KAPITOLA PATNÁCTÁ
Mason seděl naproti Bedfordovi v hovorně věznice.
„Mám za to,“ řekl, „že tu dopravní nehodu jste si připravil předem, abyste chránil dobré jméno své ženy. Obětoval jste se, aby nebyla do věci zavlečena.“
Bedford přikývl.
„Ksakru, pročpak jste mi neřekl, co hodláte podniknout?“
„Obával jsem se, že s tím nebudete souhlasit.“
„Odkud znáte podrobnosti?“ otázal se Mason.
„Ta přejetá žena byla příbuzná jednoho mého zaměstnance,“ odpověděl Bedford. „Lékař jí doporučil operaci, ale ona na ni neměla. Můj zaměstnanec mi osobně nic neřekl, ale postěžoval si Else. Když jsem se to od ní dověděl, přikázal jsem, aby mu byla vyplacena záloha, aby mohl za operaci zaplatit. O měsíc později mu měl být zvýšen plat tak, aby vyplacená záloha mohla být vyrovnána. Jenže ta žena byla dva dny nato sražena autem, když přecházela vozovku. Zřejmě nebyla úplně při smyslech. Viník z místa nehody ujel a policie ho nevypátrala.“
„Nebude mít váš zaměstnanec podezření?“ zeptal se Mason.
„Pochybuji. Mně o tom neřekl, věděla to však Elsa Griffinová. Samosebou, že jsem na to pamatoval. Elsa si tuhle věc vzala na starost.“
„Čili strčil jste hlavu do oprátky,“ řekl Mason.
„Není to tak zlé,“ vysvětloval Bedford. „Pokud jsem vyrozuměl, tento trestní čin se promlčuje po třech letech. Od té dopravní nehody uplynulo už více let. Copak to nechápete, Masone? Potřeboval jsem prostě něco, co by obstálo jako vysvětlení, proč jsem Denhamovi platil za mlčení. Jinak by začali reportéři slídit, aby našli nějaký důvod vydírání, a určitě by začali šťourat v minulosti mé ženy a celá ta ošklivá věc by vyšla najevo.
A takto jsem za sebou zametl stopy a nikoho nenapadne šťárat se v minulosti paní Bedfordové.“
„Doufejme,“ odvětil Mason.
„Poslyšte, Masone. Myslím, že vím, kdo to udělal.“
„Kdo?“
„Vzpomínáte si, že se v tom motelu potloukala nějaká žena, která tam neměla co pohledávat?
Dal jsem si to všechno dohromady. Denham byl vyděrač. A někdo řekl, že unikne z jeho spárů jedině tím, že Denhama sprovodí ze světa. Ovšem podezření nesmělo padnout na pachatele, takže ten někdo počkal, až Denham zmáčkne další oběť, aby potom vyděrače zastřelil. Vymyslel to dobře. Každý bude mít za to, že Denhama odklidila ta druhá oběť.“
„Pokračujte,“ řekl Mason.
„Představuji si to nějak tak, že ta žena Denhama buď sledovala, anebo měla možnost se dovědět, kde se bude Denham vyskytovat. Zjistila si, že má teď v práci mě. Sledovala Denhama do motelu. A když ode mne převzal výkupné, zastřelila ho.“
„Vaším revolverem?“ otázal se Mason suše.
„Ne, počkejte – hned vám to vysvětlím. Říkal jsem vám, že jsem si to všechno sesumíroval.“
„Dobrá,“ odvětil Mason. „Jak to tedy bylo?“
„Je evidentní, že nemohla sledovat Geraldinu Corningovou a mě, když jsme jeli do motelu. Za prvé, Geraldina dávala pořád pozor, abychom nebyli sledováni, a za druhé, já potom vybral motel, když mi řekla, že vzduch je čistý. Řekla, že můžu vybrat motel, který se mi bude líbit a já se rozhodl, že zrovna u tamtoho zastavíme.“
„Dobrá,“ řekl Mason. „Zatím to má hlavu i patu.“
„Bylo to jinak. Ta žena se dověděla, že se Denham chystá vzít do kleští jinou oběť, a proto se mu přilepila na paty. Denham jel do motelu, aby vyzvedl výkupné. V té chvíli to ta žena ovšem nevěděla. Ale pak Denham odjel, aby si dal šeky proplatit a žena pochopila, že má v práci další oběť.
Denham se vrátil do motelu, aby oznámil Geraldině, že je to vyřízeno. Geraldina odjela a žena konečně našla příležitost udělat, co si předsevzala. Musela se schovat v motelu, venku zůstat nemohla. Proto zkoušela dveře u bungalovů. Elsa nezamkla dveře svého pokoje číslo dvanáct, protože uvnitř neměla žádné cenné věci. Žena vklouzla do dvanáctky a obhlížela situaci. Načež Denhama zastřelila svým revolverem.
Nahlédla vedle, viděla mě ležet na posteli a poznala, že jsem omámen. Na křesle ležela moje aktovka. Žena byla zvědavá, kdo jsem a jak to, že spím, a proto se do aktovky podívala. Našla v ní jmenovku s mou adresou a také revolver. Ná…
