POKAŽDÉ STEJNÁ VĚC, pomyslel si Gannett. Člověk dostane do ruky něco, co se zdá být jistou kořistí, ukáže oběti přepadení v rámci identifikace několik mužů, mezi nimiž je s jistotou i pachatel, a on se potom podělá strachy.
Nebo změkne, protože se jedná o mladistvé.
Někdy si přál, aby dostal pětidolarovku za každého mladistvého, kteří měli v Los Angeles dennodenně na svědomí všechno možné – od žhářství až po ozbrojené přepadení, vraždu či znásilnění – stačilo si jen vzpomenout.
Právě před čtrnácti dny tu měl chlapce, který v jednom domě ukradl nůž na chleba a pak s tím nožem zašel do domu přes ulici a pokusil se v něm pod pohrůžkou, že ho použije, znásilnit ženu, která tam bydlela. Hezká ženská, pracovala jako bankovní úřednice, teď ale ležela nemocná doma a ten kluk se jí vkradl do domu, na hlavě měl navlečené punčocháče, které také ukradl v tom prvním domě. Měla štěstí, že unikla, aniž ji rozsekal na kousky. Vyběhla na ulici v koupacím plášti a zamávala na projíždějící vůz. Policejní hlídka zadržela chlapce o šest bloků dál. V zadní kapse džin měl stále ty punčocháče, co ukradl. Nůž zahodil na útěku do křoví, pak jim ale řekl, kde leží, když mu oznámili, že mají jeho popis od ženy, která viděla, jak běží z toho domu.
Přiznal se ke všemu, bylo to ale k ničemu. Bylo mu patnáct, soudce se na něj krátce podíval a pak jej propustil s podmínkou. Za čtrnáct dní, za měsíc, nejpozději za půl roku se stejný kluk ocitne před soudem znovu. Tentokrát ale může oběť přepadení začít křičet a on ji může ubodat a potom bude stát před soudem kvůli vraždě.
Znaveně naťukal svou zprávu ve dvou kopiích a pak se dole odhlásil ze služby a šel ke svému chevroletu zaparkovanému za policejní stanicí. Bylo téměř půl jedenácté, slíbil Lu Ann, že bude doma nejpozději v šest, protože musí uzavřít případ vloupání, který vyšetřuje. Tohle jí slíbil v telefonu ještě předtím, než přišla zpráva o tom loupežném přepadení v obchodě s gramodeskami. Dostal hlášení a během pěti minut se tam přiřítil a zprvu se domníval, že pachatel byl zabit na místě činu, ten kluk ležel na podlaze v kaluži krve. Okamžitě v něm poznal jednoho z chlapců, s nimiž mluvil v kanceláři Mikea Serrana. Zbytek případu se zdál být hračkou. Je třeba sebrat celý gang a provést identifikaci. Který z nich to byl, pane Hendersone?
Stačí na něj jen ukázat prstem. Jasně.
Lu Ann na něj čekala, dívala se na televizi. Milovala pořady o policajtech. I když jsou samy nesmysl, většinou jsou to naprosto neuvěřitelné slátaniny, ona se však na ně dívala ráda. Když vešel do obývacího pokoje, zvedla hlavu.
Jedla u toho sendvič. Vedle křesla stála na zemi otevřená plechovka piva.
„Jak se máš?“ zeptal se a políbil ji na temeno hlavy.
„Skvěle,“ řekla. „K smrti ráda večeřím sama.“
„Měli jsme loupežné přepadení,“ prohodil zkroušeně.
„Vy máte pořád nějaká loupežná přepadení,“ popíchla ho.
„Ale no tak, miláčku. Jsem utahaný.“
„V ledničce je sendvič, jestli ho chceš,“ řekla. „Mohls zavolat, Jamesi. Vytáhla jsem kotlety, nevěděla jsem ale, jestli je mám strčit zase zpátky do mrazáku nebo ne.“
„To je mi líto,“ odvětil. „Já ale převzal to hlášení a musel pak jet do nemocnice, abych si promluvil s tím klukem… a potom ještě sebrat celou tu partu… Lu Ann, já prostě nemohl. Opravdu se moc omlouvám.“
„Strčila jsem je zpátky,“ řekla.
„Copak?“
„Ty kotlety. Strčila jsem je zpátky do mrazáku.“
„No, dobře. Jak se mají děti?“
„Obě spí. Cala bolí zuby, dala jsem mu nějaké prášky na spaní.“
„Volala jsi doktoru Kramerovi?“
„Volala, měl ale zapnutý záznamník. Zavolám mu ještě jednou ráno a půjdu s Calem k němu, až bude mít po škole.“
„Podívám se na ně,“ řekl.
Jeho žena přikývla. Reklama byla u konce a ona se znovu zadívala na televizní obrazovku. Prošel celým bytem až do zadní ložnice, opatrně otevřel dveře a vešel do pokoje, kde jeho synové spali v postýlkách u stěn místnosti. David ve spánku odkopal přikrývku. Gannett ho znovu přikryl a přetáhl mu deku až po bradu, a potom poklekl vedle postýlky, aby sy…
