BYL ZMATEN A RANĚN a celou cestu zpět na letiště jen seděl a zlostně mlčel. Autobus poskakoval po úzké, křivolaké cestě, dokud nevyjel na hlavní silnici a nezamířil k Mexiku. Na palubě odmítl Emílio jídlo, které roznášeli, a zalitoval, že si s otcem nedal pár jointů, měl strašnou chuť jít na toaletu a zakouřit si, z domova si s sebou bohužel nic nevzal. Věděl, jak přísné protidrogové zákony platí v Mexiku, a neměl nejmenší zájem skončit tam ve vězení.
Seděl, oddělen od matky a tety chodbičkou, a hleděl blonďaté americké letušce na nohy, a náhle si uvědomil, že Sarah je taky Američanka a on je, do prdele, taky Američan, přesněji napůl Američan, a tahle skutečnost mu společně s lístkem za půldruhého dolaru otevře bránu Fox Venice Theater. Potíž byla v tom, že mu matka nic neřekla. Tohle jí nikdy neodpustí. Hezký obchodník, do prdele. Jeho táta vede šestákovou taxislužbu v městečku zamořeném štěnicemi. Ani navíc nevěděl, kolik je mu let. „Kolik ti je vůbec let? Počkejneříkej mi to. Osmnáct, že?“ Správně, tati.
Bez osmi měsíců, koho to ale zajímá? Seděl naproti němu v tom hostinci a díval se do jeho modrých amerikánských očí, díval se na jeho irský nos – byl ale vůbec irský? Gerald R.
Kelsey, to by měl být Ir. Emílio přemýšlel, co znamená to R. v tom jméně. Robert? Richard? Reginald? Všechno jsou to poctivá americká jména – ne jako Emílio Mendéz, který dostal své jméno po dědečkovi, napůl Mexičan, napůl Američan, a dohromady nic.
Mohla alespoň použít jeho jméno. Pak by mu ale musela říct pravdu. Není možné vychovávat dítě v barriu ve Venice a jeho jméno zapsat jako Emílio Kelsey, to nejde, protože pak by se začal vyptávat na toho hezkého mexického obchodníka, který měl být jeho otcem a který se čirou náhodou jmenuje Kelsey. Musela by mu říct, že utekl, aniž si ji vzal, což ostatně udělala. Musela by mu říct, že mu dala jméno po dědečkovi, no dobrá, něco takového jednou řekla.
Tu hlavní věc, to, jak to všechno bylo ve skutečnosti, mu ale zatajila. Tohle jí nikdy nezapomene. Nikdy v životě. Když člověk nemůže ve všem důvěřovat vlastní matce, komu potom může důvěřovat?
Chodbičkou k němu přicházela letuška a usmívala se.
„Mohu pro vás něco udělat?“ zeptala se.
Jo, pomyslel si v duchu, mohla bys mi vykouřit péro. Jak by se ti zamlouvalo mexikánské péro v těch tvých amerických ústech, blondýnko?
„Ne, díky,“ řekl. „Nic nepotřebuji.“
„Jste si tím jist?“
„Naprosto,“ přitakal.
Letuška se ještě jednou usmála a pokračovala směrem do zadní části letounu. Irka, pomyslel si. Světlé vlasy a zelené oči, na nose chomáč pih. Jako jeho otec. Vzpomněl si na to, co mu Sarah řekla, když ji poprvé odvezl domů: „ Nevím, co vlastně jsem. Angličanka, řekla bych. A Skotka a možná taky trochu Němka.“ A on jí řekl, že je Španěl a Tolték a Nahua a možná trochu Čičiméka. Co jí ale neřekl, bylo, že je taky trochu Ir, že je vlastně z podstatné části Ir, že je napůl Irčan, pokud byl tedy Ir jeho otec, má přece irské jméno, ne? Kelsey? Nemohl jí to ale říct, protože to nevěděl. Ostatní tohle ale věděli. Tetička Dotty, která sedí támhle vedle jeho matky a žvatlá Španělsky, to věděla. A strýc Albérico, který si nechal z Mexika dovézt kolínskou, to věděl taky. A věděl to i jeho dědeček Emílio Mendéz, a jeho babička taky, a věděli to všichni Mendézové v tomhle posraném městečku, každý v tomhle posraném světě věděl, že Emílio Mendéz je ve skutečnosti Emílio Kelsey. Věděli to všichni až na samotného Emília. Kčertu, není přece důležité, aby to vědělo samotné dítě, ne? Nechrne ho, ať si myslí, že je chicano, nechrne ho, ať si myslí, že jeho otec je hezký mexický obchodník, a ne tenhle posraný Američan, který zatáhl jeho matku kamsi do křoví a…
„Emílio?“
Zahleděl se na druhou stranu chodbičky. Matka se nakláněla k němu přes opěradlo.
„Jsi v pořádku?“
„Je mi fajn,“ řekl.
„Nic jsi nejedl.“
„Nemám hlad.“
„Něco ti udělám, až přijedeme domů.“
„Až přijedeme domů, chci jít ven,“ řekl.
