21
O dva dny později dorazila Clare ke mně. Přijela vlakem, důkladně si prohlédnout fotografie v mé registratuře. Prý musí sestavit soubor, řekla. Teď, když je mým agentem, tak musí všechno rychle rozjet. Rozesmál jsem se. Řekla, že na tom není nic k smíchu, když jde o vážnou věc.
Ten den jsem nejel žádný dostih. Domluvil jsem se telefonicky s Jeremym, že pro něho zajedu do nemocnice a pak ho odvezu domů, a že vezmu s sebou Clare. Zavolal jsem také Kinshipovi, že pro něho už dávno mám ty objednané kopie, že jsem ho nikde neviděl a nemohl mu je dát, ale že bych mu je mohl hodit domů, protože jedu kolem.
Výborně, řekl. Navrhl jsem, že bych se zastavil brzy odpoledne, jestli se mu to hodí. Řekl: jasný, a jako obvykle spolkl dlouhé ý na konci slova. Dodal jsem, že bych se ho také rád na něco zeptal. Samozřejmě, řekl, klidně, jak prý si přeji.
Jeremy vypadal mnohem líp než v neděli, už nebyl tak do šeda. Pomohli jsme mu nastoupit do vozu, na zadní sedadlo, a zabalili jsme ho do přikrývky, kterou okamžitě rozhořčeně odhodil. Prý není stařičký invalida, ale plně práceschopný právník.
„Mimochodem, včera za mnou byl strýček. Obávám se, že pro tebe mám špatnou zprávu. Stará paní Norová v pondělí v noci zemřela.“
„Ne!“
„Přece jsi s tím musel počítat, byla to otázka dní.“
„Já vím, ale...“
„Stryc s sebou přivezl dvě listiny, které ti mám odevzdat. Mám je někde v kufru. Možná, že bys je měl vylovit, ještě než vyrazíme.“
Vylovil jsem je. Seděli jsme ve voze na nemocničním parkovišti, zatím co jsem si ty listiny četl.
V jedné obálce byl dopis. V druhé kopie poslední vůle.
„Strýc říkal, že ho v pondělí ráno narychlo zavolali, že si tvá babič- ka přeje sepsat poslední vůli a že doktor myslí, že už jí nezbývá mnoho času,“ dodal Jeremy.
„Ty víš, co v té poslední vůli je?“ zeptal jsem se ho.
Zavrtěl hlavou. „Strýc mi jenom řekl, že byla paličatá jako mezek až do poslední chvíle.“
Rozložil jsem před sebou na stroji psané listy papíru.
Já, Lavinia Norová, při plném vědomí, ruším tímto všechna předchozí poslední pořízení...
Pak následovala spousta právnických frází a složitých opatření týkajících se důchodového zabezpečení kuchařky a zahradníka. Na konci byly dva poměrně prosté odstavce:
...ideální polovinu svého veškerého majetku svému synovl, Jamesu Norovi...
...ideální polovinu svého veškerého majetku svému vnukovi Fllipu Norovi do neomezeného vlastnictví, bez jakýchkoli podmínek či háčků či ocelových lan.
„Co je?“ zeptala se Clare.
„Ta dáblice... nakonec přece jen vyhrála.“
Otevřel jsem druhou obálku. Uvnitř byl rukou psaný dopis, třaslavými tahy, bez oslovení a bez podpisu.
Stálo v něm:
Domnívám se, že jsi Amandu našel, ale že jsi mi to neřekl, protože by mě to nepotěšilo.
Je v klášteře?
S těmi penězi si dělej, co chceš, jestli se ti z nich chce zvracet, jak jsi jednou řekl, tak klidně zvracej.
Nebo je schovej pro moje geny. Ty růže nestály za nic.
Podal jsem poslední vůli i dopis Jeremymu a Clare. Četli beze slova. Chvíli jsme pak jen mlčky seděli a uvažovali. Pak Clare složila dopis, zastrčila do obálky a tu mi podala.
„Co s tím budeš dělat?“
„Nevím. Nejspíš se postarám, aby Amanda netrpěla nouzí, jinak...“
„Užij si ty peníze,“ řekl Jeremy. „Ta stará paní tě milovala.“
Slyšel jsem dobře jeho ironický tón, ale uvažoval jsem o tom, jestli nakonec nemá pravdu. Láska nebo nenávist? Láska a nenávist. Možná, že vůči mně cítila obojí, když tu poslední vůli diktovala.
Cestou ze Swindonu do Saint Albans jsem odbočil ke Kinshipovi s obrázky.
„Nezlobte se, že zdržuji, ale jsem hned zpátky,“ omlouval jsem se.
Nezlobili se. Dům jsme našli snadno, velice se ke Kinshipovi hodil.
Procovská napodobenina georgiánského slohu, imponující průčelí, vznešená brána s pilíři u vjezdu a pak neudržovaná úzká cesta.
Vzal jsem z kufru vozu balíček fotografií a zazvonil u vchodu. Lance mi přišel otevřít osobně. Tentokrát nebyl za majitele panského sídla, měl na sobě bílé džíny, tenisky a červenobíle pruhované t…
