21. kapitola
Když připlouvali do Shellálu, téměř se rozednívalo. Skály pochmurně klesaly pod vodní hladinu.
Poirot zamumlal: „Quel pays sauvage! – Jak divoká krajina!“
Race stál vedle něho. „Inu,“ prohodil, „splnili jsme úkol.
Zařídil jsem, aby Richettiho dopravili na pobřeží nejdřív. Jsem rád, že jsme ho dopadli. Ten člověk je jako úhoř, to vám řeknu. Už nám uklouzl tucetkrát. Doyla musíme odnést v nosítkách,“ pokračoval. „Zvláštní, jak se úplně sesypal.“
„Není to tak docela zvláštní,“ podotkl Poirot. „Takový chlapecký typ zločince je obvykle nesmírně marnivý. Jakmile se bublina jeho sebeúcty rozprskne, je konec. Zhroutí se jako dítě.“
„Zaslouží pověsit,“ rozhorlil se Race. „Je to chladnokrevný padouch. Toho děvčete je mi ale líto -jenže – nedá se nic dělat.“ Poirot potřásl hlavou.
„Lidé tvrdí, že láska všechno ospravedlňuje, ale není to pravda... Ženy, které tolik stojí o muže, jako Jacquelina stojí o Simona, jsou velmi nebezpečné. To jsem si řekl, když jsem ji uviděl poprvé. ,Ta maličká ho miluje až příliš.' A bylo to tak.“ Vedle nich se zastavila Kornélie Robsonová. „Ó, už jsme skoro na místě,“ poznamenala. Pár minut mlčela, pak dodala: „Byla jsem u ní.“
„U mademoiselle de Bellefortové?“
„Ano. Připadalo mi hrozné, že je tam tak zavřená s tou stewardkou. Obávám se, že sestřenka Marie se na mne za to strašně zlobí.“
Slečna Van Schuylerová se k nim pomalu belhala po palubě a její oči dštily jed.
„Kornélie,“ zasyčela, „chovala ses nemožně. Pošlu tě rovnou domů.“
Kornélie se zhluboka nadechla: „Je mi líto, sestřenko Marie. Nepojedu domů. Budu se vdávat.“
„Takže jsi nakonec přišla k rozumu,“ zvolala stará dáma.
Od rohu paluby se dlouhými kroky přihnal Ferguson: „Kornélie, co to slyším?“ vyrazil. „To nemůže být pravda?“
„Je to naprostá pravda,“ odpověděla Kornélie. „Vdávám se za doktora Bessnera. Požádal mě včera večer o ruku.“
„A proč si ho berete?“ dorážel zuřivě Ferguson. „Jen proto, že je bohatý?“
„Ne. To ne,“ odrazila ho uraženě Kornélie. „Mám ho ráda. Je laskavý. Zná spoustu věcí. A já se zajímám o nemocné a o nemocnice. Budu s ním žít báječný život.“
„Chcete mi snad namluvit,“ útočil Ferguson nevěřícně, „že si vezmete raději toho starého tlusťocha než MNE?“
„Ano! Na vás není spolehnutí. S vámi by člověk nemohl žít pokojně. A on není starý. Není mu ještě ani padesát.“
„Má pupek,“ namítl Ferguson jedovatě.
„Dobře! Já zas mám kulatá záda,“ odsekla Kornélie. „Nezáleží na tom, jak člověk vypadá. Doktor Bessner tvrdí, že mu budu opravdu pomáhat v jeho práci. A naučí mě všechno o neurózách!“
Odešla.
Ferguson se zeptal Poirota: „Myslíte, že to míní doopravdy?“
„Určitě.“
„Dává přednost tomu okázalému nudnému starochovi přede mnou?“
„Nepochybně.“
„To děvče se zbláznilo!“ vyhlásil Ferguson.
V Poirotových očích bliklo.
„Mademoiselle Robsonová je žena s originální myslí,“ podotkl, „s takovou jste se setkal pravděpodobně poprvé v životě.“
Loď zabočila do přístavu. Kolem cestujících se uzavřel policejní kordon. Policie požádala cestující, aby s vyloděním posečkali.
Richetti, snědý a zamračený, vypochodoval na břeh v doprovodu dvou strojníků.
Potom po určitém zdržení vynesli po palubě k můstku nosítka a na nich Simona Doyla.
Vypadal jako úplně jiný člověk – vyděšeně, podlézavě, všechna jeho chlapecká bezstarostnost vyprchala.
Za ním šla Jacquelina de Bellefortová. Vedle ní kráčela stewardka. Jacquelina byla bledá, ale jinak stejná jako obvykle. Přistoupila k nosítkům.
„Ahoj, Simone,“ oslovila ho.
Rychle na ni upřel oči. Na chvilečku se mu do tváře vrátil starý, chlapecký výraz.
„Všechno jsem zpackal,“ vyhrkl. „Ztratil jsem hlavu a všechno jsem přiznal. Lituji, Jackie. Shodil jsem tě.“
Usmála se na něho. „V pořádku, Simoně,“ řekla, „byla to bláznivá hra, prohráli jsme. To je všechno.“
Odstoupila stranou. Nosiči vzali držadla nosítek. Jacquelina se sklonila a zavazovala si tkaničku střevíce. Pak její ruka vklouzla pod okraj punčochy, dívka se napřímila s čímsi v dlani.
Třeskla ostrá výbušná ra…
