8
Stíny se v odpoledním slunci pomalu prodlužovaly, když Lash zajel do Greenwich Audubon Center, zaparkoval a vydal se po dřevem vykládané stezce směrem k Mead Lake. To místo měl celé pro sebe: školáci na výletech byli pryč už hodiny a víkendoví milovníci ptactva a fotografové přírodního života se tam objeví nejdříve v sobotu. Ráno byla mlha, a tak byl vzduch krásně průzračný. Všude kolem něho se lesy slévaly do jedné velké hnědozelené masy. Vzduch se dýchal jen ztěžka a byl cítit po mechu. Jak kráčel dál, přestával postupně slyšet dopravu ze silnice do Riverside, až ji zcela překryl zpěv ptáků.
Opouštěl kanceláře Eden Incorporated s tím, že pojede přímo do své stamfordské kanceláře. Týden, který si pro tento úkol vyhradil, byl pryč a on se nyní musel rozhodnout, co – pokud vůbec něco – udělá s plány na příští týden. Ale v půli cesty k domovu si uvědomil, že sjel z New-englandské dálnice a téměř bezcílně projíždí potemnělými místy svého mládí – silničkami Darienu, Silverminu a New Canaanu. Thorpeův inkblot ležel v nedotčené obálce na sedadle spolujezdce. Jel dál a nechal auto, aby si samo našlo cestu. A skončilo tady, ve chráněné rezervaci.
Bylo to stejně dobré místo jako kterékoliv jiné.
Jen kousek před ním se stezka rozvětvovala k několika posedům s výhledem na jezero. Lash si jeden vybral a po krátkém žebříku do něj vyšplhal. Vevnitř byla tma a teplo. Dlouhá vodorovná štěrbina na druhém konci poskytovala utajený výhled na jezero. Lash vykouknul ven na vodní ptáky, kteří si ho zcela očividně nevšímali. Pak se posadil na dřevěnou lavici a položil vedle sebe velkou hnědou obálku.
Neotevřel ji okamžitě. Místo toho sáhnul do náprsní kapsy a vytáhnul malou knížku: Úzká stezka do vnitrozemí od Matsua Bašóa. Viděl její prodejní výtisky u pokladny ve Starbucks ve Sky Harbour International a byla to příliš velká náhoda, než aby si jeden z nich nekoupil. Prolistoval úvodem překladatele až na začátek.
Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času.
Odložil knihu. Co že to Lewis Thorpe řekl o Bašóových básních: tak hutné, a přece tak prosté? Něco takového.
Lash měl pro svou práci spoustu pravidel, ale tím nejdůležitějším bylo: Od pacientů si zachovej odstup. Bylo to pravidlo, které se naučil u FBI tím nepříjemným způsobem během vytváření profilů zločinců. Tak jak se jen mohl nechat tak uchvátit Lewisem a Lindsay Thorpeovými? Bylo to snad jejich záhadnou smrtí? Nebo ho snad něco lákalo na dokonalosti jejich manželství? Zjišťoval při každé příležitosti, že bylo perfektní ve všech ohledech, tedy až do chvíle, než si před svou malou dcerkou natáhli igelitové pytle z čistírny přes hlavy a objímali se, až postupně ztratili vědomí.
Obyčejně si Lash nedovolil analyzovat vlastní pocity. Nikam to nevedlo, tupilo to jeho nadhled. Ale jeden postřeh si ještě neodpustil. Ani toto místo koneckonců nevybral náhodou. Tato rezervace, stezka a konkrétně tento posed byly místem, kde mu Shirley před třemi lety řekla, že už ho nikdy nechce vidět.
Odcházejí a přicházejí, jsou neustále na cestách… Lash přemýšlel o tom, na jakou cestu se to vydali Thorpeovi. A koneckonců, jakou cestou kráčel on, když se snažil odhalit jejich tajemství. Byla to cesta, od které ho jeho soudnost odrazovala, zatímco ho po ní nohy unášely stále dál. Unaveně si přejel rukou po čele, natáhnul se pro velkou obálku a ukazováčkem ji otevřel.
Uvnitř bylo něco kolem sta listů papíru – výsledků inkblotových testů Lewise a Lindsay Thorpeových provedených Edenem během přijímacího řízení.
V době, kdy byl ještě studentem na gymnáziu, ho inkbloty fascinovaly, už sama myšlenka, že o vás něco napoví to, jaké předměty vidíte v náhodných šmouhách. Teprve v postgraduálním studiu, když test prováděl a vyzkoušel si ho sám, jako to museli udělat všichni studenti psychologie, zjistil, jak důležitou pomůckou psychodiagnózy mohou být. Inkbloty byly známé jako testy „projektivní“, jelikož, na rozdíl od pečlivě strukturovaných a objektivních testů…
