Smrt na Nilu (Agatha Christie)

16. kapitola

Race se zamyšleně soustředil na plán promenádní paluby Karnaku.

„Fanthorp, mladý Allerton, paní Allertonová. Pak prázdná kajuta – Simona Doyla. Kdopak je na druhé straně paní Doylové? Ta stará Američanka. Kdyby někdo měl něco slyšet, pak je to ona. Jestli už vstala, měli bychom ji zavolat.“

Do místnosti vešla slečna Van Schuylerová. Vypadala toho rána ještě starší a žlutší než obvykle. Její tmavá očka dštila jedovatou nechuť.

Race vstal a uklonil se.

„Velice litujeme, že vás musíme obtěžovat, slečno Van Schuylerová. Jste velice laskavá. Posaďte se, prosím.“

„Vůbec se mi nelíbí, že mám být do toho zamíchaná,“ prohlásila ostře slečna van Schuylerová. „Je mi to velice proti mysli. Nepřeji si být jakýmkoliv způsobem spojována s touhle – ehm – velmi nepříjemnou záležitostí.“

„Ovšem, ovšem. Právě jsem povídal panu Poirotovi, že čím dříve získáme vaše svědectví, tím lépe, neboť potom už nemusíte mít další potíže.“

Slečna Van Schuylerová pohlédla na Poirota s výrazem, který se podobal téměř přízni.

„Jsem ráda, že si oba uvědomujete mé pocity. Nejsem zvyklá na nic podobného.

„Právě, slečno,“ řekl Poirot chlácholivě. „Proto si přejeme vysvobodit vás z těch nepříjemností co nejrychleji. Kdypak jste šla včera večer spát?“

„Obvykle chodívám spát v deset. Včera to bylo o dost později, protože mě Kornélie Robsonová nechala velice bezohledně čekat.“

„Velmi dobře, slečno. A copak jste slyšela, když jste se uložila k odpočinku?“

„Spím velice lehce,“ povzdechla slečna Van Schuylerová.

„Báječně! To je pro nás veliké štěstí!“

„Probudila mě ta dost povrchní mladá žena, komorná paní

Doylové, podle mého mínění zbytečně hlasitě na svou paní volala: ,Dobrou noc, madam!'„

„A potom?“

„Znovu jsem usnula a vzbudil mě pocit, že je někdo v mé kajutě. Ale byl to někdo v sousední kajutě.“

„V kajutě paní Doylové?“

„Ano. Pak jsem zaslechla někoho jít po palubě a něco žbluňklo.“

„Nemáte tušení, kolik bylo hodin?“

„Mohu vám to říct docela přesně. Bylo deset minut po jedné.“

„Jste si tím jista?“

„Ano. Podívala jsem se na hodinky, které stojí na mém nočním stolku.“

„Výstřel jste nezaslechla?“

„Ne, nic takového.“

„Ale ten výstřel vás mohl probudit?“

Slečna Van Schuylerová rozvažovala otázku, ošklivou ropuší hlavu nakloněnou k rameni.

„Mohl,“ připustila zdráhavě.

„A nemáte tušení, co způsobilo ono žbluňknutí, které jste zaslechla?“

„Ne že mám – přesně to vím.“

„Vy to víte?“ zavrtěl se plukovník Race na židli.

„Pravdaže. Nemám ráda pocit, že se někdo plíží okolo. Vstala jsem a šla ke dveřím kajuty. Přes zábradlí se nahýbala slečna Otterbournová. Zrovna cosi házela do vody.“

„Slečna Otterbournová?“ opáčil Race dočista překvapený.

„Ano.“

„Jste si docela jista, že to byla slečna Otterbournová?“

„Viděla jsem zřetelně její obličej.“

„Ona vás neviděla?“

„Myslím, že ne.“

Poirot se naklonil kupředu. „A jak vypadala její tvář, slečno?“

„Byla silně rozrušená.“

Race a Poirot bleskli po sobě pohledem.

„A potom?“ naléhal Race.

„Slečna Otterbournová zahnula kolem zádi lodi a já jsem se vrátila do postele.“

Na dveře někdo zaklepal, vstoupil správce. V ruce držel uzlík, z něhož krápala voda.

„Máme to, pane plukovníku.“

Race balíček převzal. Záhyb po záhybu rozbalil promáčený samet. Z něho vypadl hrubý kapesník se slabě růžovými skvrnami, omotaný kolem malé pistole s pažbou vykládanou perletí.

Race upřel na Poirota mírně zlomyslný pohled.

„Vidíte,“ triumfoval, „můj dohad byl správný. Byla hozena přes palubu.“

Podržel pistoli na dlani.

„Co říkáte, pane Poirote? Je tohle pistole, kterou jste oné noci viděl u hotelu Katarakt?“

Poirot ji pečlivě prozkoumal, pak tiše přisvědčil: „Ano, je to ona. Je ozdobně vykládaná – a jsou na ní iniciály J. B. Je to přepychová věcička, velmi ženská hračka, a přitom nicméně smrtící zbraň.“

„Dvacet dva,“ bručel Race. Vytáhl uzávěr: „Jsou vypáleny dvě kulky. Ano, zdá se, že není mnoho pochyb.“

Slečna Van Schuylerová významně zakašlala.

„A co můj přehoz?“ zeptala se.

„Váš přehoz, madam?“

„Ano, to, co zde máte, je můj sametový přehoz.“

Race nazdvihl vodou nasáklou tkaninu.

„Tohle je vaše, slečno Van Schuylerová?“

„Určitě je to moje!“ vyrazila stará dáma. „Postrádala jsem přehoz včera večer. Každého jsem se vyptávala, jestli ho neviděl.“

Poirot se pohledem zeptal plukovníka, ten mu lehkým pokynem hlavy přisvědčil.

„Kdy jste svůj přehoz viděla naposledy, slečno Van Schuylerová?“

„Včera večer jsem jej měla v salonu. Když jsem si chtěla jít lehnout, nemohla jsem jej nikde najít.“

„Uvědomujete si, k čemu byl použit?“ otázal se Race tiše. Rozložil přehoz a ukazoval prstem propáleninu a několik dírek. „Vrah jej omotal kolem pistole, aby ztlumil zvuk výstřelu.“

„Taková drzost!“ vyjela slečna Van Schuylerová. Její scvrklé tváře se zbarvily červení.

„Byl bych rád, slečno Van Schuylerová,“ vyzval ji Race, „kdybyste mi pověděla, jak moc a jak dlouho jste znala paní Doylovou.“

„Vůbec jsem ji dříve neznala.“

„Ale věděla jste o ní?“

„Ovšem, věděla jsem, kdo je.“

„Znaly se vaše rodiny?“

„Pane plukovníku, vždycky jsme se jako rodina pyšnili svou výlučností. Mou drahou matku by ani ve snu nenapadlo navštívit kohokoliv z Hartzovy rodiny, její členové byli až na to bohatství samé nuly.“

„A to je všechno, co nám povíte, slečno Van Schuylerová?“

„K tomu, co jsem vám řekla, nemám co dodat. Linnet Ridgewayová byla vychována v Anglii a nikdy jsem ji neviděla, dokud jsem nevstoupila na palubu téhle lodi!“

Vstala. Poirot jí otevřel dveře a ona vypochodovala.

Oči obou mužů se setkaly.

„Tak tohle je její výpověď,“ řekl Race, „a ona na ní bude trvat. Může být i pravdivá. Nevím. Ale Rozálie Otterbournová? To jsem věru neočekával.“

Poirot zmateně kroutil hlavou. Pak najednou udeřil pěstí do stolu.

„Ale to nedává smysl,“ zvolal. „Tisíc láteř hrom do toho! Nedává to smysl.“

Race na něho pohlédl.

„Co tím přesně míníte?“

„Míním, že až do určitého bodu je všechno zcela jasné. Někdo chtěl zabít Linnet Doylovou. Někdo vyslechl včera večer scénu v salonu. Někdo se tam vloudil a sebral pistoli – pamatujte, pistoli Jacqueliny de Bellefortové. Někdo tou pistolí zastřelil Linnet Doylovou a napsal na stěnu velké J... Všechno tak jasné, viďte? Všechno ukazuje na Jacquelinu de Bellefortovou jako na vražednici. A co udělá vrah potom? Zanechá pistoli – tu přitěžující zbraň – pistoli Jacqueliny de Bellefortové – tam, kde by ji kdekdo našel? Ne – on či ona hodí pistoli, ten usvědčující důkaz – přes palubu. Proč, příteli, proč?“

Race potřásl hlavou. „Je to divné.“

„Je to víc než divné -je to nemožné!“

„Ne nemožné – vždyť se to vskutku stalo!“

„Nemyslím tohle – mám na mysli sled událostí, ten je nemožný. Někde je chyba.“