17
„Teď musíme myslet,“ řekl Kalle a opatrně si ohmatával bouli v týle. „Totiž přesněji — vy musíte myslet. Protože mně se asi mozek v hlavě uvolnil.“
Eva-Lotta přinesla nový mokrý ručník a ovázala Kallovi hlavu.
„Tak,“ řekla. „A teď klidně lež a nehýbej se.“
Kalle nic neměl proti tomu, aby klidně ležel. Po útrapách posledních čtyř pěti dnů mu připadala měkká postel jako rajské blaho. A připadalo mu krásné, i když trochu bláznivé, že tady leží obsluhován Evou-Lottou.
„Já už přemýšlím,“ prohlásil Anders. „Myslím na to, jestli existuje člověk, na kterého bych měl větší vztek než na Peterse, ale nemohu na nikoho přijít. I učitel ručních prací, kterého jsme měli minulý rok, byl proti němu úplný poklad.“
„Chudáček Rasmus,“ řekla Eva-Lotta. Vzala svícen, šla k Rasmusově posteli a posvítila si na něho. Spal tam tak klidně a bezpečně, jako by na světě nebylo nic zlého. V mihotavém světle svíčky se Evě-Lottě zdálo, že se Rasmus podobá ještě víc andílkovi než kdy dříve. Obličej měl pohublý, tváře, stíněné dlouhými temnými řasami, byly tak úzké, a měkká dětská ústa, která dovedla napovídat tolik hloupostí, působila nepopsatelně dojímavě, když spal. Byl tak maličký a bezbranný, že se Evě-Lottě všechny mateřské pocity slily u srdce v jedinou bolest, když pomyslila na letadlo, které se objeví zítra ráno v sedm hodin.
„Opravdu nemůžeme nic udělat?“ tázala se sklíčeně.
„Já bych Peterse nejraději někde zamkl s pekelným strojem,“ řekl Anders a stiskl krvežíznivě rty. „S pekelným strojem, který by v pravou chvíli udělal jen klap, a byl by od toho neřáda pokoj!“
Kalle se v duchu zasmál. Něco ho napadlo.
„Pokud jde o to zamykání,“ řekl, „tak my vlastně vůbec nejsme pod zámkem. Já mám přece klíč! Až budeme chtít, můžeme utéci.“
„No jo, pro pána krále,“ řekl překvapeně Anders. „Vždyť ty máš klíč! Tak na co čekáme? Pojďte, utečeme!“
„Ne, Kalle musí klidně ležet,“ namítala Eva-Lotta. „Po takové ráně do hlavy nesmí ani zvednout hlavu s polštáře.“
„Pár hodin počkáme,“ řekl Kalle. „Kdybychom vzali Rasmuse do lesa teď, začne ječet, že to bude slyšet po celém ostrově. A my se vyspíme líp tady než pod nějakým keřem v lese.“
„Mluvíš tak moudře, že se skoro zdá, jako by ti mozek začal zase fungovat,“ připustil Anders. „Já vím, co uděláme. Napřed se pár hodin vyspíme a vypadneme tak kolem páté ráno. Musíme se modlit, aby se vítr uklidnil aspoň natolik, aby někdo z nás mohl přeplavat na pevninu a zavolat pomoc.“
„Ano, jinak to můžeme vzdát,“ řekla Eva-Lotta. „Na tomhle ostrově se nemůžeme moc dlouho schovávat. Vím, co to je, když je člověk v lese s Rasmusem a nemá co jíst.“
Anders si vlezl do svého spacího pytle, který mu Nicke dobrotivě ponechal.
„V pět mi přineste kávu do postele,“ řekl. „Teď budu spát.“
„Tak dobrou noc,“ řekl Kalle. „Mám pocit, že zítra se toho hodně seběhne.“
Eva-Lotta ležela na pryčně. Podepřela si rukama hlavu a upírala oči ke stropu, kde neustále bzučela hloupá moucha, a kdykoli narazila, ozval se lehounký úder.
„Nicke se mi ostatně docela zamlouvá,“ řekla Eva-Lotta.
Pak se převalila na bok a sfoukla svíčku.
Kalvön, třiapadesát kilometrů jihovýchodně od Lillköpingu, připadá jako veliký a rozlehlý ostrov jen člověku, který tam bloudí a hledá v lese chýšku. Když se k němu někdo přibližoval v letadle, nepřipadal mu tento ostrov jinak než jako malý, maličký zelený bod v modrém moři, plném mnoha stejných malých zelených bodů. Odněkud velmi, velmi zdaleka se právě nyní vydalo na cestu letadlo k tomuto ostrůvku u pobřeží, který je jedním z tisíce podobných. Letadlo má silné motory a nepotřebuje mnoho hodin, aby doletělo k cíli. Motory jednotvárně a vytrvale bručí a záhy je na ostrově Kalvön slyšet zvuk jako ze mlýna, zvuk, který pozvolna sílí a stupňuje se v děsivý hřmot, když stroj přistává v průlivu.
Moře se těžce zdvíhá ve vlnách po bouři, ale záliv je v závětří a letadlo se s posledním ohlušujícím řevem žene po hladině a zastaví se u přístavního můstku.
Tu se konečně probudí Kalle. A zároveň pochopí, že te…
