2. KAPITOLA
Náš další rozhovor o penězích a termínech se odehrál v mém starém modrém rozvážkovém rollsu. Jednoho příjemného dubnového rána – bylo to v sobotu – jsme vyrazili po Alliga-tor Alley a teď jsme si to uháněli na západ podél mokřin, keřovi-tých palem a zakrslých cypřišů. Provoz byl hodně rušný. Každým rokem gringové ze Severu sjíždějí sem dolů, aby se tu zdržovali stále delší dobu. Zatím přijíždí každým rokem až příliš mnoho těch, kteří tady zamýšlejí zůstat nastálo. Až bude jednou tenhle stát samý asfalt, výškové budovy, nákupní střediska, dálnice s mimoúrovňovým křížením, restauranty s rychlým občerstvením a zaneřáděné pláže na mořském pobřeží, i potom budou pravděpodobně přijíždět pořád dál.
Počítač v jednom ze suterénů v Meyerově hlavě předpovídá konečnou cifru nárůstu populace na Floridě na třicet dva milionů lidí. Pak se to podle něho ustálí, neboť prý život na Floridě už nebude v té době o nic víc v módě než na Rhode Islandu nebo třeba v Západní Virginii.
„Co si ještě dokážeš vybavit v souvislosti s vraždou Ellise Esterlanda?“ zeptal jsem se Meyera. Otevřel opět svou pomyslnou místnost s počítači, projel patřičný floppy disk a nabídl mi přehrávku.
„Je horký červencový den.
Ellis Esterland odjíždí do Citrus City, diskrikt River County, asi dvacet mil od Fort Lauderdale. Slečna Renzettiová se nabízí, že ho odveze, ale on trvá na tom, že pojede sám. Později řekla, že se ten měsíc údajně cítil mnohem líp, přestože ho skličoval stav jeho dcery. Proč jel do Citrus City, slečně Renzettiové neřekl. A nikdo to už nedokázal zjistit…
Jezdíval tmavošedým vozem značky Lincoln Continental. Sám poobědval ve středu města v hotelu Palmer, nějakou dobu seděl v hotelové hale a pročítal si Wall Street Journal. Jeho odjezd neregistroval nikdo. Podle všeho se vracel po floridské poplatkové dálnici. Zastavil na odpočívadle asi šest mil jižně od mimoúrovňového křížení směrem od Citrus City. Tam totiž našel jeho tělo řidič náklaďáku, který to ohlásil do Radia CB. Esterland ležel obličejem dolů na podlaze před zadním sedadlem a nohy měl složeny pod sebou.
Jeho peněženka ležela pohozená na předním sedadle, peníze byly pryč. Slečna Renzettiová upřesnila, že měl s sebou kolem dvou set dolarů.
Zbili ho strašně. Krev zůstala nejenom na zemi vedle vozu, ale byla v cákancích i na kapotě a ukazovala na to, že zřejmě poté, co ho tak zřídili, ho vhodili dozadu do vozu. Četné fraktury lebky, zlomená čelist, dolámané obličejové kosti, polámaná žebra.
Samozřejmě nikdo nic neviděl. Nenašli se žádní svědci. Stopy žádné…“
„Mám dojem, že v tu dobu jsem byl mimo.“
„Byls. Byla to momentální senzace:
– Umírající milionář zabit –
– Zavražděn při útoku na dálnici –
Jenže celkem brzy to zvadlo. Oh, počkej: vzpomínám si, že se kolem toho znovu rozvířila malá senzace, když vešly ve známost nám známé okolnosti. Objevily se nové titulky:
– Dívka v komatu dědí bohatství –
Nebo tak nějak to bylo. Myslím, že titulky o něm mluvily jako o plastikovém králi.“
„A pokud bys musel hádat?“
„Ellis Esterland byl velice drsný člověk. Řada lidí ho neměla ráda. Řekl bych, že kdyby se necítil dobře, mohl by zastavit tam, kde ho našli. A že pokud by se někdo snažil s ním mluvit, odpověděl by mu pravděpodobně něco hodně nepříjemného.“
„Já si myslím, že v tom jede jenom jeden člověk.“
„Proč?“
„Peníze někdo sebral, ale to jeho drahé auto ne. Bylo zánovní. Kdyby tam vrazi přijeli v jednom voze dva, mohl jeden z nich odjet Esterlandovým autem. Kdyby se tak stalo, daly by se nějaké stopy zjistit přes to auto.“
„Mohlo se to tak stát, ale nemuselo.“
„Meyere, tady je rozpor mezi tím, co je logické, a tím, co už je nepravděpodobné.“
„Nikdy jsem si nevšiml, že by logika musela být pravděpodobná,“ řekl Meyer a zmlkl. Věděl jsem, že v té chvíli je zase v jedné ze svých komor určených k přemýšlení a kombinování, že to musí zpracovat a analyzovat. Pohled měl upřený do pevného neexistujícího bodu, dlaní lehce poklepával na koleno.
Postřehl jsem na suché větvi jes…
