1
PORT ANTONIO, JAMAJKA
Zpěněná vodní vlna se roztříštila o korálový útes a chvíli se zdálo, že na pozadí modročerných vod Karibiku zůstává nehybně viset ve vzduchu. Vodní tříšť však náhle začala klesat, pronikala do tisíců drobných, ostrých a rozeklaných trhlin tvořících povrch útesu, aby se pak znovu proměnila v oceán a splynula v jediný celek.
Timothy Dureli přešel k zadnímu okraji ohromného bazénu nepravidelného tvaru, zasazeného do korálového útesu, a sledoval stále prudší boj mezi vodou a útesem. Tahle odříznutá část severního pobřeží Jamajky byla kompromisem mezi člověkem a přírodou. Rekreační komplex Trident Villas byl vybudován na korálovém pásu, který jej obklopoval ze tří stran, a od silnic ve vnitrozemí sem vedla jen jediná cesta. Celý komplex se skládal z maličkých vilek s výhledem na moře a korálové pásmo. Každý domek tvořil uzavřený celek; jedna vilka byla izolována od druhé a celá oblast pak od přilehlého území Port Antonia.
Dureli byl v Trident Villas manažerem. V Londýně vystudoval vysokou hotelovou školu a několik písmen za jeho jménem prozrazovalo, že tento mladý Angličan má více zkušeností a znalostí, než by se z jeho mladistvého vzhledu dalo usuzovat.
Dureli byl dobrým manažerem; věděl to on a věděli to i majitelé Trident Villas.
Bez ustání se pídil po neočekávaných událostech - což bylo spolu s jeho rutinní uhlazeností podstatou kvalitního řízení. A nyní jednu neočekávanou událost objevil. A dělala mu starosti. Z matematického hlediska to bylo naprosto nemožné. A ne-li nemožné, pak rozhodně krajně nepravděpodobné.
Zkrátka to nedávalo smysl.
„Pane Durelle?“
Otočil se. Jeho jamajská sekretářka, jejíž rysy i hnědá kůže prozrazovaly dávné spojení Afriky a britského impéria, mu k bazénu přinášela jakousi zprávu.
„Ano?“
„Let 16 společnosti Lufthansa z Mnichova dorazí do Montega se zpožděním.“
„Tam mají rezervaci Kepplerovi, ne?“
„Ano. Nestihnou vnitrostátní přípoj.“
„Měli letět rovnou sem do Kingstonu…“
„Co naděláte?“ řekla dívka. I její hlas prozrazoval nelibost, i když ne tak zjevně. „Zřejmě nechtějí v Montegu nocovat, a tak poslali z paluby radiogram. Máte jim sehnat soukromé letadlo…“
„Během tří hodin? Ať jim ho seženou Němci! To jejich letadlo má zpoždění…“
„Zkoušeli to. Ale v Mo’Bay nikoho nesehnali.“
„Ovšemže ne… Řeknu Hanleymu. Kolem páté se vrátí z Kingstonu s Warfieldovými.“
„Možná nebude chtít…“
„Ale bude. Jsme v pěkné bryndě. Doufám, že to není předzvěst hektického týdne.“
„Proč to říkáte? Co vás trápí?“
Dureli se otočil k zábradlí a zadíval se na korálové útesy. Vytáhl zapalovač, přikryl ho před teplým vánkem dlaní a zapálil si.
„Hned několik věcí. A nejsem si jist, jestli je všechny uhlídám. Jedno ovšem vím jistě.“ Pohlédl na dívku a v duchu vzpomínal.
„Rezervace na tento týden začaly přicházet před více než rokem. A už před jedenácti měsíci byly kompletní. Všechny vilky byly rezervovány… právě na tento týden.“
„Trident je populární. Co je na tom tak neobvyklého?“
„Vy to nechápete. Všechny ty rezervace jsou už jedenáct měsíců naprosto beze změn. Ani jedno zrušení, ani malá změna termínu. Ani o jediný den.“
„Tím méně starostí pro vás. Myslela jsem, že budete rád.“
„Copak to nechápete? Z matematického hlediska je to nemožné… - no, nemožné snad ne, ale každopádně hodně zvláštní. Dvacet vilek. Předpokládáme-li, že jde o manželské páry, tak je to čtyřicet lidí. Každý má rodinu - matku, otce, tety, strýce, sourozence… A nikomu z nich se za jedenáct měsíců nestalo nic, co by jakkoliv změnilo jejich plány. Nikdo z hostů nezemřel – a při našich cenách sem nejezdí právě mladí lidé. Nenastaly žádné nepředvídané okolnosti, žádné škrty přes rozpočet, žádné spalničky, příušnice, svatby, pohřby nebo vleklé choroby. Ale my tady přece nenabízíme korunovaci královny: nabízíme jen týden na Jamajce.“
Dívka se zasmála. „Hrajete si s čísly, pane Durelle. Jste otrávený, protože nedošlo na váš skvěle setříděný pořadník náhradníků.“
„A jakým způsobem všichni přijíždějí,“ pokračova…
