DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
Dneska jsem přivedl nedávno získanou dovednost ve sbírání maličkých předmětů k daleko vyšší dokonalosti. Odpoledne jsem byl u Ní nahoře v pokoji, protože se musela jít převlíct po obzvlášť upatlaném obědě. Vtom někdo zazvonil.
Vystřelila dolů po schodech, protože je rozbitá pračka a Ona si myslela, že by to mohl být opravář.
(Od mého příchodu nabývá každá porucha pračky rozměrů celonárodní katastrofy Rychlost, s jakou špiním vlastní šatstvo i oděvy každého, kdo se mi octne na dostřel - mimo jiné proto, že jsem ještě stále virtuózní projektilový zvraceč - zajišťuje minimálně čtyři pračkové náklady denně. A když pračka nefunguje, stačí několik hodin a Ona je po krk ve špinavém prádle.)
No, opravář to tedy byl, takže ho hned vedla do koupelny, aby zjistil, co milé pračce je, a mě ponechala napospas mým vlastním nápadům. V tomto konkrétním případě spočívaly mé nápady v tom, že jsem se hýžďově přesunul k Její toaletce. Stála na ní otevřená skříňka se šperky.
Stoupl jsem si nebo spíš jsem se vysoukal o stoličku, na kterou si sedá, když se chce nalíčit (tedy pokud jí někdy - velice zřídka - poskytnu čas, aby se nalíčila). Na skříňku se šperky jsem bohužel nedosáhl, ale aspoň se mi podařilo popadnout šňůrku malých kulatých skleněných korálků.
Sevřel jsem ručku, takže jsem je držel hezky pevně, ale jako by byly něčím ukotvené k toaletnímu stolku. Rval jsem za šňůrku, ale nebylo to nic platné.
A vtom jsem ztratil rovnováhu. S tím stáním se poslední dobou ohromně vylepšuju, jen s rovnováhou je to ještě pořád slabší, zvlášť když se opírám jen jednou rukou. Tak jsem se tak jako šroubovitě obtočil kolem té ruky, co se držela toaletního stolku, a elegantně jsem se sesul a přistál jsem na zadku.
A ta nádhera spočívala v tom, že jsem druhou rukou ještě pořád svíral ty korálky. Šňůrka nevydržela nápor mé váhy, rupla a maličké skleněné korálky se rozsypaly po koberci.
Tak jsem začal šmejdit po podlaze, bral jsem je mezi palec a ukazováček a přemítal jsem, co bych si s nimi mohl tak asi počít. Zkusil jsem házet jimi o zeď. Docela pěkně to cinkalo. Dobrá hra.
Hrál jsem ji asi tak pět minut, když vešla Ona. Roztomiloučce jsem se na ni podíval, pravou ruku narvanou hluboko do pusy.
Zaječela: “Ježiš ne! To ne! Viď, že sis je nestrkal do pusinky, že ne?”
Nadále jsem se tvářil roztomiloučce. Vytrhla mi ruku z pusy a zjistila, že v ní nic nedržím. Zařval jsem, jednak se mi nezamlouvalo, že mě trhá za ruku, jednak jsem chtěl poněkud vystupňovat dramatickou atmosféru. Pro divadelní efekty mám odjakživa vysoce vyvinutý smysl.
“Panebože!” padla na kolena a začala horečně lovit korálky. “Strkal sis je do pusinky?”
Aby se to nepletlo, tak jsem se rozeřval ještě hlasitěji, když už byla tak vyplašená.
Celá bez sebe lovila korálky. “Kolik jich bylo? Kolik jich bylo?” úpěla.
Zkontrolovala si korálky s délkou šňůrky a dospěla k závěru, který ji zřejmě vyděsil ještě víc.
Zvedla mě a začala mě bušit do zad. Zdvojnásobil jsem intenzitu řevu, a to takovým tím speciál způsobem, abych pěkně vydatně zrudnul.
Tiskla mě k sobě a letěla dolů po schodech zavolat doktora a v několika minutkách - aspoň mně to tak připadalo - přisvištěla sanitka.
V sanitce jsem najednou přestal řvát a naprosto jsem ztichl. Takového vzrušení, byl jsem z toho najednou celý ospalý. To je zřejmě vyplašilo ještě víc.
No, co vám mám povídat, víte, jak to vypadá ve špitálech. Nejdřív jsme pořád někde čekali, pak kdekdo zmateně pobíhal a nakonec mě tedy zrentgenovali. Trávil jsem čas tím, že jsem chvílemi řval pěkně doruda a chvílemi mlčel a klidně ležel. To podle všeho udržovalo rovinu úzkosti v mém okolí na uspokojivé výši.
Rentgenové snímky nevyjevily nic, ale lékařstvo rozhodlo, že si mě tam nechají přes noc na pozorování.