6
Déšť plnil kanály a cákal půl metru vysoko na chodnících. Státní poldíci v gumácích, které se leskly jako hlavně revolverů, si užili spoustu legrace, když přenášeli hihňající děvčata přes ošklivá místa. Déšť prudce bubnoval na střechu mého vozu a dovnitř mi začala kapat voda. Na podlaze se utvořila kaluž vody, abych do ní mohl strčit nohy. Byl ještě příliš časný podzim na takový silný déšť. Natáhl jsem si plášť, doběhl k nejbližšímu dragstóru a koupil si půllitr whisky. Ve voze jsem jí vypil dost, aby mi bylo teplo a abych netrpěl dlouhou chvílí. Dávno už jsem přetáhl parkovací dobu, ale poldíci byli příliš zaneprázdnění přenášením děvčat a pohvizdováním na píšťalku, aby se o to starali.
Přestože pršelo, či právě proto, bylo u Geigera živo. Velmi pěkné vozy zastavovaly před knihkupectvím a velmi slušně vypadající lidé vcházeli dovnitř a vycházeli s balíčky. Nechodili tam jen muži.
Objevil se asi kolem čtvrté. Před prodejnou zastavil krémový kabriolet a zahlédl jsem tučnou tvář a ten chanovský knír, když Geiger vyklouzl z vozu a vešel do krámu. Byl bez klobouku a měl na sobě zelený plášť bez opasku. Byl jsem příliš daleko, abych viděl jeho skleněné oko. Z krámu vyšel vysoký, velmi hezký mladík v krátké kožené kazajce, odjel s kabrioletem za roh a pěšky se vrátil s lesklými černými vlasy slepenými deštěm.
Uplynula další hodina. Setmělo se a deštěm zamžená světla obchodů do sebe vsákla temná ulice. Zvonky tramvají rozdurděně řinčely. Asi kolem čtvrt na šest vyšel ten vysoký mládenec z Geigerova obchodu s deštníkem v ruce, aby přivezl krémový kabriolet. Když s ním předjel, vyšel Geiger z krámu a vysoký mládenec mu nad prostovlasou hlavou držel otevřený deštník. Pak deštník zavřel, sklepal s něho vodu a podal deštník do vozu. Pak rychle vběhl zpátky do obchodu. Nastartoval jsem motor.
Kabriolet jel po bulváru k západu, což mě donutilo zahnout doleva a nadělat si spoustu nepřátel, včetně řidiče tramvaje, který vystrčil hlavu na déšť, aby mi vynadal. Byl jsem dva bloky za kabrioletem, než jsem dosáhl stejné rychlosti jako on. Doufal jsem, že se Geiger vrací domů. Asi dvakrát či třikrát jsem ho zahlédl, a pak jsem ho poznal, když zahýbal na sever do Laurel Canyon Drive. V polovině cesty do kopce zabočil doleva a vydal se po klikatém pásu mokrého cementu, který se nazývá Laverne Terrace. Byla to úzká ulice na jedné straně s vysokým náspem a rozházenými dřevěnými domky, podobnými chatám, které stály na svahu na druhé straně, takže jejich střechy nebyly vysoko nad úrovní silnice. Průčelní okna zakrývaly keře a křoviny. Všude kolem kapala voda z nasáklých stromů.
Geiger měl rozsvícené reflektory a já neměl. Přidal jsem plyn, předjel jsem ho v zatáčce, koukl jsem se na číslo jednoho z domků a na konci domovního bloku jsem se otočil. Geiger už zatím zastavil. Světla jeho vozu vycházela z garáže domku, před kterým stál hranatý keř zimostrázu tak, že úplně zakrýval přední dveře. Díval jsem se, jak s otevřeným deštníkem vychází z garáže a vchází mezi keřem do domku. Nejednal tak, jako kdyby čekal, že ho někdo bude sledovat. V domku se rozsvítilo světlo. Sjel jsem k vedlejšímu domku hned nad ním, který se zdál prázdný, ale neměl to zvenčí ničím potvrzeno. Zaparkoval jsem, pustil jsem do vozu trochu vzduchu, napil jsem se z láhve a zůstal sedět. Nevěděl jsem, nač čekám, ale cosi mi říkalo, abych čekal. Další armáda loudavých minut se vlekla kolem mne.
Dva vozy vyjely do kopce a zmizely za hřebenem. Ulice se zdála velmi tichá. Chvilku po šesté se dalších pár jasných světel začalo pohupovat ve šňůrách deště. Teď už bylo tma jako v pytli. Vůz pomalu dojel a zastavil před Geigerovým domkem. Vlákna žárovek žhnula mdle a pak zhasla. Otevřela se dvířka a z vozu vystoupila žena. Drobná štíhlá žena s nedbale nasazeným kloboučkem a v průhledném plášti proti dešti. Prošla tím zimostrázovým bludištěm. Slabě se ozval zvonek, obdélník světla v dešti, zavírající se dveře, ticho.
Z postranní kapsy vozu jsem vytáhl baterku a sešel jsem kousek…
