Vědomí konce (Julian Barnes)

Představte si přiopilého člověka, který pozdě v noci sepíše dopis své dávné bývalé přítelkyni. Na obálku načmárá adresu, nalepí na ni známku, najde kabát, vyrazí k poštovní schránce, hodí do ní dopis, vrátí se domů a jde spát. Není dost pravděpodobné, že by tu závěrečnou část celého úkonu jednoduše vypustil? Odeslání dopisu zřejmě nechá radši až na ráno a pak si to celé dost možná ještě rozmyslí. E-mailu se toho tedy dá spoustu přičíst k dobru: spontánnost, bezprostřednost, věrohodnost pocitů, a dokonce i jeho společenské přehmaty. Mé myšlení – pokud to není příliš vzletné slovo – se ubíralo přibližně tímto směrem: Proč považovat Margaretin názor za bernou minci? Ona u toho přece nebyla a může leda tak trpět předsudky. A tak jsem Veronice poslal e-mail s předmětem „Otázka“, která zněla: „Myslíš si, že jsem tě tehdy miloval?“ Podepsal jsem ho svou iniciálou a klikl na nápis „Odeslat“ dřív, než jsem si to mohl rozmyslet.

To poslední, co bych očekával, byla odpověď, která mi dorazila hned ráno. Tentokrát předmět e-mailu nevymazala. V její zprávě stálo: „Když už to musíš vědět, tak ne. V.“

Možná to vypovídá o stavu mé mysli, ale ta odpověď mi přišla úplně normální, dokonce povzbudivá.

A možná to vypovídá i o něčem úplně jiném, ale okamžitě jsem zavolal Margaret a svěřil se jí s nejnovějším vývojem své e-mailové korespondence. Nastala chvíle ticha, načež moje bývalá manželka špitla: „Teď už jsi na to sám.“

* * *