Celá e-kniha Poslední weekend ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
(XXIII) KAPITOLA
Bylo po výslechu. Záležitost se řešila jen formálně, a ačkoliv na to byli předem upozorněni, skoro každého z nich to zlobilo. Na žádost policie odložili výslech o čtrnáct dní.
Gerda přijela z Londýna s paní Pattersonovou v najatém daimleru. Měla na sobě černé šaty a neslušivý klobouk. Byla nervózní a zmatená.
Chystala se nastoupit do auta, ale zastavila se, když k ní přišla lady Angkatellová.
„Jak se máte, drahá Gerdo? Doufám, že nespíte příliš špatně. Myslím, že to proběhlo zcela dobře, jak jsme mohli doufat, viďte? Je mi líto, že s námi nebudete na Hollow, ale chápu, jak by to bylo bolestivé.“
Paní Pattersonová vrhla na sestru vyčítavý pohled, že ji řádně nepředstavila, a vysvětlovala zvučným hlasem:
„Byl to nápad slečny Collinsové — jet přímo sem a pak zpět. Je to ovšem drahé, ale myslely jsme si, že to stojí za to.“
„Ach, úplně souhlasím.“
Paní Pattersonová ztišila hlas:
„Vezmu Gerdu a děti hned s sebou do Bexhillu. Potřebují odpočinek a klid. Ti novináři! Nemáte ani tušení, co se jich rojí po Harley Street!“
Vynořil se mladý muž, ozvalo se cvaknutí kamery. Elsie Pattersonová vstrčila sestru do vozu a odjely.
Ostatní na okamžik zahlédli pod okrajem klobouku Gerdin obličej. Měl neurčitý, ztracený výraz přihlouplého dítěte.
Midge Hardcastlová si povzdychla: „Chudáček!“
Edvard se podrážděně ozval:
„Co všichni viděli na tom Christowovi! Ta ubohá žena vypadá, jako by měla zlomené srdce.“
„Byla mu naprosto oddaná,“ podotkla Midge.
„Ale proč? Byl to sobecký tvor, svým způsobem dobrý společník, ale —“ Zarazil se. Pak se zeptal:
„Co sis ty o něm myslila, Midge?“
„Já?“ Midge se zamyslela. Konečně pronesla slova, která ji samotnou překvapila: „Myslím, že jsem si ho vážila.“
„Vážila? Z jakého důvodu?“
„Nu, rozuměl svému povolání.“
„Myslíš jako lékař?“
„Ano.“
Na víc nebyl čas.
Henrietta pozvala Midge, že ji vezme svým vozem zpět do Londýna. Edvard se vracel na oběd do Hollow a pak společně s Davidem odjedou odpoledním vlakem. Obrátil se rozpačitě k Midge: „Šla bys se mnou někdy na oběd?“ A Midge odpověděla, že by to bylo velmi hezké, ale že by měla čas jen hodinu. Edvard se na ni mile usmál:
„To by byla mimořádná příležitost. Jsem si jist, že by to pochopili.“
Pak se obrátil k Henriettě. „Zavolám tě, Henrietto.“
„Ano, Edvarde. Ale možná že budu nějakou dobu pryč.“
„Pryč?“
Vrhla na něho posměšný pohled.
„Léčit svůj žal. Nepředpokládáš snad, že budu sedět doma a vyspávat?“
Zvolna ze sebe vypravil: „Teď už ti nerozumím, Henrietto. Úplně ses změnila.“
Tahy jejího obličeje se zjemnily. Znenadání řekla: „Milý Edvarde,“ a lehce mu stiskla paži.
Pak se obrátila k Lucy Angkatellové. „Mohu se vrátit, když budu chtít, viď, Lucy?“
„Ovšem, drahoušku. A tak jako tak, za čtrnáct dní bude zase výslech.“
Henrietta odešla k autu, které parkovalo na náměstí. Její i Midgina zavazadla byla již uvnitř.
Nastoupily a vyjely. Vůz se vyšplhal na kopec a vyjel na cestu po hřebenu hor. Pod nimi se v chladu šedého podzimního dne trochu zachvívalo hnědé a zlaté listí.
Midge náhle pronesla: „Jsem ráda, že jsem pryč — i od Lucy. Je milá, ale přesto mi někdy nahání husí kůži.“
Henrietta napjatě hleděla do zpětného zrcátka nad volantem.
Věnovala se rozhovoru skoro nepozorně. „Lucy si umí zpestřit — dokonce i vraždu.“
„Víš, já jsem nikdy před tím o vraždě nepřemýšlela.“
„Proč bys měla? O takových věcech člověk nepřemýšlí. Je to slovo o šesti písmenech v křížovce anebo příjemné rozptýlení mezi prvou a poslední stránkou knihy. Ale skutečnost —“
Odmlčela se. Midge to za ni dokončila. „Je obtížná. To člověka děsí.“
„Tebe to nemusí děsit. Ty jsi mimo. Snad jediná z nás všech.“
„Teď jsme z toho již všichni venku. Už je to pryč.“
Henrietta zabručela: „Myslíš?“
Dívala se znovu do zpětného zrcátka. Náhle nohou sešlápla plyn. Vůz odpověděl. Pohlédla na měřič rychlosti. Jely osmdesátkou. Pak dosáhla ručička stovky.
Midge pohlédla se strany na Henriettin profil. Jet nezodpovědně — to Henriettě neodpovídalo. Jez…
