KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
Perry Mason a Della Streetová povečeřeli ve své oblíbené restauraci. Právě se vraceli do kanceláře, aby ještě několik hodin pracovali, když uviděli Elsu Griffinovou ve vestibulu budovy.
„Dobrý večer,“ pozdravil Mason. „Přišla jste za mnou?“
Žena přikývla.
„Čekáte dlouho?“
„Asi dvacet minut. Dověděla jsem se, že jste odešel na večeři, ale že se ještě vrátíte.“
Mason vrhl krátký pohled na Dellu Streetovou. „Jde o něco důležitého?“
„Myslím, že ano.“
„Pojďte s námi,“ vyzval ji Mason.
Všichni tři vyjeli zdviží a pak kráčeli po chodbě ke dveřím Masonovy soukromé kanceláře. Advokát odemkl a rozsvítil.
„Odložte si plášť a klobouk a posaďte se do křesla,“ pravila Della Streetová.
Elsa Griffinová se usadila a řekla: „Měla jsem možnost pár minut hovořit s panem Bedfordem.“
Mason kývl.
„Naprosto soukromě.“
„Pokračujte,“ pobídl ji Mason.
„Pan Bedford má pocit, že vám dal k dispozici dostatečné prostředky, abyste mohl najít ženu, která navštívila v motelu můj bungalov. Když se nad tím zamyslíte, tak vás možná napadne, že ta žena z mého bungalovu pozorovala patnáctku a šestnáctku, potom tam šla a… ve vhodné chvíli prostě otevřela dveře bungalovu šestnáct, vystřelila a utekla.“
„Ano,“ řekl Mason suše, „vystřelila jednu ránu z Bedfordova revolveru.“
„Ano,“ pronesla Elsa Griffinová zamyšleně. „Předpokládám, že nejdřív musela vniknout do toho vedlejšího bungalovu a zmocnit se revolveru… Ale provést to mohla, pane Masone. Vešla tam po odchodu té blondýny, viděla, že pan Bedford tvrdě spí, a vzala revolver z jeho aktovky.“
Mason si ji zkoumavě prohlížel.
Najednou spustila: „Pane Masone, nemyslíte, že to nedělá dobrý dojem na veřejnosti, když si paní Bedfordova zakrývá oči černými brýlemi a v soudní síni sedí v poslední lavici? Neměla by být vpředu, aby poskytla svému manželovi morální oporu a nevypadala jako – jako kdyby měla strach, že ji lidé poznají?“
„Ví to kdekdo,“ odpověděl Mason. „Od chvíle, kdy byla sestavena porota, chodí za paní Bedfordovou novináři a žádají ji o rozhovor.“
„To já vím, ale ona ty hrozné tmavé brýle nikdy nesundává. A vypadá v nich ošklivě. Ty veliké čočky ji úplně změnily. Vypadá jako… no, prostě není si vůbec podobná.“
„Co mi tedy navrhujete?“ otázal se Mason.
„Nemohl byste jí říct, aby se chovala normálně? Aby sundala ty brýle a posadila se blíž k svému manželovi a mohla ho tak občas povzbudit, dodat mu odvahy.“
„A to si přeje pan Bedford?“
„Já jsem o tom přesvědčena. Myslím si, že se ho chování jeho ženy bolestně dotýká. Chová se docela jinak, než jak ho znám. Je… prostě je takový zdeptaný.“
„Rozumím,“ odvětil Mason.
Elsa Griffinová několik minut mlčela a pak řekla: „Byly vám k něčemu dobré ty otisky prstů, které jsem sejmula v bungalovu, pane Masone?“
„Bohužel, zatím mi nebyly moc platné. Identifikovat nějakou osobu není snadné, pokud nemáte celou sadu otisků všech deseti prstů. Vám ovšem, poněvadž jste studovala kriminalistiku, to nemusím podrobně vysvětlovat.“
„To asi ne,“ řekla pochybovačně. „Myslím si, že pan Brems uvedl velice dobrý popis ženy, co slídila v mém bungalovu.“
Mason kývl.
„V jeho popise mě zaujalo, co říkal o jejím způsobu chůze, držení těla. Mám pocit, že bych tu ženu měla znát. To je zvláštní, když potkáte někoho, jehož tvář vám něco říká, někoho připomíná, ale vy ne a ne se rozpomenout, jak se ten člověk jmenuje a odkud ho znáte. Nějaký kontakt v mozku vynechá a vám to prostě nezapálí.“
Mason znovu přitakal.
„Mám dojem, že kdyby se mi vybavilo, odkud tu ženu znám, budeme mít všechno jako na dlani. Pořád mi to nejde z hlavy.“
Mason neodpověděl.
„Tak já už půjdu,“ řekla a povstala. „Chtěla jsem vám jenom říct, že vás pan Bedford naléhavě žádá, abyste všechno své úsilí soustředil k jedinému cíli a vypátral tu ženu. A vím také naprosto bezpečně, že by se cítil mnohem lépe, kdyby se jeho manželka nechovala, jako by se obávala, že ji každý pozná. Je přece krasavice, drží hlavu pěkně vzhůru a nosí se jako královna…“
Elsa Griffinová se p…
