Kapitola osmá
V nitru mi vybuchl prudký hněv, zapíchl jsem bidlo do bahna a postrkoval plochou loďku dál. Příď drcla do břehu a špicí se vyhoupla nahoru. Hodil jsem bidlo dovnitř a vyskočil na břeh.
Vyděšená Lucy se otočila, čelem ke mně zůstal jen Timoteo. S představou, jak mu zakroutím krkem, jsem se sápal na břeh jako rozzuřený býk, ale kluzký břeh mne zradil. Když už jsem měl Timotea na dosah, uklouzly mi nohy a já se rozplácl na břicho tak prudce, že jsem si vyrazil dech.
Být na Timoteově místě, zapracoval bych botou. Stačil slušný kopanec do hlavy a byl jsem vyřízený, ale celou dobu, co jsem se snažil stoupnout si v mazlavém bahně, Timoteo tam seděl s tím svým dráždivým výrazem zombieho a ani se nepohnul. Vzteky slepý jsem se po něm znovu rozmáchl, ale jak jsem neměl jistou půdu pod nohama, znovu mi podjely, sklouzl jsem po břehu a žbluňkl do stojaté vody.
Když jsem se vynořil, prskal jsem a strhával si z obličeje všechen zelený marast i lekníny. Teplá voda mi sahala do pasu. Nohy mi uvízly v bahně na dně kanálu jako v pasti z mokrého betonu. Zjistil jsem, že ven se nedostanu.
„Nech ho!“ ječela Lucy. „Time! Pojď pryč!“
Jako když na mne chrstne kbelík ledové vody. Zuřivost vyšuměla. Trčel jsem v bahně a docházelo mi poznání, že podezření, které ve mně vzklíčilo, je pravdivé. Timoteo sklouzl s břehu a nastoupil do loďky. Naklonil se a podal mi ruku. Chvilku jsem váhal, pak jsem se ho chytil za zápěstí. Téměř bez námahy mne vytáhl z bahna do loďky, a když hrozila, že se s námi převrátí, vyrovnával ji.
„Time! Zabije tě!“ vřeštěla Lucy jako šílená.
Jakmile jsem si stoupl, viděl jsem, jak sjíždí po břehu dolů s klackem v ruce. Minula loďku a spadla do vody. Jak jsme se pro ni s Timoteem naklonili oba naráz, loď se převrhla a také nás vyklopila.
Byl jsem u Lucy dřív. Když jsem se ji snažil postavit, praštila mne klackem do obličeje. Dřevo bylo shnilé, a když klacek dopadl, rozletěl se na kousky.
Lucy kolem sebe splašeně mlátila rukama, aby mi zmizela z dosahu. Když byl Timoteo u ní, pocítil jsem, jak se mi nohy opět boří do bahna. Jako zázrakem jsem se přece jen probojoval ke břehu, chytil se kořene stromu a vytáhl se na pevnou zem.
Timoteo držel Lucy v náručí, ale viděl jsem, že klesá ke dnu. Zapřel jsem se o strom a natáhl ruku. Timoteo se mne chytil a já přitahoval oba ke břehu. Timoteo postrčil Lucy ke mně, ale ta se ode mne hned odkulila a já potom pomohl na břeh jemu.
Chvíli jsme jenom leželi a snažili se popadnout dech, lil z nás pot a moskyti se k nám slétli v celém mračnu.
Myslel jsem na klacek, který mne udeřil do obličeje, a díval jsem se na Lucy, která ležela na zádech a rukama si zakrývala tvář. Pak jsem se posadil a zadíval se na Timotea. Vyškraboval si bláto z očí.
„Kromě toho, že jsi zbabělý parchant,“ nadhodil jsem, „se z tebe stal ještě zloděj žen.“
Lucy se pracně zvedla.
„Miluju ho!“ ječela na mne. „Není zbabělec! Je skvělý! Ty vůbec…“
„Proboha mlč!“ vyštěkl jsem.
Odvrátila se ode mne a já dál probodával očima Timotea.
„Milujeme se,“ pronesl tiše.
„Ty taký kušuj!“
Sjel jsem ze břehu do vody. Když jsem se pekloval s lodí, abych ji obrátil, vlezl Timoteo do vody za mnou. Rukou společnou jsme loďku posadili na hladinu zase správně. Když jsem se vyškrábal dovnitř, Timoteo zamiřil na břeh k Lucy.
Podíval jsem se na ně.
„Tudy se dostaneme na volné moře,“ řekl jsem. „Nasednete, nebo si tu chcete dohrát poslední dějství Romea a Julie?“
Sklouzli po břehu k loďce. Sledoval jsem, jak Timoteo Lucy po mazlavém srázu napůl nese, napůl podpírá. Pochopil jsem, že tolik něžnosti, kolik sálalo z jeho rukou, já ze sebe nikdy nevykřešu. Lucy si sedla na druhý konec loďky, co nejdál ode mne. Pohled na její ostříhané vlasy a zkormoucený výraz mne natahoval na skřipec.
Timoteo se usadil na prostřední lavičce.
Zvedl jsem bidlo a začal loďku prošťuchovat hustým porostem. Dřel jsem se už hodinu předtím, než jsem je našel. Teď jsme byli těžší a odstrkovat loďku šlo mnohem hůř.
Napínal jsem síly, lilo …
