Kapitola sedmá
„Jsi vzhůru, vojáku?“
Otevřel jsem oči. Prudké slunce, které pronikalo napůl otevřenými okenicemi, mne oslepilo. Nadzvedl jsem hlavu z propoceného polštáře. U postele stál Raimundo.
„Jsem vzhůru.“
Sebral jsem sílu a švihl nohama na zem. Byl jsem jako omámený. Pilulky, co mi Raimundo dal, byly určitě pěkný dryák.
„Kolik je hodin?“
„Bude dvanáct.“ Postavil na noční stolek kouřící hrnek s kávou. „Jak je ti?“
Přestože mne hrudník stále pálil, drásavá bolest povolila.
„Jsem v pohodě.“
„Diaz přiletěl v noci. Teď už ho kočkování určitě omrzelo. Při troše štěstí se objeví v zátoce.“
Neměl jsem co odpovědět. Když si mne Raimundo ještě trochu prohlédl, odešel. Srkal jsem kávu a kouřil. Když jsem dopil, strčil jsem hlavu pod studenou sprchu. Dával jsem pozor, aby se mi voda nedostala do blízkosti vypáleného znamení.
Když jsem se oholil, připadal jsem si jako znovuzrozený. Spánek mne osvěžil. Oblékl jsem si bavlněné kalhoty a košili. Rána vypadala hrozivě, ale nezanítila se. Když jsem si začal zapínat knoflíky, látka se dotkla spáleného místa. Cukl jsem sebou a raději nechal košili rozepjatou. Vyšel jsem na verandu.
Byl tam Raimundo a žmoulal v ústech cigaretu. Sedl jsem si k němu.
„Kde je Carlo?“ otázal jsem se.
„Dal jsem mu něco na práci. Zapomeň na něj. Jak se cítíš?“ Mrkl napřed na cejch, potom na mne.
„Ujde to.“
„Opravdu?“
„Jsem v pohodě,“ odsekl jsem podrážděně.
„Tvoje paní taky, vojáku.“
Tentokrát jsem si jej zkoumavě změřil já.
„Řeč je laciná útěcha.“
„Došla nám whisky. Ráno jsem se vypravil na druhé stanoviště, abych doplnil zásoby. Viděl jsem ji. Nic jí nechybí.“
Nechtělo se mi věřit, že lže.
„Je v naprostém pořádku,“ opakoval. „Timoteo je Savantův následník. Má velký vliv.“
„Jak jeho vliv souvisí s mou ženou?“
Pročísl si husté havraní vlasy.
„Timoteo o ni pečuje. Nemusíš se ničeho bát.“
Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsme s Lucy vedli. Jako by to byla celá věčnost, ale naše hlasy mi v hlavě zazněly úplně jasně:
Chceš říct, že na tebe dělá oči. Je to tak?
Myslím, že ano. Nevadí ti to, že ne?
Dokud ty nešilháš po něm.
Padla na mne chmura.
„Dnešek všechno rozhodne,“ pokračoval Raimundo. „Všechno je teď už jen na tobě. Večer z tebe možná bude boháč, vojáku. Máš…“ Když jsme spatřili, jak se po pláži blíží Carlo, zmlkl.
Vstal.
„Opravdu se cítíš dobře?“
„Ano.“
„Zanedlouho bude čas… měli bychom něco slupnout.“
Zároveň s Carlem zmizel v domě.
Já zůstal sedět bez hnutí, vnímal jsem jen horko a díval se přes duny na moře. Bílý písek odrážel sálající sluneční paprsky.
V hlavě mi strašil Timoteo.
Lucy přece řekla: Myslíme stejně.
A také: Od chvíle, kdy se tohle všechno zběhlo, je z tebe někdo, koho neznám.
Raimundo se vrátil. Přinesl na verandu a položil na stůl talíř obložených chlebů.
„Něco ti vrtá v hlavě, vojáku?“ prohodil, když si sedal.
„Nemůžeš si blbé otázky ušetřit?“
Po dlouhé odmlce se přece osmělil: „Měl bys raději něco sníst. Bude to dlouhé odpoledne. Co takhle lok piva?“
„Proč ne?“
Zvedl se a znovu zašel dovnitř. Ve chvíli, kdy se vrátil se dvěma sklenicemi piva, jsem už Timotea z hlavy vypudil.
Mlčky jsme popíjeli. Když byla sklenice prázdná, vstal jsem.
„Přichystám pušku.“
„Můžu nějak pomoct?“
„Ne.“
Vyčistil jsem pušku a nabil ji, pak jsem nasadil teleskopický zaměřovač a našrouboval tlumič. Když jsem byl hotov, Raimundo stál zase ve dveřích.
„Všechno v pucu, vojáku?“
Náhle jsem si uvědomil, že se klepe ještě víc než já. Mně se třásla kolena až kam, ale Raimundo se opravdu sotva držel.
„Jasně.“ S puškou v ruce jsem se kolem něho protáhl, vystoupil po schůdkách a nakonec jsem po žebříku vylezl na střechu. Položil jsem pušku do stínu pod betonovou římsou. Rozhlédl jsem se po opuštěné zátoce. Ukáže se Diaz? Bylo pravděpodobné, že ano, ale černé na bílém to nikde nestálo. Pokud se neobjeví, dojde Savanto k závěru, že jsem ho varoval. Prohlásil: Pomstím se na vaší ženě.
Na střeše se objevil Raimundo.
„Děje se něco?“ zeptal se.
Měl jsem sám problé…
