6
Cukrář nikdy nešel po velké kořisti. Tím se podle něj vyznačují amatéři. Každej to dělá pro peníze, to je sichr, ale amatéři do toho lezou taky pro parádu a vzrušení, pro slávu, jako by to bylo bůhvíco. Amatéři se pokládají za filmový hvězdy. Projít kolem ochranky v luxusní vile na kopci nad parkem, otevřít paklíčem zámek na dveřích, dostat se do sejfu pod obrazem vod Rembrandta a odkráčet s pokladem. Děkuju pěkně, je to pro mě velká čest, chci poděkovat taky svý matce, svýmu učiteli herectví a svýmu policejnímu psovi.
Amatéři.
Amerika je země úspěšných amatérů.
Cukrář na velkou kořist nikdy ani nepomyslel. Při pohledu na nóbl dámu v kožichu ze stříbrné lišky až na paty, jak pyšně vychází z luxusního domu, vrátný píská na taxíka, drží nad ní paraple a pomůže jí do vozu, šel vždycky klidně dál. To se ví, že kdyby se mu podařilo vloupat do jejího apartmá, našel by další dva kožichy, hromady briliantů, drahocenný umělecký předměty a bůhsuď co ještě. Ale nezapomeňte, že se s tím musíte taky dostat ven. Jednou se ti podaří projít kolem hlídače, když deš tam, ale když deš ven, musíš kolem něj projít znova. Ne projít jen tak, ale s nákladem ukradenejch věcí a teď se to snaž členům Akademie vysvětlit, děkuju mockrát, mám vás všechny moc rád, je to pro mě velká čest!
Už na začátku své kariéry se Cukrář naučil, že poklady mají i chudí lidé. Může to být medajlonek po babičce v plechovce od bonbonů nebo pět set dolarů zastrčených dole v žaluzii, každý má něco. Vlastně každý ne. Nechodil například do těch nejubožejších baráků v Diamondbacku, kde by nenašel nic než šváby a prázdné láhvičky od kokainu.
Cukrář se rozhodl pro zlatou střední cestu.
Pokládal se za umírněného.
Věděl, že v jeho profesi se najdou takoví, kteří si myslí, že když už se do toho pustíš, máš jít rovnou za něčím větším. Hrozí ti totéž, ať odejdeš s babiččiným medajlonkem nebo s kožichem nějaké prachaté paničky. Je to loupež tak jako tak. Existují samozřejmě různé stupně loupeže, závisí to na tom, jestli se tam člověk vloupá ozbrojený - takovou pitomost by nikdy neudělal - jestli je den nebo noc, jestli je to byt nebo kancelář, jestli tam v tu dobu někdo je nebo tam není ani noha. Všechny tyhle okolnosti určují délku pobytu ve vězení, kde Cukrář ještě nikdy nebyl, a kde neměl v úmyslu se někdy octnout, uctivě děkuju.
Jenže amatéři uvažujou jinak. Stojíš-li o pět, deset, dvacet nebo kolik let za katrem podle okolností - bůh chraň, abys během akce někoho zabil! Je to úkladná vražda a odsedíš si hezkou řádku let, radši se neptej, kolik - Jenže amatér uvažuje jinak: Dejme tomu, že mě čeká deset let v lapáku, tak se to nezmění. Ať ukradnu co ukradnu, vyfasuju deset let a basta, chápeš? Kdo si chce hrát, musí chápat, že má před sebou deset let, když ho dopadnou.
Jenže Cukrář neměl v úmyslu dát se dopadnout.
Za prvé: nehodlal jít za opravdu velkou kořistí, to přenechával amatérům. Za druhé: protože se spokojoval malými zisky, nechodil a nebručel a nestěžoval si, nevykládal barmanům, že z něj moh bejt bůhvíkdo, nerozčilovalo ho, že přišel domů s dvěma nebo třema tisícovkama za týden místo pěti sty tisíci na jeden zátah. Cukrář si žil dobře a mimoto se bavil. A tu a tam udělal nějaký byteček a podívejme se, objevil liščí kabátek a plechovku plnou všelijakých cingrlátek a korálků. Kabátek zastavil za pět stovek, kamínky za dvě, což představovalo zisk patnáct set dolarů za jedno rozbité okno a dvacet minut pobytu v cizím kvartýře.
Když někdy šel a našel starou bačkoru, co se dalo dělat? Na první pohled viděl, že tady nepořídí, ale stejně pro každý případ byt zběžně prohledal, pro každý případ, aby náhodou o něco nepřišel, a zmizel tak rychle, jak přišel, nemá smysl dát se zašít pro nic za nic, rizika jsou pro amatéry. A žádný škatulky s cukrovím, děkuju vám za nic, madam!
Zato se snažil najít dobře udržovaný dům v poměrně spořádané čtvrti, nemusela to být zrovna nóbl vilová čtvrť, jen průměrné středostavovské prostředí, kde jsou domy bez vrátných, někde dokonc…
