Kapitola 3
Kate je v extázi.
„Ale co dělal u Claytonových?“ Ta její zvědavost z ní čiší i přes telefon. Volám jí ukrytá v hlubinách skladu za obchodem a snažím se znít nenuceně.
„No, byl tady něco zařizovat.”
„Já myslím, že tohle je opravdu velká shoda náhod, Ano. Nenapadlo tě, že možná spíš přijel za tebou?”
Srdce mi při tom pomyšlení zaškobrtne, ale hned se vzpamatuju. Prostou a zdrcující realitou totiž zůstává, že tu byl obchodně.
„Měl cestu na naši zemědělskou fakultu. Podporuje tam nějaký výzkum,” zabručím.
„No jo. Vždyť dal katedře grant v hodnotě dvou a půl milionu.”
Páni!
„Jak to víš?”
„Ano, jsem novinářka, psala jsem jeho medailon. Vědět to je moje práce.”
„Dobře, Carlo Bernsteinová, klídek. Tak chceš ty fotky?”
„Jasně, že jo. Otázkou je, kdo je udělá a kde.“
„Místo můžeme vyřešit s ním. Říkal, že tu zůstává.”
„Ty ho můžeš kontaktovat?”
„Mám jeho mobil.”
Kate se slyšitelně zajíkne.
„Chceš říct, že ti nejbohatší, nejzáhadnější a nejneuchopitelnější svobodný chlap ve státě Washington dal číslo na svůj mobil?”
„Ehm… jo.”
„Ano! Ty se mu líbíš. O tom není pochyb,” vydechne empaticky.
„Kate, jenom se snaží být milý.” Jakmile to vyslovím, vím, že to není pravda - Christian Grey nedělá milé věci. Nanejvýš tak zdvořilé. Třeba má Kate pravdu, zašeptá malý tichý hlásek. Z představy, že možná, jenom možná, bych se mu mohla líbit, se mi zježí chloupky na krku. Vždyť vlastně řekl, že je rád, že to interview nedělala Kate. V duchu se tiše zaraduju a poskočím, opájím se pomyšlením, že bych se mu opravdu mohla líbit. Jenže Kate mě vrací zpátky do reality.
„Nemám představu, koho na to focení seženeme. Levi, to je náš stálý fotograf, tak ten nemůže. Jel na víkend domů do Idaho Falls. Bude pěkně dopálený, až zjistí, že prošvihl focení jednoho z nejmocnějších podnikatelů Ameriky.”
„Hmfff… A co José?”
„Skvělý nápad! Zeptej se ho ty - pro tebe udělá cokoliv. A pak zavolej Greyovi a optej se ho, kam máme přijet.” Kate mě s tím svým povýšeneckým chováním vůči Josému štve.
„Myslím, že bys mu měla zavolat ty.”
„Komu, Josému?” odfrkne si.
„Ne, Greyovi.”
„To ty k němu máš vztah, Ano.”
„Vztah?!” vypísknu a můj hlas přitom vylétne o několik oktáv výš.
„Vždyť toho chlapa sotva znám!”
„Aspoň ses s ním už viděla,” postěžuje si zahořkle. „A zdá se, že on by tě rád poznal líp. Ano, prostě mu zavolej,” štěkne na mě a zavěsí.
Někdy je tak panovačná. Zamračím se na telefon a vypláznu na něj jazyk.
Zrovna píšu zprávu Josému, když do skladu přichází Paul a shání se po brusném papíru.
„Máme tam celkem narváno, Ano,” upozorňuje mě taktně.
„Jasně, promiň,” zahučím a chci zamířit zpátky.
„Hele, a odkud vlastně znáš Christiana Greye?” nadhodí Paul zdánlivě nenuceně.
„Musela jsem s ním udělat rozhovor do studentských novin. Kate byla nemocná,” pokrčím rameny a tentokrát v nenucenosti selhávám já. „Christian Grey u Claytonů. Jen si to představ,” rozplývá se zasněně. Pak potřese hlavou, jako by si ji chtěl vyčistit. „Mimochodem, co takhle zajít večer na drink nebo tak něco?”
Kdykoliv přijede domů, snaží se mě vytáhnout ven a já vždycky odmítnu. Je to náš rituál. Myslím, že chození s bratrem šéfa není dobrý nápad. A kromě toho, Paul je prostě takový typický představitel amerického kluka odvedle a ani s notnou dávkou představivosti nepřipomíná žádného literárního hrdinu. A Grey snad ano? ptá se mé podvědomí s vyzývavě zdviženým obočím. Nekompromisně ho zpražím.
„Nemáte snad rodinou večeři nebo nějakou oslavu s bráchou?”
„Ta bude zítra.”
„Možná jindy, Paule. Večer se musím učit. Příští týden dělám státnice.”
„Jednoho krásného dne řekneš ano, Ano,” usměje se a já prchám do obchodu.
„Ale já fotím místa, ne lidi,“ zabručí José.
„José, prosím,“ škemrám. Pochoduju po našem obýváku, v ruce svírám mobil a zírám z okna na slábnoucí večerní světlo.
„Dej mi ten telefon.” Kate mi vyškubne mobil z ruky a ladně si přehodí své hedvábné, zlatavě blonďaté vlasy přes rameno.
„A teď mě poslouchej, José Rodriguezi, jestli chceš, ab…
