KAPITOLA PÁTÁ
Fanny Battleyová, která měla noční službu v archivu Paradise City Heraldu, v archivu s nekrology připravenými pro dosud žijící celebrity, zvedla oči, když jsem vstoupil do velké místnosti, lemované šanony se starými výtisky novin a kovovými policemi, obsahujícími kompletní záznamy o všech fotografiích, jež vyšly v novinách ode dne jejich založení.
Parnellovi detektivové často využívali vybavení tohoto archivu a Fanny, temperamentní černoška, výborná pracovnice a ochotná pomocnice, nás všechny znala.
“Ahoj, Barte! Neříkejte mi, že jste ještě v práci,” vítala mě s širokým úsměvem.
“Ahoj, Fan!” Zastavil jsem se u jejího stolu. “Od zítřka mám dovolenou. Ale ještě si musím vyjasnit jeden úkol.”
“Šťastný člověče! Kam jedete?”
“Kdo by odtud někam odjížděl? Hele, zlatíčko, potřebuju, abyste mi trošku pomohla. Musím vědět, s kým a kde se podruhé ženil spisovatel Russ Hamel.”
“Žádný problém. Posaďte se.” Pokynula mi k jednomu stolku. “Přinesu vám všechno, co máme.”
Tohle bylo na Fanny to nejúžasnější: nikdy se na nic neptala.
Posadil jsem se, zapálil si cigaretu a čekal. Fanny hbitě probrala velikou kartotéku lístků, pak přešla k jedné skříni s šanony, jeden pořadač vytáhla a hodila ho na můj stůl.
“Máte nějaké fotky šťastného páru?” zeptal jsem se.
Z jedné z kovových polic vylovila velkou obálku a položila ji přede mě.
“To je všechno, co máme, Barte.”
“Prima, Fanny, a díky.”
Vrátila se k svému stolu a dál rovnala kartotéku.
Podíval jsem se na fotografie. Ukázalo se, že Russ Hamel je pohledný statný muž s hranatým obličejem, že má prošedivělé vlasy a takový ten arogantní výraz bohatého člověka, který si je jist svými úspěchy. Soustředil jsem se na fotografie Nancy. Na všech měla na očích tmavé, velikánské brýle proti slunci, které jí vydatně zakrývaly tvář. Kdokoli ji viděl na ulici, nemohl ji podle těchto fotografií poznat.
Pročetl jsem si referáty o svatbě. V interview řekl Hamel, že se s Nancy seznámil v Říme. Námluvy proběhly jako smršť a vzali se dva měsíce potom, co se prvně setkali. Hamel prohlásil, že Nancy je příliš plachá, aby se k tomu vyjádřila, a on si nepřeje, aby ji obtěžovali.
Zkontroloval jsem data a zjistil jsem, že se s ní Hamel seznámil před osmi měsíci. Vzpomněl jsem si, že Coldwell mi řekl, že kriminální činnost s Pofferim zahájila před osmnácti měsíci. Uvědomil jsem si, a byl to pro mě šok, že už byla provdána za Pofferiho, když si brala Hamela. Vzala si Hamela jen proto, aby se po svém zatčení a po vražedném útěku z vězení dostala z Itálie? To se mi zdálo pravděpodobné: kdo by podezříval ženu Russe Hamela, že je to hledaná teroristka?
Ubezpečil jsem se, že v těch článcích už není žádná jiná informace, která by pro mě měla cenu, a odnesl jsem fascikl do příslušné police.
“Díky, Fan.” Vrátil jsem jí obálku s fotografiemi. “Splnil jsem svůj úkol. Na viděnou.” Poslal jsem jí vzdušný polibek a odešel jsem.
Usadil jsem se v maseratim a uvažoval jsem, kam teď. Nazítří v poledne jsem se měl v klubu setkat s Nancy. Byl jsem takový optimista, že jsem si říkal, že pořád existuje slabá naděje, že přinese peníze; a když je nepřinese, byl jsem teď na tom tak dobře, že jsem na ni mohl vyvíjet nátlak. Když ji upozorním, že mohu dokázat, že je Lucie Pofferiová, určitě to vynese prachy.
Toto nové zjištění vyžadovalo klidnou a pozornou úvahu. Rozhodl jsem se, že se vrátím domů, dám si nohy na stůl a procvičím si mozek. Nastartoval jsem motor a cestou jsem se zastavil v bistru a koupil jsem si balíček sendvičů.
Když jsem zahýbal do ulice vedoucí k mému věžáku, vyskočila ze stínů malá postavička a zuřivě mávala rukama.
Dupl jsem na brzdu a maserati se s vřískotem zárazů.
U mého okénka se objevil Joey.
“Nechoďte domů, pane Andersene,” řekl naléhavě. “Čekají tam na vás.”
Za mnou zahoukalo nějaké auto. Joey oběhl můj vůz, otevřel dveře na druhé straně a vlezl na sedadlo, vedle mě. Zajel jsem k obrubě chodníku.
“To’s usnul, pitomče, nebo co?” zarval na mě řidič vozu, co za mnou zabrzdil, a…
