Tehdy už jsem nebydlel s rodiči a začal jsem se zaučovat v oboru umělecké správy. Pak jsem se seznámil s Margaret, vzali jsme se a za tři roky se nám narodila Susie. Koupili jsme si malý domek s obrovskou hypotékou a já jsem den co den dojížděl do Londýna. Mé zaučování přerostlo v dlouhodobou kariéru. A život plynul. Nějaký Angličan kdysi prohlásil, že manželství je něco jako dlouhý, neslaný nemastný oběd, při němž se jako první chod servíruje zákusek. Podle mě je to až příliš cynické. Já jsem si své manželství užíval, ale možná jsem byl až příliš tichý – příliš poklidný. Asi po dvanácti letech si Margaret něco začala s chlápkem, který vedl jednu restauraci. Neměl jsem ho moc rád – a neměl jsem ostatně rád ani jeho jídlo. A jak bych taky mohl? Susii jsme dostali do střídavé péče, a naštěstí se zdálo, že ji náš rozchod příliš nepoznamenal – a jak si teď uvědomuju, nikdy jsem na ni nemusel použít svou teorii újmy.
Po rozvodu jsem měl několik známostí, ale nikdy nic vážného. O svých nových přítelkyních jsem Margaret pravidelně referoval. V té době mi to připadalo zcela přirozené. Teď si občas říkám, jestli to byla snaha vzbudit v ní žárlivost, nebo spíš jistá forma sebeobrany – způsob, jak znemožnit, aby to přerostlo v příliš vážné vztahy. Ve svém ještě prázdnějším životě jsem zároveň vymýšlel různé plány, které jsem označoval jako „projekty“ – možná aby to znělo jako něco, co se nakonec uskuteční. Jenže nic z toho nakonec nebylo. Ale na tom nesejde – do tohohle příběhu to ostatně vůbec nepatří.
Susie vyrostla a všichni jí začali říkat Susan. Když jí bylo čtyřiadvacet, dovedl jsem ji špalírem před oddávajícího úředníka. Ken je lékař a mají už spolu dvě děti: kluka a holku. Jejich fotky, které nosím v peněžence, je vždycky ukazují mladší, než ve skutečnosti jsou. Předpokládám, že je to normální, či z filosofického hlediska dokonce zcela zjevné. Stejně ale pořád dokola opakujete „Ty děti tak strašně rychle rostou“, i když ve skutečnosti tím chcete naznačit, že dneska už čas ubíhá rychleji vám.
Margaretin druhý manžel se nakonec projevil jako typ, jemuž k poklidu dost chybí: vypařil se s nějakou ženskou, která vypadala skoro jako ona, jenže byla o těch zásadních deset let mladší. Vycházíme spolu dobře – vídáme se na rodinných sešlostech a někdy spolu zajdeme na oběd. Jednou ji po pár skleničkách přepadla sentimentální nálada a naznačila, že bychom se k sobě mohli vrátit. Už se staly i podivnější věci – jak to sama vyjádřila. V tom měla bezpochyby pravdu, ale tou dobou už jsem byl zvyklý na své zavedené způsoby a oblíbil si samotu. Nebo prostě nejsem takový podivín, abych se do něčeho takového pouštěl. Párkrát jsme mluvili o tom, že spolu vyrazíme na dovolenou, ale myslím, že jeden od druhého očekával, že to celé naplánuje, zamluví lístky a objedná hotely, takže k tomu nikdy nedošlo.
Teď už jsem v důchodu a žiju ve svém bytě, obklopen svými věcmi. Občas se napiju s několika kamarády a taky mám pár přítelkyň – samozřejmě čistě platonických známostí. (A ani ty do tohohle příběhu nepatří.) Docházím do místního spolku historiků, přestože na rozdíl od některých jeho členů necítím takové nadšení z toho, co v zemi odhalí jejich detektory kovů. Před časem jsem se dobrovolně nabídl, že v naší nemocnici povedu knihovnu. Chodím po odděleních a dodávám, vybírám a doporučuju pacientům knihy. Aspoň nesedím pořád doma, a navíc je fajn dělat něco užitečného. A taky tu člověk pozná nové lidi. Tedy nemocné lidi, samozřejmě. A taky umírající. Ale aspoň budu vědět, jak to v téhle v nemocnici chodí, až na mě jednou přijde řada.
Takový je prostě život. Pár úspěchů, pár zklamání. Mně osobně připadal zajímavý, ačkoli bych se nezlobil ani nedivil, kdyby jiným zajímavý nepřipadal. Adrian možná v jistém smyslu věděl, co dělá, i když já bych svůj život nevyměnil za nic na světě. Chápete.
Přežil jsem. „Přežil, aby ten příběh vyprávěl“ – tak nějak se to říká, ne? Historie nejsou lži vítězů, jak jsem kdysi lehkovážně ujišťoval Starouše Joea Hunta. Te…
