5
Právě jsme s Emersonem a Senniou snídali, když se objevily děti. V patách jim cupitalo kotě. Okamžitě jsem si všimla, že Nefret se nenese se svojí obvyklou grácií. Sice nekulhala, ale plynulá chůze jí dávala pořádně zabrat. Sennia vyskočila ze židle a běžela k nim. Dřív než malá stačila skočit Nefret kolem krku, popadl ji Ramses do náruče a roztočil se s ní dokola, až pištěla radostí.
„Stalo se něco?“ ptala jsem se.
Nefret se velice opatrně spustila na židli, kterou jí přidržel Emerson. Varovně se na mě podívala. „Jenom jsem upadla. Dobré ráno, Ptáčátko. Měla by sis s tou snídaní pospíšit, nebo přijdeš pozdě do školy.“
„Myslím, že školu si pro dnešek odpustím,“ oznámila holčička. „Zůstanu doma a postarám se o tetu Nefret.“ Nato si dřepla na podlahu a hladila kotě.
„A já si myslím, že do školy půjdeš,“ namítla jsem. „A neloudej se. Nesmíš nechat paní Vandergeltovou čekat.“
Po tradiční hádce jsme vystrkali Senniu z domu. Ne že by jí vyučování připadalo „nudné“, jak s oblibou prohlašovala. Zkrátka toužila zůstat s námi. Pod tíhou natahovaných moldánek Emerson jako obyčejně kapituloval a slíbil děvčátku, že s námi může nazítří jet do Dér el-Medíny.
„Musíme vyrazit,“ bručel posléze. „Kde je Jumana? Panenko skákavá, to děvče chodí zásadně pozdě.“
„Nařídil jsem jí, aby přišla až po Senniině odchodu,“ vysvětlil Ramses. „Takže by se měla každou chvilku ukázat.“
V okamžiku, kdy se dívka vkradla do jídelny, jsem pochopila, proč syn nechtěl, aby ji malá viděla. Děvče se prakticky neovládalo. Z každého pohybu či hnutí tváře vyzařovaly rozhárané emoce. Vypadala jako malá stařena. Hlavu sehnutou, pomalé pohyby.
„Také jsi upadla?“ otázala jsem se.
„Ne!“ Jumana poplašeně zvedla hlavu. Hnědé oči přetékaly žalem. „Zachovala jsem se špatně. Velmi špatně. Chtěla jsem utéct, ale neudělala jsem to, protože vím, že si zasloužím trest. Proveďte se mnou, co uznáte…“
„Přestaň se předvádět a posaď se,“ okřikla jsem ji netrpělivě. „Předpokládám, že to má něco společného s Jamilem. Ne, Jumano, toho divadýlka už bylo dost. Zmlkni, Emersone. Ramsesi?“
Nastínil nám, co se přihodilo, a soucit, jež vyzařoval z Emersonových pronikavých očí, se změnil v hněv.
„Panebože!“ zahulákal. „Vždyť tě mohl zabít! Nefret – Ramsesi – proč jste mě nevzbudili?“
„Nebyl čas, otče,“ přiznal synátor. V tom měl jistě pravdu. Emersonovi trvalo dobrých deset minut, než si dal všechno dohromady. Vzápětí jej zachvátilo vzrušení. Ramses pokračoval klidným hlasem: „Přepočítal jsem se. Měl jsem poslat Nefret, aby ho vyplašila ona, a nenechávat ji na tom místě samotnou.“
„Přestaňme se už konečně bít v prsa,“ ozvala jsem se, jelikož znám synovu slabost pro sebeobviňování za všechno zlé, co se semele, ať už to jeho chyba je, nebo není. Upřímně řečeno, většinou to jeho chyba je, ale v tomto případě by se řada z nás zachovala stejně.
Emerson přistoupil k Nefret. Natáhl dlaň a pak ji zase stáhl. „Ten kámen tě udeřil do ramene?“
„Ano.“ Otočila se, aby na něj mohla pohlédnout. Bolestivě sebou škubla, přesto se usmála. „Utržila jsem několik modřin, nic víc.“
Odkašlala jsem si. „Tvoje lékařské zkušenosti pochopitelně dalekosáhle převyšují ty moje, ale pokud bys chtěla, abych…“
„Děkuji, máti, ale není třeba. Je to v pořádku. Všechno je v pořádku,“ dodala měkce.
„Aha,“ řekla jsem. „Dobrá. Nuže? Co uděláme s Jamilem?“
Načež následovala další tiráda z Jumaniny strany. Přísahala, že už Jamilovi nikdy neuvěří. Navrhla nám, abychom ji ztloukli a potom někam zavřeli o chlebu a vodě. Případně abychom ji provdali za toho nechutného starce Nuri Saida, který často žádal Jumanina otce o její ruku. Nic lepšího si stejně nezaslouží. Zasluhuje potrestat a souhlasí se vším, pro co se rozhodneme.
Byla jsem v pokušení s ní pořádně zatřást. Ale ovládla jsem se a místo toho jsem dívce nabídla, ať se ke včerejšímu incidentu vyjádří sama. Když konečně zarazila stavidla své výmluvnosti, aby se nadechla, očí jí plavaly v slzách. Nepochybovala jsem o dívčině upřímnosti, ačkoliv jsem si byla …
