KAPITOLA 10
Sobotní noc jsem strávil v banningském motelu. Nikdo nevěděl, kde jsem.
Horský vzduch byl chladný, suchý a průzračný. Nedaleko motelu byla dálnice, takže ke mně odtud při usínání doléhal tlumený hluk dopravního provozu smíšený z hlubokého burácení velkých náklaďáků řítících se z Imperial Valley vzhůru průsmykem a z pronikavého svištění rychlých osobních automobilů. Probudil jsem se do svěžího, jasného nedělního jitra, oblékl a oholil se, zašel do restaurace a dal si ke snídani jantarově zbarvenou kávu se smetanou, slušný řez šunky a dvě vejce a navrch jsem si objednal topinky a další šálek kávy. Potom jsem nasedl do našeho agenturního auta, sjel po dálnici k odbočce na Twentynine Palms a brzy jsem vyjížděl stoupající serpentinou až na plošinu nad průsmykem, porostlou fantastickými Jozuovými stromy, které velkými klikatými kmeny a groteskně zkroucenými větvemi trčely do hlubokého modrého nebe.
Tu noc předtím jsem si dělal starosti a byl jsem nervózní. Teď jsem pociťoval příjemné uvolnění a jistotu, že všechno dobře dopadne. Vděčil jsem za to horskému vzduchu.
Zastavil jsem se v Yucce na další šálek kávy, vyndal mapu a položil číšníkovi několik otázek. Celá oblast byla kvůli uranu vzhůru nohama. Pořád tam přicházeli noví a noví lidé vybavení vším možným: stany, svinutými přikrývkami, nepromokavými plachtami, lopatami, mapami, kompasy – veškerou prospektorskou výzbrojí.
Vydávat se za hledače uranu byl nejlepší způsob, jak se vyhnout přílišné pozornosti.
Našel jsem zařízení, kde se půjčovaly Geigerovy počítače a scintilační detektory, prodávaly brožury s radami, jak hledat uranovou rudu, jak vymezovat kutací nárok a podobně.
Celé jsem to prošel a koupil si brožury, vypůjčil si Geigerův počítač, položil mnoho hloupých otázek a dokázal se náležitě zorientovat, takže to ve mně vyvolalo pocit, že bych mohl najít kus půdy, který by se mi zamlouval.
Zpočátku jsem měl dojem, že mě určitě nikdo nepovažuje za detektiva. Byl jsem prostě další víkendový hledač uranu.
Uran!
Náhle se mi rozbřesklo v hlavě. Jak jsem přišel na to, že má Corning zájem o ropu? Říkal jsem přece Bertě, že zde v horách ropa není, a když člověk kutá, že narazí na žulu a pod ní na další žulu. Nebyl to ropný, nýbrž uranový kraj. Bylo tam už několik nalezišť a lidé pročesávali hory a většinou se vyhýbali místům, která nesla nějaká známky soukromého majetku.
Nenápadným vyzvídáním jsem zjistil, že svého času žil ve staré chatrči na nedalekém pozemku nějaký člověk, který se marně pokoušel vyhloubit studnu a dostal se při tom na mizinu. Byl to horník ze staré školy, který si lacino opatřil hromadu železničních pražců na výdřevu a začal kvůli vodě kopat. Když byla jáma čím dál hlubší a voda pořád nikde, přestal s tím, zrušil pronájem a odešel.
Opatrně jsem prošel sítí blátivých cest na zvlněné plošině. Ačkoli jsem dával pozor, dvakrát jsem si zašel, ale pokaždé jsem našel cestu zpátky, až jsem nakonec přišel na místo, které jsem hledal.
Cesta vedla podél hranice takzvaného územního úseku, takže jsem snadno našel jeho roh. Šel jsem po cestě i k druhému rohu, ověřil si s pomocí kompasu polohu a měl jsem představu, kde pozemek je.
Stará zchátralá chatrč byla slepena z nejrůznějších dosažitelných materiálů a vyspravena kdejakým starým krámem, který byl po ruce, jako odřezky prken, úlomky zrezavělého železa nebo rozřezanými a naplocho vyklepanými kanystry.
V nedovírajících se dveřích byla díra ucpaná plachtovinou. Dveře visely v polovyvrácených závěsech nakřivo. Uvnitř to bylo cítit potkany a zatuchlostí příznačnou pro neobývané místnosti.
V koutě byl stoh starých časopisů, jejichž ohlodané okraje ukazovaly, kam si chodily myši pro materiál na vystýlání svých hnízd. Palanda u severovýchodní zdi byla dosud postlána zbytky seschlých borových větví, které ztratily pružnost a lámaly se. Kamínka s jednou původní nohou byla podložena cihlami a stála jakžtakž rovně. V příborníku dokonce ještě zůstalo nějaké kameninové nádobí. Na zemi se válely papíry, …
