31
Majordom se objevil s mým kloboukem. Nasadil jsem si jej a řekl jsem: „Co, si o něm myslíte?“
„Není tak slabý, jak vypadá, pane.“
„Kdyby byl, mohli by ho položit rovnou do hrobu. Co měl v sobě ten chlápek Regan, že to generála tak chytilo?“
Majordom se mi podíval přímo do očí, ale přesto s podivně bezvýraznou tváří. „Mládí, pane,“ řekl. „A bystrý vojenský zrak.“
„Jako vy,“ řekl jsem.
„Smím-li to říci, připomínal něčím vás, pane.“
„Díky. Jak se dnes vynacházejí dámy?“ Zdvořile pokrčil rameny.
„Přesně tak, jak jsem si myslel,“ řekl jsem a on mi otevřel dveře.
Stál jsem venku na schodu a hleděl na ty travnaté terasy, udržované stromy a květinové záhony, které se prostíraly až k vysokému drátěnému plotu na dolním konci zahrady. Když jsem sešel asi do poloviny cesty, uviděl jsem Carmen. Seděla na kamenné lavičce s hlavou v dlaních. Zdála se opuštěná a osamělá.
Sešel jsem po schodišti z červených cihel, které vedlo z jedné terasy na druhou. Byl jsem už od ní jen kousek, když mě uslyšela. Vyskočila a otočila se hbitě jako kočka. Měla na sobě světle modré dlouhé kalhoty, jako tehdy, když jsem ji viděl poprvé. Plavé vlasy jí volně splývaly jak medová vlna. Obličej byl bílý. Když na mne pohlédla, naskočily jí na tvářích rudé skvrny. Oči měla jako štěrbiny mezi žaluziemi.
„Nudíte se?“ řekl jsem.
Pomalu, skoro ostýchavě se usmála a pak rychle přikývla. Potom zašeptala: „Nezlobíte se na mě?“
„Myslel jsem, že vy se na mne zlobíte.“
Zvedla palec a zahihňala se. „Kdepak.“ Když se hihňala, přestala se mi líbit. Rozhlédl jsem se. Asi deset metrů odtud visel na stromě terč, v němž vězelo několik šípů. Na kamenné lavici, kde seděla, ležely ještě další tři nebo čtyři šípy.
„Na to, že vy a vaše sestra máte peníze, se nezdá, že si užijete moc legrace,“ řekl jsem.
Podívala se na mne zpod dlouhých brv. Tohle byl pohled, který mě měl omráčit. Řekl jsem: „Baví vás to, strefovat se šipkami do terče?“
„Hm.“
„Na něco jsem si vzpomněl.“ Ohlédl jsem se k domu. Ustoupil jsem asi o metr, takže mne zakryl před zvědavými pohledy strom. Vytáhl jsem z kapsy revolver s perleťovou pažbou. „Přinesl jsem vám tu vaši bouchačku. Vyčistil jsem ji a nabil. Nechte si ode mne poradit - nestřílejte na lidi, dokud se nenaučíte střílet líp. Budete si to pamatovat?“
Tvář jí zbledla ještě víc a tenký palec klesl dolů. Podívala se nejdřív na mne a pak na revolver, který jsem držel v ruce. Dívala se fascinovaně. „Ano,“ řekla a přikývla. Pak pojednou: „Naučte mě střílet.“
„Cože?“
„Naučte mě střílet. To by se mi líbilo.“
„Tady? To je proti zákonu.“
Přistoupila až ke mně, vzala mi revolver z ruky a sevřela pažbu v dlani. Pak revolver hbitě, téměř pokradmu, zastrčila do kalhot a rozhlédla se.
„Já vím kde,“ řekla tlumeně. „Tam dole u těch starých vrtů.“ Ukázala prstem dolů pod kopec. „Naučíte mě to?“
Zadíval jsem se do jejích přivřených modrých očí. Stejně tak jsem se mohl koukat na pár špuntů. „Dobře. Vraťte mi revolver, než se přesvědčím, jestli je to místo vhodné.“
Usmála se, vyplázla na mne jazyk a pak mi revolver s tajuplně čtveráckým výrazem vrátila, jako by mi dávala klíč od své ložnice. Vyšli jsme nahoru po schodech a obešli můj vůz. Zahrady vypadaly opuštěné. Sluneční světlo hřálo stejně málo jako úsměv vrchního. Vlezli jsme do vozu a po propadlé příjezdové cestě jsem vyjel z vrat.
„Kde je Vivian?“ zeptal jsem se.
„Ještě nevstala.“ Zahihňala se.
Sjížděl jsem po svahu tichými boháčskými ulicemi, omytými deštěm, a zahnul jsem na východ k La Brea a potom k jihu. Asi za deset minut jsme byli na místě, které měla na mysli.
„Tamtudy.“ Vyklonila se z okna vozu a ukázala mi směr prstem.
Byla to úzká, špinavá silnice, o něco málo širší než vozová cesta, a vypadala jako spojka k nějaké farmě na úpatí kopce. Široká brána s pěti závorami byla dokořán, půlky vrat opřené o kůly, a vypadala, jako by ji celá léta nikdo nezavřel. Silnici vroubily vysoké eukalypty a byla zbrázděná hlubokými kolejemi. Určitě tudy jely náklaďáky. Teď byla silnice opuště…
