32
„Když jste sem přišli, aktivovali jste fotoelektrický alarm. Nic tajemného na tom není.“
Seděli v autě; Daniel vpředu vedle řidiče, Hammond s Alexandrem na zadním sedadle. Krátce po incidentu opustili pole, odjeli z Unity Halí a zamířili podél pobřeží do Lucea Harbour. Zaparkovali na opuštěném odpočívadle nevyasfaltované cesty s výhledem na moře. Cesta představovala jednu z mnoha místních zkratek vedoucích na příbřežní dálnici; jelikož ji zatím neobjevili turisté, byla málo frekventovaná, a tudíž bezpečná. Měsíc teď svítil nad oceánem jasněji, odrážel se od zčeřené hladiny a vrhal jemně žluté světlo na tváře přítomných.
Při jízdě měl McAuliff možnost prohlédnout si auto, ve kterém seděli. Zvnějšku vypadalo jako obyčejný nenápadný automobil neurčité výroby a stáří - jako stovky ostrovních vozidel sestavených z dílů, které byly ukořistěny vozidlům jiným. Uvnitř však byl patrný základní rozdíl: auto bylo precizně provedenou pohyblivou pevností… a komunikačním centrem. Okna byla z tlustého neprůstřelného skla; vzadu a po stranách byly vyvrtány gumou obložené štěrbiny pro brokovnice s velkou ráží a krátkou hlavní ty ležely pod předním sedadlem. Pod přístrojovou deskou pak visel dlouhý panel s číselníky a tlačítky a ve výklenku mezi dvěma mikrofony ležel telefon. Motor byl podle zvuku snad nejsilnější, jaký kdy Alex slyšel. Halidon zkrátka jezdil po vnějším světě první třídou.
Daniel se cestou snažil rozptýlit McAuliffovo ohromení nad událostmi posledních dvou hodin. Zdálo se, že pokládá za důležité objasnit Alexovi skutečnou situaci. Vypuknuvší krize byla pro Daniela natolik naléhavá, že se rozhodl opustit komunitu: riskovat svůj život výměnou za možnost přímého velení. Jako by chtěl tímto způsobem dát R. C. Hammondovi najevo, že má co dělat s mimořádně inteligentním a houževnatým protivníkem.
„Museli jsme se ujistit, že jste sami… jen vy dva. A že vás nikdo nesleduje. Odpoledne proběhlo ve značně napjaté atmosféře. Ovšem vy jste si vedli bravurně. My jsme vám bohužel nemohli být nápomocni. Blahopřeji.“
„Co je s Malcolmem?“ zeptal se Alex.
Daniel se odmlčel a pak tiše a smutně promluvil: „To ještě nevíme. Hledáme ho… Buď je v bezpečí, nebo je mrtvý. Nic mezi tím.“ Daniel pohlédl na Hammonda. „Malcolm je muž, kterého znáte jako Josepha Myerse, veliteli Hammonde.“
McAuliff se na agenta úkosem podíval. Takže manipulátor Hammond je přímo velitelem. Velitel Hammond, lhář, manipulátor… a člověk, který nasazuje život, aby ho zachránil jiným.
Hammond na Danielova slova reagoval tím, že přesně na dvě vteřiny zavřel oči. V té informaci se skrývalo jisté ponížení, o které rozhodně nestál. Velkého manipulátora opět někdo převezl. „Dělá ještě vůbec nějaký černoch pro mě? Pro rozvědku?“
Předseda se jemně usmál. „Podle našich informací sedm. Tři z nich jsou ovšem naprosto neschopní.“
„Díky, že jste mě zasvětil. Jistě mi poskytnete i jejich jména… Všichni totiž vypadají úplně stejně, víte?“
Daniel přijal otřepanou urážku se stoickým klidem, pouze ze rtů mu pomalu zmizel úsměv a jeho pohled ochladl. „Ano. Tomu rozumím. Z vašeho hlediska se opravdu zdá, že se prakticky ničím neodlišujeme. Naštěstí jsou zde i jiná hlediska. Žádná jména nebudete potřebovat.“
Hammond opětoval Danielův pohled beze stopy zastrašení. „McAuliff mi přednesl vaše požadavky. Opakuji vám, co jsem už říkal jemu: samozřejmě jsou nemožné…“
„Prosím, veliteli Hammonde,“ skočil Daniel agentovi do řeči, „je tu tolik různých komplikací, tak je, prosím vás, dále nekomplikujte svými nepravdami. Vaše instrukce jsou přece od prvopočátku naprosto jasné. Nebo byste chtěl, abychom jednali s Američany? Nebo s Francouzi? Nebo snad s Němci?“
Nastalo napjaté ticho. Bylo na něm cosi krutého, cosi syrově bolestného. Alexandr sledoval, jak si oba protivníci vzájemně vyměnili pohledy. A sledoval také, jak v Hammondových očích postupně narůstá bolestné poznání.
„Takže vy to víte,“ řekl Angličan tiše.
„Víme,“ opáčil Daniel.
Hammond se odmlčel a pohlédl z okna. Předseda rad…
