13
McAuliff strávil u Westmora Tallona ještě hodinu, protože starý jamajský aristokrat musel aktivovat síť informátorů. Měl styky po celém ostrově. Nebylo tedy divu, že za necelou hodinu zjistil jednu důležitou skutečnost: zesnulý Walter Piersall z Carrick Foyle v okrese Trelawny zaměstnával dva černé asistenty, se kterými všude cestoval. Souvislost mezi dvěma muži, kteří odvezli věci Sama Tuckera z hotelu v Montego Bay, a muži, kteří sledovali Alexe v zeleném chevroletu, již nebyla tak přitažená za vlasy. A jelikož Piersall před Alison nadnesl Samovo jméno, byl závěr zřejmý. Tallon nařídil svým lidem, aby Piersallovy muže chytili. Jakmile se tak stane, ihned McAuliffovi zavolá.
Alex se tedy vrátil do Courtleigh Manor. Na recepci si vyzvedl vzkazy. Alison mu vzkazovala, že šla na večeři a doufá, že se k ní připojí. Jinak nic. Po Samovi Tuckerovi ani vidu ani slechu.
„Kdyby mi někdo volal, jsem v restauraci,“ oznámil Alex recepčnímu.
Alison seděla sama uprostřed přecpané haly plné tropických rostlin a mřížovaných oken. Na každém stole svítila svíčka ve skleněné kopuli; jinak bylo v celé místnosti zhasnuto. Temně rudé, zelené a žluté lístky rostlin vrhaly mihotavé stíny; všude se ozývalo spokojené mumlání a stále častěji také tlumené výbuchy smíchu. Lidé jako by se změnili v dokonale učesané a upravené manekýny, kteří čekají, až vypuknou noční hrátky. Pro manekýny to byla příhodná chvíle. Důležitou roli hrálo vybrané chování, vykalkulovaný půvab a nonšalantní důvtip. Později se scéna změní a do hry vstoupí jiné faktory… a ne vždy hezké. Také proto si byl James Ferguson včera večer jist, že jeho opilecké divadýlko bude působit hodnověrně. A také proto včera Charles Whitehall arogantně hodil přes stůl na podlahu ubrousek. Aby někdo uklidil svinčík po jeho zahraničním kolegovi.
„Vypadáš zamyšleně. Nebo spíš naštvaně,“ řekla Alison, když si Alex odtáhl židli a posadil se.
„Ani ne.“
„Co se stalo? Co ti řekli na policii? Téměř jistě jsem čekala, že mi zavolají.“
McAuliff si odpověď nacvičil, ale ještě před ní ukázal na šálek kávy a sklenici brandy před Alison. „Koukám, že už jsi po večeři.“
„Ano. Umírala jsem hlady. Tys nejedl?“
„Ne. Zůstaneš tu se mnou?“
„Samozřejmě. Jen co propustím eunuchy.“
Alex si objednal pití. „Máš rozkošný úsměv. Skoro jako by ses smála.“
„Nezamlouvej. Co se stalo?“
McAuliff měl pocit, že lže docela dobře. Rozhodně lépe – tedy přinejmenším přesvědčivěji - než dřív. Řekl Alison, že strávil na policii téměř dvě hodiny. Westmore Tallon mu poskytl adresu a dokonce mu popsal vzhled vnitřní části hlavní policejní budovy; tvrdil, že je dobré znát všechny detaily. Člověk nikdy neví, kdy se mu mohou hodit.
„Potvrdili Lathamovu teorii. Prý to bylo ujetí z místa nehody. Také naznačili, že Piersall měl jisté libůstky po intimní stránce. Přejeli ho ve velmi vykřičené čtvrti.“
„Tak se mi zdá, že to vyřešili nějak moc hrr. Jako by se chtěli krýt.“ Alison svraštila obočí a ve tváři se jí objevily pochyby.
„Možná,“ odpověděl Alex upřímně. „Ale nemohou najít souvislost mezi ním a Samem Tuckerem - a nic jiného mě nezajímá.“
„Ale ta souvislost existuje. Vždyť se mnou o něm mluvil.“
„To jsem jim taky řekl. Poslali své lidi do Carrick Foyle, kde Piersall bydlel. V okrese Trelawny. A další se probírají jeho věcmi v Sheratonu. Pokud něco najdou, ozvou se mi.“ McAuliff měl pocit, že ani nelže. Koneckonců pouze překrucoval pravdu. Místo policie se Piersallovými věcmi probíral Westmore Tallon.
„A ty ses s tím spokojil? Ty prostě jen tak dáš na jejich slovo? Ještě před pár hodinami sis dělal o pana Tuckera ohromné starosti.“
„Ty si dělám pořád,“ řekl Alex, položil sklenici a pohlédl na Alison, teď už lhát nemusel. „Jestli se mi Sam do večera neozve… nebo do zítřejšího rána, zajdu na americkou ambasádu a udělám tam pěkné dusno.“
„Ale… no jo. A zmínil ses ráno o těch štěnicích na ministerstvu? Nic jsi mi o tom neřekl.“
„O čem?“
„O těch štěnicích ve tvém kufru. Říkal jsi, že to ohlásíš.“
McAuliff znovu pocít…
