Celá e-kniha Poslední weekend ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
(XI) KAPITOLA
Hercule Poirot otřel poslední zbytek prachu z bot. Pečlivě se oblékl ke společnému obědu a byl spokojen s výsledkem.
Znal velmi dobře druh šatů, které se v Anglii na venkově v neděli nosí, ale neměl v úmyslu řídit se anglickými nápady. Dával přednost svému vlastnímu standardu městské elegance. Není anglický venkovský šlechtic. Je Hercule Poirot!
Neměl ve skutečnosti rád venkov, sám si to přiznal.
Tu weekendovou chatu — mnozí jeho přátelé ji vychvalovali — zanechal osudu a koupil Resthaven, ačkoli se mu na něm líbil jedině tvar: byl rovný jako krabice. O okolní krajinu se příliš nezajímal, ač věděl, že je známá svou krásou. Bylo by ovšem směšné ptát se ho na názor. Nikdy se nestaral příliš o stromy — mají ten nepořádný zvyk, že shazují listí. Mohl by snést topoly a schvaloval ozdobně stříhané stromy — ale šumění buků a dubů ho nechávalo klidným. Z takové krajiny má člověk nejhezčí požitek při jízdě vozem za hezkého odpoledne. Vykřiknete „Quel beau paysage!“ a vrátíte se do dobrého hotelu.
To nejlepší na Resthavenu, rozhodl, je zelinářská zahrada, rozložená v řadách jeho belgickým zahradníkem Viktorem. Zatímco se Francoise, Viktorova žena, věnovala něžné péči o žaludek svého zaměstnavatele.
Hercule Poirot prošel vraty, vzdychl, pohlédl ještě jednou na své blyštivé černé střevíce, upravil si světle šedý homburský klobouk a rozhlédl se po cestě.
Pohled na Dovencotes jím lehce otřásl. Dovencotes a Resthaven byly zbudovány soupeřícími staviteli, jimž oběma patřil malý kousek půdy. Jejich další podnikavost byla rychle zaražena národním spolkem na ochranu přírodních krás. Oba domy zůstaly jako výraz dvou myšlenkových škol. Resthaven byla krabice s patrem, prudce moderní a trochu těžkopádná. Dovencotes byl křiklavý nesoulad zčásti ze dřeva, staromódní, směstnaný do tak malého prostoru, jak jen možno.
Hercule Poirot debatoval sám se sebou, jak by se měl dostat na Hollow. Trochu výše nad stromořadím, jak věděl, byla branka a pěšina. Tato neoficiální cesta by mu ušetřila půl míle zacházky po silnici. Přesto se Hercule Poirot, zastánce etikety, rozhodl dát se delší cestou kolem a dostat se do domu korektně hlavním vchodem.
Byla to jeho první návštěva u sira Henryho a lady Angkatellových. Člověk by neměl používat kratších nadcházek, uvažoval, dokud k tomu nebyl vyzván, zvláště když je člověk hostem lidí společensky důležitých.
„Je suis un peu snob,“ bručel si.
Angkatellovi v něm zanechali příjemný dojem z doby v Bagdádu, zvláště lady Angkatellová. „Originální!“ pomyslil si.
Jeho odhad času potřebného k cestě do Hollow byl přesný. Bylo právě za minutu jedna, když zazvonil u vrat. Byl rád, že je na místě, a byl trochu unaven. Neliboval si v procházkách.
Dveře otevřel výtečný Gudgeon, který na pana Poirota udělal dobrý dojem. Jeho přijetí, však nebylo docela takové, jak doufal.
„Její Milost je v pavilónku u koupaliště, pane. Račte jít tudy.“
Hercula Poirota dráždila ta vášeň Angličanů pro vysedávání venku. Ačkoliv se člověk musí s tímto podivínstvím v plném létě smířit, rozhodně by měl být před tím chráněn na konci září! Den je mírný, to je jisté, ale jak už to na podzim bývá, trochu vlhký. Jak nekonečně příjemnější by bylo být uveden do pohodlného pokoje, kde je popřípadě i trochu zatopeno.
Ale ne, to ho vedli francouzskými okny, po mezi, minuli houpačku, pak prošli malými vrátky a úzkou cestičkou mezi mladými kaštany vysázenými těsně vedle sebe.
Angkatellovi měli ve zvyku zvát hosty na jednu hodinu a za pěkných dnů pili coctaily a sherry v pavilónku u koupaliště. Oběd byl určen na půl druhou, kdy i ti nejnepřesnější hosté mohli dokázat přijít, a to umožňovalo výtečnému kuchaři lady Angkatellové, aby měl čas na soufflé a podobné narychlo dělané delikatesy.
Herculovi Poirotovi se takový plán sám o sobě nezamlouval.
„Za malou chvíli,“ řekl si, „budu skoro tam, odkud jsem vyšel.“
Kráčel za Gudgeonovou vysokou postavou a stále víc si uvědomoval, jak ho tlačí boty.
Právě v tu chvíli odněkud vpředu zaslech…
