Prevítem snadno a rychle (Simon Brett)

DEN PATNÁCTÝ

Dnes krajně uspokojivý střet s kočkou.

Vlezla ke mně do pokojíku někdy odpoledne, já měl tou dobou podle Nich spát. Ne že bych začal okamžitě řvát. Kdepak, nechal jsem to ubohé stvoření, aby si předem jako obvykle chvíli hnětlo přehoz a pak se uvelebilo na divanu. Dokonce jsem jí dovolil, aby začala příst.

A pak jsem si vyzkoušel nový kousek, už nějakou chvíli jsem to trénoval. Spočívá v divokém máchání rukama, hlava nehlava. Prsty, nehty, všecko víří vzduchem a skoro pokaždé to zaručeně skončí pořádným škrábancem na tváři.

Jakmile se mi podařilo pěkně se rycnout, spustil jsem strašlivý řev. Do pokoje okamžitě vtrhne Ona. Jediný pohled na mou tvářinku, a už rázným myšlenkovým skokem dospěla přesně k tomu závěru, jaký jsem zamýšlel.

Kočku popadla a nemilosrdně jí naplácala.

Sotva ji pustila, kočka vystřelila dolů a šup ven dírou. Od té doby se tu neukázala.