KAPITOLA OSMÁ
Když se Perry Mason s Dellou Streetovou vrátili po snídani do advokátní kanceláře, očekával je tam Sid Carson, daktyloskopický odborník Drakeovy detektivní kanceláře.
„Převážná většina otisků patří Else Griffinové,“ řekl, „ale čtyři otisky zanechala jiná osoba.“
„Které jsou ty čtyři?“ otázal se Mason.
„Mám je v obálce. Pořadová čísla čtrnáct, šestnáct, devět a dvanáct.“
„Výborně,“ řekl Mason. „Ponechám si je tady, budou se hodit. A všechny ostatní patří slečně Griffinové?“
„Správně. Pořídili jsme si sadu jejích otisků a porovnali je s těmi, které přinesla. Všechny jsou její, kromě těch čtyř.“
„Co byste k nim chtěl podotknout?“
„Moc vám neřeknu. V motelu je mohl zanechat dřívější host. Hodně závisí na klimatických podmínkách, jak často se v bungalovu uklízí, kdy naposled byl obsazen a podobně. Vlhkost vzduchu hraje značnou roli a podstatně ovlivňuje časový interval, dokdy lze ještě latentní otisky sejmout.“
„Jaká je kvalita těch otisků?“ zeptal se Mason. „Jsou dobré?“
„Můžu říct, že jsou prvotřídní.“
„Víte, kde byly sejmuty?“
„Ano, odvedla dobrou práci. Sejmula otisky, každý přenesla na zvláštní kartičku a napsala dozadu, odkud je který otisk. Dva našla na zrcadle, další dva na skleněném knoflíku u dveří skříně. Dokonce udělala náčrtek. Je to takový ozdobný knoflík s řadou plošek, aby se dal dobře uchopit do ruky.“
Mason kývl a řekl: „Děkuji, Carsone. Zavolám vám hned, jakmile se dovíme něco dalšího.“
„V pořádku,“ odpověděl Carson a odešel.
Mason si prohlížel otisky zachycené na průhledné lepicí pásce.
„Co jste našel?“ zeptala se Della.
„Dello, sice nejsem daktyloskopem z povolání, ale…,“ odmlčel se Mason a dál pracoval s lupou v ruce.
„Co je?“ tázala se Della.
„Ať se propadnu, jestli jsem tenhle otisk už někde neviděl!“
„Jak to myslíte?“
„Na ten zvláštní vzor si dobře pamatuji…,“ začal Mason, ale nedokončil větu.
Della Streetová k němu přistoupila a dívala se mu přes rameno.
„Dello!“ ozval se Mason prudce.
„Ano?“ zeptala se překvapená sekretářka.
„Honem mi přineste tu kartu s otisky prstů, co mi tu nechal Bedford.“
Della odběhla k registratuře a z pořadače vyndala fotokopii daktyloskopické karty, kterou Bedfordovi předložili vyděrači, aby prokázali, že jejich informace je hodnověrná.
„Božínku!“ řekla Della Streetová. „Paní Bedfordová v tom motelu přece nebyla!“
„To nemůžete vědět,“ podotkl Mason. „Jen si vzpomeňte, že když Binney volal Bedfordovi domů, měli zrovna návštěvu. Bedford proto šel nahoru do pracovny, aby mohl hovořit beze svědků, a stolníkovi nařídil, aby sluchátko položil, jakmile uslyší na lince jeho hlas. Ale předpokládejme, že paní Bedfordová měla nějaké podezření, stolníka pod jakousi záminkou poslala pryč a paralelku vzala sama. Načež rozhovor svého manžela vyslechla…“
„Vy tedy myslíte, že… že se všecko dověděla?“
„Uvažujme věcně,“ řekl Mason. „Kdy se dopustila pojišťovacího podvodu?“
„Pár let předtím, než se provdala poprvé,“ odvětila Della Streetová.
„Přesně tak,“ přitakal Mason. „Provdala se, pak její manžel spáchal sebevraždu a ona dostala nějaké peníze od pojišťovny. Čili uběhlo pár let, než se provdala za Bedforda, a byla dva roky vdaná, když si vyděrači vzali Bedforda do práce.
Ale my víme také, že když policie provedla prohlídku Denhamova bytu, byla podlaha vydlážděná stodolarovkami.“
„Vy se domníváte, že ji vydírali a…“
„Proč ne?“ pravil Mason. „Podívejme se teď na tyhle otisky. Pokud věděla, že se Binney chystá jejího manžela zmáčknout… žena zahnaná do takové zoufalé situace je schopna všeho.“
„Ale pan Bedford přece říkal, že dbali veškeré opatrnosti, aby nebyli sledováni. Vzpomínáte si, jak říkal, že musel pořád jezdit dokola a každou chvíli měnit směr a že Binney za nimi jel a teprve po nějaké době Bedford vybral motel, kde mají zastavit?“
„To vím,“ řekl Mason, „ale přesto se na to podíváme. Určitě jsem tenhle otisk už jednou viděl.“
Mason nejdřív zkoumal pod lupou otisky na daktyloskopické kartě, potom začal porovnávat otisky prstů sej…
