DRUHÁ ČÁST
Brána do Gazy
9
Do Káhiry jsme dorazili jednoho šedivého, mlhavého rána. Město tonulo v hustém oparu, vzduch se ani nepohnul. Odevšad jako by na nás doléhala tíseň. Museli jsme nechat na přátelích, aby si poradili s Jumaniným zármutkem a Cyrusovym rozčarováním – Jamilovo tajemné prohlášení mu totiž nedávalo spát. Donutila jsem ho přísahat, že se sám nevydá do pouště, aby pátral po záhadné hrobce. Dal mi sice své slovo, ale ruce měl přitom za zády. Přísahala bych, že schválně překřížil prsty, aby slib neplatil. Třebaže mi Katherine nic nevyčítala, věděla jsem, že nechápe, jak ji můžeme opustit v takové chvíli.
Emerson okamžitě zdůraznil, že já ji rozhodně opouštět nemusím. Nejenom že mě v Káhiře nepotřebují, ale moje přítomnost navíc způsobí jako obvykle jenom potíže a zkomplikuje už tak obtížnou situaci. Povolali přece…
„Ramsese,“ uťala jsem bravurně manželovu tirádu. Mám s tím letité zkušenosti. „Však po tobě také nikdo nic nechtěl.“
„Pokud se domníváš,“ oznámil mi Emerson zvýšeným hlasem, „že nechám toho chlapce samotného čelit smečce vlků z ministerstva války…“
„Mluvíš mi z duše, drahý,“ odvětila jsem.
V té chvíli se můj muž rozchechtal a přivinul mě k sobě. „Milá Peabodyová, kdykoliv vystrčíš tu svoji bradičku a provrtáš mě tím svým ocelovým pohledem, poznám, že jsem prohrál.“
„Ve skutečnosti chceš, abych jela s vámi. Přiznej to.“
„Mmmf,“ řekl na to Emerson s ústy přitisknutými k mým rtům.
Chytili jsme večerní vlak a z nádraží si to namířili přímo k Shepheardům. Zaměstnanec zajišťující pokojový servis nás přivítal jako staré známé a otázal se, co pro nás může udělat.
„Snídani,“ oznámila jsem mu, zatímco manžel se překotně zbavoval jednotlivých svršků a pohazoval je po celé místnosti. Emerson sice nesnáší jakékoliv rozptylování od práce, ale za této situace usoudil, že nemůžeme smést přednesenou žádost bryskně ze stolu, jako jsme to udělali v případě tajné služby, když se pokoušela Ramsese znovu naverbovat, a obratem chytit zpáteční vlak do Luxoru.
„To skutečně nemůžeme,“ prohlásil synátor. „Smith nám sice prakticky nic neřekl, ale určitě by pro mě neposlali, kdyby věděli, jak Ismaila dostat. Musíme se pokusit Sutecha najít, otče. Pokud padl do zajetí…“
„Pokud?“ vykřikl manžel. „Snad si nemyslíš, že obrátil kabát a stal se z něj sprostý zrádce?“
Kdysi by otcův zakaboněný výraz Ramsese neprodleně přiměl držet pusu. Nyní se mu díval přímo do přimhouřených safírových očí. Maličko se pousmál. „Zvláštní, že ho bráníš, otče. Jémináčku, vůbec se mi tomu nechce věřit! Ten chlap je učiněná záhada – je zahořklý, cynický a naprosto nevypočitatelný.“
„Hmmm,“ řekl na to Emerson. „Dobrá. Čím dříve zjistíme, co nám chce Murray povědět, tím lépe. Půjdeme?“
„Generál Murray?“ opakovala jsem. „Co ten s tím má společného? Vždyť jste si s ním ani nedomluvili schůzku.“
„Však znáš můj styl, Peabodyová – obracím se přímo na kováře, s kováříčky neztrácím čas. Přijme mě, kdykoliv ho navštívím,“ pravil sebevědomě manžel. „Jsi už hotový, Ramsesi?“
Pokud by existovala sebenepatrnější šance, že generál pustí mě a nebo Nefret ke slovu, šla bych s nimi. Muži všeobecně nemají o ženách valné mínění, zejména pak vojáci.
Podala jsem Emersonovi sako. Pokud bych tak neučinila, vyrazil by na ulici jen v košili. „A po jednání přijďte rovnou sem,“ nařídila jsem mu.
„Hmm,“ řekl na to manžel.
„Ano, samozřejmě,“ culil se Ramses na Nefret.
Z rukopisu H
Murray je nechal půl hodiny čekat. Na to, že je generál neočekával, se nejednalo o bůhví jakou dobu, ale Emerson si třicet minut nečinnosti vyložil jako útok na vlastní osobu. Ve chvíli, kdy směli vstoupit do generálovy pracovny, s ním proto cloumal náležitý vztek, a proto dával své pocity patřičně najevo.
„Co jste tím kčertu sledoval, že jste nás nechal tvrdnout na chodbě takovou dobu? Myslíte, že se mi to hodí, přiběhnout pokaždé, když písknete? Doufám, že máte setsakramentsky dobrý důvod vyrušovat mě z práce.“
Murray rychle plešatěl. Vysoké čelo jenom prodlužovalo důs…
