5
„Kdepak běžet na policii,“ povídá Kalle. „Teď na to není čas. Musíme je pronásledovat a zjistit, kam jedou.“
„Prima,“ souhlasí Anders. „Utíkej a křič! Když vyrazí sprinter jako ty, nemá auto žádnou šanci.“
Na tak hloupé poznámky Kalle neodpovídal. Vřítil se do vrátek a rovnou za profesorovým motocyklem.
„Pojď,“ volal. „Vezmeme si ho!“
Anders na něho pohlédl s údivem, do něhož se mísil strach.
„Nemůžeme přece ...,“ začal, ale Kalle ho přerušil.
„Musíme,“ řekl zkrátka. „Tohle je takzvaný stav nouze. Když jde o lidský život, nemůžeme přemýšlet o vůdčím listu.
„A pak, ty jezdíš stejně líp než tvůj táta,“ řekl Anders.
Vyvedli motocykl na cestu. V písku zůstalo po automobilu několik nezřetelných stop pneumatik, ale to byla také jediná stopa, jakou po sobě únosci zanechali. Černé auto už bylo daleko pryč. Kudypak asi jedou?
„Eva-Lotta řekla, že to udělá jako Jeníček s Mařenkou,“ křičel Kalle, když motocykl jel s kopce. „Co vlastně ti dva dělali?“
„Trousili za sebou drobečky,“ volal Anders. „A oblázky.“
„No jestli má Eva-Lotta s sebou v autě oblázky, je zázračnější, než jsem si myslel,“ řekl Kalle. „I když se jí to dost podobá. Vždycky na něco přijde.“
Přijeli na první rozcestí a Kalle zabrzdil. Kudy teď? Kterou cestou? Ležel tam červený útržek papíru, který se zachytil v trávě u příkopu. Měl nápis „Tanec“. U příkopu ale vždycky bývá mnoho útržků papíru, a tak mu oba nevěnovali žádnou zvláštní pozornost. Kousek dál spatřili něco jiného. Kousek těsta, vyloupnutý ze žemle. Anders na něj ukázal s vítězným jásotem. Eva-Lotta to dělá opravdu přesně jako Jeníček s Mařenkou! Několik metrů dál ležel útržek červeného papíru. A ty útržky papíru zřejmě něco znamenaly.
Velmi povzbuzeni zamířili na silnici, zatáčející k moři. Na únavu zapomněli. Bylo by chybné tvrdit, že měli dobrou náladu, ale do veškerého jejich neklidu a strachu se mísilo zvláštní, téměř radostné vzrušení. Motocykl odfukoval velmi pravidelně a hbitě polykal kilometr za kilometrem z klikaté cesty, která je měla dovést k naprosto neznámému cíli, kde jim hrozila neznámá protivenství. Kouzlo nebezpečí i jízdy je zvláštním způsobem vzrušovalo. Upírali zrak dopředu. Tu a tam spatřili útržek červeného papíru jako veselý pozdrav Evy-Lotty.
Konečně po dlouhé cestě dojeli k odbočce do lesa a skoro by ji byli minuli. Byla totiž tak nenápadná, že si jí sotva kdo všiml. V poslední chvíli však Anders objevil mezi borovicemi dobře známý útržek červeného papíru.
„Stop,“ vykřikl, „jedeme špatně. Zajeli do lesa.“
Jaká hezká lesní cesta to byla! Ranní slunce si hrálo mezi stromy a svítilo na tmavozelený mech a na růžové kvítky zimolezu. Na vrcholku nedaleké jedle trylkoval kos tak nadšeně, jako by na světě nebylo žádné zlo.
Když však Kalle s Andersem zamířili mezi borovice, poznali zcela zřetelně, že se kos mýlí. Každým nervem těla cítili, že se brzo přiblíží k něčemu zlému a hrozivému, co vůbec nijak nepatří ke květinám a ptačímu zpěvu.
Cesta se svažovala dolů. Dolů. Mezi stromy se prokmitlo cosi modrého. Moře! A starý zchátralý přístavní můstek, jímž cesta končila. A pak až na konci přístavního můstku poslední pozdrav od Evy-Lotty — její červená sponka.
Stáli tam a zamyšleně se rozhlíželi po zátoce. Lehká ranní mlha se právě zdvíhala a slunce se odráželo na hladině, jemně zvlněné ranním větříkem. Jaké tu bylo ticho! A jak mrtvo! Tak prázdno jako v den stvoření světa, když na světě ještě nebyli lidé.
Zelené ostrovy a holá pobřežní úskalí jim uzavíraly pohled k obzoru. Skoro sis mohl myslit, že tenhle nevelký modrý záliv je jezero. Několik set metrů od přístavního můstku byl velký ostrov a uzavíral výjezd na širé moře. Velký, skalnatý a lesnatý ostrov, který vypadal jako zcela neobydlený. Ale nebyl neobydlený! Nad vrcholky stromů stoupal k nebi tenký proužek kouře.
„Tady máš vosí hnízdo,“ řekl Kalle.
„Tak za nimi,“ prohlásil Anders.
„Myslíš, že doplaveme tak daleko?“
„Ssss,“ řekl Anders. „To je přece maličkost. A když tu není žádný člun...“
Vedle můstku byla ků…
