20
Kapitán Gregory z Úřadu pro pátrání po nezvěstných položil mou vizitku na široký plochý stůl a vyrovnal ji tak, aby její okraje ležely přesně rovnoběžně s hranami stolu. S hlavou nakloněnou na stranu si ji pozorně pročetl, zamručel, obrátil se na otáčecí židli a díval se oknem ven na zamřížované nejvyšší patro soudního paláce o půl bloku dál. Byl to hřmotný chlapík s unavenýma očima a měl pomalé obezřelé pohyby nočního hlídače. Mluvil dutým, bezbarvým, netečným hlasem.
„Soukromý fízl, co?“ řekl, ale ani se na mne nepodíval, oči měl upřené pořád jen ven z toho okna. Ze začernalé hlavičky brierky, kterou si přidržoval špičákem, valily se kotoučky kouře. „Čím vám mohu sloužit?“
„Pracuji pro generála Guye Sternwooda, okružní třída Alta Brea, číslo 3765, Hollywood West.“
Kapitán Gregory vyfoukl z koutku úst trochu kouře, ale dýmku si při tom nevyndal. „A na čem?“
„Přesně řečeno nepracuji na něčem, co by se týkalo vás, ale o něco takového se zajímám. Měl jsem za to, že byste mi mohl pomoci.“
„S čím bych vám mohl pomoci?“
„Generál Sternwood je boháč,“ řekl jsem. „Je to dávný přítel otce okresního návladního. Jestliže si usmyslí najmout na celý den sluhu, který mu bude vyřizovat posílky, nemá to s policií dělat. Takovýhle přepych si může přece klidně dovolit.“
„Jak vás napadlo, že já pro něj něco dělám?“ Na tohle jsem mu neodpověděl. Na své otáčecí židli se pomalu a těžce obrátil a položil velké nohy na linoleum, které pokrývalo podlahu. V jeho kanceláři bylo zatuchlé ovzduší dlouholeté rutiny. Spočíval na mě bezvýrazným pohledem.
„Nechci vás okrádat o čas, pane kapitáne,“ řekl jsem a poodstrčil jsem si židli - asi tak o pět centimetrů.
Nepohnul se. Díval se na mne těma svýma unavenýma očima pořád dál. „Vy se znáte s okresním návladním?“
„Už jsem s ním mluvil. Jednou jsem pro něj pracoval. Znám dost dobře Bernieho Ohlse, jeho hlavního vyšetřovatele.“
Kapitán Gregory sáhl po telefonu a zamumlal do sluchátka: „Spojte mě s Ohlsem z kanceláře okresního návladního.“
Potom vsedě držel ruku na zavěšeném telefonu. Uběhlo několik minut. Z dýmky se mu valil kouř. Jeho oči vypadaly stejně těžce a nehybně jako jeho ruka. Telefon cinkl a Gregory sáhl levou rukou po mé vizitce. „Je tam Ohls?… Tady AI Gregory z hlavní správy. Je u mne v kanceláři muž jménem Philip Marlowe. Na jeho vizitce stojí, že je soukromým detektivem. Žádá na mně nějaké informace… Cože? Jak že vypadá?… Dobrá, děkuji.“
Zavěsil telefon, vytáhl z úst dýmku a udusal v ní tabák mosazným chránítkem tlusté tužky. Počínal si při tom pozorně a slavnostně, jako by šlo o stejně významnou činnost jako vše, co ještě toho dne podnikne. Zaklonil se na židli a ještě chvilku e na mne díval. „Co si přejete?“
„Jenom naznačit, jak to pokračuje, pokud se to vůbec hnulo z místa.“
Zamyslel se. „S Reganem?“ zeptal se konečně. „Ovšem.“
„Znal jste ho?“
„Nikdy jsem ho neviděl. Slyšel jsem, že je to urostlý Ir, že mu nechybí moc do čtyřiceti, že kdysi pracoval v ilegalitě jako dodavatel lihovin, že si vzal starší dceru generála Sternwooda a že to mezi nimi neklapalo. Asi tak před měsícem prý zmizel.“
„Sternwood by měl být rád, že to tak dopadlo, a ne si ještě najímat Sherlocka Holmese, aby ho šel hledat za sedmery hory.“
„Generál si ho děsně oblíbil. Takové věci se taky stávají. Starý pán je ochrnutý a opuštěný. Regan s ním vždycky poseděl a dělal mu společnost.“
„Co byste tak byl s to dokázat, co jsme nesvedli my?“
„Vůbec nic, pokud jde o vypátrání Regana. Ale hraje v tom možná roli jakési záhadné vyděračství. Potřebuju se ujistit, že v tom Regan nemá prsty. Pomohlo by mi, kdybych se dověděl, kde je nebo kde není.“
„Kamaráde, rád bych vám pomohl, ale sám nemám tušení, kde je. Vypustil za sebou kouřovou clonu a tím to končí.“
„Což jen tak lehko nejde, když má člověk v patách vaši policii, nemám pravdu, pane kapitáne?“
„Ovšem - ale přece jen se to může podařit - aspoň na chvíli.“ Stiskl knoflík ve stěně svého stolu. Z postranních dveří vystrčila hlavu žena ve středních…
