KAPITOLA ČTVRTÁ
Stewart Bedford propadl na chvíli panice. Spěšně se vrátil do svého pokoje, uchopil klobouk a pak otevřel aktovku. Ale revolver v ní nebyl.
Nasadil si klobouk na hlavu a s aktovkou v ruce přirazil spojovací dveře. V pokoji nastala tma, jenom zvenčí prosvítávaly v pravidelných intervalech červené záblesky.
Odhrnul záclonu a spatřil velký červený nápis Motel Staylonger, který se střídavě rozsvěcoval a zhasínal. Pod ním plál rudý nápis Volné pokoje.
Bedford byl naplněn obavami, že Geraldina snad nechala dveře zvenčí zamčené. Ale když pootočil knoflíkem, dveře se otevřely.
Bedford se rozhlédl po osvětleném nádvoří. Bungalovy motelu byly uspořádány ve tvaru velkého U. Žárovky svítily nad všemi dveřmi a garážemi, a tak celý areál vypadal větší, než ve skutečnosti byl.
Nahlédl do garáže, patřící k jejich bungalovu. Ale garáž byla prázdná. Žlutý vůz byl pryč.
Věděl, že se potřebuje dostat někam, kde se mu podaří najít taxík. Po celé délce osvětleného prostranství se neodvažoval přejít. Hned u vjezdu stála kancelář, takže vedoucí by ho určitě zahlédl odcházet a mohl by mu klást nepříjemné otázky.
Bedford zavřel dveře pokoje číslo patnáct, obešel bungalov zadem a kráčel dál, až došel k plotu z ostnatého drátu. Prostrčil aktovku na druhou stranu a potom se snažil prolézt sám. Už se těšil, že se mu to bez nesnází zdařilo, ale v poslední chvíli ucítil, jak si natrhl kalhoty na koleně.
Bedford zvolna kráčel po nerovném povrchu louky. Blikající světelná reklama motelu dávala dost světla, aby viděl před sebe. Nakonec došel na polní cestu, ústící na silnici. Byl na ní čilý provoz, kolony aut se hnaly oběma směry.
Bedford zrychlil krok.
Jakýsi vůz jedoucí po silnici zpomalil, potom najednou zabočil na polní cestu. Bedforda oslnila přední světla auta. Na okamžik zpanikařil a chtěl se obrátit na útěk, ale okamžitě si uvědomil, že by vypadal podezřele. Kdyby to řidič ohlásil policii, za chvíli by tu byl hlídkový vůz a začal by prozkoumávat okolí. Vysunul bradu, nadzvedl ramena a klidně kráčel dál vozovkou naproti světlometům. Snažil se tvářit jako člověk, který jde za určitým cílem a má dojednanou schůzku s někým, kdo bydlí v blízkosti.
Jas světlometů se zmírnil a několik kroků před Bedfordem se zastavil vůz. Slyšel, jak se otevřela dvířka.
„Stu! Ach, Stu!“ zaslechl vylekané zvolání Elsy Griffinové.
Pocítil ohromnou úlevu, že slyší její hlas a ani nepostřehl, že ho zase, poprvé po pěti letech, oslovila familiární přezdívkou.
„Nastupte si, honem,“ řekla a Stewart Bedford nasedl do auta.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Já nevím,“ odvětil Bedford. „Všelicos. Obávám se, že nás čekají různé nepříjemnosti. Kde jste se tu vzala?“
„Za to může váš telefonický vzkaz,“ odvětila. „Volal nějaký muž, říkal, že je číšník a že jakýsi pán mu dal dvacet dolarů se vzkazem, aby…“
„Ano, v pořádku,“ přerušil ji. „A co jste udělala?“
„Zajela jsem do toho motelu a najala si bungalov. Uvedla jsem falešné jméno a vymyšlenou adresu. Trochu jsem zpřeházela číslo poznávací značky a vedoucí motelu si toho nevšiml. A uviděla jsem tam také ten žlutý vůz – prověřila jsem si, komu patří. Jedné půjčovně aut.“
„A co dál?“ zeptal se.
„Seděla jsem a hlídala a hlídala,“ řekla. „Samosebou že jsem pořád nemohla sedět přede dveřmi a pozorovat bungalov. Zůstala jsem uvnitř v pokoji a pootevřela dveře natolik, že kdyby z vašeho bungalovu někdo vyšel anebo tam přišel, hned bych ho zahlédla. A kdyby žlutý vůz vyjel z motelu, byla jsem připravena za ním okamžitě vyrazit.“
„Pokračujte,“ řekl. „Co se udalo potom?“
„No, a potom asi tak před půldruhou hodinou vycouval vůz z garáže a odjel.“
„A co vy?“
„Honem jsem nasedla do svého auta a ujížděla za ním. Samozřejmě, nedržela jsem se v závěsu, ale jakmile ten vůz vjel na výpadovku, mohla jsem ho sledovat bez obtíží. Ujeli jsme několik mil a teprve potom jsem se k němu natolik přiblížila, abych se mohla přesvědčit, že ta blondýna sedí ve voze sama. Otočila jsem se a vrátila se zpátky do motelu. Můžete …
