Vědomí konce (Julian Barnes)

Neřekl jsem náhodou, že se jí chci dostat pod kůži? Je to dost podivný výraz, a navíc mi pokaždé připomene způsob, jakým Margaret pekla kuře. Jemně uvolnila kůži od prsíček a stehýnek a pak pod ni vetřela máslo s bylinkami. Zřejmě estragon. A asi taky trochu česneku. Nevím to úplně jistě. Sám jsem to tenkrát, ani od té doby, nezkoušel. Mám totiž dost nešikovné prsty a dokážu si představit, jak tu kůži rvu na kusy.

Margaret mi taky vyprávěla o podobném francouzském receptu, který je ještě komplikovanější. Pod kůži tam vkládají plátky černých lanýžů – a víte, jak tomu říkají? „Kuře v polosmutku.“ Předpokládám, že ten recept vznikl v době, kdy lidé po několik měsíců chodili výhradně v černém, pak dalších pár měsíců v šedi a k barvám života se vraceli jen velmi pomalu. Plný smutek, polosmutek, čtvrtsmutek. Nevím, jestli tomu takhle říkali, ale vím, že přechody mezi jednotlivými barvami byly striktně uspořádány jako v tabulce. Jak dlouho se nosí smutek v dnešní době? Většinou tak půl dne – což na pohřeb nebo kremaci a pár následných skleniček bohatě stačí.

Omlouvám se. Tohle s naším tématem moc nesouvisí. Takže co jsem to říkal? Že se jí chci dostat pod kůži? Měl jsem tím na mysli to, co jsem si myslel, že mám na mysli? Nebo jsem tím myslel něco úplně jiného? „Mám tě pod kůží“ – nejmenuje se takhle náhodou jedna milostná písnička?

* * *