Kapitola 5
Je tu ticho. Světlo je tlumené. V téhle posteli je tak příjemně a teploučko. Hmm… Otevírám oči a prožívám chvilku klidu a míru, vychutnávám si pohled na velmi zvláštní neznámý prostor, který mě obklopuje. Nemám nejmenší tušení, kde jsem. Čelo postele za mou hlavou má tvar obrovského slunce. Je mi nějak povědomé. Místnost je rozlehá a vzdušná, luxusně zařízená v hnědé, zlaté a béžové. To už jsem někde viděla. Kde jenom? Můj otupený mozek se těžce prodírá nedávno získanými vizuálními vzpomínkami. Ty bláho. Já jsem v hotelu Heathman… v apartmá. V podobném pokoji jsem přece byla s Kate. Tenhle vypadá větší. A sakra, jsem v apartmá Christiana Greye. Jak jsem se sem dostala?
Zvolna se mi vybavují útržkovité vzpomínky na minulou noc. Pití - ach ne, to pití - telefonát - ach bože, ten telefonát - zvracení - proboha, to zvracení. José a pak Christian. Ach ne. V duchu jsem takhle malinká. Nepamatuju si, jak jsem se sem dostala. Mám na sobě svoje tričko, podprsenku a kalhotky. Žádné ponožky. Žádné džíny. Do háje. Podívám se na noční stolek. Je na něm sklenice pomerančového džusu a dvě bílé tablety. Advil. Jenom takový maniak jako on může myslet na všechno. Sedám si a polykám prášky. Vlastně se necítím až tak zle, nejspíš mnohem líp, než si zasluhuju. Pomerančový džus chutná božsky.
Ozývá se zaklepání na dveře. Srdce mi skáče až do krku, takže nedokážu promluvit. I tak otevírá dveře a vchází dovnitř. No to mě podrž, on byl cvičit. Má na sobě šedé sportovní kalhoty, které mu tím způsobem visí z boků, a šedé triko, které je propocené stejně jako jeho vlasy. Christian Grey se potí, to zjištění se mnou dělá zvláštní věci. S důkladným nádechem zavírám oči. Jsem jako dvouleté dítě - když pevně zavřu víčka, jako bych tu nebyla.
„Dobré ráno, Anastasie. Jak se cítíš?”
„Líp, než si zasloužím,” zadrmolím.
Opatrně na něj vykouknu zpod řas. Pokládá na židli velkou nákupní tašku a chytá do rukou oba konce ručníku, který má přehozený kolem krku. Upře na mě ten svůj temně šedý pohled a já jako obvykle netuším, co se mu honí hlavou. Umí tak dobře skrývat myšlenky a pocity.
„Jak jsem se sem dostala?” Můj hlas zní tence, zkroušeně.
Sedá si na okraj postele. Je tak blízko, že bych se ho mohla dotknout, tak blízko, že ho cítím. Božínku… pot, sprchový gel a Christian. To je opojný koktejl - o moc lepší než margarita, to už můžu tvrdit z vlastní zkušenosti.
„Když jsi omdlela, nechtěl jsem kožené potahy ve svém autě ohrozit tím, že bych tě vezl až domů. Tak jsem tě vzal sem,” vysvětluje lakonicky.
„To tys mě ukládal do postele?”
„Ano.” Tváří se netečně.
„Zvracela jsem ještě?” ptám se tichým hláskem.
„Ne.”
„To tys mě svlékal?” zašeptám.
„Ano.“ Tázavě zvedá obočí, protože já vzápětí šíleně rudnu.
„Takže jsme se spolu…“ hlesnu. V ústech mi hrůzou vysychá, ani nejsem schopná dokončit otázku. Jen zírám na své ruce.
„Anastasie, bylas v podstatě v kómatu. Nekrofilie není právě mým šálkem kávy. Mám rád své ženy při smyslech a schopné vnímat,” pronáší suše.
„Je mi to hrozně líto.”
Jeho rty se zvedají v lehce pokřiveném úsměvu.
„Byl to velmi zábavný večer. Jen tak na něj nezapomenu.”
Já taky ne - on se mi posmívá, mizera jeden. Neprosila jsem se ho, aby si pro mě jezdil. Jenže se nějakým záhadným způsobem přihodilo, že se kvůli tomu cítím provinile.
„Nenutila jsem tě, abys po mně slídil s nějakým bondovským programem, který vyvíjíš pro papaláše,” vyrukuju na něj. Zatváří se překvapeně, a pokud se nemýlím, i trochu dotčeně.
„Tak za prvé, technologie na sledování mobilů se dá stáhnout z internetu. Za druhé, moje společnost nevyvíjí ani nevyrábí žádný druh sledovacího zařízení. A za třetí, kdybych si pro tebe nedojel, pravděpodobně by ses probudila ve fotografově posteli, a pokud si dobře vzpomínám, nebylas zrovna nadšená z toho, jak tě dobýval,” prohlašuje kysele.
Dobýval?! Vrhnu na něj pobavený pohled. Nazlobeně mě sleduje - z očí mu sálá ukřivděnost. Zkouším si skousnout spodní ret, abych se nerozesmála, jenže selhávám.
„Z…
