Celá e-kniha Nasaďte všechny páky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
5. kapitola
Do kanceláře jsme se vrátili mlčky. Auto jsem nechal na parkovišti, vyjeli jsme nahoru výtahem a usadili se v kanceláři.
Berta Coolová na mne pohlédla a zeptala se: „Jak ses dověděl, že byla zavražděna, miláčku?“
Opáčil jsem: „O čem to sakra mluvíš?“
Berta našla někde v přihrádce stolu zápalky, zapálila si cigaretu a řekla: „Blbost.“
Chvilku mlčky kouřila, pak pronesla zamyšleně: „Kolem dokola byly samé policejní vozy. Ty ses tvářil, že je nevidíš. Nechtěls zvonit přímo u ní. Chtěl jsi zvonit na správcovou. Šel jsi se mnou nahoru, položil pár otázek, otočil se a šlo se dolů. Tys věděl, že se tam něco stalo. Chtěl ses jenom dovědět, jestli je tam policie. Povíš mi o tom něco?“
„Není co.“
Berta otevřela zásuvku, vyndala kartičku, podívala se na číslo, sáhla po telefonu a vytočila je. Když se druhá strana ozvala, řekla tím svým hrdliččím hlasem: „Myslím, že u vás má pokoj pan Donald Lam, paní Eldridgeová. Tady je Coolová, šéfka detektivní agentury. Donald u mne pracuje, víte? Hrozně ho potřebuji sehnat. Nevíte, jestli je doma?“
Berta Coolová chvilku naslouchala zvukům ze sluchátka a pak pravila: „A tak. Asi před hodinou? A můžete mi říct, jestli krátce před odchodem neměl návštěvu?“ Zase naslouchala a řekla: „Ach tak, ano. Můžete mi ji prosím popsat?“
A zase s přivřenýma očima naslouchala. Její chladný šedý pohled zpod víček se však přesunul na mne, když říkala: „Děkuju vám mnohokrát, paní Eldridgeová. Jestli přijde, vyřiďte mu, že jsem ho sháněla, ano?“
Zavěsila, odstrčila telefon zase přes stůl, obrátila se ke mně a začala: „Tak, Donalde, kdo to byl?“
„Kdo?“
„To děvče, co tě přišlo navštívit.“
„A tak,“ utrousil jsem. „To byla spolužačka z práv. Dávno jsem ji neviděl. Doslechla se, že u tebe pracuju, a dnes odpoledne sem volala. Elsie jí dala adresu.“
Berta Coolová chvíli kouřila, pak vytočila jiné číslo a když se dovolala, řekla: „Elsie, tady je Berta. Volal dnes odpoledne někdo a sháněl Donaldovu adresu?… Kdo? Řekla jméno?… Ale jo. Dobře, Elsie. Díky, to je vše.“
Berta zavěsila a konstatovala: „Tys řekl Elsii, že jsi s tou dívkou nemluvil.“
Pravil jsem: „Dobře. Já ti to tedy povím. Já nemám chuť zasvěcovat Elsii Brandovou do svého milostného života. S tou dívčinou jsem kdysi chodil. Přiběhla a asi půl hodiny jsme pokecali. Bylo to zcela společenské.“
„Zcela společenské?“ uchechtla se Berta.
Neřekl jsem nic.
Berta Coolová ještě chvíli kouřila, pak pronesla: „Tak dobře, miláčku. Půjdem někam na véču. Ale ne na firemní náklady. Každý za své.“
„Já nemám hlad,“ namítl jsem.
Usmála se. „No tak já budu velkorysá, Donalde. Půjde to na konto nákladů.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Já nic nechci.“
„No ale mohl bys jít se mnou a dělat mi společnost.“
„Ne, díky. Chci přemýšlet.“
„Tak přemýšlej tam se mnou, miláčku.“
„Ne. Tady se přemýšlí mnohem líp.“
Berta utrousila: „A tak.“ Přitáhla si telefon, vytočila číslo a řekla: „Tady je Berta Coolová. Pošlete mi nahoru dvojitý poschoďový sendvič a malé pivo.“ Zavěsila a podotkla: „To je mi líto, že nemáš hlad, Donalde. Berta tady s tebou posedí a počká.“
Neřekl jsem nic.
Seděli jsme mlčky. Berta mě studovala přimhouřenýma očima a zamyšleně kouřila. Po chvíli se ozvalo klepání na dveře a Berta mne požádala: „Otevři číšníkovi.“
Číšník z restaurace dole přinesl podnos s dvojitým poschoďovým sendvičem a malé pivo. Berta Coolová ho požádala, aby podnos postavil na stůl, zaplatila, dala mu spropitné a oznámila: „Nádobí dostanete zpátky ráno. My dnes máme práci přes noc.“
Číšník poděkoval a šel. Berta se zahryzla do sendviče, zapila sousto velkým douškem piva a prohodila: „Večeře je to na pendrek, ale povzbudí chuť k jídlu. Škoda, že nemáš hlad.“
Když dojedla a zapálila si další cigaretu, pohlédl jsem bezstarostně na hodinky a poznamenal: „No, myslím, že už nemá smysl čekat.“
Berta na mne zazářila: „Myslím, že máš pravdu. Kdo to je? Proč tě postavila do pozoru k telefonu?“
„Senza holka,“ řekl jsem. „Chtěla mi zavolat a domluvit se na večeři. Copak člověk nem…
