Celá e-kniha Poslední weekend ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
(XIX) KAPITOLA
Po Henriettině odchodu Poirot seděl tak dlouho, až spatřil dole pod sebou inspektora Grange kráčejícího rázně a volně kolem rybníka; pak zamířil na stezku za pavilónem.
Inspektor šel za určitým cílem.
Buďto směřuje na Resthaven nebo do Dovecotes. Poirot by byl rád věděl, kam vlastně.
Vstal a vracel se po svých stopách cestou, kterou přišel. Jde-li inspektor navštívit jeho, zajímalo ho, co mu chce asi říct.
Když dorazil zpět na Resthaven, nebylo po návštěvníkovi ani vidu ani slechu. Poirot zamyšleně pohlédl alejí směrem k Dovecotes. Věděl, že se Veronika Crayová nevrátila do Londýna.
Pocítil vzrůstající zájem o Veroniku Crayovou. Mdle zářící stříbrné lišky, nakupené krabičky zápalek, náhlý, nedokonale vysvětlený příchod v sobotu večer a konečně odhalení Henrietty Savernakové o Johnu Christowovi a Veronice.
Napadlo ho, že to je zajímavý vzorec. Ano, viděl to: vzorec.
Známky různých hnutí duchovních a srážka osobností. Důkladně spletité záměry promísené temnými nitkami nenávisti a touhou prorazit.
Zastřelila Gerda Christowová svého manžela? Nebo to nebylo tak jednoduché?
Vzpomněl si na svůj rozhovor s Henriettou a usoudil, že to tak jednoduché nebylo.
Henrietta dospěla k závěru, že ji podezírá z vraždy, ale ve skutečnosti mu to ani zdaleka nepřišlo na mysl. Jen věřil, že Henrietta něco ví. Ví něco nebo něco skrývá — co?
Pln nespokojenosti sklonil hlavu.
Scéna u rybníka. Sestavená scéna. Divadelní scéna.
Kým sestavená?
Pro koho sestavená?
Měl vážné podezření, že odpověď na druhou otázku zněla: Pro Hercula Poirota. To si pomyslil v prvé chvíli. Ale pak se domníval, že to je impertinence — žert.
Impertinencí to je stále — ale ne už žertem.
A odpověď na prvou otázku?
Sklonil hlavu. Nevěděl. Neměl ani nejmenší tušení. Přivřel oči a v duchu si je vyvolával — každého z nich, a viděl je velmi jasně. Sira Henryho, přímého, odpovědného, spolehlivého úředníka království. Lady Angkatellovou, tajuplnou, nevypočitatelně a podivně okouzlující, s drtivou silou nedůsledných nápadů. Henriettu Savernakovou, která Johna Christowa milovala víc než sebe samu. Jemného a neprůbojného Edvarda Angkatella. Temnou živou dívku — Midge Hardcastlovou. Omámenou užaslou tvář Gerdy Christowové svírající v ruce revolver. Urážlivou jinošskou osobnost Davida Angkatella.
Tady je měl všechny chycené a držené v síti zákona. Spoutané na chvíli dohromady nelítostnou silou, následující po náhlé smrti způsobené žárlivostí. Každý z nich v sobě nesl vlastní tragedii a smýšlení, svůj vlastní osud.
A někde v této mezihře charakterů a pohnutek leží pravda.
Hercula Poirota poháněla jen jedna věc víc než sondování lidských povah, a to byla touha po pravdě.
Umínil si zjistit pravdu o smrti Johna Christowa.
„Ale ovšem, inspektore,“ řekla Veronika, „chci vám pomoci, pokud to bude v mých silách.“
„Děkuji vám, slečno Crayová.“
Veronika Crayová vlastně nebyla vůbec taková, jak si představoval.
Byl připraven na kouzlo, vyumělkovanost, dokonce možná i na přemrštěnost. Nebyl by vůbec překvapen, kdyby mu předvedla nějakou scénu.
A opravdu, jak chytře předpokládal, chystala se k nějaké scéně. Ale nebyl to takový druh scény, jaký by byl očekával.
Nepřeháněla svůj ženský půvab, nezdůrazňovala své kouzlo.
Místo toho cítil, že sedí proti nesmírně krásné a nákladně oblečené ženě, která je také dobrou obchodnicí. Veronika Crayová není hloupá, uvědomil si.
„Chceme jen jasnou výpověď, slečno Crayová. V sobotu večer jste přišla do Hollow?“
„Ano, došly mi zápalky. Člověk zapomene, jak jsou takové věci na venkově důležité.“
„To jste šla takový kus cesty na Hollow? Proč ne vedle k sousedovi, panu Poirotovi?“
Usmála se — nádherný, zrádný filmový úsměv.
„Nevěděla jsem, koho mám za souseda, jinak bych to byla učinila. Myslila jsem jen, že to je nějaký bezvýznamný cizinec a obávala jsem se, že by se mohl stát obtížný — když bydlí vedle.“
Ano, to je pravděpodobné, napadlo Grangovi. To si připravila pro každou příležitost.
„Dostala jste zápalky. …
