18
Novináři i policisté začali pomaloučku opouštět čekárnu pohotovosti. Kiz Riderová je v jistém smyslu zklamala, protože nezemřela. Kdyby skonala, každý žvást by se dal okamžitě použít jako chytlavý titulek. Vběhnout dovnitř, absolvovat živý vstup a pak se přesunout o dům dál, na další tiskovou konferenci. Jenže Kiz se držela a novináři tu nemohli bloumat donekonečna. S každou další hodinou se tedy počet lidí v čekárně snižoval, až v ní Bosch nakonec zůstal sám. Riderová momentálně neměla žádný trvalý vztah a její rodiče odjeli po smrti její sestry z Los Angeles, takže kromě Bosche neexistoval nikdo, kdo by zde chtěl čekat na příležitost se s ní spatřit.
Krátce před pátou odpoledne prošel dvojitými dveřmi doktor Kim a začal v čekárně hledat očima náčelníka nebo alespoň někoho s vyšší hodností, než je detektiv. Nakonec se musel spokojit s Boschem, který vstal, aby si vyslechl jeho zprávu.
„Vede si dobře. Je při vědomí a její neverbální komunikace je rovněž dobrá. Kvůli traumatu krku a intubaci nemluví, ale počáteční známky jsou vesměs pozitivní. Žádná mrtvice, žádná infekce, všechno vypadá dobře. Druhá rána je stabilizovaná – tou se budeme zabývat zítra. Pro dnešek jí jedna operace stačila.“
Bosch přikývl. Cítil, jak ho zaplavuje nesmírná úleva. Kiz to přežije.
„Můžu ji vidět?“
„Na několik minut, ale jak jsem už říkal: momentálně nemluví. Pojďte se mnou.“
Bosch hlavního chirurga znovu následoval do dvojitých dveří. Přešli přes pohotovost na jednotku intenzivní péče, kde Kiz ležela ve druhém pokoji napravo. Její tělo vypadalo v posteli obklopené vybavením, monitory a hadičkami malé. Oči měla napůl zavřené, a když se Bosch objevil v jejím zorném poli, nezaregistroval v nich žádnou změnu. Poznal, že jeho parťačka je sice při vědomí, ale jen o vlas.
„Kiz,“ řekl. „Jak se vede, kolegyně?“
Sklonil se a chytil Kiz za zdravou ruku.
„Nesnaž se odpovídat. Vlastně bych se tě neměl na nic ptát. Chtěl jsem tě jen vidět. Hlavní chirurg mi právě sdělil, že budeš v pořádku. Čeká tě nějaká rehabilitace, ale pak budeš zase jako rybička.“
Kvůli hadičce vycházející jí z hrdla nemohla Kiz mluvit ani vydávat žádné zvuky. Stiskla mu však ruku a Bosch si to vyložil jako pozitivní reakci.
Přitáhl si od stěny židli a posadil se na ni, aby mohl dál držet v dlani její ruku. Během následujících třiceti minut jí toho řekl jen velmi málo. Prostě jí jen držel ruku a čas od času ji stiskl.
O půl šesté vstoupila do pokoje sestra a sdělila Boschovi, že ho v čekárně pohotovosti shánějí dva muži. Bosch naposledy stiskl Riderové ruku a řekl jí, že se ráno vrátí.
Oněmi dvěma čekajícími muži byli vyšetřovatelé PPP. Jeden se jmenoval Randolph a druhý Osani. Randolph byl poručík pověřený vedením celé jednotky. Přestřelky policistů vyšetřoval už tak dlouho, že v posledních čtyřech případech, kdy Bosch vystřelil ze služební zbraně, dohlížel na vyšetřování právě on.
Odvedli ho do svého auta, aby s ním mohli mluvit v soukromí. Na sedadle vedle něj ležel zapnutý kazetový magnetofon. Bosch vyšetřovatelům znovu převyprávěl svou verzi událostí, která začínala jeho rolí na vyšetřování. Randolph s Osanim mu nekladli žádné otázky až do chvíle, kdy Bosch začal líčit podrobnosti jejich ranního výletu do terénu s Waitsem. V tom okamžiku ho oba muži zahrnuli řadou dotazů, které byly očividně formulovány tak, aby se shodovaly s předem připraveným plánem losangeleské policie, jak se s dnešní šlamastykou vypořádat. Cíl byl zřejmý: vytvořit zdání, že důležitá rozhodnutí, ne-li přímo všechna rozhodnutí, padla z popudu státního zastupitelství a konkrétně Ricka O’Shey. Neznamenalo to sice, že má policejní oddělení v plánu hodit veškerou vinu za katastrofu na krk O’Sheově úřadu, ale každopádně si připravovalo pole na obranu proti možnému útoku.
Když se tedy Bosch dostal během vyprávění k chvilkové neshodě o otázce, zda mají být Waitsovi sundána pouta, aby mohl sejít po žebříku, Randolph se z něj snažil vymámit přesné citace všeho, co kdo ve kterém okamžiku řekl. Bosch…
