Poslední weekend (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

(IV) KAPITOLA

V jídelně bytu nad ordinací seděla Gerda a nehnutě pozorovala skopovou kýtu. Má ji poslat do kuchyně, aby zůstala teplá? Opozdí-li se John, bude to mít studené jako led — to bude hrozné! Ale vždyť poslední pacientka už odešla, John tu musí být každou chvíli. Kdyby to poslala do kuchyně, zdrželo by ho to a on je tak netrpělivý. „Vždyť jsi přece věděla, že už jdu.“ To by řekl tónem, v němž by znělo potlačované rozhořčení, které znala a jehož se bála. Maso by bylo příliš vypečené a vysušené, a to John nenáviděl.

Ale na druhé straně zase měl velmi nerad jídlo studené. A teď je tak pěkně teplé. Zamyšleně se rozhodovala pro jedno nebo druhé a její pocit strachu a ubohosti vzrůstal. Celý svět se jí scvrkával na skopovou kýtu, chladnoucí na míse.

Její syn Terrence z druhé strany stolu pravil:

„Borax hoří zeleným plamenem, sodná sůl žlutě.“

Gerda se na něj roztržitě podívala přes stůl, neuvědomila si vůbec, o čem její syn mluví.

„Vědělas to?“ ,

„Copak, drahoušku?“

„O solích.“

Gerda se nepřítomně podívala po slánce. Ano, sůl a pepř jsou na stole. To je v pořádku. Minulý týden na to Lewisová zapomněla a Johna to rozzlobilo. Vždycky se musí něco přihodit.

„To je takový chemický pokus,“ pokračoval Terrence přemýšlivě. „Zdá se mi to velmi zajímavé.“

Devítiletá Zena s hloupoučkou tváří zakňourala: „Já bych už chtěla jíst. Nemůžeme už začít, mami?“

„Za chvilku, drahoušku, musíme počkat na tatínka.“

„Mohli bychom začít,“ prohlásil Terrence. „Tatínkovi by to nevadilo. Víš, že jí rychle.“

Gerda sklonila hlavu.

Má kýtu naříznout? Nikdy si nemůže vzpomenout, která je ta pravá strana, kde se má začít. Samozřejmě, jistě ji Lewisová dala na správnou stranu mísy, ale někdy to také neudělala. John se pak vždycky zlobil, když to nebylo v pořádku. A teď si ještě Gerda zoufale uvědomila, že když to udělala sama, bylo to vždycky špatně. — Musí to dát zpět do kuchyně, ale co když je už John na cestě? — Jistě už co nejdřív přijde.

Znovu a znovu o tom celá utrápená uvažovala.

John seděl v ordinaci, opíral se zády o židli, ťukal prsty do stolu a nebyl schopen se přinutit, aby vstal, přestože věděl, že oběd nahoře je už jistě hotový.

San Miguel… modré moře… vůně mimózy… rudé květy kontrastující se zeleným listím… žhavé slunce… prach… zoufalství a muka lásky.

Ale bože, to ne. To už jsem překonal, to už mám za sebou, myslel si.

Pojednou si přál, aby byl nikdy nepoznal Veroniku ani se neoženil s Gerdou, ani se nesetkal s Henriettou…

Paní Crabtreeová, dumal, je z nich nejhorší! To bylo ošklivé odpoledne minulý týden. Měl takovou radost ze správných reakcí. Mohla už vydržet 005 a najednou ten poplašný vzrůst toxinů, reakce byla negativní místo očekávané pozitivní.

Stařena ležela, těžce oddychovala, lapala dech a vzhlížela k němu zlomyslnýma nezkrotnýma očima.

„Neděláte si ze mě dobrej den, pane doktore? Sem pro vás asi pokusnej králík — že jo?“

„Chceme vás uzdravit,“ řekl a usmíval se. „Dejte pokoj s těma trikama,“ zašklebila se náhle. „Mně je to jedno… Jen v tom pokračujte, pane doktore. Někdo musí bejt první, že jo? Dyž sem byla eště žába, dala jsem si jednou naondulovat vlasy. Vypadala sem jak čmuďoch. Nemohla sem to vůbec pročesat, ale byla to tenkrát psina. A teď můžete mít psinu se mnou, já to vydržím.“

„Je vám hodně špatně?“ Nahmatal jí puls.

Vitalita z něho přecházela na stařenu chvějící se na loži.

„Je mi hrozně. To jste uhád! Ňák vám to nevychází, co? Nic si z toho nedělejte a neztrácejte hlavu. Já vydržím moc, já jistě.“

John Christow řekl s uznáním:

„Vy jste správná ženská. Přál bych si, aby byly všechny moje pacientky takové.“

„Protože já chci bejt zdravá. Chci se uzdravit. Máma — ta žila do osmaosmdesáti a bábě bylo devadesát, dyž naposled vydechla. My se v naší rodině dožíváme pěknýho stáří.“

Odešel špatně naladěný, trápený pochybami a nejistotou.

Byl si zcela jistý, že si počíná správně. Kde to spletl?

Byl si tak jistý, že se vyhnul všem úskalím.

A potom — na schodech sv. Kryštofa na něj padla náhle zoufalá únava, zmocnila se ho nenávist k té zdlouhavé úmorné klinické práci a vzpomněl si na Henriettu. Myslel na ni pojednou ne jako na ni samu, ale na její krásu a svěžest, zdraví a zářivou životnost — na slabou vůni prvosenek, která vanula z jejích vlasů.

Šel přímo k ní a poslal domů stručnou zprávu, že byl odvolán. Vešel do ateliéru, vzal Henriettu do náruče a s nezvyklou vášní ji k sobě tiskl. V očích se jí objevil náhlý polekaný údiv. Vyvinula se mu z objetí a šla mu udělat kávu. Když přecházela ateliérem, ptala se ho překotně, zdali přichází přímo z nemocnice.

Neměl chuť mluvit o nemocnici. Chtěl se milovat s Henriettou a zapomenout, že existuje vůbec nějaká nemocnice a paní Crabtreeová. A Ridgewayova nemoc a všechno to ostatní.

Odpovídal na její otázky zprvu neochotně, pak plyněji. A náhle začal pobíhat dlouhými kroky sem a tam po pokoji a chrlil ze sebe záplavu technických termínů a domněnek. Jednou nebo dvakrát se přerušil, pokoušel se říct odborné výrazy lidově.

„Víš, musíš mít reakci…“

Henrietta ho přerušila: „Ano, ano. Reakce musí být pozitivní, tomu rozumím, pokračuj.“

Zeptal se jí ostře: „Co o tom víš?“

„Mám o tom knihu.“

„Jakou knihu: Od koho?“

Obrátila se k malé knihovně. Zahučel s opovržením: „Scobell? Scobell není dobrý. Je hrozně nespolehlivý. Podívej se, chceš-li si o tom něco přečíst — ne…“

Přerušila ho:

„Chci jen rozumět některým termínům, kterých používáš — jen tak, abych ti rozuměla a nemusela tě přerušovat žádostí o vysvětlení. Pokračuj, mohu tě dobře sledovat.“

„Hm,“ řekl pochybovačně. „Pamatuj si ale, že Scobell není spolehlivý.“

Pokračoval v hovoru, mluvil dvě a půl hodiny. Stále se vracel k některým věcem, zkoumal různé možnosti, osnoval možné teorie. Sotva si uvědomoval, že je Henrietta tady. Několikrát mu její bystrost a inteligence pomohly přes obtíže nebo zaváhání. Věděla sama někdy dřív než on, nad čím váhá. Byl tím teď zcela zaujatý, vracela se mu sebedůvěra. Je jistě na správné cestě. Jeho základní teorie je správná, je ovšem několik různých cest, jak zdolat toxické symptomy.

Náhle ho však přemohla únava. Všechno se vyjasnilo. Zítra se k tomu musí vrátit. Zavolá si Neila a řekne mu, aby oba roztoky spojil a zkusil to. Ano, zkusí to! Bože, přece se nedá porazit.

„Jsem unavený,“ řekl bez souvislosti. „Bože, jsem hrozně unavený.“ A lehl si, usnul a spal jako když ho do vody hodí.

Probudil ho Henriettin úsměv. Dělala mu ranní čaj a on jí úsměv oplácel.

„Nedopadlo to zrovna podle mého plánu,“ řekl.

„Není to jedno?“

„Ano, ano. Ty jsi skutečně milá, Henrietto.“ Přelétl očima knihovnu.

„Zajímáš-li se o podobné věci, přinesu ti ke čtení něco pořádného.“

„Já se o ty věci nezajímám, Johne, já se zajímám o tebe.“

„Takového Scobella nemůžeš číst.“ Vytáhl z knihovny knížku, kterou odmítal. „Ten člověk je šarlatán.“

Dala se do smíchu. Nechápal, proč ji jeho kritika té knihy tak baví. To ho u Henrietty vždycky překvapovalo, to náhlé odhalení, že ho nechápe, že je schopna se mu smát. Nebyl na to zvyklý. Gerda ho brala hrozně vážně. A Veronika zase nemyslela nikdy na nic jiného než na sebe. Ale Henrietta měla způsob, jak otočit hlavu a podívat se na něho přivřenýma očima s náhlým něžným, napolo posměšným úsměvem, jako by říkala: Musím se podívat na toho směšného človíčka Johna. Musím se na něho podívat pěkně z dálky.

Bylo to, jak si myslel, skoro stejné, jako když přivírala oči a dívala se na své dílo nebo na nějaký obraz. To byl, hrome, odstup. Ale on přece nechtěl, aby měla Henrietta od něho odstup. Přál si, aby myslela jen na něho a aby se její myšlenky od něho nevzdalovaly.

Právě to se ti ale na Gerdě nelíbí, ozval se v něm zase jakýsi hlas.

Pravda je jen to, že je úplně nelogický. Neví sám, co chce.

„Chtěl bych jít domů.“ Jak je ta věta nesmyslná a směšná. Vždyť na nic nemyslel.

Za hodinu nebo za dvě bude už určitě odjíždět z Londýna, zapomene na všechny nemocné i jejich slabě nakyslý, nepříjemný pach, bude sát vůni dřeva a sytou vlhkost podzimního listí.

Jízda autem ho uklidní — stejnoměrné zrychlování ho ukonejší. Náhle si uvědomil, že to vůbec nebude možné — má přece trošku pohmožděné zápěstí, bude muset řídit Gerda a ta, pěkně děkuji, se nikdy pořádně nenaučí řídit auto. Pokaždé, když řadila, musel tiše sedět, zatínat zuby a snažit se nic neříkat, protože měl špatnou zkušenost, že kdyby něco řekl, Gerda by byla rozčilená. Je to směšné, že nikdo nedovede Gerdu naučit, jak řadit rychlost, ani Henrietta. Poslal ji za Henriettou, protože si myslel, že Henriettino nadšení na ni může mít lepší vliv než jeho rozčilování.

Henrietta milovala vozy. Mluvila o nich s lyrickým roztoužením, jako mluví jiní o jaru nebo o prvním sněhu.

„Johne, není nádherný? On si zrovna přede.“ (Pro Henriettu byla auta vždycky cosi živého.) „Vyjede na Bale Hill na trojku hladce, bez námahy. Poslechni si, jak stejnoměrně vrčí.“

To se už neudržel a pobouřeně vybuchl: „Nemyslíš, Henrietto, že bys mohla věnovat taky trochu pozornosti mně a na pár minut zapomenout na ten zpropadený vůz?“ Za takovou prudkost se však vždycky styděl. Nevěděl, jak to na něho tak najednou zčistajasna přijde.

Zrovna tak to bylo s její prací. Byl si vědom, že její práce je dobrá. Miloval to i nenáviděl současně.

Nejzuřivější hádka, kterou s ní kdy měl, vznikla právě proto.

Gerda mu jednoho dne řekla: „Henrietta mě požádala, abych jí seděla.“

„Cože?“ Jeho překvapení nebylo pro ni zrovna lichotivé, když o tom trochu přemýšlel. „Ty?“

„Ano, zítra k ní půjdu do ateliéru.“

„Nač tě, hrome, potřebuje?“

Nevyjadřoval se zrovna zdvořile. Ale Gerda si to naštěstí ani neuvědomila. Byla tím zřejmě potěšena. Měl Henriettu v podezření, že je to jedna z jejích pokryteckých roztomilostí. Možná že Gerda dala najevo, že by byla ráda modelována.

Tak něco…

Asi za deset dní mu Gerda vítězoslavně ukazovala malou sádrovou sošku.

Byla to hezká věcička — technicky dokonale udělaná, jako každá Henriettina práce. Gerda tu byla idealizovaná a zřejmě jí to lichotilo.

„Mně se to zdá, Johne, opravdu rozkošné.“

„To je Henriettina práce? Vůbec nic to neříká. Nechápu, jak ji napadlo něco takového vůbec dělat.“

„Samozřejmě, že se to liší od jejích abstraktních věcí, ale myslím, že je to dobré, Johne. Jsem o tom přesvědčená.“

Neříkal už nic, nechtěl Gerdě kazit radost. Ale při první příležitosti se kvůli tomu do Henrietty pustil.

„Co tě to napadlo, dělat to bláznovství s Gerdou? Není to důstojné. Mimoto děláš lepší věci.“

Henrietta odpověděla pomalu:

„Neměla jsem dojem, že je to špatné. Gerdu to zřejmě těšilo.“

„Gerda byla nadšená. To je samozřejmé. Gerda nedovede rozlišit umění od kolorované fotografie.“

„Ale kýč to nebyl, Johne. Byla to jen portrétová soška, docela nevinná a bez nároku.“

„Obyčejně s takovými věcmi neztrácíš čas.“

Zarazil se však při pohledu na dřevěnou sochu vysokou asi pět stop.

„Copak je tohle?“

„To je pro mezinárodní komisi. Třešňové dřevo: Zbožňování.“

Pozorovala ho. Díval se, a tu se mu náhle napjaly svaly na krku. Prudce se k ní obrátil:

„Tak kvůli tomu jsi chtěla dělat Gerdu? Jak ses toho odvážila?“

„Byla jsem zvědavá, jestli si všimneš…

„Všimnu? To je samozřejmé, že to vidím. Je to tady.“

Ukázal prstem na silné krční svaly.

Henrietta přikývla.

„Ano, právě tady ten krk a ramena jsem chtěla — vidíš, jak se těžce předklání, jak se poddává, jak klopí pohled. Je to nádherné!“

„Nádherné? Poslyš, Henrietto, já si to nepřeju. Měla bys nechat Gerdu na pokoji.“

„Gerda se to nedoví. Nikdo se to nedoví. Víš přece, že by se v tom Gerda sama nikdy nepoznala a nikdo jiný také ne. A vůbec to není Gerda. Není to nikdo.“

„Ale já jsem to poznal, že ano?“

„Tys jiný, Johne. Ty dovedeš věci vidět.“

„Je to strašně drzé. Já si to nepřeju, Henrietto. Já to nechci. Nevidíš, žes udělala něco, co se nedá hájit?“

„Opravdu?“

„Copak to nevíš a necítíš. Kdepak je tvá obvyklá citlivost?“

Henrietta se na něho pomalu podívala. „Tys to, Johne, nepochopil. Myslím, že se mi nikdy nepodaří tě přimět, abys to pochopil. Ty nechápeš, co to je, něco chtít, dívat se na to den co den, pozorovat linie krku, svaly, úhel, jak hlava spěje vpřed, tíži v dolní čelisti. Pozorovala jsem to všecko, chtěla jsem to mít, kdykoli jsem Gerdu spatřila. A nakonec jsem to musela mít!“

„To je bezohledné!“

„Ano, to připouštím. Ale když si něco tak přeješ, nezbývá nic jiného, než aby sis to vzal.“

„Tím tedy chceš říct, že se zpropadeně málo staráš o ostatní. Nestaráš se o Gerdu…

„Neblázni, Johne. Proto jsem tu sošku udělala, abych Gerdě způsobila radost a aby byla šťastná. Nelidská nejsem.“

„To je pravé slovo — jsi nelidská.“

„Ty vážně myslíš, že by se v tom Gerda někdy mohla poznat?“

John se neochotně zadíval na sochu. Teď teprve ustupoval jeho hněv a zlost jistému zájmu. Je to zvláštní výraz pokory, jak vzdává úctu neviditelnému božstvu — je to strašně silné, fanatické…

Pak řekl: „Je to opravdu úžasná věc, cos vytvořila, Henrietto.“

Henrietta se slabě zachvěla. „Ano, myslila jsem, že…“ John řekl ostře: „Na co se dívá? — Kdo je to? Tam před ní?“

Henrietta chvíli váhala. Když promluvila, ozval se v jejím hlase zvláštní tón. „Nevím. Ale myslím, možná že se dívá na tebe, Johne.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024