10
Z rukopisu H (pokračování)
Byl to nádherný sen. Spočíval na měkkém, voňavém lůžku. Nad ním se klenula zlatá nebesa, žlutým naraseným hedvábím prosvítalo slunce. Slyšet cvrlikání ptáků a osvěžující zurčení vody.
Jediným rušivým elementem zůstávala stoupající bolest hlavy. Lehce se dotkl spánku a důvěrně známý hlas pravil: „Vyzkoušej tohle. Osobně se tomu neoddávám, ale pro hosty mám vždycky dost.“
Nebyl to sen. Ramses se posadil. Kousek od něho seděl na hedvábných polštářích v tureckém sedu Sahin a podával mu sklenici s jantarovou tekutinou.
Ramses zavrtěl hlavou a hned se cítil lépe. „Ne, děkuji,“ mumlal turecky, jelikož muž k němu promlouval stejným jazykem.
„Drogy v tom nejsou. Ale jak myslíš.“ Hostitel položil sklenici na mosazný podnos a natáhl se pro náústek vodní dýmky. Soustředěně dýmal a trpělivě čekal, až se nedobrovolný návštěvník vzpamatuje. Ramses předpokládal, že se probudí v zatuchlé kobce, kde ho budou sadističtí pochopové krutě mučit. Tato místnost však byla jasná a vzdušná. Zřejmě se jednalo o mandarah, kde domácí pán přijímal hosty. Prostředek místnosti byl o něco snížen, na podlaze se leskly vkusné červené, černé a bílé dlaždice poskládané do umného vzoru, směřujícího k fontáně. Mladík seděl v jednom z výklenků místnosti, vypolstrovaném hedvábnými polštáři. Na sobě měl pouze košili a spodky. Služebnictvo ho vysvléklo ze špinavých svršků a sandálů a omylo mu zablácené tělo. Očividně nechtělo poskvrnit pánovy načančané podušky zbytky shnilého ovoce a oslího trusu.
„Lituji, ale musel jsem to udělat,“ pravil Sahin, když Ramses zkoumal opatrně prsty bouli na hlavě. „Věděl jsem, že dobrovolně se mnou nepůjdeš, a kdyby ses znovu postavil na odpor, dopadl bys mnohem hůř.“
„Jak vám mohu poděkovat?“ dotázal se mladík. Bezděčně sklouzl do angličtiny. Turek se hlasitě rozchechtal.
„Rád jsem s tebou znovu změřil síly, mladý příteli. Potěšilo mě, že jsi oproti mému očekávání přežil tu lapálii u Káhiry. Bohužel neznám detaily. Jak se ti to podařilo?“
Ramses se zadumal. Zdánlivě nevinný dotaz byl plný skrytých nástrah. Příjemné prostředí a vlídné zacházení mělo otupit jeho pozornost. Že by nová technika výslechu? Ve srovnání s těmi předchozími mu připadala neskonale příjemnější, přesto musí zůstat ve střehu.
„Přispěchala mi na pomoc moje oddaná rodina,“ odvětil s vědomím, že tato informace se musela donést i k Sahinovým uším. „Však znáte mého otce.“
„Pouze z doslechu. Nicméně tvůj otec se vskutku těší vynikající pověsti. Doufám, že jednoho dne budu mít tu čest osobně se s ním seznámit. Takže se od tvého přítele, jehož jsem želbohu nezabil, dozvěděl o tvém – ehm – dilematu? Kdyby ses mi nepřipletl do rány, určitě bych ho dostal.“
„Možná.“
Sahin zhluboka nasál kouř. „Také jsi mi zmařil akci, kterou jsem dlouho připravoval. Po čem jdeš teď? Proč jsi tady?“
„Měl jsem náhodou cestu kolem.“
„Skutečně obdivuji vyhýbavost anglického jazyka,“ vrněl Sahin. „Existuje v něm tolik způsobů, jak se vykroutit z přímé odpovědi.“
„Dal byste raději přednost rozhovoru v turečtině? V něm se nedokážu vykrucovat tak snadno.“
Sahin se zazubil. „Myslím, že kličkování ti jde ve všech jazycích, chlapče. Tentokrát je to však jen pouhá ztráta času. Chytili tě při činu. V té tlačenici jsi stejně neměl šanci uspět.“
„Znamená to, že jsem minul?“
„Poranil jsi guvernéra,“ křenil se Sahin s pusou od ucha k uchu. „Na docela citlivém místě. Moc se na tebe zlobí.“
O nikom dalším se nezmínil. Značí to, že se Chetwodeovi podařilo uniknout? Obvyklé štěstí mladého hlupáka, přemítal trpce Ramses. Kéž by uposlechl můj rozkaz! Složil hlavu do dlaní. Pomyšlení na neposlušného kolegu bolest jedině zhoršilo.
„Co bych ti měl nabídnout?“ staral se Sahin. „Pokud nechceš brandy, co takhle kávu nebo mátový čaj?“
Tleskl rukama. Sluha, lačnící po uspokojení svého pána, se servilně ukláněl. Bleskově přistrčil k Ramsesovi nízký stolek, přičaroval na něj podnos s občerstvením a zlomen v pravém úhlu tiše vycouval z místnosti. Vmžiku ho spolkly těžk…
