35
Jel domů. Tak to začalo – jízdou domů z Poughkeepsie v třpytivých slunečních paprscích pátečního odpoledne. V posledních několika případech, kdy jel tu stokilometrovou štreku do Westportu, byl unavený tak, že se bál, že usne za volantem. Dnes odpoledne byl ale dokonale při smyslech.
Teď už mám to, po čem toužím, díky, napsal vrah krví na okno.
Natáhnul se k autotelefonu a vytočil číslo.
„Lashovi,“ ozval se hlas Karla Brodena, bratra jeho ženy.
„Karle…“
„Ahoj Chrisi. Kde jsi?“
„Jedu domů. Budu tam tak za hodinku. Je tam Shirley?“
„Má nějaké vyřizování.“
„Fajn, tak zatím…“
„Tak jo. Poslouchej, mám podpálit gril a naložit ty krevety, které jsme nasbírali včera v noci?“
„To je nápad. Hoď mi taky pár piv do mrazáku.“
„Jasnačka.“
Chvilku o svém švagrovi přemýšlel. Karl se své sestře vůbec nepodobal. Byl to pohodář, který si nic moc nedělal ani z toho, že nebyl žádný intelektuál. Při každé jeho návštěvě opadlo razantně napětí mezi ním a Shirley. Tentokrát dorazil, jako kdyby tušil, že je jeho pitomosti zoufale zapotřebí.
Ale pak jeho myšlenky zabloudily zpět do Poughkeepsie a k děsivému obrazu místa, kde se udala poslední vražda.
Teď už mám to, po čem toužím, díky. Policajti z Poughkeepsie byli celé ráno veselí, pošťuchovali se jako malé děti a u zásobníku na vodu si vyprávěli sprosťárny. I když zabiják unikal jejich silničním zátarasům, povzbudil je jeho vzkaz, který naznačoval, že už žádné další vraždy nebudou. Lash nic takového necítil. Pro něho zpráva představovala první kousek skládačky, který dával smysl; jediný vrahův vzkaz, který něco znamenal. A jeho stručnost a sebevědomí ho naplňovaly obavami.
Co má? Po čem toužil?
Bylo to snad tak, že zavražděním těch čtyř žen naplnil nějakou svou potřebu? Ale tak to u sériových vrahů nechodilo. Jejich žízeň nemohla být nikdy uhašena.
A mezi jednotlivými vraždami existovalo tolik nesrovnalostí. První dvě, i když si byly na první pohled podobné krvavými vzkazy na zdech a polohou mrtvých těl, si v mnoha aspektech svého profilu odporovaly.
Čím se poslední vražda lišila?
Přemýšlel o tom celou cestu přes Duchess a Putnám až do Connecticutu. Poprvé byl přesvědčen, že vrah svůj vzkaz myslí upřímně.
Protože měl, po čem toužil.
Proč po sobě tentokrát zanechal jen jednu zprávu, a ne sto? A proč ji napsal na okno, a ne na stěny? Na sklo a v noci to muselo být přece tak obtížné…
A pak najednou, téměř nevědomky, získal na proměnu místa činu zcela jiný náhled. Již se na krvavý vzkaz nedíval z vnitřku ložnice. V duchu opsaly jeho oči široký půlkruh kolem vzkazu, až se na zářící okno díval zvenčí, z temnoty lesa. A viděl tři postavy, které již byly na předchozích místech činu – kapitána policie, vrchního detektiva z oddělení vražd a forenzního psychologa FBI.
Jedna věc byla u všech tří vražd stejná. Všechny se odehrály v nočních hodinách v ložnicích s velkým oknem. A závěsy byly vždy roztažené…
Zběsile se opět natáhl k telefonu a vytočil číslo.
„Policie Poughkeepsie, oddělení vražd,“ ozval se něčí hlas, „u telefonu Kravitz.“
„Tady je Christopher Lash. Potřebuju okamžitě mluvit s Mastertonem.“
„Je mi líto, agente Lashi. Kapitán odešel tak před půl hodinou.“
„Tak mi dejte vrchního detektiva, jak on se to… Ahearna.“
„Odešel s kapitánem, pane.“
„A víte, kam šli?“
„Je pátek večer, pane. Kapitán a detektiv si pokaždé vyjdou na dvě orosená, než musí domů.“
„V jakém baru?“
„Nevím, pane. Může to být jeden z půl tuctu v okolí.“
Přemýšlel rychle. Kravitz, policista, který měl službu, zněl jako schopný člověk.
„Kravitzi, poslouchejte, poslouchejte velmi pozorně.“
„Ano, agente Lashi.“
Než se mu podařilo odbočit na Saugatuck Avenue, přičemž bojoval s víkendovou dopravou, musel telefon podržet na rameni. „Musíte obvolat každý z těch barů. Slyšíte? Vemte si někoho na pomoc.“
„Všechny, pane?“ Kravitz zněl pochybovačně.
„Je to nesmírně důležité, Kravitzi, rozumíte? Životně.“
„Ano, pane.“
„Až ho najdete, řekněte mu tohle: Celou dobu jsme se v tom zabijákovi pletli. Není …
