10
McAuliff otevřel oči, vytáhl ruku zpod přikrývky a podíval se na hodinky. Bylo téměř půl jedenácté. Přitom měl v úmyslu vstát nejpozději mezi půl devátou a devátou. Měl schůzku s jistým mužem. S mužem s artritidou v obchodě s rybami jménem Tallon’s.
Pohlédl na Alison. Ležela schoulená vedle něj, s vlasy rozprostřenými na prostěradle a tváří zabořenou v polštáři. Byla skvělá, pomyslel si Alex. Ne, oba jsme byli skvělí. Ale Alison byla… jak to říkala? Vyprahlá. Říkala: „Jsem jako vyprahlý poutník, který našel studnu…“ A opravdu se tak chovala. Skvělá. Žhavá a zkušená.
Alexe však přesto pronásledovaly jiné myšlenky.
Jméno, které mu ještě před čtyřiadvaceti hodinami naprosto nic neříkalo, se náhle změnilo v neznámou sílu, se kterou je třeba počítat. Nezávisle na sobě se o ní zmínili dva lidé, kteří se ještě před týdnem vůbec neznali. Chatellerault. Markýz de Chatellerault.
V současné době pobývající v Savanna-la-Mar na jihozápadním pobřeží Jamajky.
Zanedlouho jej navštíví Charles Whitehall, pokud se ovšem už nesešli. Černý fašista a francouzský finančník. Jako v nějaké estrádě. Kdyby ovšem Alison Boothová nenosila v kabelce tubu se smrtelným obsahem pro případ, že by se s tím člověkem někdy setkala. Nebo s lidmi, kteří pro něj pracují. Jaká je tady souvislost? Nějaká určitě.
McAuliff se opatrně protáhl, aby Alison nevzbudil, i když ji chtěl spíše obejmout, dotýkat se jí po celém těle a hned ráno se s ní znovu pomilovat. Ale nemohl. Měl příliš mnoho práce. Příliš mnoho přemýšlení. Uvažoval, jaké asi dostane instrukce. A jak dlouho potrvá, než je obdrží. A jaký bude muž s artritidou v obchodě s rybami jménem Tallon’s. Taky mu vrtalo hlavou, kde může vězet Sam Tucker. Do zítřka měl dorazit do Kingstonu. A Sam neměl ve zvyku se beze slova sebrat a odjet; na to byl příliš ohleduplný. Někdy však přesto…
Kdy dostaneme pokyn odletět na sever a začít se skutečnou prací na průzkumu?
Věděl, že civěním do stropu z Alisoniny postele odpověď nedostane. A taky se rozhodl, že ze svého pokoje nebude telefonovat.
Vzpomněl si na „odporné malé štěnice“ ve svém kufru a při představě odporných malých lidí, krčících se kdesi nad aparáty v temných místnostech a čekajících na zvuky, které nikdy neuslyší, se neubránil úsměvu. Ta představa ho svým způsobem uklidňovala.
„Slyším, jak přemýšlíš.“ Zpod polštáře se tlumeně ozval Alisonin hlas. „Není to pozoruhodné?“
„Je to děsivé.“
Alison se přetočila se zavřenýma očima, usmála se a sáhla rukou pod jeho peřinu. „A taky se docela smyslně protahuješ.“
Pohladila jej po břiše a po stehnech a McAuliff věděl, že odpovědi na jeho otázky budou muset počkat. Přitáhl si ji k sobě; otevřela oči a nadzvedla přikrývku, takže mezi nimi nebylo nic.
Taxík ho zavezl k Victoria’s South Parádě. Název ulice byl příhodný - čišel z ní duch devatenáctého století. Kolem vstupu do parku se tísnily davy lidí, které připomínaly pestře zbarvené pávy; pyšně a povýšeně si vykračovali, čas od času přidali do kroku, aby se pak zastavili a s otevřenými ústy civěli kolem sebe.
McAuliff vkročil do parku a ze všech sil se snažil vypadat jako procházející se turista. Vydal se štěrkem sypanou stezkou směrem do středu parku a cítil na sobě nepřátelské a tázavé pohledy.
Došlo mu, že kromě něj není v parku jediný běloch; s tím nepočítal. Zřetelně cítil, že jeho přítomnost v parku je sice tolerována, ale bedlivě sledována. A že v žádném případě nebudí důvěru.
Byl pouhým cizincem s jinou barvou pleti, který se opovážil vlézt místním na jejich píseček. Musel se usmát, když před ním jedna mladá jamajská matka nasměrovala své rozesmáté dítě na druhou stranu chodníku. Dítě bylo vysokou a narůžovělou McAuliffovou postavou zjevně fascinováno; matka si však tiše a pohotově prosadila svou. S důstojností sobě vlastní.
Konečně McAuliff spatřil obdélníkovou bílou značku s hnědým nápisem: QUEEN STREET, EAST. Šipka ukazovala doprava na další, poněkud užší štěrkovou stezku. Alex se po ní vydal.
Připomněl si Hammondova slova: Nepospíchejt…
