2
McAuliff zdvořile odmítl Warfieldovu nabídku, že pro něj nechá na Belgrave Square znovu přistavit Prestonovo auto. Alex vyslovil přání jít pěšky, chtěl v chladném zimním vzduchu přemýšlet. Pohyb mu pomáhal utřídit si myšlenky a svěží mrazivý vítr ho jakýmsi způsobem nutil k vnitřnímu soustředění.
Vlastně nebylo ani tak co promyslet, jako spíše vstřebat. Hon v jistém smyslu skončil. Po jedenácti letech složitého putování byl konec onoho spletitého bludiště na dohled. Nešlo o peníze jako takové. Šlo o peníze jako výtah k nezávislosti.
Naprosté. Úplné. Nikdy nemuset dělat, co nechci. Annina smrt - vražda - byla odrazovým můstkem. Zajisté mu posloužila i jako záminka, to Alex chápal. Tahle záminka však měla pevné kořeny, které přesahovaly pouhý citový výbuch. Ona pracovní porada - kterou Warfield výstižně označil jako ‚naprosto zbytečnou‘ byla pro akademický systém příznačná.
Veškeré laboratorní aktivity směřovaly k tomu, aby ospravedlnily rýsující se granty. Bože! Tolik zbytečné činnosti! Tolik nesmyslných porad! A kolik užitečné práce zůstalo nedokončeno jen proto, že z grantu nakonec sešlo nebo že vedoucí katedry změnil priority, aby mohl před vývojově orientovanými organizacemi očividněji prezentovat vývoj.
Bojovat s akademickým systémem Alex nemohl; v přijetí jeho pravidel mu zase bránil vztek. A tak z něj odešel.
Ovšem ani ve firmách to Alex nemohl vydržet. Ježíši! V těch platily zcela jiné priority, jejichž cíl byl jediný: zisk. Jen a pouze zisk. Projekty, které neprodukovaly nejpříznivější ‚míru zisku‘, byly bez ohlédnutí opouštěny. Vydělávat prachy. Neztrácet čas.
A tak se Alex rozloučil i s firmami a šel na volnou nohu. Kde si člověk může sám stanovit cenu bezprostředních hodnot. A rozhodnout se, zda mu za to stojí. Ať to bral jakkoliv, všechno… všechno, co mu Warfield navrhl, bylo nejen korektní a přijatelné - bylo to přímo skvělé. Na nic nevázané, řádně zdaněné dva miliony dolarů za průzkum, o kterém Alex věděl, že ho zvládne.
Oblast, kterou měl na Jamajce prozkoumat, Alex matně znal: rozprostírala se jihovýchodně od Falmouthu, po pobřeží se táhla až k Duncan’s Bay a zasahovala hluboko do vnitrozemí do oblasti Cock Pitu. A právě Cock Pit zřejmě zajímal lidi od Dunstone nejvíce: tato obrovská, neobydlená a v některých případech i nezmapovaná pásma hor a džungle. Naprosto zaostalé území, pouhých deset minut letu od rozvinutého Montego Bay a patnáct minut od bouřlivě vzkvétajícího New Kingstonu. Do tří týdnů mu měli z Dunstone dodat přesné souřadnice daného území a on měl během té doby sestavit svůj tým.
Už byl opět na ulici Strand a k hotelu Savoy to měl jen pár bloků. Nevyřešil naprosto nic; snad proto, že zde ani co řešit nebylo - pouze se rozhodl, že s hledáním lidí začne na univerzitě.
Byl si jist, že uchazeči se pohrnou; jen doufal, že budou mít potřebnou kvalifikaci. Všechno bylo perfektní. Opravdu perfektní.
Sešel pěšinkou do dvora, usmál se na dveřníka a mohutnými skleněnými dveřmi vešel do hotelu. Na recepci se zeptal, zda má nějaké vzkazy.
Neměl.
Stalo se však cosi jiného. Recepční ve smokingu mu položil otázku. „Půjdete nahoru, pane McAuliffe?“
„Ano… ano, půjdu nahoru,“ odvětil Alex, poněkud vyveden z míry. „Proč?“
„Prosím?“
„Proč se ptáte?“ usmál se McAuliff.
„Kvůli pokojským, pane,“ odpověděl recepční s inteligentním výrazem v očích. V jeho britské angličtině zaznělo ujištění: „Pro případ, že byste si přál něco vyprat nebo vyžehlit. V tuhle dobu toho mají strašně moc.“
„Jistě. Děkuji vám.“ Alex se znovu usmál, chápavě přikývl a vyrazil k výtahu. Snažil se z očí toho muže vyčíst i něco jiného, ale nešlo mu to. A přesto věděl, že za tím vším něco je. Za šest let strávených po hotelích se ho nikdo nikdy nezeptal, zda „půjde nahoru“. A vzhledem k anglické… nebo spíše savoyské zdvořilosti to byla zcela neobvyklá otázka. Anebo ho až příliš rychle a příliš silně ovládla obezřetnost lidí od Dunstone?
V pokoji se McAuliff svlékl do trenýrek, oblékl si župan a objednal si led. V sekretáři …
