Pan Gunnell je klidný, vyzáblý muž, kterému nevadí ticho. Klientům ho koneckonců účtuje stejně jako mluvený projev.
„Pane Webstere.“
„Pane Gunnelle.“
Takhle jsme „propánovali“ další tři čtvrtě hodiny, během níž mi poskytoval odborné rady, za které mu platím. Sdělil mi, že jít na policii a pokoušet se je přesvědčit, aby obvinili z krádeže zralou ženu, jež nedávno přišla o matku, by podle jeho mínění bylo poněkud hloupé. To se mi zamlouvalo. Ani ne tak samotná rada, jako způsob jejího vyjádření. „Hloupé“ – to znělo mnohem líp než „nepříhodné“ či „nepatřičné“. Taky mě nabádal, abych paní Marriottovou neotravoval.
„Já myslel, že advokáti jsou rádi, když je někdo otravuje, pane Gunnelle.“
„Řekněme, že to berou jinak, když je otravuje jejich vlastní klient. V našem případě všechno platí rodina Fordových. A asi byste se divil, jak dopisy snadno dokážou proklouznout až na samé dno šanonu.“
Rozhlédl jsem se po světle žluté kanceláři, v níž se nacházely pokojové květiny, police s knihami právních autorit, jakási reprodukce anglické krajinky, která nikoho nemohla urazit, a pochopitelně kartotéky naplněné šanony.
„Jinými slovy, nesmí si začít myslet, že jsem tak trochu magor.“
„Ale to by si přece nikdy nemohla myslet, pane Webstere. Ostatně slovo ‚magor‘ ani nepatří do právní terminologie.“
„A co byste místo něj použili?“
„Zřejmě bychom se spokojili s výrazem ‚kverulantský‘. Ten už je dostatečně silný.“
„No dobrá. Ale obraťme list. Jak dlouho trvá, než se vyřídí pozůstalost?“
„Pokud jde všechno poměrně hladce, tak… rok a půl, dva roky.“
Dva roky! Tak dlouho jsem na ten deník čekat nehodlal.
„Nejdřív se vypořádají hlavní nároky, ale potom se vždycky objeví něco, co se vleče. Ztratí se listinné akcie. Finanční úřad musí schválit příslušné údaje. A taky se může stát, že někdo někam založí nějaký dopis.“
„Nebo ho nechá proklouznout až na dno šanonu.“
„I to se stává, pane Webstere.“
„Máte pro mě ještě nějakou radu?“
„Se slovem ‚odcizila‘ bych zacházel dost opatrně. Mohlo by to celou tu záležitost zbytečně polarizovat.“
„Ale co jiného to tedy je? Připomeňte mi prosím tu právní floskuli, kterou používáte, když je něco naprosto zjevné.“
„Res ipsa loquitur?“
„Ano, přesně tuhle myslím.“
Pan Gunnell se na chvíli odmlčel. „Víte – případy trestního práva se mi do rukou zase tak často nedostávají, ale vzpomínám si, že pokud jde o krádež, rozhoduje především formulace ‚záměr trvale zbavit‘ majitele věci, jež mu byla odcizena. Vy snad máte tušení o jejích záměrech či duševním rozpoložení v širším slova smyslu?“
Zasmál jsem se. Přijít na to, v jakém duševním rozpoložení se Veronica nalézá, byl jeden z problémů, který mě trápil před čtyřiceti lety. Můj smích tedy vyzněl pravděpodobně jinak, než by posluchač očekával, a pan Gunnell je dost vnímavý člověk.
„Nechci do toho strkat nos, pane Webstere, ale neodehrálo se v minulosti mezi vámi a slečnou Fordovou něco závažného? Něco, co by mohlo hrát roli, kdyby nakonec došlo k občanskému, nebo dokonce trestněprávnímu sporu?“
Něco závažného mezi mnou a slečnou Fordovou? Zíral jsem na zadní strany fotek, podle všeho rodinných snímků, a náhle mi v mysli vytanul jeden konkrétní obraz.
„Celkem jste mi to vyjasnil, pane Gunnelle. Až vám budu platit honorář, pošlu vám ho expres.“
Usmál se. „Takových věcí si skutečně všímáme. U jistých případů.“
* * *
