4
Vrátili jsme se k ústí vádí a teprve tam otevřeli košíky s jídlem. Vzduch v údolí se téměř nehýbal, místo poskytovalo jen velmi málo stínu. Vysvlékli jsme se tak, jak jen slušnost dovolovala. Závistivě jsem pokukovala po Ramsesovi a Emersonovi, kteří se zbavili košilí, a Selimovi s Daoudem, jimž bylo v plandavých, dlouhých galábíjích také očividně dobře.
Vycítila jsem, že se schyluje k další hádce mezi mnou a Emersonem ohledně dalšího postupu. Umanul si, že se do té zatracené hrobky dostane za každou cenu.
„Na manipulaci s rozkládající se mrtvolou nemáme patřičné vybavení,“ prohlásila jsem, loupajíc pomeranč. „A jak bychom ji dopravili přes tyhle hory? Nehodláš, doufám, navrhnout, abychom ji odnesli na zádech a poctivě se přitom střídali?“
Emerson je ta nejtvrdohlavější osoba, jakou znám, ale i on tentokrát mlčel. Ukousl si kus pečeného kuřecího stehna a soustředěně žvýkal. Tvářil se zasněně, jako by si s ničím nelámal hlavu, ale já jsem věděla, že pouze hraje o čas. Horečně v mysli pátrá po argumentech, jimiž by zpochybnil moje logické zdůvodnění.
„Rozhodně by to nebylo nic příjemného, pokud ne přímo nemožného,“ ozval se Ramses, jenž zná svého otce stejně dobře jako já. „Navrhuji jít do Kurny a vypátrat jeho přátele či rodinu. Třeba ho někdo nahlásil jako pohřešovaného.“
„Myslíš na policii?“ odfrkl si Emerson. „To se mi nezdá.“
„Ale před námi nebo Selimem by určitě kápli božskou,“ hádal se syn. „V každém případě se sem budeme muset vrátit. Máti má pravdu.“
„Dobrá.“ Manžel dojedl kuře a postavil se. „Jenom se tam bleskově mrknu…“
„Tak to tedy ne! Vzpomeň si, jak ty tvoje pletichy dopadají. Nejprve bychom měli celou záležitost řádně vyšetřit. Kdybys mě poslouchal…“
„Cha!“ bouřil se Emerson.
Selim se několikrát marně pokusil něco říct. Nyní prohlásil: „Myslím, že vím, kdo to byl, Otče kleteb. Kdybyste se mě zeptal…“
„Krucifix, ještě ty začínej, Selime!“ zařval drahý choť. „Nenechám se kritizovat vlastní manželkou i předákem. Když si jeden nebo druhý do mě čas od času rýpnete – no prosím – ale ne oba najednou!“
Přesto moje, Ramsesovy a Selimovy argumenty toho dne zapůsobily. Emerson je sice umanutý jako mezek, ale není padlý na hlavu. Zkrátka se smířil s tím, že se do té zatracené hrobky vrátí někdy jindy.
Nazpátek jsme se vydali jinou cestou. Manžel nás vedl nejkratší stezkou z údolí a skrze svažující se kaňon. Ačkoliv se trasa zdála schůdnější, musel si člověk dávat pozor, kam šlape, aby si nevymkl kotník. Emerson nasadil vražedné pochodové tempo, jež naprosto vylučovalo jakoukoliv konverzaci. Avšak ani tyto potíže mi nezabránily v uvažování.
Pochopitelně jsem měla plnou hlavu toho zavražděného ubožáka, jehož ostatky Ramses našel v jeskyni. Je to jen náhoda, že se v okolí potlouká Jamil rozezlený na své kumpány, kteří ho údajně okradli o právoplatný podíl? Vzpomněla jsem si na líného, mrzutého mladíka, jehož jsem kdysi znala. Ne, na zabijáka nevypadal. Přesto tu něco nehraje. Musíme být nanejvýš opatrní.
„Pokud se chcete dostat domů před soumrakem, měli byste přidat,“ prohlásil manžel.
Otřela jsem si tvář kapesníkem. „Do západu slunce zbývá několik hodin. Kde jsme?“
„Asi kilometr od Medínet Hábu.“ Ukázal tím směrem. „Napadlo mě, že domů bychom to mohli vzít přes Dér el-Medínu, trochu se tam porozhlédnout a…“
„Ne, dnes ne, Emersone.“ Věděla jsem, co se skrývá za manželovými výroky. V případě „porozhlédnutí“ bychom museli počítat s nejméně tříhodinovým zdržením, „asi kilometr“ jsou ve skutečnosti dva a více. Neodpustila jsem si malou jedovatost. „Proč jsme touto cestou nevyrazili hned ráno? Alespoň do Medínet Hábu bychom mohli jet na koních.“
„Ta druhá je rychlejší.“ Manžel si promnul bradu a věnoval mi nechápavý pohled. „Nejsi unavená, že ne?“
„Dobrý bože, to ne,“ odvětila jsem se smíchem.
Tentokrát musím připsat Emersonovi ke cti, že avizovaný „asi kilometr“ byl skutečně jen kilometr a kousek. Pěšina se rychle rozšiřovala a přecházela v solidní silnici, na níž panoval čilý provoz. Zanedlouho jsem…
