KAPITOLA 18
Doug Selby zaklepal na pětsetpatnáctku, a aniž vyčkal odpovědi, rozrazil dveře. Shirley Ardenová mu vyšla vstříc. Byla v pokoji sama. Selby za sebou zavřel, zůstal stát a upřeně se na ni zahleděl. „Tak co?“ zeptal se.
„Omlouvám se vám.“
„Taky máte proč.“
„Já vím. Neměla jsem Benovi věřit. Ben je nedůvěřivý a kvůli všemu se hned rozčílí. Umíte si ale představit, jak se mu to jevilo.“
„Poslouchám,“ řekl Selby
Přistoupila až k němu, položila mu ruce na ramena. Oči, které okouzlily miliony filmových fanoušků, hleděly do jeho s podmanivou naléhavostí. „Odpustíte mi?“ zeptala se.
„To záleží na okolnostech.“
„Na jakých okolnostech?“
„Na tom, co mi řeknete, a jak to řeknete.“
„Co ode mě chcete slyšet?“ zeptala se. „Prosím, prosím! Nedivím se, že se na mě zlobíte, ale byl to pro mě takový šok a Benovo vysvětlení znělo dost logicky.“
„Že jsem to přepadení zinscenoval, aby se o mně psalo?“
„Ano. A abyste mě do toho zatáhl. Tvrdil, že jste to těm novinám přihrál vy Varoval mě, že na mě budete dotírat, abyste mě do té záležitosti namočil, čímž vzbudíte zájem velkých tiskových agentur, strhnete na sebe pozornost a budete z toho těžit politicky.“
„Jistě,“ poznamenal kousavě, „sama se můžete přesvědčit, co jsem z toho vytěžil. Snažil jsem se s vámi hrát poctivě a výsledek byl, že jsem se v očích všech pěkně znemožnil.“
Přikývla zkroušeně. „Uvědomila jsem si to, když jsem se dozvěděla o Blade. Přijela jsem, protože jsem vás v tom nemohla nechat. Jednal jste se mnou na rovinu, jste velkorysý, slušný, a co řeknete, to platí.“
„Předpokládám, že vás za mnou poslal Ben Trask a nacvičil s vámi, co máte říkat.“
„Ben Trask si myslí, že touhle dobou sedím v letadle a směřuji do Mexico City na zotavenou.“
„Byl Trask zde v Madisonu, když se stala ta vražda?“ zeptal se. Přisvědčila.
„A den předtím?“ Znovu přisvědčila.
„Předpokládáte, že se celý případ snaží ututlat z nějakého osobního důvodu?“ Zavrtěla hlavou.
„Čím je vám zavázán George Cushing?“ zeptal se.
Odvětila prostě: „Je to můj otec.“
Na Selbym byIo znát, že něco takového nečekal. „Cože?“
„Je to můj otec. V jedenácti mě vyhnal z domova. Když jsem se později proslavila a zbohatla, znovu mě vyhledal.“
„A co ten farář?“ zeptal se.
Gestem ho vyzvala, aby se posadil. „Povím vám po pravdě, jak to je. Nedbám, co o tom soudí Ben Trask nebo táta…“
„Prosím mluvte,“ vyzval ji.
„O mé minulosti nikdo nic přesného neví,“ začala. „Ve filmových časopisech se občas objeví článek, jak jsem vyrůstala v klášteře, ale není to pravda. Vyrůstala jsem na ulici.“
Nespouštěl z její tváře zkoumavý pohled.
„V sedmnácti mě odsoudili do polepšovny pro mladistvé provinilce. Kdybych tam zůstala zavřená, vyšla bych odtamtud jako dospělý provinilec. Ale jeden člověk mi věřil, jeden člověk chápal, proč tak vyvádím.“
„Tím myslíte Larrabieho?“ zeptal se Selby.
„Ano. Jako farář se zaníceně věnoval charitativní činnosti. Intervenoval u soudce a podařilo se mu vymoci, že jsem dostala roční podmínku. Domlouval mi, že bych přece měla mít osobní ctižádost, že bych se měla snažit něco pro sebe udělat. Tenkrát jsem hodně z toho, co mi říkal, pouštěla jedním uchem tam a druhým ven, ale nějaký dojem to na mě přece jen udělalo a vážila jsem si ho natolik, že jsem se snažila sekat dobrotu. Po čtyřech letech jsem to dotáhla v Hollywoodu do komparsu. Ty čtyři roky, to byl tvrdý boj. Sotva bych v něm byla obstála, kdyby mi byl stále nepsal, kdyby ve mě tak vytrvale nevěřil, kdyby to nebyl člověk tak ryzího charakteru, tak nekonečné dobroty.“
„A dál?“
„Dál už to víte. Rok jsem vystupovala v komparsu. Pak jsem dostala menší úložku. Jeden režisér usoudil, že ve mně něco je, a postaral se, aby mě obsadili do hlavní role.“ Selby přikývl. „Minulý týden mi Larrabie zatelefonoval. Řekl, že se mnou naléhavě potřebuje mluvit, ale že nemůže přijet do Hollywoodu, protože musí cosi důležitého vyřídit tady v Madisonu. Sdělil mi, že potřebuje pět tisíc dolarů – tohle mi řekl do telefonu. Zašla jsem do banky a vy…
