7. KAPITOLA
Ráno bylo zataženo a skoro žádný vítr. Široká zátoka byla sklovitě klidná a všechno ostatní na pevnině vypadalo vzdáleněji, než bylo ve skutečnosti.
Před domkem v 28 Mangrove Lane, kde bydlela svého času Carrie Milliganová, byla úzká, odrbaná pláž plná škeblí, s úzkým dřevěným kotvištěm, které bylo prodlouženo o dvaadvacet stop do zátoky. Pořád ještě drželo pohromadě, jenom se už trochu naklánělo. Hádal bych, že na pár dalších let to bude ještě docela dobré. Na pláži ležely dva staré, převrácené čluny, příděmi směřovaly k vodě.
Jason seděl na konci jednoho člunu. Měl na sobě bílou košili, bílé pláťáky a velký plantážnický klobouk, který mu stínil obličej.
Potichu pobrnkával na veliké kytaře s vyřezávanými ornamenty, které se vyjímaly proti tmavému dřevu kytary. Hrál potichu akordy. Střídaly se jednou v dur, podruhé v moll.
Přidali jsme se s Meyerem ke skupině. Stáli jsme trochu víc na sever než většina ostatních, ve stínu sukovitého mokřinového dubu. Uviděl jsem tam Harryho Hascomba a toho mladého muže, co počítal zásoby ve skladě. Viděl jsem Jacka Omahu, Gila z Gil s Kitchen, byla tam Susan Dobrovský, pak Frederick van Harn, Oliver z přístavu, Joanna od Superior Building Supplies a jeden chlap, kterého jsem si chvilku nemohl zařadit. Byl to Arthur. Ten mladší polda z těch dvou, co sbalili Cala Birdsonga.
Bylo tam sedm mladých žen v dlouhých pastelových šatech. Ty šaty se k sobě nijak nehodily, že by byly nějak jednotné. Každé jiného střihu a stylu, ale všechny dlouhé a pastelové. Susan měla na sobě dlouhé bílé šaty, které nepůsobily, že by jí byly zrovna malé, takže jsem došel k názoru, že je má vypůjčené. Susan a ostatní děvčata měla plné náruče čerstvých květin, které byly k máni v tom pozdním floridském jaru.
Od skupinky se odpojil mladý muž, otočil se a díval se na nás. Rudé vlasy mu sahaly až po ramena a měl kudrnaté rezavé vousy. Na sobě měl sportovní sáčko a kostkované kalhoty.
Pronikavým, rezonujícím hlasem řekl: „Sešli jsme se tady, abychom se rozloučili s naší sestrou, s Carrii.“ Hra na kytaru zeslábla, ale nepřestala. „Žila tu nějaký čas mezi námi. Ovlivnila naše životy. Byla otevřeným člověkem. Nebála se života nebo sama o sebe. Pro nás z domu to byla Carrie, naše sestra. A my jsme s ní v tom domě bydleli, s láskou, důvěrou a porozuměním. Při vzpomínce na ni si každý z nás co nejposvátněji klademe na srdce, abychom byli více všímaví, měli větší pochopení, abychom měli porozumění vůči vlastním chybám, vině a odplatě. Ve smyslu takového závazku a jako symbol této ztráty odevzdáváme tyto květiny moři.“
Popošel jsem k břehu. Kytara hrála hlasitěji. Pastelové dívky šly jedna po druhé ke konci kotviště a házely náruče květin do šedivého a sklovitě klidného zálivu. Na tvářích jim bylo vidět slzy. Květiny se rozprostřely a začaly velmi pomalu vyplouvat s proudem ven směrem na jih. Bylo to velmi prosté a bralo to u srdce. Měl jsem pocit větší ztráty, než bych si pomyslel. Podcenil jsem tu Carrii. Omlouval jsem se sám sobě a řekl jsem si, že jsem ji dobře neznal. Ale byl to ten červený vousáč, který řekl, že bychom měli mít větší cit pro potřeby jiných;, a já si přidal, že také pro jejich osobnosti. Pokud pro ty lidi tolik znamenala, tak jsem ji jako člověka podcenil.
Hudba se vzdalovala a zmlkla. Jason vstal a pokynul hlavou, že to bylo všechno. Začali tlumeně hovořit. Susan šla dolů blíž k pláži a pozorovala vznášející se květiny.
Díval jsem se na ty lidi. Bylo jich tak dvacet, neznal jsem je a znovu jsem si uvědomil, že toto je nová subkultura světa. Byli to většinou mladí lidé, kteří mají zaměstnání. Práci, kterou uznali jako potřebnou. Jejich totožnost mimo práci byla namířená proti společenským konvencím. Možná, že to byla jediná účinná odpověď na churavý, neklidný a iluzí zbavený život. Vyhovění potřebě vydělávat si na chleba a pak po práci přestoupit do co možná největší osobní svobody jako člověk v komuně.
Všiml jsem si, že se Meyer vzdálil. Díval jsem se kolem, ale neviděl jsem ho. …
