedla si mě ke stolu a švitořila: „Co jsi dělal tu dlouhou dobu? A co tvoje dokonale hrozná partnerka?“
„Není hrozná, dělá jen hrozný dojem, to je všechno.“
„Je šílená. Však to víš, Donalde?“
„Co?“
„Strašně se bojí, že se oženíš a že se tím dostane do firmy další ženská a… ó, to se těžko vysvětluje. Berta tě miluje, ale takovým svým způsobem.“
„A svým způsobem,“ dodal jsem, „nenávidí můj charakter.“
Marlene přikývla. „To je zvláštní kombinace. Nemyslím si, že má Berta Coolová ráda muže.“
„Zklamala se před lety v manželství,“ podotkl jsem.
„To říká ona,“ opáčila Marlene. „Vsadím se, že to ona otrávila jejich manželství.“
„Je prostě zatrpklá.“
„To je jistý.“
„Nechceš se bavit o něčem jiném?“ zeptal jsem se.
„Už jsem to nakousla a myslela jsem, že delikátně.“
„To ano. Jen mě nenapadlo, jak jsme k tomu došli.“
„To jsou celí muži. Mluví se o něčem a jim se v hlavě honí něco docela jiného.“
„Například co?“
„Ale nic. Pojď, Donalde, dejme se do práce. Je na čase, abys mi řekl, jako pokaždé, že hrozně moc spěcháš a že potřebuješ složku Gage.“
„Spěchám,“ opakoval jsem, „a potřebuji složku Gage.“
Vytáhla obálku a já ji prolétl.
Amosova a nebožtíkova fotka, která byla pořízena před deseti lety. Amos na ní vypadal jako všichni mladí lidé toho času, bez jakýchkoliv zábran.
Byla tu kopie závěti s příslušnými podmínkami, kde zůstavitel, milující svého jediného vlastního příbuzného, syna svého bratra, pochyboval o slušném a spořádaném chování svého synovce v případě, že by náhle zdědil tak velkou sumu peněz. Proto nechal celé své jmění ve fondu.
Zběžně jsem prohlédl pravomoci, kterými disponovali pověřenci. Byla tu jedna extravagantní podmínka. Částka, která měla být vyplácena držiteli prebendy až do věku třiceti pěti let, byla na úvaze zmocněnce. Po dovršení pětatřicátého roku života Amose Gageho, pokud nezemře nebo nebude odsouzen za nějaký velký trestný čin, měly peníze definitivně přejít na Amose Gagea a fond tím zaniknout.
V případě, že by uvedený Amos Gage zemřel před svými pětatřicátými narozeninami nebo by byl odsouzen za velký trestný čin, měla jedna polovina majetku přejít na instituce, ve kterých měl zůstavitel svůj podíl a s jejímiž cí…
