9
CESTA AUTOBUSEM Z MEXIKA trvala dlouho a ve vozidle bylo horko. Jeho matka s tetou Doroteou byly na sedadlech před ním, zatímco on seděl vedle velmi tlusté ženy, která se ho neustále vyptávala Španělsky, zda by si s ní nechtěl vyměnit místo. Nechtěl si s ní vyměnit místo, chtěl se dívat z okna na mexickou krajinu.
Autobus mířil nezadržitelně na jih a krajina za oknem byla překrásná. Myslel si vždycky, že Kalifornie je nejpůvabnějším místem na zemi, jak ale autobus projížděl ostrými zatáčkami a zelená údolí ustupovala pahorkům a srázům strmícím vedle cesty majestátně vzhůru, začal pomalu chápat, co chtěli říct někteří starší lidé v barriu, když prohlašovali: „Solo Mexico es bello.“[23] Žena na vedlejším sedadle mu pak začala ukazovat fotografie své rodiny.
Všichni vypadali jako braceros, nádeníci, on chtěl ale pozorovat scenérii za oknem, a ne si prohlížet fotky nějakých ilegálů. A tak jen pokaždé zdvořile přikývl, když mu žena strčila pod nos další fotografii, a snažil se přitom sledovat krajinu a lidi venku. Na silnici míjeli povozy tažené volky, řidič pokaždé zatroubil, když je míjel na cestě vesnicemi a městečky. Žena vedle něj neustále žvatlala něco Španělsky a vyprávěla mu o každé vesničce a vísce, kterou projížděli, v úloze jeho soukromého, jakkoli nežádoucího průvodce.
Vesnice, ve které se narodily a vyrůstaly jeho matka s tetou a ve které zemřela jeho babička, ležela v širokém údolí obklopeném horami. Přijeli do ní pozdě toho odpoledne uprostřed divoké bouřky, v téhle zemi začínalo období dešťů a to běžně znamenalo každé odpoledne průtrž mračen. V červenci a srpnu – to mu alespoň sdělila žena na vedlejším sedadle – tu někdy pršelo bez ustání celý den a třebas i týdny. „Buď rád, že je září,“ řekla mu Španělsky a on jí poděkoval a podíval se znovu z okna. Autobus projížděl centrální částí vesnice – kolem náměstíčka a parku, pódia pro orchestr, laviček zastíněných stromy a teras vypínajících se nad dlážděním ulice – a pak se pustil po rozbité, hrbolaté cestě, kterou se hnaly proudy vody stékající z okolních kopců. Domky po obou stranách cesty byly postaveny z nepálených cihel, střechy měly ale z tašek. Chodníky tu neexistovaly a déšť vytrvale smáčel jedinou cestu vinoucí se vesnicí. O kus dál mu žena vedle něj sdělila, že tu také bydlí lidé v chatrčích z rákosu, s doškovými střechami. „Tohle je ta lepší část vsi,“ řekla. Vzpomněl si na Venice, na jeho vlastní barrio, a zahleděl se clonou deště na cestu za oknem.
Jednotlivé domy od sebe oddělovaly malé zahrady, tu a tam zahlédl kukuřičné pole. Před domy ale nikde neviděl zaparkovaný automobil. Rozpoznal telefonní dráty, avšak nic, co by připomínalo elektrické vedení, a zapochyboval, že ve vesnici je vůbec zavedena elektřina.
Autobus pak zastavil uprostřed vsi před kostelem. Stále pršelo. Tlustá žena na vedlejším sedadle mu řekla, že pokračuje do další vesnice, a popřála mu příjemný pobyt, cítil se jako turista. Měl sto chutí jí říct: „Hej, paní, já jsem chicano, nechte toho, ano?“ Vystoupil z autobusu a vkročil do blátivé louže, ve které si namočil kalhoty až ke kolenům, a pak stál v hustém dešti a pomáhal po schůdcích matce a tetě. Autobus se rozjel a postříkal blátem kostelní zeď z nepálených cihel. Chvíli stáli omámené na dešti. Obě ženy se bezradně rozhlížely po ulici, jako by se v ní za ty roky něco zásadního změnilo, ačkoliv Emílio si vůbec nedokázal představit, jak se zde mohlo něco změnit. Jeho teta pak vzala Emíliovu matku za ruku a obě se rozběhly v dešti s hlavami zahalenými šátky vzhůru po hlavní silnici a pak prudce zahnuly doleva do postranní uličky a pustily se po hliněné cestě do prudkého kopce. Po cestě se hnala voda, která uličku přeměnila v blátivé tratoliště. Emílio v blátě uklouzl a musel se chytit zdi jednoho domu a potichu zaklel v caló: „Chingue a su madre.“[24] Rychle se podíval předsebe, aby se přesvědčil, zda to matka neslyšela, a pak zamířil ke vchodu do domu před ním, kde na něj obě čekaly.
I tento dům byl z nepálených cihel, n…
