LONDÝN, ANGLIE
Vysoký světlovlasý Američan v rozepnutém nepromokavém plášti vyšel z hotelu Savoy na ulici Strand. Na okamžik se zastavil a pohlédl na oblohu mezi budovami. V Anglii je naprosto běžné sledovat oblohu a mít se na pozoru před rozmary počasí hned, jakmile člověk vyjde z budovy, ale onen muž věnoval obloze více než jen obvyklý letmý pohled a úsudek si neudělal pouze podle venkovní teploty.
Ten muž se díval.
Každý geolog, který se kdy živil geofyzikálními průzkumy pro stát, podniky nebo nadace, věděl, že počasí jsou peníze – že mohou znamenat postup i zdržení. Síla zvyku.
Oči toho muže byly jasně šedé, zasazené hluboko pod širokým obočím, tmavším než světlehnědé vlasy, jež mu se železnou pravidelností padaly do čela. Barva jeho pleti prozrazovala člověka pracujícího v terénu - osmahlého, nikoliv však spáleného. Také vrásky kolem očí mu zřejmě vyrylo spíše jeho povolání než věk jeho obličej byl bezpochyby trvale vystaven vrtochům počasí. Lícní kosti měl vysoko vystouplé, ústa plná a čelist nedbale uvolněnou - a přesto na něm bylo cosi jemného. Cosi, co bylo v přímém kontrastu s jeho tvrdým vzhledem profesionála. Stejná jemnost se mu zračila v očích. V jejich pohledu však nebyla slabost, nýbrž jakási zvídavost; ty oči člověka zkoumaly…
Snad proto, že někdy v minulosti někoho neprozkoumaly dost.
Tomu muži se kdysi muselo něco stát. Něco. Jakmile se rozhlédl, s úsměvem pozdravil uniformovaného dveřníka a krátce zavrtěl hlavou.
„Dnes si nebudete přát taxi, pane McAuliffe“ zeptal se dveřník.
„Ne, díky, Jacku. Půjdu pěšky.“
„Je tam trochu chladno, pane.“
„Alespoň se osvěžím - mám to jen pár bloků.“
Dveřník se prsty dotkl čepice a obrátil pozornost k přijíždějícímu jaguáru. Alexandr McAuliff prošel vestibulem a kolem divadla a kanceláře American Express vyšel na ulici Strand. Přešel na chodník a zařadil se do proudu lidí, směřujícího na sever k mostu Waterloo. Zapnul si plášť a na ochranu před únorovým londýnským chladem si vyhrnul límec.
Blížila se jedna hodina a on měl být v jednu na křižovatce Waterloo. Zbývalo mu sotva pár minut. Nakonec sice svolil, že se s člověkem ze společnosti Dunstone setká tímhle prapodivným způsobem, ale doufal, že tónem hlasu dal zřetelně najevo, jak je tím roztrpčen. Byl ochoten vzít si taxi, půjčit si auto nebo si najmout šoféra, pokud by to bylo nutné, ale posílá-li pro něj auto Dunstone, proč ne rovnou do hotelu Savoy?
Ne že by Alexandru McAuliffovi vadila chůze, jen nesnášel, když se musel s lidmi setkávat v autě uprostřed přecpané ulice. Příšerně ho to otravovalo. Člověk od Dunstone mu podal krátké a strohé zdůvodnění, kterým lidé od Dunstone vysvětlovali vyčerpávajícím způsobem vše: „Pan Julian Warfield si to tak přeje.“
Alexandr si auta ihned všiml. Takové auto mohlo patřit jedině společností Dunstone - čili Warfieldovi. Černý rolls-royce St. James s lesknoucí se karosérií prozrazující poctivou ruční práci proplouval s až anachronickou majestátností mezi úspornými austiny, „emdžíčky“ a vozy z kontinentální Evropy. Alex se zastavil na obrubníku asi tři metry od nájezdu na most. Pomalu se blížícímu rollsu však nepokynul, nedal nijak najevo, že si ho všiml.
Počkal, až vůz zastaví přímo před ním; za volantem seděl služební řidič a zadní okénko bylo stažené.
„Pan McAuliff?“ V okně se objevila nedočkavá tvář.
„Pan Warfield?“ zeptal se McAuliff, přestože věděl, že tenhle úzkostlivě vyhlížející padesátník jím bezpochyby není.
„Proboha ne. Jmenuji se Preston. Nastupte si, myslím, že zdržujeme provoz.“
„Ano, to zdržujete.“ Preston se odsunul a Alex se posadil vedle něj. Angličan natáhl ruku.
„Těší mě. To já jsem s vámi mluvil po telefonu.“
„Ano…, pane Prestone.“
„Velice se omlouvám, že jsme se museli setkat takto. Starý pán má někdy zvláštní způsoby, chápete.“
McAuliff dospěl k názoru, že tohohle chlápka od Dunstone možná špatně odhadl. „Jen mě to poněkud zmátlo, nic víc. Pokud vám šlo o obezřetnost - i když si nedovedu představit její důvod pak si pan Warfield vybra…
