18. kapitola
Andrew Pennington předvedl všechny obvyklé projevy zármutku a otřesu. Byl jako obvykle pečlivě oblečen, vzal si však černou vázanku. Jeho podlouhlý čistě vyholený obličej vyjadřoval zděšení.
„Pánové,“ začal zkormouceně, „tohle mě úplně sklátilo! Linnetka – víte, pamatuji si ji jako úplně maličkého drobka, jakého si jen dovedete představit. Jak na ni býval Melhuish Ridgeway pyšný! No, co pomůže na to vzpomínat. Jen mi povězte, co mohu udělat. O to jediné vás žádám.“
„Pane Penningtone,“ oslovil ho Race. „Můžete nám pro začátek povědět, jestli jste včera v noci něco zaslechl?“
„Ne, pane. Nemohu říct, že bych něco slyšel. Mám kajutu vedle doktora Bessnera, číslo čtyřicet – čtyřicet jedna -, a zaslechl jsem z ní jakýsi zmatek kolem půlnoci. Ovšem, v té chvíli jsem netušil, oč jde.“
„Nic jiného jste neslyšel? Žádné výstřely?“
Andrew Pennington potřásl hlavou.
„Nic takového.“
„A v kolik hodin jste šel spát?“
„Muselo být něco po jedenácté.“
Naklonil se dopředu.
„Domnívám se, že to pro vás není novinka, na lodi se o tom hodně šuškalo. Víte – kolem té napůl Francouzky – Jacqueliny de Bellefortové – bylo cosi podezřelého. Linnet se mi s ničím nesvěřila, ale přirozeně nejsem ani hluchý, ani slepý. Simon měl zřejmě s tou dívkou kdysi poměr, že ano. Cherchez la femme – hledejte ženu – to je velice dobré, zdravé pravidlo a řekl bych, že tu ženu ani nemusíte hledat daleko.“
„Vy tedy chcete říci, že Jacquelina de Bellefortová zastřelila paní Doylovou?“ zeptal se Poirot.
„Tak mi to připadá. Ovšem – nic nevím.“
„Naneštěstí my něco víme.“
„Cože?“ žasl pan Pennington.
„Víme, že je zcela nemožné, aby slečna de Bellefortová zastřelila paní Doylovou.“
Zevrubně vysvětlil okolnosti. Zdálo se, že Pennington přijímá vysvětlení zdráhavě.
„Souhlasím, že na oko to vypadá v pořádku, – ale ta ošetřovatelka – vsadil bych se, že celou noc nebděla. Zdřímla, a dívka zatím mohla vyklouznout a zase se vrátit.“
„Stěží, pane Penningtone. Uvědomte si, že jí dala silný opiát. Ošetřovatelka má každopádně lehké spaní a probudí se, jakmile se vzbudí její pacient.“
„Stejně mi to všechno připadá podezřelé,“ pochyboval Pennington.
„Myslím, že mi musíte věřit, pane Penningtone,“ pravil Race s vlídnou autoritou, „že jsme prošetřili velmi bedlivě všechny možnosti. Výsledek je zcela určitý. Jacquelina de Bellefortová paní Doylovou nezastřelila. Takže jsme nuceni hledat jinde. Doufáme, že nám přitom pomůžete.“
„Já?“ nervózně opáčil Pennington.
„Ano. Byl jste důvěrným přítelem té mrtvé ženy. Znáte okolnosti jejího života se vší pravděpodobností daleko lépe než její manžel, protože ten se s ní seznámil teprve před několika měsíci. Mohl byste například vědět, kdo k ní choval zášť. Věděl byste snad, zda existoval někdo, kdo měl motiv, aby si přál její smrt.“
Andrew Pennington olízl jazykem suché rty.
„Ujišťuji vás, že nemám zdání... Víte, Linnet byla vychována v Anglii, vím velmi málo o tom, co ji obklopovalo, a o její společnosti.“
„A přece,“ hloubal Poirot, „je na palubě kdosi, kdo měl zájem na odstranění paní Doylové. Vzpomeňte si, že jen o vlásek unikla smrti už dříve na onom místě, kde se zřítil balvan, – ach! ale vy jste tam asi nebyl?“
„Ne. Byl jsem v té chvíli v chrámě. Doslechl jsem se o tom všem potom. Unikla taktak. Ale to mohla být náhoda, nemyslíte?“
Poirot pokrčil rameny.
„Tehdy jsme si to ovšem myslili. Teď – člověk uvažuje.“
„Ano – ano, ovšem.“ Pennington si otřel obličej jemným hedvábným kapesníkem.
„Pan Doyle se náhodou zmínil,“ pokračoval plukovník Race, „že na palubě je někdo, kdo měl zášť – ne zrovna proti ní, ale proti její rodině. Nevíte, kdo to mohl být?“
Penningtona to naprosto překvapilo.
„Ne. Nemám tušení.“
„Ona se vám o tom nezmínila?“
„Ne.“
„Byl jste důvěrný přítel jejího otce, nevzpomenete si na nějakou jeho obchodní akci, která by mohla vést ke zničení některého obchodního soka?“
Pennington bezmocně zavrtěl hlavou. „Žádný výrazný případ. Takové postupy byly ovšem běžné, ale nedovedu si vybavit nikoho, kdo by nějak vyhrožoval, – nic takového.“
„Zkrátka, nemůžete nám pomoci, pane Penningtone?“
„Vypadá to tak. Pánové, velice lituji, že jsem tak neschopný.“
Race vyměnil s Poirotem pohled a dodal: „I já lituji. Doufali jsme –“
Vstal na znamení, že rozhovor skončil.
„Protože Doyle leží, předpokládám, že bude chtít, abych se o všechno postaral,“ nadhodil Andrew Pennington. „Odpusťte, plukovníku, ale jaký je vlastně plán?“
„Až odtud vyjedeme, poplujeme bez zastávky do Shellálu, kam dorazíme zítra ráno.“
„A Linnetino tělo?“
„Bude uloženo do chladírny.“
Andrew Pennington sklonil hlavu. Pak odešel z místnosti. Poirot a Race si opět vyměnili pohledy.
„Pan Pennington se vůbec necítil volně,“ podotkl Race a zapálil si cigaretu.
Poirot přikývl. „Pan Pennington byl natolik zmaten, že dost hloupě zalhal. Nebyl ve chrámu Abú Simbel, když spadl ten balvan. Já – moi qui vous parle – já, který s vámi mluvím – to mohu odpřísáhnout. Právě jsem odtamtud vyšel.“
„Velice hloupá lež,“ přisvědčil Race, „a velice zbytečná.“
Poirot znovu přikývl.
„Ale prozatím s ním budeme jednat v rukavičkách,“ prohodil usměvavě, „není-liž pravda?“
„Taky si myslím,“ souhlasil Race.
„Příteli, vy a já si báječně rozumíme.“
Ozvalo se slabé zaskřípání, pod jejich nohama nastal pohyb. Karnak vyplul na cestu domů do Shellálu.
„Teď jsou na řadě ty perly, jako nejbližší úkol musíme vyjasnit jejich zmizení.“
„Máte plán?“
„Ano,“ mrkl Race na hodinky. „Za půl hodiny je oběd. Navrhuji, abychom před koncem jídla vyhlásili – jako prostou skutečnost -, že perly byly ukradeny a že musíme všechny požádat, aby zůstali v jídelně, zatímco budou prohledány kajuty.“
Poirot přikývl na souhlas.
„To je dobře promyšleno. Ať vzal perly kdokoliv, má je dosud. Protože nebude předem varován, nebude mít příležitost zahodit je v panice přes palubu.“
Race si přitáhl několik listů papíru a omluvně zabručel: „Dřív než budeme pokračovat, rád bych si stručně shrnul fakta. Uchrání to mysl před zmatky.“
„Správně. Metoda a řád znamenají všechno,“ přitakal Poirot.
Race několik minut psal svým drobným úhledným rukopisem. Konečně přistrčil výsledek svého úsilí Poirotovi.
„Je tam něco, s čím nesouhlasíte?“
Poirot si listy vzal. Byly nadepsány:
VRAŽDA PANÍ LINNET DOYLOVÉ
Paní Doylovou viděla naposled živou její komorná. Louisa Bourgetová. Čas. 23.30 hod. (přibližně).
Od 23.30 hod. do 0.20 hod. mají alibi: Kornélie Robsonová, James Fanthorp, Simon Doyle, Jacquelina de Bellefortová – nikdo jiný, ale zločin byl téměř jistě spáchán po této době, protože je prakticky jisto, že použitá pistole patří Jacquelině de Bellefortové, která ji tehdy měla v kabelce. Není absolutně jisto, že bylo použito její pistole, pokud nebude provedeno posmrtné ohledání a dokud se ke kulce nevyjádří expert, lze to však považovat za nejvýš pravděpodobné.
Pravděpodobný sled událostí: X (vrah) byl svědkem scény mezi Jacquelinou a Simonem Doylem ve vyhlídkovém salónu a všiml si, že pistole zapadla pod pohovku. Když se salón vyprázdnil, vyhrábl pistoli – jeho či její nápad vycházel z představy, že ze zločinu bude obviněna Jacquelina de Bellefortová. Podle této teorie jsou jistí lidé automaticky zproštěni podezření.
- Kornélie Robsonová – neměla příležitost vzít pistoli, než se James Fanthorp vrátil a hledal ji.
- Slečna Bowersová – totéž.
- Doktor Bessner – totéž.
P. S. Fanthorp není definitivně vyloučen z podezření, protože mohl klidně schovat pistoli do kapsy a prohlásit, že ji nemůže najít.
Pistoli mohla během onoho desetiminutového mezidobí vzít kterákoliv jiná osoba.
Možné motivy vraždy:
Andrew Pennington: Základem je domněnka, že se provinil zpronevěrou. Existují určité důkazy ve prospěch této domněnky, ne však takové, aby opravňovaly k obžalobě. Jestliže balvan shodil on, je to muž, který využívá příležitosti, jakmile se naskytne. Zločin nebyl promyšlen předem, leda jen docela obecně. Včerejší noční scéna se střelbou byla takovou ideální příležitostí.
Výhrady k Penningtonově vině: Proč hodil přes palubu pistoli, když představovala cenný důkaz proti J. B.?
Fleetwood: Motiv – pomsta. Fleetwood má za to, že mu Linnet Doylová ublížila. Mohl vyslechnout scénu a všimnout si polohy pistole. Mohl i vzít pistoli, spíš proto, že byla tak šikovně po ruce, než proto, aby svalil vinu na Jacquelinu. To by odpovídalo hození zbraně přes palubu. Ale je-li tomu tak, proč tedy napsal na stěnu krví J?
P. S.: Laciný kapesník nalezený s pistolí patří pravděpodobněji člověku jako Fleetwood než někomu ze zámožnějších cestujících.
Rozálie Otterbournová: Máme přijmout svědectví slečny Van Schuylerové? Anebo Rozáliino popření? Něco bylo v tu dobu hozeno přes palubu, a to něco byla asi pistole zabalená do sametového přehozu.
Významné body: Měla Rozálie nějaký motiv? Možná neměla Linnet Doylovou ráda, možná jí záviděla – avšak jako motiv k vraždě se to jeví hrubě nepřiměřené. Svědectví proti ní může být usvědčující, jedině objevíme-li přiměřený motiv. Pokud víme, mezi Rozálií Otterbournovou a Linnet Doylovou není známa předchozí známost či vazba.
Slečna Van Schuylerová: sametový přehoz, v němž byla zabalena pistole, patří slečně Van Schuylerové. Podle jejího vlastního prohlášení jej naposled viděla ve vyhlídkovém salónu. Během večera upozorňovala na jeho ztrátu, byl hledán, ale bez úspěchu.
Jak X přehoz získal? Odcizil jej někdy zvečera? Jestliže ano, proč? Nikdo nemohl předem vědět, že dojde ke scéně mezi Jacquelinou a Simonem. Našel X přehoz v salónu, když šel vytahovat pistoli zpod pohovky? Jestliže ano, proč nebyl nalezen, když jej hledali? Zmizel vůbec z majetku slečny Van Schuylerové? To jest: Zavraždila Linnet Doylovou slečna Van Schuylerová? Je její obžaloba Rozálie Otterbournové úmyslná lež? Jestli Linnet zavraždila, jaký měla motiv?
Jiné možnosti:
Loupež jako motiv: Je možná, protože zmizely perly, které měla Linnet Doylová včera večer určitě na sobě.
Někdo, kdo má zášť proti Ridgewayově rodině: možné – opět nedoloženo.
Víme, že na palubě je nebezpečný člověk – zabiják. Zde máme vraha a smrt. Může být oboje ve spojení? Museli bychom však prokázat, že Linnet Doylová znala něco nebezpečného, co se týkalo tohoto muže.
Závěry: Osoby na lodi můžeme rozdělit do dvou skupin – na ty, kteří mají možný motiv nebo proti nimž je určité svědectví, a na ty, kteří, pokud je nám známo, jsou podezření zproštěni:
Skupina I:
Andrew Pennington
Fleetwood
Rozálie Otterbournová
slečna Van Schuylerová
Louisa Bourgetová (loupež?)
Ferguson (politika?)
Skupina II:
paní Allertonová
Tim Allerton
Kornélie Robsonová
slečna Bowersová
Dr. Bessner
signor Richetti
paní Otterbournová
James Fanthorp
Poirot papír odstrčil.
„Sepsal jste to velmi správně a přesně.“
„Souhlasíte s tím?“
„Ano.“
„A jaký je váš názor?“
Poirot se důležitě povytáhl.
„Já -já si kladu jednu otázku. Proč byla pistole hozena přes palubu?“
„A to je všechno?“
„Prozatím ano. Dokud nedojdu k uspokojivé odpovědi na tuto otázku, nic pro mne nemá smysl. To jest – tohle musí být výchozí bod. Jistě jste si vědom, příteli, že ve svém souhrnu našich současných poznatků jste se nepokusil na tento bod odpovědět.“
Race pokrčil rameny.
„Panika.“
Poirot zavrtěl v rozpacích hlavou. Vzal vodou prosáklý mokrý pomačkaný sametový přehoz a uhladil jej na stole. Jeho prsty sledovaly známky ožehnutí a propálené dírky.
„Povězte mi, příteli,“ oslovil náhle plukovníka. „Vy jste více obeznámen se střelnými zbraněmi než já. Mohla by taková věc, jako je tohle, obalená kolem pistole skutečně zdusit zvuk výstřelu?“
„Ne. Nemohla. Ne tak jako například tlumič.“
Poirot přikývl. „Muž, dozajista muž, který hodně zacházel se zbraněmi, by tohle věděl. Ale žena –“ pokračoval, „žena by to nevěděla.“
Race se na něho zvědavě zadíval: „Asi ne.“
„Ne. Ale četla třeba detektivky, které nejsou v podrobnostech vždycky přesné.“
Race postrčil prstem pistoli s perleťovou pažbou.
„Tahle drobnůstka by moc hluku nenadělala,“ řekl. „Jen slabou ranku, nic víc. Se všemi zvuky kolem – deset ku jedné, že byste si jí ani vy nepovšiml.“
„Ano, jsem si toho vědom.“
Poirot zdvihl kapesník a zkoumal jej. „Mužský kapesník – ale ne kapesník gentlemana. Řekl bych, že je od váženého pana Woolwortha – nanejvýš za tři pence.“
„Druh kapesníku, jaký by mohl mít takový Fleetwood.“
„Ano. Všiml jsem si, že Andrew Pennington používal velmi jemný hedvábný kapesník.“
„Co Ferguson?“ nadhodil Race.
„Nejspíš. Jako gesto. Ale pak by to měl být barevný kapesník.“
„Užil jej místo rukavice k uchopení pistole a k otření otisků prstů.“ Trochu žertovně Race dodal: „Svědectví červeného kapesníku.“
„Ach ano. Ale má spíš barvu, jakou volívají mladé dívky, že?“ Odložil jej a vrátil se znovu k přehozu, ještě jednou zkoumal stopy střelného prachu.
„Stejně je to divné,“ zahuhlal.
„Co je divné?“
„Cette pouvre madame,“ tiše odpověděl Poirot. „Leží tam tak pokojně s otvůrkem v hlavě. Vzpomínáte si, jak vypadala?“
„Víte – dochází mi, že se mi pokoušíte něco napovědět, – ale já nemám nejmenší tušení, co,“ pohlížel na něho zvědavě Race.
