8
James Nore žil v Londýně. Protože jsem byl už vlastně v půli cesty k jeho domu na Camdenském vrchu, rozjel jsem se k němu přímo ze závodiště. Celou cestu jsem ve skrytu duše doufal, že nebude doma, ale když jsem objevil ulici a došel ke správnému číslu domu a zazvonil na správný zvonek, otevřel mi asi čtyřicetiletý muž a přiznal, že se jmenuje James Nore.
Není divu, že žasl, když se na jeho prahu bez ohlášení objevil jeho neznámý synovec, ale po krátkém zaváhání mě pozval dál a zavedl do nábytkem přecpaného obývacího pokoje, plného viktoriánskýcli tretek a zářivých barev.
„Já si vždycky myslel, že tě Carolina potratila,“ řekl roztomile. „Matka tvrdila, že se sestra dítěte zbavila.“
V nejmenším nepřipomínal svou sestru, maminku, jak jsem si ji pamatoval. Byl obtloustlý, s chabými svaly, drobná ústa, smutně pokleslá oční víčka. Ani stopy po maminčině živosti a půvabu, po její svižnosti, bývala jako vítr, on takový jistě nikdy nebyl. Cítil jsem se v jeho přítomnosti nesvůj a mé poslání mi bylo čím dál tím méně po chuti.
Poslouchal, drobná ústa našpulená s rostoucími projevy nevole, zatímco jsem mu vysvětloval, že hledám Amandu.
„Ta babice mi už několik měsíců tvrdí, že mě vydědí,“ řekl vztekle. „Říká to od té doby, co tu u mne byla.“
Rozhlédl se po místnosti. Neviděl jsem nic, co by mohlojeho matku znechutit.
„Do té doby bylo všechno v pořádku, já občas zajel do Northamptonshiru a všechno šlo. Pak přijela ona sem. Bez pozvání, babizna jedna.“
„Je nemocná.“
„Jasně že je nemocná.“ Teatrálně rozhodil ruce. „Nabídl jsem se, že ji navštívím. Nechce. Nechce mě vidět. Zatracená bába paličatá.“
Mosazné hodiny na krbu zazvonily líbezným stříbrným tónem.
Uvědomil jsem si, že všechny předměty v místnosti jsou pěkné, v dokonalém stavu, vzorně vyčištěné, že haraburdí Jamese Nora není haraburdí, že jsou to starožitnosti.
„Byl bych na hlavu padlý, kdybych vám pomáhal hledat toho druhého Carolinina bastarda, to snad uznáte,“ řekl. „Pokud ho nikdo nenajde, tak mi celý majetek připadne automaticky, ať už to je se závětí, jak chce. Jinak bych ale na to dědictví čekal celá léta, věčnost. Matka mi to prostě dělá naschvál.“
„Proč?“ zeptal jsem se mírně.
„Obdivovala Noela Cowarda,“ poznamenal tónem naznačujícím, že pokud obdivovala Noela Cowarda, měla by obdivovat i jeho.
Dostal jsem inspiraci. „Abstraktní cit je něco jiného než konkrétní.“
„Já nechtěl, aby sem za mnou chodila. Neměla sem chodit, bylo bynám to ušetřilo všechny zmatky,“ pokrčil rameny. „Už odcházíte? Nemá smysl, abyste se tu ještě zdržoval.“
Vykročil ke dveřím. Otevřely se, než k nim došel, a v nich se objevil muž s kuchařskou zástěrou kolem pasu, v ruce vařečku. Byl o hodně mladší než James.
„Á, dobrý den, miláčku,“ pozdravil mne. „Zůstáváš na večeři?“
„Ne, je na odchodu,“ ostře ho přerušil James.
Oba ustoupili, abych mohl vyjít z místnosti. Když jsem vycházel do haly, zeptal jsem se muže v zástěře:
„Setkal jste se s paní Norovou, když tady byla?“
„Setkal, miláčku,“ řekl zarmouceně.
Pak zahlédl, jak na něho James zuřivě dělá posunky, aby už mlčel. Pousmál jsem se do prázdna a vyšel k domovním dveřím.
„Upřímně ti přeju neúspěch,“ řekl James. „Zatracená Carolina, trousila mladé, kde mohla. Já ji nikdy neměl rád.“
„Pamatujete se na ni ještě?“
„Věčně se smála a podrážela mi nohy. Byl jsem rád, když vypadla.“
Přikývl jsem a otevřel dveře.
„Počkat!“ zavolal.
Šel za mnou do haly. Viděl jsem, že ho napadlo něco, z čeho se těšil.
„Tobě by matka samozřejmě neodkázala ani pětník,“ řekl.
„Proč ne?“
Zamračil se.
„Přece došlo ke strašným scénám, když byla Carolina v jiným stavu. K děsným scénám. Ječely na sebe. Já se na to pamatuju... jenže tehdy mi nikdo nic nevysvětloval. Ale zato vím, že díky tobě se všechno změnilo. Carolina odešla a z matky se stala zatrpklá, zlá ženská. Pokud jsem s ní v tom obrovském starém baráku žil, byl jsem chudák, to byla mizerná léta. Pak jsem se odstěhoval. Tebe nenáviděla... nenáviděla pomyšlení na tvou existenci. Víš, jak o tobě mluvila? Říkala ti Carolinin potrat, abys věděl. Carolinin odporný potrat.“
Vyčkávavě se na mě díval, ale se mnou to vůbec nehnulo. Na nenávist té staré paní jsem si zvykl už před mnoha léty.
„Jestli ale prokážeš, že je Amanda mrtvá, tak ti dám nějaký prachy,“ dodal.
V sobotu ráno zavolal Jeremy Folk. „Budete prosím zítra doma?“ zeptal se.
„Budu, ale...“
„Dobře, tak já se zastavím.“
Položil, než jsem stačil říct, že o jeho návštěvu nestojím. No co, přece jen se polepšil, aspoň se předem hlásí a neobjeví se, jako když spadne z nebe.
V sobotu jsem také potkal na poště Barta Underfielda. Namísto obvyklého stručného pozdravu jsem mu položil otázku.
„Barte, prosím vás, nevíte, kde je toho času Elgin Yaxley?“
„V Hongkongu. Proč se ptáte?“
„On je tam na dovolené?“
„Kdepak, on tam žije natrvalo.“
„Teď je ale tady, že?“
„Ne, není. To bych věděl.“
„Ale určitě tu je,“ trval jsem na svém.
Bart už byl popuzený.
„Proč by tu musel bejt? Není tu. Pracuje pro nějakou plemenářskou agenturu a ty mu moc dovolený nedávají. A co je vám vůbec do toho?“
„Nic... Já jen... měl jsem dojem, že jsem ho viděl.“
„To není možný. Kdy to mělo bejt?“
„Minulý týden. Od včerejška před týdnem.“
„Tak se teda pletete,“ řekl vítězoslavně Bart. „To byl zrovna pohřeb George Millace a Elgin mi poslal telegram...“ chvíli zaváhal. Pak mu zablýsklo v očích a pokračoval. „...ten telegram mi poslal z Hongkongu.“
„Poslal kondolenci, co?“
„George Millace byl vosina v zadku,“ Bart plival jed.
„Takže vy jste mu na pohřeb nešel, že?“
„Ste se zbláznil? Já bych do něho kop i v rakvi.“
„Asi vás při něčem nachytal s aparátem, ne, Barte?“
Přimhouřil oči. Neodpověděl.
„No co,“ pokrčil jsem rameny. „Umím si představit, že hodně lidí uvítalo, že už se nebude vyskytovat.“
„Padnou na kolena a budou děkovat nebesům.“
„Víte něco o tom chlápkovi, co tehdy zastřelil Elginovy koně? Jak on se jmenoval... Terrence O'Tree?“
„Je pořád zavřenej.“
„No ale...“ začal jsem počítat na prstech. „Březen, duben, květen... teď už by přece měl být venku.“
„On nedostal podmíněný propuštění, musí si to odsedět celý, popral se s dozorcem.“
„Odkud to víte?“ zeptal jsem se zvědavě.
„No... prostě jsem to někde slyšel.“
Už toho vyptávání začínal mít dost. Pomalu se ode mne odsouval.
„Víte o tom, že Millaceovým vyhořel barák?“ zeptal jsem se ještě.
Přikývl.
„Jasně... říkali to na dostihách.“
„... a že ten požár někdo založil, to taky víte?“
Zarazil se na místě, ani nedokončil krok.
„Založil?“ tvářil se užasle. „Ale proč by někdo...? Á...“
V tu chvíli pochopil. Nemohl to zahrát, to bylo vyloučené, takhle spontánně to nikdo nemohl zahrát. Neměl o ničem tušení.
Elgin Yaxley byl v Hongkongu, Terrence O'Tree ve vězení, takže ani jeden, ani druhý, ani Bart Underfield nikoho neoloupili, nikoho neztloukli ani nevypálili.
Rozluštění, která se zdají jasná, bývají falešná a zcestná.
Nechal jsem se zavést k předčasným nesprávným závěrům, říkal jsem si provinile.
Asi to bylo tím, že jsem George Millace neměl rád, proto jsem tak ochotně uvěřil, že se dopustil špatností. Ano, tu usvědčující fotografii pořidil a vlastnil, ale z ničeho nevyplývalo, že ji skutečně použil, leda snad to, že Elgin Yaxley pracoval za mzdu v Hongkongu, místo co by utrácel peníze získané od pojišťovny v Anglii za dostihové koně. Na to měl ale plné právo každý, to ještě z nikoho nedělalo zločince.
Přece se ale něčeho dopustil. Přísahal, že se nikdy nesešel z Terrencem O'Tree, a nebylo to pravda. Určitě se s ním viděl před březnovým přelíčením, protože od té doby O'Tree sedí. Také se mohli sejít v zimě před soudem, to nebylo takové počasí, aby mohli vysedávat před kavárnou na chodníku. A pak byly... předtím jsem si toho všiml jen podvědomě, ale teď se mi vybavilo... na stole vpředu před tím Francouzem ležely noviny, třeba by na nich bylo vidět datum.
Pomalu a zamyšleně jsem došel domů a promítl si pak ten zvětšený pozitiv epidiaskopem v pokoji na zeď.
Francouzovy noviny ležely úplně na plocho, nic na nich nebylo vidět, ani datum, ani žádný informační titulek.
Zklamaně jsem si prohlížel obrázek dál a snažil se najít něco, podle čeho bych tu událost mohl časově zařadit. A vida, vzadu, uvnitř, za paní pokladní visel na háčku kalendář. Písmena a čísla, rozeznatelná jen podle tvaru, oznamovala, že to bylo v dubnu předešlého roku.
Koně Elgina Yaxleyho poslali na pastviny koncem dubna a zastřeleni byli čtvrtého května.
Vypnul jsem epidiaskop a odjel na dostihy do Windsoru. Cestou jsem si lámal hlavu s tím, jak to všechno nehraje. Měl jsem pocit, jako bych byl v bludišti, jako bych čekal, že za příštím rohem bude východ, jenže za příštím rohem se vždycky objevila slepá ulička.
Dostihy měly prostřední úroveň, protože všechny hvězdy odjely na důležitější dostihový dén do Cheltenhamu. Jenže právě díky slabé konkurenci se stalo, že Haroldův nejstarší, nejpomalejší kůň měl svůj den. Polovina ostatních, rovněž obstarožních koní, projevila tu slušnost, že upadla, takže můj letitý přítel, s hlavou u země, vyčerpaný po pěti tisících šesti stech metrech lopoty, doklopýtal do cíle jako první.
Stál při odsedlávání vítěze celý zadýchaný, já byl ostatně také znavený, skoro tak jako on, když jsem tahal za řemeny a rozpínal přezky a shazoval sedlo. Nicméně úžas a nadšení jeho věrné stárnoucí majitelky mi všechnu tu námahu vynahradily.
„Já věděla, že to jednou přece jen dokáže,“ radovala se. „Já to věděla! Že je skvělý, vidte?“
„Je skvélý.“
„Je to jeho poslední sezona, budu ho muset poslat do penze.“ Poplácala koně po šíji a šeptala mu do ucha: „Stárneme, kamaráde, stárneme, viď? Nic netrvá věčně, takový je život. Všechno jednou musí skončit, viď, kamaráde? Dneska to ale bylo skvělé!“
Její slova mě provázela, ještě když jsem si šel sednout na váhu. Všechno jednou musí skončit, ale dnes to bylo skvělé. Deset let to bylo skvělé, ale nic netrvá věčně.
Polovinou srdce jsem se bouřil proti pomyšlení, že jednou budu muset přestat jezdit, zvlášť proto, že budu muset přestat na příkaz Victora Briggse. Kdesi se ale ve mně objevil první ve tmě pučící klíček ke smíření s osudem. Život jde dál, osudy se rozvíjejí, všechno jednou končí. Já sám se také měnil, proti své vůli, ale bylo to tak. Můj vor, který tak dlouho spokojeně plul v klidných vodách, se blížil ke břehu.
Před vážnicí bylo najednou všechno jinak. Proti všemu očekávání jsem ten týden zvítězil ve čtyřech dostizích a dovedl do cíle jako prvního úplného outsidera. Najednou jsem začal dostávat nabídky na jízdy v následujícím týdnu od cizích trenérů. Pravidlo, že úspěch plodí úspěch, se zase jednou potvrdilo. Všechno vypadalo růžově, všude kolem mne úsměvy. Od fiaska s Daylightem uplynulo jen sedm dní, ale pokud jde o mou náladu, jako by minulo sedm světelných let.
Radoval jsem se z blahopřání a zahnal všechny stíny pochybností. Kdyby se mne v tu chvíli někdo zeptal, jestli neuvažuji o tom skončit s dostihy, odpověděl bych: „Jistě... tak za pět let.“
Nikdo se mě nezeptal. Nikdo ode mne takové úvahy neočekával. Skončit... To se zrodilo v mé hlavě, v hlavách těch druhých se to vůbec neobjevilo.
Jeremy Folk dorazil následující den ráno, jak slíbil. Jeho vysoká postava se omluvně protáhla hlavním vchodem. Kráčel za mnou do kuchyně.
„Šampařiské?“ zeptal jsem se a sáhl pro láhev do lednice.
„... je teprve deset.“
„Jel jsem čtyři vítěze, musím to oslavit. Nebo chcete raději kávu?“
„Vlastně ne.“
Když se poprvé napil, tvářil se, jako by se nemohl vyrovnat s tak hrubým přestupkem. Tak mě napadlo, že je asi v jádru konzervativní, i když je tak skvělý herec, taktik a diplomat.
Dal si práci s tím, aby se oblékl neformálně. Měl na sobě vlněnou kostkovanou košili, vlněnou kravatu a hezký světlemodrý svetr. Jak na něho zapůsobil můj rozepnutý límec u košile, rozepnuté manžety a neoholená tvář, to nevím, neříkal nic. Jeho pohled jako obvykle bloudil nejdriv zkoumavě kolem, a pak se rovněž jako obvykle soustředil na mne: ale teprve tehdy, když už měl promyšlenou a připravenou otázkou.
„Navštívil jste Jamese Nora?“
„Ano, navštívil.“
Pobídl jsem ho, aby si sedl na kůží potaženou rohovou lavici u kuchyňského stolu, a usadil jsem se vedle něho, láhev u ruky.
„Nore vesele souloží na Camdenském vršku.“
„Ale,“ řekl Jeremy.
Usmál jsem se.
„Paní Norová ho v jeho domě navštívila bez ohlášení. Předtím tam nikdy nebyla. Setkala se s Jamesovým přítelem a asi poprvé v životě si uvědomila, že její syn je stoprocentní homosexuál.“
„Ale!“ Jeremy náhle mnohé pochopil.
Přikývl jsem.
„Ano, žádné potomstvo nebude.“
„Proto si tedy vzpomněla na Amandu,“ vzdychl. „Jste si jistý, že je homosexuální... On vám to řekl?“
„Skoro by se to dalo tak brát. Ale já je znám, se dvěma jsem dost dlouho bydlel. Člověk potom na to má nos.“
Zatvářil se mírně pohoršeně a rychle se to snažil zamaskovat, hrál si zase na naivku.
„A to vy jste... chci říct... jste vy... totiž... žijete tak osaměle... Promiňte, nemám právo se ptát. Odpusťte.“
„Pokud s někým spím, tak je to ženská,“ řekl jsem mírně. „Já bych se jen nerad vázal.“
Ponořil nos a své rozpaky do skleničky. Já zavzpomínal na Duncana a Charlieho, kteří se přede mnou objímali, líbali a milovali celé tři roky. Charlie byl starší než Duncan, zralý čtyřicátník, spolehlivý, pilný a nesmírně laskavý. Charlie byl pro mne strýc i pěstoun v jedné osobě. Duncan býval povídavý, někdy hádavý a většinou výborný společník. Ani jeden, ani druhý se nikdy nepokusili mě převést na svůj způsob života.
Duncan časem začal být méně povídavý, zato hádavější a méně dobrý společník. Jednoho krásného dne se zamiloval do někoho jiného a nás opustil. Charlieho zoufalství bylo hluboké, bílé a mlčenlivé. Objal mě tehdy kolem ramen a plakal. Já brečel pro jeho smutek.
Do týdne se tam objevila maminka. Přilétla jako vítr, oči obrovské, propadlé tváře, kolem ní vlály hedvábné šátky.
„Charlie, miláčku, musíš uznat, že za těchto okolností, když je Duncan pryč, u tebe Filip nemůže zůstat. Jen se na něho podívej, už je veliký a vůbec není ošklivý. Charlie, miláčku, uznej, že tu nemůže zůstat, teď už to nejde, pochop.“ Podívala se tehdy na mě. Byla rozzářená, ale křehčí než kdy dříve. Začínala ztrácet krásu. „Jdi si zabalit, Filipe, miláčku, pojedeme na venkov.“
Charlie přišel za mnou do mého kumbálku, který pro mne s Duncanem postavili jako dřevěnou škatulku v rohu ateliéru. Řekl jsem mu, že od něho nechci.
„Maminka má pravdu, chlapče,“ zavrtěl hlavou. „Je na čase, aby ses odstěhoval. Musíme maminku poslechnout.“
Pomáhal mi při balení a daroval mi jeden ze svých fotoaparátů jako dárek na rozloučenou. A já se ocitl skokem z jednoho světa v jiném, v jediném dni. Ještě týž večer mě učili, jak se kydá koňský hnůj a následující den ráno jsem se začal učit jezdit.
Asi po týdnu jsem Charliemu napsal, že se mi po něm moc stýská. Obratem mi poslal povzbudivý dopis. Psal, že si zvyknu, a já si také brzy zvykl, zatímco Charlie beznadějně vzdychal po Duncanovi a nakonec spolkl dvě stě prášků na spaní. Týden předtím sepsal poslední vůli, ve které všechno zanechával mně, včetně všech svých fotografických aparátů a zařízení temné komory. Také mi napsal ómluvný dopis s přáním štěstí do budoucnosti.
„Postarej se o maminku, myslím, že je nemocná, „ psal. „A drž se fotografování, máš na to oko. Určitě se neztratíš. Sbohem. Charlie.“
Napil jsem se šampaňského a obrátil se k Jeremymu.
„Sehnal jste seznam nájemníků Pine Woods Lodge od té realitní kanceláře?“
„Jéje, samozřejmě,“ ulevilo se mu. Ocitl se zase na pevné půdě. „Někde to tu musím mít.“
Poklepal si na několik kapes, ale pak dvěma prsty hmátl přesně a neomylně do té jediné správné a vytáhl složený kus papíru. Bylo by mě zajímalo, kolik energie asi denně proplýtvá na tahle divadelní gesta, aby o sobě vzbudil mylné zdání.
„Vida, tu to máme...“ Rozložil list a ukázal na něj prstem. „Pokud tam vaše matka byla před třinácti lety, tak mohla bydlet buď u té skautské skupiny, nebo s televizní společností, nebo s hudebníky. Jenže v té agentuře říkali, že tam ti od televize nebydleli, jenom tam chodili během dne točit. Hudebníci tam bydleli. Bylo to... Nevím vlastně co to je, ale provozovali experimentální hudbu.“
„To je víc duše a míň úspěchů.“
Pobaveně se na mě podíval.
„Ten člověk z realitní kanceláře se pamatuje, že vypálili celou elektriku, že většinou byli pod vlivem drog. Zdá se vám... hodí se vám z toho něco k vaší mamince?“
Přemýšlel jsem.
„Skauti ani trochu, ty můžeme rovnou škrtnout,“ řekl jsem. „Drogy, to by na ni vypadalo, ale zase ne muzikanti. Neúspěšní muzikanti už teprve ne. Nikdy mě u nikoho neúspěšného neodložila... Vlastně taky u žádného hudebníka, co si tak vzpomínám.“ Na chvíli jsem se ještě zamyslel. „Ačkoli v tu dobu už mohla být podle mého úplně závislá na drogách a mohlo jí být všechno jedno... Ale zase měla ráda pohodlí.“ Znovu jsem se odmlčel. „Zkusil bych to nejdřív s tou televizí, tam by nám aspoň mohli říct, co tehdy točili a jaký štáb na tom dělal. Musí o tom mít záznamy.“
Na Jeremyho tváři se vystřídaly odrazy všech možných reakcí, od úžasu a nevíry až po zmatenost a nechápavost.
„Já...“ začal, „totiž...“
„Poslyšte, klidně se ptejte,“ skočil jsem mu do řeči. „Když se mi to nebude zdát, tak vám jednoduše neodpovím.“
„Když vy jste tak otřesně přímý,“ vzdychl. „Tak tedy dobře. Jak jste to myslel, když jste říkal, že vás matka odkládala u lidí? A jak jste to myslel, pokud jde o vaši maminku a drogy?“
Vysvětlil jsem mu odkládací systém a jak jsem zavázán různým Deborám a Samanthám. Jeremyho zdrcený výraz dostatečně ilustroval, že moje dětství nepokládá za běžné.
„S drogami to bylo horší,“ pokračoval jsem. „Došlo mi to, až když jsem byl velký. Já vlasně maminku viděl od svých dvanácti let jen jednou... to jak mě odvážela od těch homosexuálů do dostihových stájí. Určitě ale fetovala, co pamatuji. Občas si mě u sebe tak týden nechala, a to si dodnes vzpomínám, jak to u ní divně, ostře a nakysle vonělo. Později jsem se s tím zápachem setkal znovu... To už mi muselo být přes dvacet... byla to marihuana. Cannabis. Když jsem byl malý, tak jsem to svinstvo jednou kouřil. Tehdy mi to nabídl jeden maminčin známý. Ona tehdy zuřila. Víte, ona se opravdu pokoušela zařídit, pokud to svedla, abych vyrůstal v dobrém prostředí. Jednou mi nějaký její přítel nabídl barvičky. Tehdy úplně běsnila.“
„Barvičky? Tím myslíte LSD?“
„Ano. To jsem viděl, jak mi v žilách a tepnách proudí krev, jako kdybych měl průhlednou kůži. I kosti jsem viděl, jako na rentgenu. Bylo to prazvláštní. To si teprve člověk uvědomí, jak máme omezené smyslové vnímání. Já vám tehdy slyšel zvuky, jako kdyby byly trojrozměrné. Třeba jak tikaly hodiny. Divně. Maminka přišla do pokoje, právě když jsem se chystal vyletět oknem. Jak v ní proudí krev, to jsem viděl taky. Všechno se mi to docela živě vybavilo, přestože mi tehdy bylo jen pět. Nechápal jsem, proč se tak strašně zlobí. Ten mužský se tomu smál a maminka mu dala facku.“ Odmčel jsem se. „Je fakt, že mě před drogami důsledně chránila. Myslím, že sama umřela na heroin, ale podařilo se jí docílit, abych heroin nikdy ani nezahlédl.“
„Proč myslíte, že zemřela díky heroinu?“
„Tak, soudím z toho, co jsem jednou zaslechl, jak si povídali ti lidé z dostihových stájí, Margaret a Bill. Krátce po tom, co jsem se k nim nastěhoval, tak jsem jednou šel do obývacího pokoje, právě když se o něčem dohadovali. Nejdřív jsem si neuvědomil, že mluví o mně, ale došlo mi to, protože zmlkli, jakmile jsem se tam ukázal. Bill předtím říkal: ,Jeho místo je u matky,` a Margaret ho přerušila: ,Přece je na heroinu...` Vtom mě uviděla a přestala mluvit dál. Já tehdy rozuměl, že maminka je heroina, že je hrdinka, hrozně mi to lichotilo. Je to ironie. Po čase jsem se na to Margaret zeptal, řekla mi, že oba s Billem věděli od začátku, že maminka bere heroin, ale že tehdy neměli tušení, stejně jako já, kde by vůbec mohla být. Předpokládali samozřejmě, že asi zemřela, to já si myslel také, jenže oni hned uhádli, co ji asi zabilo. Mně to neřekli, aby mi to nebylo líto. Byli to hodní lidé. Moc hodní.“
Jeremy potřásal hlavou.
„Mně to je líto za vás.“
„Nesmysl. Už je to dávno pryč. Nikdy jsem pro maminku netruchlil. Možná, že jsem truchlit měl, aspoň teď mám ten pocit, ale já prostě netruchlil.“
Zato jsem truchlil pro Charlieho. Když mi bylo patnáct, bylo mi po něm hrozně smutno. Později už to na mne přišlo jen zřídka a už to nebylo tak zlé. Pořád je mi občas po něm smutno. Používám dědictví po Charliem skoro denně, ať už to hmotné, to jest fotografické zařízení, nebo nehmotné, to jest vědomosti, které jsem od něho získal. Za každou fotografii, která se mi povede, vděčím Charliemu.
„Tak to zkusím s tou televizí,“ řekl Jeremy.
„Dobře.“
„A vy zajedete za babičkou, že?“
„Už to tak vypadá,“ odpověděl jsem bez nadšení.
Jeremy se pousmál.
„Kde bych ještě mohl hledat? Myslím Amandu. Když vás maminka takhle všude možně odkládala, dělala to tak jistě i s ní. Nenapadlo vás to?“
„Ale napadlo.“
„No a?“
Mlčel jsem. Tolik rodin a tak strašně dávno. Chloe, Debora, Samantha... samé stíny z minulosti, stíny bez tváří. Kdyby v tom okamžiku některá z nich vešla, ani bych ji nepoznal.
„O čem přemýšlíte?“ zeptal se Jeremy.
„Nikdy jsem nebyl u nikoho, kdo by měl poníka, poníka bych si určitě pamatoval. Já jsem zaručeně nebyl nikdy tam, kde byla Amanda na té fotografii.“
„Ach tak.“
„Taky si nemyslím, že maminka by použila stejnou rodinu pro další dítě. Zřídkakdy jsem byl víckrát u stejné rodiny. Matninka se alespoň snažila ty různé domácnosti zatížit rovnoměrně.
Jeremy si povzdechl.
„Je to všechno tak neobvyklé.“
Pomalu, neochotně jsem pak řekl:
„Možná, že bych jednu rodinu našel, mohl bych se o to alespoň pokusit. Ale stejně... třeba v tom domě mezitím bydlí někdo docela jiný, a vůbec, je krajně nepravděpodobné, že by věděli něco o Amandě...
Jeremy se toho chytil. „Ale přece jen je tu nějaká možnost.“
„Málo pravděpodobná.“
„Ale stojí to za pokus.“
Napil jsem se šampaňského a zadíval se zamyšleně do kuchyně, kde na příborníku ležela Millaceova krabice s vyřazeným materiálem. Najednou ve mně uzrálo rozhodnutí, až do tohoto okamžiku mlhavé. Stojí to za pokus. Proč ne?
„Vy jste se mi ztratil,“ řekl Jeremy.
„Ano.“ Podíval jsem se na něho. „Jestli chcete, tak tu zůstaňte, ale já dnešek hodlám zasvětit luštění dočista jiné hádanky, s Amandou to nemá nic společného. Jde o... o takovou honbu za pokladem... i když - je možné, že žádný poklad neexistuje. Chtěl bych si to ale ověřit.“
„Já ne...“ začal váhavě.
Vstal jsem, došel pro krabici a položil ji na stůl.
„Řekněte mi, co si o těch věcech myslíte,“ vyzval jsem ho.
Otevřel krabici a začal se prohrabávat jejím obsahem. Některé kousky vyndal a zase je vrátil. Přestal se tvářit zvědavě, byl zklama- ný. Nakonec řekl:
„To prostě není nic.“
„Hm.“
Natáhl jsem se přes stůl a vybral kousek zdánlivě zcela průsvitného filmu, širokého asi dva a půl palce a dlouhého tak sedm.
„Podívejte se na tohle proti světlu.“
Vzal si ten kousek a zdvihl do výšky.
„Jsou na tom šmouhy,“ řekl, „ale úplně světlé, jsou sotva vidět.“
„Jsou to snímky, tři snímky na jedenadvacítce filmu.“
„Ano, ale... není tam nic vidět.“
„Ne, není, ale když budu šikovný a opatrný... a když budu mít trochu štěstí... tak tam možná přece jen něco uvidíme.“
Tvářil se nechápavě.
„Jak?“
„Když to zkusím zesílit chemicky.“
„Ale nač? Proč se s tím chcete dělát?“
Zahvízdl jsem tiše mezi zuby.
„Já v té krabici našel něco tuze zajímavého. Všechny ty věci si schovával jéden věhlasný fotograf a podivín. Mám dojem, že možná i některé jiné kousky nejsou to, co se zdají, myslím vyřazený materiál.“
„Ale které?“
„To je, oč tu běží. Které, jestli vůbec nějaké.“
Jeremy se napil šampaňského.
„Držme se raději Amandy,“ navrhoval.
„Vy se držte Amandy. Mně jde líp fotografování.“
Nakonec se zájmem přihlížel, když jsem kramařil v jedné zásuvce v komoře.
„Tady to vypadá děsně profesionálně,“ řekl a rychle zaznamenával pohledem zvětšovák a vyvolávací automat. „Netušil jsem, že se tímhle zabýváte.“
Vysvětlil jsem mu stručně, jak jsem byl u Charlieho, a mezitím jsem našel to, co jsem hledal, zastrčenou lahvičku, kterou jsem získal před třemi lety v Americe, když jsem tam byl na dovolené. Na nálevce stálo Zesilovač negativu. Pak tam byl návod k použití. Výborná věc. Spousta jiných výrobců tiskne návod k použití na zvláštní papírek, který se časem samozřejmě ztratí, založí nebo namočí. Odnesl jsem lahvičku k výlevce, kde jsem měl k vodovodnímu kohoutku připevněný filtr.
„Co je tohle?“ zeptal se Jeremy a prohlížel si kulatý bachratý tvar filtru.
„Na vyvolávání potřebuju naprosto čistou a měkkou vodu, a nesmí jít z železné roury, jinak jsou na pozitivech černé tečky.“
„To je trochu šílené.“
„Chce to přesnost.“
V plastikové odměrce jsem smíchal vodu a zesilovač v poměru doporučeném na nálevce a nalil jsem roztok do vývojkové misky.
„Dělám to poprvé.“ vysvětloval jsem. „Možná, že z toho nic nebude. Chcete se dívat, nebo byste raději zůsal u šampaňského v kuchyni?“
„Já... tedy... mne to fascinuje, mám-li se přiznat. Co se přesně chystáte dělat?“
„Chci si z tohohle filmu udělat kontaktní kopie na obyčejný papír, abych viděl, jak to bude vypadat. Pak namočím negativ do zesilovače, zase si udělám pozitiv a uvidím, jestli se něco změnilo. No a pak... pak uvidíme.“
Přihlížel, jak pracuji v matném červenavém světle, díval se do misky, div že nestrčil nos až k roztoku.
„Zatím nevidím, že by se něco dělo,“ řekl.
„Tohle se musí dělat zkusmo,“ přikývl jsem.
Exponoval jsem snímky čtyřikrát, s různým časem, ale na pozitivu vždycky vyšla celkem jednolitá černá nebo šedá až bílá plocha.
„Nic tam není, je to k ničemu,“ řekl Jeremy.
„Počkejte, ještě to zkusím se zesilovačem.“
Spíše s nadějí než s vírou jsem ten průhledný kousek filmu ponořil do zvýrazňujícího roztoku a koupal ho tam o chvilku déle, než je minimálně třeba. Pak jsem film opláchl a podíval se na něj v ultračerveném světle: světlé šmouhy zůstaly světlé.
„Tak co, nic?“ Jeremy byl zkl.amaný.
„Nevím, já vlastně nevím, co se má stát. Také je možné, že je ta vodička už prošlá. Některé chemikálie pro zpracování fotografického materiálu ztrácejí časem účinnost.“
Znovu jsem negativ exponoval při stejných časech jak předtím, a zase mi vyšla čerň, šeň a bílá. Jenže tentokrát na světle šedé byly jakési skvrny a na bílé se rýsovala jakási zaoblená kresba.
„Takže tím to končí,“ řekl Jeremy.
Vrátili jsme se do kuchyně, abychom rozjímali a popíjeli.
„Škoda, nic si z toho nedělejte, stejně bylo od začátku jasné, že se s tím nedá nic dělat,“ utěšoval mne Jeremy.
Upil jsem trochu bublinek a podržel je jazykem.
„No, přece jen si myslím, že bychom mohli něčeho docílit, kdybychom ten negativ překopírovali místo na papír na film.“
„Kopírovat na film? Na takový film, jaký se dává do aparátu? Neměl jsem tušení, že to jde.“
„Jistěže to jde. Kopírovat můžete na cokoliv, na čem je fotografická emulze. Chci říct, nemusí to být zrovna papír, i když si to většina lidí myslí. Stejně ale můžete pokrýt emulzí plátno a tisknout na ně, nebo sklo, nebo dřevo, můžete použít hřbet své ruky, když by vám nevadilo, že byste musel stát chvíli ve tmě.“
„No tedy!“
„Samozřejmě, že mluvím o černobílých snímcích, ne o barevných.“ Ještě jsem se trochu napil. „Tak se do toho zase dáme,“ řekl jsem.
„Vy si s tím hrajete rád, viďte?“
„Rád? Myslíte... s fotografiemi nebo s hádankami?“
„S obojím.“
„No... vlastně ano.“
Zdvihl jsem se a šel znovu do komory. Jeremy mi byl v patách, chtěl se dívat. V tlumeném červeném světle jsem vzal nový, silně kontrastní film Kodak 2556, odtočil jsem ho ze špulky a rozstřihl na pět kousků. Na každý kousek jsem okopíroval ten skoro čistý, průhledný negativ při různých expozicích, nejkratší jednu vteřinu, nejdelší deset vteřin. Všech pět kousků kontrastního filmu putovalo do vývojky. Jeremy míchal roztokem a čekal na výsledky.
Když jsem vytáhl proužky filmu z vývojky odhadem ve správnou dobu, přestěhoval je do ustalovače a pak vypral, měl jsem pět nových pozitivů. S těmito pozitivy jsem celý proces opakoval, takže pak jsem měl zase nové negativy. Když jsem se na ně podíval při normálním osvětlení, okamžitě jsem viděl, že jsou výraznější než ty původní, tmavší. Na dvou byly rozeznatelné tváry, zrodil se obrázek... šmouhy ožily.
„Nad čím se usmíváte?“ zeptal se Jeremy.
„Podívejte se.“
Držel proužek negativu, který jsem nu podal, proti světlu.
„Já tam pořád ještě vidím jen šmouhy, i když jsou mnohem zřetelnější.“
„Ó, to už nejsou šmouhy. Na těch obrázcích je pán s dámou.“
„Jak to poznáte?“
„Člověk se časem nacvičí dívat na negativy.“
„Vypadáte spokojeně, jako když kočka sežere myš.“
„Abych pravdu řekl, tak jsem na sebe nezřízeně pyšný. Pojďme dopít to šampaňské a pak se pustíme do dalšího.“
„Do čeho dalšího?“ zeptal se, když jsme zase seděli v kuchyni a popíjeli.
„Udělat z těch negativů pozitivy. Černobílé. Úplně jasné.“
„Co je na tom k smíchu?“
„Ta dáma není oblečená.“
Málem vylil šampaňské.
„Jste si tím jistý?“
Zasmál jsem se.
„Jsou jí vidět prsa, dokonce jsou z celého negativu nejzřetelnější.“
„A co... tedy co obličej?“
„To se za chvíli uvidí. Nemáte hlad?“
„Panebože! Ona je už jedna.“
Najedli jsme se šunky a rajčat s topinkami a dopili bublinky. Pak jsme se vrátili do temné komory.
Kopírovat na papír z těch slabých negativů bylo obtížné, musel jsem volit správnou expozici a vyndat pozitiv z vývojky ve správnou chvíli a rychle ho přehodit do přerušovače, pak do ustalovače, jinak z toho vyšla špína bez kontrastních odstínů a plné bílé a černé. Nakonec se mi podařily čtyři celkem slušné kopie, na kterých bylo víc než dostatečně jasné, co vlastně George fotografoval. Díval jsem na obrázky v bílém světle zvětšovacím sklem. Bylo to nad slunce jasné.
„Co se děje?“ ptal se Jeremy. „Přece jsou skvělé, krásné, je to neuvěřitelné. Proč nejásáte, proč si negratulujete?“
Mlčky jsem vložil hotové obrázky do leštičky a začal uklízet misky s vývojkou.
,Co je s vámi? Co se děje?“
„Je to časovaná bomba,“ řekl jsem.
