12
Seděla v křesle zabraná do rozhovoru s nějakou paní. Ke svému překvapení jsem zjistil, že se baví s lady Whiteovou.
„Můžu přijít za chvilku,“ nabízel jsem se a chystal se na ústup.
„Ne, ne, zůstaňte,“ lady Whiteová vstala. „Já vím, že s vámi Marie chce mluvit.“ I když se usmívala, obráželo se její trápení ve vráskách úzkosti kolem úst a oči měla přivřené jako v bolesti. „Prý jste jí velmi pomohl.“
„To nic,“ potřásl jsem hlavou.
„Ale ano, aspoň podle toho, co jsem vyslechla.“
Obě ženy se na sebe usmály, políbily se na tvář a rozloučily se. Lady Whiteová nám zamávala, na mne se ještě jednou trošku usmála a vyšla z baru. Díval jsem se za ní. Hubená, zkroušená, snažila se zachovat formu navzdory tomu, že celý dostihový svět o její smutné trapné situaci věděl. Moc se jí to nedařilo.
„Chodily jsme spolu do školy,“ vysvětlovala Marie Millaceová. „Poslední rok jsme dokonce spolu bydlely v jednom pokoji. Mám ji moc ráda.“
„Vy víte o... o...“
„O Daně den Relganové? Jistě.“ Přikývla. „Nechcete se něčeho napít?“
„Jestli dovolíte, dojdu pro to já.“
Donesl jsem jí gin s tonikem a sobě coca-colu. Usadil jsem se do křesla, ze kterého se před chvilkou zdvihla lady Whiteová.
Bar byl pěkně zařízený, celý v zelené a bílé, bambusový nábytek. Zřídka kdy tam bývalo plno a často tam nebyl skoro nikdo. Bylo odtamtud daleko k tribunám, k padoku i k bookmakerům, člověk si tam mohl v klidu povídat, ale koně nemohl sledovat ani zvenku. Díky tomu tam bylo teplo, na rozdíl od barů v tribunách. Starší lidé a churaví tam trávili většinu času, zatímco jejich neteře a synovci běhali sem a tam se sázkovými tikety.
„Wendy, Wendy Whiteová se mě ptala, jestli si myslím, že ta aféra s Danou den Relganovou převane,“ řekla Marie Millaceová. „Já ale opravdu nevím. Nevěděla jsem co odpovědět. Copak jsem mohla? Nakonec jsem řekla, že jsem přesvědčená, že ano...“ odmlčela se.
Když jsem neodpovídal, zeptala se mne: „Co vy si o tom myslíte?“
„Obávám se, že to ještě nějakou chvíli vydrží.“
Zasmušile šplouchala kousky ledu ve skleničce.
„Wendy říká, že s ní byl pryč. Vzal ji k nějakým známým na víkend, přes noc. Wendy řekl, že jede na hon. Wendy střílení nebaví, takže s ním na hony nejezdí už celá léta. Tak vzal tentokrát s sebou Danu den Relganovou. Wendy říká, že když ostatní vyrazili do lesa, zůstal s ní doma, asi bych vám to neměla povídat. Wendy to vyslechla od někoho, kdo tam byl. Prosím vás, nikde o tom nemluvte. Ale vy nebudete, viďte?“
„Samozřejmě že ne.“
„Pro Wendy je to hrozné,“ pokračovala Marie Millaceová. „Myslela si, že ta aféra skončila.“
„Skončila? Já myslel, že teprve začíná.“
Povzdechla si.
„Wendy mi řekla, že její muž téhle Daně naletěl jako kluk už před několika měsíci, pak ale ta nešťastnice dočista zmizela ze scény a na dostizích se přestala objevovat. Wendy si myslela, že to skončilo. A teď je tu to děvče zase, s vlajícími prapory, klidně každému na očích. Wendy říká, že její muž nikdy takhle zamilovaný nebyl, nikdy. On prý je na to přímo hrdý! Je mi Wendy hrozně líto, je to všechno k pláči.“
Bylo vidět, že jí to skutečně leží na srdci, přestože má sama mnohem větší starosti, mnohem.
„Znáte Danu den Relganovou osobně?“ zeptal jsem se.
„Ne, vůbec ne. Ale George ji znal, aspoň myslím. Určitě ji znal od vidění. On znal kde koho. Když jsme byli vloni v létě v Saint Tropez, řekl, že ji jednou odpoledne viděl. Nevěděla jsem tehdy, jestli to myslí vážně, protože se hrozně smál, když mi to povídal.“
Upil jsem trochu coly a zeptal se jí jakoby nic, jestli se jim v Saint Tropez líbilo, a jestli tam jezdili často. Prý ano, prý se jim tam moc líbilo, ale byli tam jen tehdy, jen jednou. George prý strávil většinu času se svým aparátem, ale oba, on i Marie, každé odpoledne lehávali na terase, dívali se na moře... prý se krásně opálili...
„No, o tomhle jsem s vámi vlastně nechtěla hovořit. Chtéla jsem vám především poděkovat za vaši laskavost a taky jsem se chtěla zeptat na tu výstavu, jak jste se zmínil... Jestli tu je nějaká mo…
