KAPITOLA TŘETÍ
Asi tak před patnácti lety byl za nejlepšího a nejcharakternějšího poldu na celém zdejším břehu moře pokládán Petr Lewinski, známý jako Pete. Patroloval tady už od svých zelenáčských dní a dokonce i kšeftaři s drogami, pašeráci a mladí dezertéři uznávali, že Pete vždycky jedná slušně a poctivě.
Potom jednoho dne koupil Pete své ženě Carrii myčku nádobí. Kdekdo tady u moře věděl, že Pete svou ženu zbožňuje.
Byla to obtloustlá veselá Švédka, která si ráda lokla likéru a pro kterou Pete znamenal všechno na světě. A tak když měla dvaačtyřicáté narozeniny, koupil jí Pete tu myčku nádobí. Carrie byla výborná kuchařka, ale umývání nádobí ji deprimovalo. Ta myčka, jak říkala každému, byl ten nejbáječnější dárek, jaký kdy dostala, a rybáři, jejich ženy, místní lumpové, prodavači ovoce a krabů a dokonce i kšeftaři s drogami jí ten dárek přáli.
Nikdy se pořádně nezjistilo, co se to stalo, ale tři roky potom, co ta myčka byla instalována, našel Pete, vracející se z šichty, Carrii vedle toho přístroje mrtvou. Lidé měli za to, že se něco té mašině porouchalo a že Carrie, trochu zpanákovaná, se v ní šťourala a byla zabita elektrickým proudem.
Od toho strašlivého okamžiku, kdy vstoupil do kuchyňky a našel Carrii na podlaze mrtvou jako na břeh vyvrženou velrybu, začalo to jít s Petem z kopce. Mnozí jeho přátelé, znepokojení jeho zmámeným výrazem, trvali na tom, že si musí dát silného panáka, aby se postavil na nohy. Petr pil vždycky velice střídmě a nikdy se nenapil, když byl ve službě. Ale když zjistil, že skotská obrušuje ostré hrany jeho žalu, začal těžce nasávat. Policejní šéf Terrell, který bezmezně miloval svou ženu, to všechno chápal. Domlouval Petrovi, ale bylo to, jako by hrách na zeď házel.
Dva divocí kloučci se pokusili o loupežný přepad jednoho z mnoha barů na nábřeží. Na scéně se objevil zkárovaný Petr a oba kluky zastřelil. Když vystřízlivěl natolik, aby si uvědomil, co udělal, rozplakal se. Policejní šéf Terrell neměl jinou možnost, než ho poslat do výslužby. Funkcionář městské správy odmítl vyměřit Petrovi penzi. Takže když utratil své nepatrné úspory, skončil Petr jako další člen chátry, která se zdržuje na nábřežích, tu a tam si opatřil nějakou práci a všelijak se protloukal.
Díky Alu Barneymu, s kterým se Pete kamarádil, jsem se s tím vyřazeným hromotlukem se zarudlýma očima a krátce ostříhanými bílými vlasy seznámil, a kdykoli jsem ho potkal, strčil jsem mu balíček cigaret, protože jsem si uvědomoval, že nebýt té myčky nádobí, pořád by tady u moře hájil zákon a udržoval pořádek.
Asi v devět hodin dopoledne po té noci, kdy jsem sledoval Joshe Jonese a jeho dva společníky až k Jonesovu bytu, vyšel jsem po Petrovi pátrat.
Slunce už začínalo předvádět svou moc a já se cítil utahaný, protože jsem měl za sebou jen pár hodin spánku. Kráčel jsem po nábřeží. Al Barney se ještě neukázal, na toho bylo moc brzo. Ten se vždycky vyhrabal ze svého kumbálu, teprve když se objevili výletníci. Našel jsem ale Petra, který seděl na převrácené bedně a spravoval síť nějakého rybáře.
“Ahoj, Pete,” pozdravil jsem ho.
Zvedl oči a usmál se na mě. Jeho zarudlý obličej byl silné opálený a modré oči mu slzely.
“Ahoj, Barte,” řekl. “Jste tu nějak časně.”
“Jsem v práci. Můžete odejít od té sítě a dát si kávu?”
Pozorně síť složil a vstal.
“Jistě. To nespěchá. Kávu? Jo, káva by mi bodla.”
Šli jsme k baru Neptun. Všiml jsem si, že se Pete sotva vleče. Šel pomalu jako nemocný slon.
Sam se rozzářil, když jsme se Petr a já usadili u jednoho stolu.
“Dobrýtro, pane Andersene,” uklonil se, přišel k nám a leštil stůl špinavým hadrem. “Co to bude?”
“Dvě kávy, láhev skotské, jedna sklenička a voda,” řekl jsem a na Petra jsem se nepodíval.
“Hned, pane Andersene.” A Sam odspěchal za barový pult.
“Petře, mám pro vás práci,” řekl jsem ztišeným hlasem. “Bude za ni dvacet lupenů.”
Petr na mě zíral a oči mu lezly z důlků.
“To přeci nemyslíte … ” Zmlkl, když Sam stavěl na stůl džbánek kávy, láhev skotské, šálky a sklenici. A kdy…
