4. kapitola
Bylo přesně devět hodin a pět minut dopoledne, když jsem vstoupil do kanceláře dr. Charlese Alftmonta. Zdravotní sestra, jejíž ostře řezaná tvář přímo vyzařovala výkonnost, se mě otázala na jméno, adresu a zaměstnání. Řekl jsem jí, že jsem obchodní cestující, kterého nějak zlobí oči, a moje tvrzení podpíraly těžké tmavé brýle, které jsem měl na nose. Nadiktoval jsem jí smyšlené jméno a adresu a řekl jsem, že bych rád okamžitě k dr. Alftmontovi.
Se slovy „okamžik, prosím“ odešla do ordinace. Za pár minut se vynořila a řekla: „Tudy prosím, doktor Alftmont vás hned přijme.“
Následoval jsem ji oční vyšetřovnou do ordinace, kde seděl za stolem dr. Alftmont a vyzařoval atmosféru klidného blahobytu.
Vzhlédl. A byl to pan Smith, náš klient.
Bez tmavých brýlí se jeho oči hodily k celé jeho tváři – bystré, pronikavé, tvrdě šedé. Pravil: „Dobrý den. Co pro vás mohu udělat?“
Zdravotní sestra kroužila kolem. Řekl jsem tlumeně: „Hrozně mě zlobí oči, protože jsem tak trochu řídil v noci, potmě.“
„Odkud,“ ptal se, „máte ty tmavé brýle?“
Odvětil jsem: „Jsou to jen takové laciné. Koupil jsem je v dragstóru. Řídil jsem celou noc. Teď mě denní světlo řeže do očí.“
„To je nejhorší, co můžete dělat,“ pokáral mě, „řídit celou noc. Jste ještě mladý. Jednoho dne na to doplatíte. Pro oči je to příliš velká námaha. Pojďte se mnou vedle.“
Následoval jsem ho do vedlejší místnosti. Sestra mě usadila do křesla. Dr. Alftmont jí pokynul, aby odešla.
„Tak teď si ty brýle sundejte,“ požádal mne doktor, „a podíváme se na to.“
Přitáhl mi před oči stroj s velkými čočkami a stínítkem. Pravil: „Položte si bradu tady na ten pás. Dívejte se přímo na ten světelný bod. Neuhýbejte pohledem.“
Zaujal pozici za strojem. Sňal jsem si brýle. Kroutil různými knoflíky. Na obou stranách velkého kotouče se objevila světla. Zvolna jimi otočil a řekl: „Tak teď se podíváme na druhé oko,“ přetočil čočky na moje druhé oko a vše se opakovalo. Něco si poznamenal do bloku, který držel v ruce, a sdělil mi: „Je tam zřejmě pořádné podráždění, ale žádné vážné poškození zraku nevidím. Nechápu, proč vás ty oči tak zlobí. Kolem pravého oka máte podlitinu, ale oku se zřejmě nestalo nic.“
Odsunul stroj stranou a řekl: „Tak teď se podíváme…“ Poprvé mi pořádně pohlédl do obličeje. Zastavil se v půli věty a hleděl na mne s pokleslou čelistí.
Poznamenal jsem: „Vaše paní byla včera v Oakview, pane doktore.“
Seděl a zíral na mne asi deset vteřin, pak promluvil tím svým klidným, přesným hlasem: „Ach, pane Lame, měl jsem ten váš malý trik prokouknout. Jste… Pojďte se mnou do ordinace.“
Vstal jsem a následoval ho. Zavřel a zamkl dveře. „To jsem si mohl myslet,“ pronesl.
Usedl jsem a čekal.
Nervózně přecházel sem a tam. Za chvilku se zeptal: „Kolik?“
„Za co?“ zeptal jsem se.
„Vždyť víte,“ opáčil. „Kolik berete?“
„Chcete říct za poskytnutí služby?“
„Říkejte tomu, jak chcete,“ odsekl podrážděně. „Prostě mi povězte, kolik to dělá. Měl jsem být chytřejší. Slyšel jsem, že všechny soukromé detektivní agentury sahají k vydírání, když se naskytne příležitost.“
„No, to jste slyšel špatně,“ řekl jsem. „My se snažíme poskytovat klientům loajální služby, když nám to ovšem klienti umožní.“
„Nesmysl. Já to vím. Vy jste mě neměl co vyhledávat. Žádal jsem výslovně, abyste našel paní Lintigovou a nepátral po doktoru Lintigovi.“
„Přímo tak jste to neformuloval, pane doktore.“
„Ale ten smysl to mělo. No dobře, našel jste mě. Přestaňme chodit kolem horké kaše. Kolik chcete?“
Přešel za psací stůl a posadil se. Jeho oči se zavrtávaly do mých.
„Měl jste k nám být upřímný.“
„Pch! Měl jsem vědět, že budete něco takového zkoušet.“
Pravil jsem: „Tak teď poslouchejte, co vám povím. Chtěl jste, abychom vypátrali paní Lintigovou. Našli jsme ji. Našli jsme ji úplně nečekaně. Chtěli jsme s vámi navázat kontakt. Dostali jsme od vás vyhazov. Na to máte právo, ale myslel jsem, že byste se měl dovědět pár věcí. Jako klient máte nárok na zprávu.“
„Skoncoval jsem s vámi,“ prohlásil, „protože …
