3
ÚTERÝ 22. KVĚTNA
Eleanor Wishová volala znovu v úterý ráno, právě když si Bosch hrál s kravatou před zrcadlem v koupelně. Řekla, že než ho odvede do Úřadu, chce se s ním sejít v kavárně ve Westwoodu. Měl v sobě už dva šálky kávy, ale řekl, že přijde. Zavěsil, zapnul si horní knoflíček bílé košile a utáhl si kravatu těsněji ke krku. Nedokázal se rozpomenout, kdy naposled věnoval tolik pozornosti detailům svého zevnějšku.
Když tam dorazil, seděla v boxu u oken v průčelí. Oběma rukama držela sklenici vody, která stála před ní, a tvářila se spokojeně. Stranou byl talířek s papírovým obalem od vdolku. Když usedl, obdařila ho krátkým zdvořilostním úsměvem a zamávala rukou na číšnici.
„Jenom kávu,“ řekl Bosch.
„Vy jste už snídal?“ zeptala se Wishová, když se číšnice vzdálila.
„Ne, ale i tak je mi fajn.“
„Mám dojem, že toho moc nesníte.“
Pronesla to spíš jako matka, než detektiv.
„Tak co mi o tom chcete povědět? Vy nebo Rourke?“
„Já.“
Číšnice postavila na stůl šálek kávy. Bosch slyšel, jak se ve vedlejším boxu dohadují čtyři prodavači nad účtem za snídani. Usrkl horkou kávu.
„Rád bych dostal žádost FBI o mou pomoc písemně, podepsaný velícím starším zvláštním agentem kanceláře v Los Angeles.“
Okamžik váhala, pak postavila sklenici a poprvé se mu podívala přímo do očí. Sama měla oči tak tmavé, že nic neprozrazovaly. Jen v jejich koutcích spatřil náznak jemné pavučinky vrásek na opálené pleti. Na obrysu brady měla malou bílou jizvičku ve tvaru obloučku, patrně velice starou a téměř neznatelnou. Napadlo ho, zda jí jizva a vrásky vadí, protože si myslel, že většině žen by vadily. Zdálo se mu, že má obličej poznamenaný lehkým smutkem, možná skrytým tajemstvím, které se zevnitř prodralo na povrch. Pomyslel si, že je to asi únava. Nicméně to byla atraktivní žena. Hádal, že je jí kolem třicítky.
„Myslím, že se to dá zařídit,“ řekla. „Máte nějaké další požadavky, než se pustíme do práce?“
Usmál se a zavrtěl hlavou.
„Víte, Boschi, dostala jsem váš svazek o vraždě včera a večer jsem si ho přečetla. Je obsáhlý a jako výsledek jednodenní práce je to velmi dobré. U většiny detektivů by to tělo pořád ještě čekalo ve frontě na pitvu a bylo by konstatováno, že jde pravděpodobné o náhodné předávkování.“
Nic na to neřekl.
„S čím bychom měli dnes začít?“ zeptala se.
„Rozpracoval jsem pár věcí, které ještě nejsou zaznamenány ve svazku. Nemohla byste mě nejdřív informovat o tom vloupání do banky? Potřebuju znát všechna fakta. Prozatím vím jen to, co jste uvolnili pro noviny a do bulletinů hledaných předmětů. Když mi to vyložíte, navážu na to a povím vám o Meadowsovi.“
Číšnice přišla a zkontrolovala jeho šálek a její sklenici. Pak se Eleanor Wishová dala do vyprávění příběhu o vloupání do banky. Během jejího výkladu napadaly Bosche různé otázky, ale snažil si je zapamatovat, aby jí je mohl položit později. Měl pocit, že ji příběh naplánování a uskutečnění toho vloupání uchvátil. Ať těmi tuneláři byl kdokoli, získal si její obdiv. Zjistil, že na ně skoro žárlí.
„Pod ulicemi L. A.,“ řekla, „je skoro šest set padesát kilometrů bouřkových odtokových kanálů na dešťovou vodu, dostatečně širokých a vysokých, aby jimi mohl projet automobil. A potom tam je ještě spousta přítokových kanálů. Dalších téměř tisíc osm set kilometrů, kterými se dá projít vstoje, nebo přinejhorším prolézt.
Znamená to, že tam dolů může vlastně každý, a pokud zná cestu, dostane se ke kterékoli budově ve městě, zkrátka kam se mu zachce. Přitom není problém najít cestu. Plány kanalizační sítě jsou přístupné veřejnosti a jsou uloženy v okresním archivu. Je jisté, že se pachatelé dostali do WestLandské národní banky kanalizačním systémem.“
Takhle si to Bosch taky už představoval, ale neobtěžoval se říct jí to. Podle ní se v FBI domnívali, že přinejmenším tři muži byli pod zemí a přinejmenším jeden na povrchu jako pozorovatel a vykonavatel dalších nezbytných funkcí. Muž na povrchu s nimi pravděpodobně komunikoval pomocí vysílačky, zřejmě kromě úseku, kdy se už příl…
