Celá e-kniha Nasaďte všechny páky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
14. kapitola
Berta Coolová mě v nemocnici navštívila. „Čeká na mne taxík, miláčku, kdyby se ti náhodou chtělo odjet. Jak je ti?“
Zdravotní sestra pohlédla na mou kartu a řekla: „Trpí celkovým vyčerpáním, utrpěl šok a otravu plynem.“
Berta odtušila: „Není divu. Chudák hoch. Pracoval čtyřiadvacet hodin denně a není na to stavěný.“
Zdravotní sestra mi poradila: „Nesmíte si všechno tak brát.“
„Už je mi líp. Myslím, že bych mohl jít domů,“ prohlásil jsem.
Sestra namítla: „Okamžik. Zeptám se lékaře.“
Odešla na chodbu. Slyšel jsem vrčení telefonního ciferníku a pak něco říkala tlumeným hlasem, takže jsem nerozuměl.
Optal jsem se Berty: „Tak co?“
Berta řekla, nespouštějíc oči ze dveří na chodbu: „Přišels na to správně. Vraždila.“
„A co to doznání?“ ptal jsem se. „Zmínila se o Alftmontovi?“
Berta odpověděla: „To ne. Doznání nedopsala a nepodepsala, ale je to její rukopis. Bylo to takové to psaní komukoli zainteresovanému. Začínalo tím, že zavraždila Evaline Harrisovou.“
„Jmenovala v něm Harbeta?“
„Ne. Toho jmenovala v tom dopise, co napsala a adresovala mně.“
„Použijem ten dopis?“
„Myslím, že ne.“
„Jestli přece ano,“ řekl jsem, „tak si pamatuj, že jsme jí dali frankovanou adresovanou obálku a řekli jsme jí, ať nám napíše – ale v nějaké jiné záležitosti. Dopis pak poslala a…“
Berta Coolová mě přerušila: „Proboha, Donalde, nemysli si, že jsou všichni lidi blbci. Já jsem to pochopila hned, jak jsi tu obálku prohodil okýnkem. Nepoužijem ji. Je to hezké, ale je to výbušnina.“
„Píše tam něco o Harbetovi,“ namítl jsem.
„Napsala tam všechno. Jak Harbet chtěl vyvíjet nátlak na doktora Alftmonta…“
Řekl jsem: „Chtěl bych Harbetovi zavolat. Řeknu mu důvěrně, že jsme…“
Berta mě přerušila: „To asi těžko. Harbet totiž prásknul do bot. Okresní státní zástupce telefonoval o té sebevraždě do Santa Carlotty. Harbet vstal od stolu, vyšel ven a nevrátil se. A už se nevrátí.“
Přemýšlel jsem o tom. „Chtěl jsem mu to říct sám.“
„Ty jsi ale mstivá potvůrka, Donalde.“
„Co tam píše o opravdové paní Lintigové?“
„Že nic neví. Amelia si vzala Wilmena a odjeli někam do Střední Ameriky. Už se nikdy neobjevili. Amelia si u Flo nechala kufr. Flo si ho chvíli nechala u sebe, pak ho dala do skladu a nakonec ho prohrabala a vybrala si, co se jí hodilo. Počítala s tím, že je Amelia mrtvá.“
„Ale dokázat to nemůže.“
„To ne.“
Podotkl jsem: „Toho jsem se obával. Trvej na tom, že ta žena je Amelia Lintigová. Možná se nám podaří dostat úmrtní list.“
Berta vzdychla: „Donalde, ty si už zas myslíš, že za mne musíš na všechno přijít. Prokrista, nedávej mi…“
Sestra se vracela po chodbě, s ní kráčel lékař. Řekl vážně: „Je mi líto, pane Lame, ale máme pokyn, že jakmile budete schopen opustit nemocnici, máte se dostavit do úřadu okresního státního zástupce.“
„Chcete říct, že jsem zatčen?“
„Tak nějak.“
„Proč?“ otázal jsem se.
„To nevím,“ odvětil. „Takové máme pokyny. Myslím, že jste poslední dobou žil v hrozném napětí. Jste silný a odolný. Fyzicky jste zdravý jako řípa, ale vaše nervy nemohou vydržet ten hrozný nápor, jakému jste je poslední dobou podrobil. Nerad vám působím další stres, ale máme takové pokyny. Už si pro vás jede detektiv.“
Zeptal jsem se: „Může paní Coolová jet se mnou? Byl bych rád, kdyby potvrdila některé části mé výpovědi.“
„To asi těžko,“ odpověděl lékař. „Na to se musíte zeptat detektiva.“
Odešel. Sestra se nehýbala. Po chvíli dorazil detektiv a řekl: „Tak pojďte, Lame. Pojedem do úřadu okresního státního zástupce.“
„Kdo mi tam co chce?“
„Pan Ellis.“
„Z čeho jsem obviněn?“ zeptal jsem se.
„O žádném obvinění nevím.“
Berta Coolová namítla: „On je silně nervózní. Není schopen výslechu nebo nějakého zpracovávání.“
Detektiv pokrčil rameny.
Berta Coolová mě vzala pod paží a prohlásila: „Já jdu s tebou, Donalde.“
Detektiv pravil: „Můžete jít až k úřadu okresního státního zástupce. Dál to už záleží na panu Ellisovi.“
Jeli jsme do úřadu okresního státního zástupce. Sekretářka řekla, že se mnou chce mluvit pan Ellis, a Be…
