Kapitola devátá
Ještě před začátkem stoupání jsem si ověřil, kolik je hodin. Bylo 22.40. Zahleděl jsem se do dálky k hotelu Imperial. Tonul v záplavě světel. V apartmá Augusta Savanta v posledním poschodí se také ještě svítilo.
Byla dusná noc. Nabízela se šance, že Savanta zastihnu na balkonu, ale i kdyby byl v ložnici nebo v salonu, s teleskopickým hledím ho stejně dostanu.
Jen mít trochu štěstí. Možná v apartmá vůbec není, ale kdyby nebyl, proě by se tam svítilo?
Protáhl jsem se do ocelové konstrukce jeřábu. Zjistil jsem, že šplhat po ní nebude těžké. Půjde jen o výdrž. Nabádal jsem se, že musím rozložit síly jako maratonský běžec. Bohužel mi překážel golfový vak. Co chvíli se zachytil o příčnou výztuž a strhl mě. Než jsem mohl dál, musel jsem jej vyhákovat. Když jsem byl na úrovni pátého patra, vydechl jsem a podíval se do tmy pod sebou.
Na obloze se stahovala bouřková mračna. V noci určitě začne lít. Znal jsem tyto příznaky a vítal jsem je. Slabý vítr poháněl mraky a měsíc byl téměř stále schovaný. Byl jsem si jistý, že mne na jeřábu nikdo nespatří.
Vklínil jsem se mezi dvě ocelové příčky a odpočíval. Kdybych vzal šplhání na jeden zátah a na střechu dolezl s vyplazeným jazykem, natrefit mne tam někdo ze Savantových lidí, jsem druhý.
Seděl jsem, odpočíval a pohledem zkoumal vzdálený hotel Imperial. Na pěti balkonech v poschodí, kde bydlel Savanto, se míhala řada lidí. Z této výšky a na takovou dálku jsem nedokázal přesně určit, který balkon je Savantův. Aby si hosté neviděli do talíře, oddělovaly balkony zástěny z matného skla. Počítal jsem od zadního konce a došel k názoru, že Savantův balkon musí být třetí. V apartmá se svítilo, ale balkon zel prázdnotou.
Když jsem si přibližně pět minut oddechl, pustil jsem se znovu vzhůru. U desátého patra jsem znovu odpočíval. Hluboko pod sebou jsem viděl reflektory aut sunoucích se po ucpaném bulváru jako hlemýždi. Po pravé straně se mi otevíral jakoby zamřížovaný pohled na pláž a moře. Spousta lidí se koupala. Skoro celá pláž byla zalitá světlem. Koupání v noci patří v Paradise City k hlavním atrakcím.
Dostal jsem se k patnáctému poschodí. Byl jsem rád, že mám rukavice. I s nimi už mne dlaně pálily. Musel jsem se ocelových nosníků držet jako klíště, když jsem se přitahoval, a výstup se změnil v pěknou otročinu. Stoupal jsem pomalu, a přestože jsem se v dusnu potil, dýchal jsem dobře a to bylo hlavní. Opět jsem si orazil. Světla ve dvou horních apartmá hotelu zhasla, avšak v pokojích, které teď podle mého přesvědčení už jistě okupoval Savanto, se svítilo dál.
Poslední dějství mého výstupu se mělo odehrát na rameni jeřábu, kudy jsem se měl dostat na úroveň činžáku a na plochou střechu. Měsíc zakryly černé mraky a dům pode mnou doslova vymazaly.
Když jsem se došplhal k rameni, znovu jsem odpočíval. Hustou tmu zataženého nebe protrhl v dálce blesk. Tlumeně zahrozil rachot hromu. Žil jsem v těchto končinách dost dlouho, abych věděl, že sem bouřka dorazí nejdřív za hodinu.
Pohlédl jsem do tmy. Jen velmi matně se pode mnou rýsovala střecha. Golfový vak jsem bezpečně zapřel mezi dvě příčky. V následujícím okamžiku musím odrovnat stráže, pokud na střeše nějaké jsou. Chvíli jsem s napjatými smysly čekal, ale na střeše pode mnou ani nic nešustlo, ani jsem nic nezahlédl. Nechal jsem vak s puškou, kde byl, a po rameni jeřábu přelezl až k závěsnému lanu. Tady jsem pár minut zůstal. Zadíval jsem se k hotelu Imperial. V Savantově apartmá stále žhnulo světlo, všude kolem však už vládla tma. Na balkonu ani živáčka. Štěstí mne možná začíná opouštět.
Naklonil jsem se a chytil se lana, na němž visel hák, a po laně sjel na střechu. Sundal jsem rukavice a strčil si je za pásek, pak jsem rukou obemkl střenku nože potaženou měkkým návlekem. Vytáhl jsem tesák z pouzdra.
Plížil jsem se po střeše a prozkoumával terasu pode mnou. Pomalounku mi začalo svítat, že ani na terase hlídací psi nejsou. Měsíc se tu a tam bouřkovými mraky prodral a potvrdil mi, že terasa je volná.
Chytil jsem se do …
