8
V krámku přecpaném různým haraburdím a pozůstatky nejrůznějších ztroskotaných životů bylo ve středu v jednu odpoledne nesnesitelné horko. Meyer a Kling měli na sobě lehké sportovní bundy, ale ne proto, aby vypadali elegantně. Bundy měly zakrýt podpažní pouzdra s pistolemi, aby obyvatelstvo jejich krásného města nepropadalo na ulicích panice. Majitel krámku měl bílou sportovní rozhalenku, na krku mu na černé hedvábné šňůře visela klenotnická lupa.
Představil se jako Manny Schwartz. Na jeho živnostenském listě stálo Emanuel Schwartz a živnostenský list, černě zarámovaný, visel na stěně za ním vedle harmoniky, saxofonu, pozounu, několika trubek, tamburíny a ukulele. Meyera napadlo, že sem snad přišel zastavit své nástroje celý orchestr.
Schwartz vyndal z krabičky prsten a podal jim ho přes pult. „Tohle přinesla,” řekl. „Islámskej. Sedmý až jedenáctý století před Kristem. Původem pravděpodobně z Velký Sýrie.”
Na čtvercovém pečetním prstenu byl vyryt obraz kozy nebo snad nějakého jiného zvířete s dlouhýma ušima, těžko říct, kterého. Kolem něho byly vyryté listy nebo okvětní lístky, opět se nedalo přesně určit, co vlastně. Po obou stranách zužující se lodyhy se plazili dva hadi nebo snad krokodýlové, a mezi nimi pták s dlouhým ocasem, od konce lodyhy vzhůru k pečeti plavaly dvě ryby. Meyer si přál, aby věděl, co ty symboly znamenají. Prsten byl vlastně docela veselý a Meyer se Podivil, proč se na tom Středním východě pořád válčí.
„Ty jejich kalifové povolávali ke dvoru řemeslníky, co znali řecký a římský tradice,” řekl Schwartz, „a žádali po nich, aby přizpůsobili svou práci potřebám arabskejch boháčů. Tenhle prsten si pravděpodobně objednal příslušník nejvyšších vrstev. Byl to drahej prsten, i tenkrát. Dneska má cenu asi dvanáct tisíc.”
„Kolik jste za něj zaplatil vy?”
„Tři. Neměl jsem tušení, že je kradenej. A teď si ho můžu strčit za klobouk, že jo?”
Měl na mysli podivný rozdíl, který zákon činil mezi „nákupem v dobré víře za určitou cenu” a „osobou vědomě vlastnící ukradené zboží”. Schwartz si přečetl seznam ukradených předmětů rozeslaných sedmaosmdesátkou a tak se dověděl, že ten syrský prsten je hledaný předmět. Mohl si toho nevšímat, prsten se ziskem prodat a předstírat, že seznam jakživ neviděl. Kdyby však nakonec vypátrali prsten u něho, byl by obviněn z trestného činu a hrozila by mu ztráta svobody na dva roky a tři až sedm měsíců. Místo toho zavolal na policii, která mu teď zřejmě prsten sebere jako důkaz. Jednou je člověk dole, jednou nahoře.
„Řekla vám ta žena, jak se jmenuje?” zeptal se Meyer.
„Řekla. Ale asi to nebylo její pravý jméno.”
„Jak se jmenovala?”
„Marilyn Monroe.”
„Proč si myslíte, že to nebylo její pravé jméno?” zeptal se Meyer.
„Marilyn Monroe?”
„Jednou jsme zatkli chlapa, který se jmenoval Ernest Hemingway a nebyl to Ernest Hemingway.”
„A kdo to teda byl?”
„Ernest Hemingway. Abyste rozuměl: nebyl to ten Ernest Hemingway, ale někdo, kdo se náhodou jmenoval taky Ernest Hemingway.”
„A kdo to je?” zeptal se Schwartz. „Ten Ernest Hemingway?”
„Sázím se, že kdybychom se teď podívali do telefonního seznamu, najdeme tam tucet ženských, co se jmenujou Marilyn Monroe,” řekl Meyer.
„To ale taky nebylo její pravý jméno,” řekl Schwartz.
„Jak se jmenovala opravdu?” zeptal se Kling.
„Ta holka, co přinesla ten prsten?”
„Ne, Marilyn Monroe.”
„Já nevím.” „Tak jak ta ženská vypadala?” zeptal se Meyer. Žralo ho, že si nevzpomíná, jak se Marilyn Monroe jmenovala doopravdy. Kling měl ve zvyku přijít vždycky s nějakou protivnou podrobností, která pak člověka pronásledovala celý den.
„Mohlo jí být třicet nebo pětatřicet,” řekl Schwartz. „Vejška stoosmašedesát, váha čtyřiašedesát kilo, hnědý vlasy, hnědý oči, pěkná postava. V šortkách a tričku… to víte, tohle počasí! Sandály, modrý.”
„Vy jste si všiml, co měla na nohou?”
„Když přijde ženská v šortkách a má fešnou figuru, tak si jejích nohou člověk všimne.”
„Dala vám adresu?”
„Dala. Proto jsem si myslel, že by Marilyn Monroe mohlo být její opr…
