18
Ohls se postavil k chlapci a díval se shora na něho. Chlapec seděl na gauči a bokem se opíral o stěnu. Ohls ho pozoroval beze slova, jeho bledé obočí se mu ježilo ztuha do oblouku jako ty malé keříčky zeleniny, které dostanete u Fullera.
Zeptal se chlapce: „Přiznáváte, že jste zastřelil Brodyho?“
Chlapec zahuhňal svou oblíbenou sprostou nadávku.
Ohls vzdychl a podíval se na mne. Řekl jsem: „Nepotřebuje to přiznávat. Mám jeho revolver.“
Ohls řekl: „Kdybych tak dostal dolar pokaždé, když tohle slyším. Je to tak moc legrační?“
„To vůbec není žádná legrace,“ řekl jsem.
„Dobrá, to tedy něco znamená,“ řekl Ohls. Otočil se. „Volal jsem Wildovi. Půjdeme se na něj podívat a odvedeme toho spratka. Může jet se mnou a ty bys jel za námi, pro případ, že by ho napadlo praštit mě přes hlavu.“
„Jak se ti líbí to v té ložnici?“
„Je to tam ohromné,“ řekl Ohls. „Mám skoro radost, že Taylor spadl z toho mola. Mrzelo by mě pomáhat mu do plynové komory proto, že odstranil tuhle krysu.“
Vrátil jsem se do malé ložnice, sfoukl jsem černé svíčky a nechal je čadit. Když jsem zas vešel zpátky do obýváku, Ohls už měl chlapce na nohou. Hoch po něm blýskal tvrdýma černýma očima a tvář měl ztuhlou a bledou jako studený skopový lůj.
„Pojďme,“ řekl Ohls a popadl ho za rameno, jako by se ho nechtěl dotýkat. Zhasil jsem světla a šel jsem za nimi ven. Nasedli jsme do svých aut a já jel za Ohlsovými dvěma zadními světly dolů po povlovně se svažujícím kopci. Doufal jsem, že to byl můj poslední výlet na Laverne Terrace.
Okresní návladní Taggart Wilde bydlel na rohu Čtvrté ulice a Lafayettova parku, v bílém polodřevěném domě, velkém asi jako nájemní garáže, s vjezdem z červeného pískovce na jedné straně a vpředu s několika akry hebkého trávníku. Bylo to jedno z těch bytelných staromódních stavení, která se stěhovala i s lidmi v době, kdy se město rozrůstalo na západ. Wilde pocházel ze starobylé losangeleské rodiny a v tom domě se asi narodil, když ještě stál na Západní Adamsově nebo Figueroově ulici nebo u Svatojakubského parku.
U domu už parkovaly dva vozy, jeden velký soukromý sedan a jeden policejní vůz s uniformovaným šoférem, který se opíral o blatník, kouřil a obdivně zíral na měsíc. Ohls k němu přistoupil, něco mu řekl a šofér se podíval na chlapce v Ohlsově autě.
Došli jsme k domu a zazvonili. Otevřel nám blonďák s ulízanými vlasy a odvedl nás chodbou a obrovským sníženým obývacím pokojem s těžkým tmavým nábytkem a pak ještě jednou chodbou. Zaklepal na dveře a vstoupil, pak nám dveře přidržel a my jsme vešli do dřevem obložené studovny s otevřenými skleněnými dveřmi v pozadí, kudy bylo vidět na setmělou zahradu s tajemnými stromy. Oknem pronikala vůně vlhké země a květin. Na stěnách visely velké obrazy se zašlými olejovými barvami, byly tam fotely, knihy, bylo cítit kouř jemných doutníků, smíšený s tou vůní vlhké země a květin.
Za stolem seděl Taggart Wilde, obtloustlý muž středního věku, s jasně modrýma očima, které dokázaly působit vlídným dojmem, ačkoli vlastně žádný výraz neměly. Před ním stál hrnek černé kávy a návladní držel ve vymydlených pěstěných prstech levé ruky tenký kropenatý doutník. Na rohu seděl v modrém koženém křesle jiný muž, měl chladné oči a profil ostrý jak šavle, byl vyzáblý jako hrábě a nepřístupný jako majitel zastavárny. Jeho úhledný ošetřovaný obličej vypadal, jako by byl právě před hodinou oholen. Muž měl na sobě nažehlený hnědý oblek a v kravatě zapíchnutou černou perlu. Měl dlouhé neklidné prsty člověka, který je zvyklý rychle se rozhodovat. Dělal dojem, jako by byl připraven k rvačce.
Ohls povytáhl židli, posadil se a řekl: „Dobrý večer, pane Cronjager. Tohle je Phil Marlowe, soukromý detektiv, momentálně v tísni.“ A zašklebil se.
Cronjager se na mne podíval, ale ani mi nekývl. Prohlédl si mě, jako by si prohlížel fotografii. Pak kývl asi centimetr bradou. Wilde pravil: „Posaďte se, pane Marlowe. Pokusím se kapitána Cronjagera zpracovat, ale vždyť to znáte sám. Dnes už tady žijeme ve velkoměstě.“
S…
