16
Šel jsem k sklopenému francouzskému oknu a prohlédl jsem si v něm nahoře rozbitou tabulku. Kulka z Carmenina revolveru prorazila sklo jako rána pěstí. Díru neudělala. Jen ve zdi zůstala malá dírka, kterou by bystré oko brzy objevilo. Přes rozbitou tabulku jsem stáhl záclony a z kapsy jsem vytáhl Carmenin revolver. Byl to Banker’s Special, kalibr 22, na střely dum dum. Měl perleťovou pažbičku a vzadu na kulatém stříbrném plíšku byl vyryt nápis: „Carmen od Owena.“ Z každého si dělala jen šašky.
Zastrčil jsem revolver zpátky do kapsy, posadil jsem se těsně k Brodymu a díval jsem se mu upřeně do vybledlých hnědých očí. Uběhla minuta. Blondýnka si za pomoci kapesního zrcátka šlechtila tvář. Brody tápavě rozkládal rukou, ve které držel cigaretu, a vyhrkl: „Stačí?“
„Prozatím. Proč jste líčil na paní Reganovou, a ne rovnou na starého pána?“
„Starého už jsem jednou pumpnul. Asi tak před šesti sedmi měsíci. Počítám, že by se moh naštvat a zavolat policii.“
„Jak to, že jste spoléhal, že mu to paní Reganová neřekne?“
Chvilku o tom soustředěně uvažoval, potahoval z cigarety a nespouštěl oči z mého obličeje. Nakonec se zeptal: „Znáte ji dobře?“
„Viděl jsem se s ní dvakrát. Zato vy ji musíte znát jaksepatří, když si z ní dovolíte cucat peníze za tu fotku.“
„Často flámuje. Řek bych, že některé choulostivé věci by na sebe starému pánovi hrozně nerada prozradila. Pět tisícovek sežene podle všeho levou rukou.“
„To je chatrný důvod,“ řekl jsem. „Ale nechme toho. Jste bez peněz, co?“
„Už měsíc se protloukám z ruky do huby.“
„Čím se živíte?“
„U pojišťovny. Kancelář mám v podniku Pussa Walgreena, ve Fulwiderově paláci, roh Západní a Santa Moniky.“
„Když už jsme to nakousli, tak to dopovězme. Máte ty knihy tady?“
Ušklíbl se a mávl osmahlou rukou. Po troškách se mu zas vracela jistota. „Ani nápad. Jsou ve skladu.“
„Dal jste si je sem přivézt a hned nato jste zavolal chlapy ze skladu, aby je odvezli?“
„Samosebou. Přece si je nenechám přivézt rovnou od Geigera?“
„Máte za ušima,“ vyslovil jsem mu svůj obdiv. „Není tu v bytě ještě něco nelegálního?“
Zase vypadal tak utrápeně. Prudce zavrtěl hlavou.
„Dobrá,“ řekl jsem. Podíval jsem se naproti na Agnes. S tím zušlechťováním už skončila a teď civěla nepřítomně na stěnu, sotva poslouchala. Měla netečný výraz, jak tomu bývá, když člověk žije v neustálém napětí a šoku.
Brody po mně nedůvěřivě sekl očima. „Tak co?“
„Jak jste se dostal k té fotce?“
Svraštil obočí. „Podívejte se, co jste chtěl, to jste dostal, a zatraceně lacino. Provedl jste to elegantně. Teď si to běžte prodat svému šéfovi. Já už s tím nemám co dělat. O žádné fotografii nic nevím, mám pravdu, Agnes?“
Plavovláska vykulila oči a pohlédla na něho zamyšleně, s nerozhodným, ale ne zrovna lichotivým výrazem. „Padesátiprocentní chytrák,“ řekla a unaveně si odfrkla. „Na nikoho lepšího jsem se v životě nezmohla. Ani jednou jsem nesehnala chlapa, aby byl chytrý na sto procent. Ani jednou prosím.“
Zašklebil jsem se na ni. „Uhodil jsem vás do hlavy hodně?“
„Nemusíte si s tím dělat starosti.“
Podíval jsem se zas na Brodyho. Cigaretu svíral mezi prsty skoro křečovitě. Ruka jako by se mu trochu třásla. Ale jeho osmahlá neproniknutelná tvář se ani nepohnula. „Musíme se domluvit, co řekneme,“ upozornil jsem. „Například Carmen tu dnes vůbec nebyla. Na tom hrozně záleží. Prostě se tu neukázala. Měl jste jen halucinaci.“
„Jo!“ Brody se uchechtl. „Když to tedy tvrdíte vy, kamaráde, a jestli…“ nastavil ruku s otevřenou dlaní a palcem lehce přejížděl mezi ukazováčkem a prostředníkem. Přikývl jsem. „Uvidíme. Možná že menší příspěvek kápne.
Ale s tisícovkami nepočítejte. Ještě mi řekněte, kde jste přišel k těm fotkám.“
„Od jednoho chlápka.“
„Jo tak. Od chlápka, s kterým jste se náhodou potkal na ulici. Asi byste ho znovu nepoznal. Předtím jste ho nikdy neviděl.“
Brody zívl. „Vypadly mu z kapsy.“ Přimhouřil jedno oko.
„Tak vida. Máte alibi na včerejší noc, pane netečný ksichte?“
„Jasně. Byl jste náhodou zrovna doma. Agnes byl…
