13
Při kopírování barevných obrázků se člověk většinou snaží, aby mu vyšly co nejpřirozenější barvy, jenže to zdaleka není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Když si odmyslíme drobnosti, jako třeba že obrázek musí být dobře zaostřený, že musí být správná expozice, tak stále zbývá problém s barevností samotnou, protože ta vychází na rúzných druzích papíru různě, vychází dokonce různě i na stejném papíru od téhož výrobce, ze dvou různých krabic. To je tím, že tenounká vrstva fotografické emulze pokrývající papír se vždycky trochu liší. Když člověk barví dva kusy stejné látky ve dvou roztocích barvy, nikdy to nedopadne stejně. A tak nějak je to i s fotografickou emulzí.
Chce-li člověk takové rozdílnosti vyrovnat a přemluvit barvy, aby se tvářily přirozeně, použije barevné filtry, které vloží mezi jasné světlo zvětšovacího přístroje a negativ. Při správné kombinaci filtrů jsou pak na barevném pozitivu modré oči opravdu modré a rty rudé.
U mého zvětšováku, jako ostatně skoro u všech, jsou tři základní filtry v základních barvách negativu: žlutý, purpurový a azurový. Kdybych použil všechny tři najednou, vyjde mi špinavě šedá. Proto se používají současně jen dva filtry, v mém případě vždycky žlutý a purpurový. Při správně zvolené kombinaci filtrů není na tvářích lidí na obrázku pleťová barva ani příliš do žluta, ani do červena a o to právě běží; člověk se snaží volit při kopírování právě takový postup, při kterém pleťová vypadá přirozeně.
Když se ale kombinuje purpurová se žlutou a prosvítí se, vyjde červená.
Prosvítí-li se současně žlutá a azurová, vyjde zelená. Purpurová a azurová dávají sytou modř.
Když mi to Charlie poprvé předvedl, byl jsem z toho celý zmatený, bylo mi divné, že mixáž barevného světla dopadá úplně jinak, než míchají-li se barvy na paletě. Charlie říkal, abych zapomněl na barvičky, když dělám se světlem. Z barviček se modrá nenamíchá, ale z barevného světla ano.
„Azurové se taky říká kyan, to je jako kyanovodík?“ zeptal se jsem se tehdy.
„Po kyanidu zmodráš,“ řekl. „Kyanos je řecky modrá. Kyanos. Pamatuj si to. Kyan je zelenomodrá, azurová, a celkem logicky vzniká ze zeleného a modrého světla.“
„Fakt?“ zeptal jsem se pochybovačně.
Ukázal mi šest základních barev světla a před mýma očima je míchal a kombinoval tak dlouho, až se mi jejich vzájemné vztahy na věky zabydlely v hlavě, seděly mi tam stejně pevně jako tvar písmen.
Na začátku byla červená, zelená a modrá...
Ono historické sobotní ráno jsem šel do komory a přichystal filtry do hlavy zvětšováku tak, aby barva světla dopadající na negativ byla přímo neslýchaná, alespoň z hlediska kopírování barevných snímků, aby byla čistě modrá. Sytý azurový filtr a sytý purpurový film... sytě modré světlo.
Chystal jsem se okopírovat Georgeovy prázdné negativy na papír pro černobílou fotografii. Věděl jsem, že se zbavím modrého zbarvení pozitivů, ale také jsem tušil, že mi můžou vyjít šedé obdélníčky a nic na nich.
Fotografický papír na černobílé obrázky je citlivý jen na modré světlo, proto člověk může klidně kopírovat při červeném. Doufal jsem, že když ty zdánlivě prázdné negativy okopíruji přes tmavý modrý filtr, docílím většího kontrastu mezi žlutou kresbou na negativu (pokud tam nějaká je) a oranžovým závojem, který ji zakrývá. Doufal jsem, že takhle kresbu z negativu vytáhnu.
Celkem jsem předpokládal, že ať už je za tou oranžovou maskou schováno cokoliv, určitě to nebude ani ostře bílé, ani kontrastně černé. Kdyby to bylo kontrastní, muselo by to na pozitivu být aspoň trochu rozeznatelné i pod tou modrou. Hledal jsem tedy jakousi šedivou kresbu.
Rozložil jsem si misky s vývojkou, s přerušovačem a ustalovačem.
Pak jsem upevnil všech třicet šest negativů (bez skvrn) do rámu na kontaktní snímky. Když se dělají kontakty, leží negativ při prosvěcování přímo na fotografickém papíru, takže pozitiv má stejný formát jako negativ. Rám na kontakty je šikovný, protože se do něj vejde všech šestatřicet snímků filmu a můžou se tedy okopírovat všechny naj…
