Díl V.
ECHO PARK
36
V pondělí v deset hodin ráno vystoupil Abel Pratt ze svého auta a vyrazil přes zelený trávník Echo Parku k lavičce, na níž pod ochranným náručím Jezerní panny seděl jakýsi stařec. Na ramenou a zvednutých dlaních sochy odpočívalo pět holubů a další jí seděl na hlavě, ale Jezerní panna nedávala najevo žádné známky rozmrzelosti nebo únavy.
Pratt odhodil složené noviny, které si nesl s sebou, do přeplněného odpadkového koše u sochy, usedl na lavičku vedle staříka a zadíval se na poklidnou hladinu jezera Echo Lake před nimi. Stařec, který si držel u kolena hůlku a na sobě měl béžový oblek s kaštanovým kapesníčkem v náprsní kapse, promluvil jako první.
„Pamatuju časy, kdy sem člověk mohl vzít v neděli rodinu a nebát se, že ho zastřelí gangsteři.“
Pratt si odkašlal.
„Tak z tohohle máte strach, pane Garlande? Z gangsterů? Tak já vám něco prozradím. Tohle je ve všech městských čtvrtích jedna z nejbezpečnějších denních dob. Většina těch vašich gangsterů vyleze z postelí až odpoledne. Proto se zatykači vždycky chodíme ráno. A vždycky je zastihneme v posteli.“
Garland chápavě pokýval hlavou.
„To je dobré vědět. Ale já nemám strach z nich. Mám strach z vás, detektive Pratte. Naše záležitost dospěla k závěru. Nečekal jsem, že o vás ještě někdy uslyším.“
Pratt se předklonil a rozhlédl se po parku. Prozkoumal řady stolů na protější straně jezera, kde staří muži hráli domino. Jeho oči se pak přesunuly k autům zaparkovaným u obrubníku, jenž lemoval park.
„Kde je Anthony?“ zeptal se.
„Bude tady. Přijímá preventivní opatření.“
Pratt přikývl.
„Preventivní opatření jsou fajn,“ podotkl.
„Tohle místo se mi nelíbí,“ řekl Garland. „Je plné ošklivých lidí, a to včetně vás. Proč jsme tady?“
„Počkej minutku,“ ozval se za nimi hlas. „Neříkej už ani slovo, tati.“
Anthony Garland k nim vyrazil z místa, kde ho nemohli vidět. Obešel sochu, zamířil k lavičce u vody, postavil se před Pratta a pokynul mu, aby vstal i on.
„Vztyk,“ řekl.
„Co je?“ zaprotestoval jemně Pratt.
„Prostě se postavte.“
Pratt uposlechl, Anthony Garland vytáhl z kapsy saka malou elektronickou tyčinku a začal jí před Prattem přejíždět nahoru a dolů.
„Pokud šíříte radiofrekvenční signál, tenhle přístroj mi to prozradí.“
„Fajn. Vždycky jsem si kladl otázku, jestli něco šířím. U těch ženských v Tijuaně člověk nikdy neví.“
Nikdo se nezasmál. Zdálo se, že Anthonyho Garlanda výsledek testu uspokojil, protože si začal zasouvat kouzelnou hůlku do kapsy. Pratt se opět chystal posadit.
„Počkejte,“ řekl Garland.
Pratt zůstal stát a Garland mu začal přejíždět rukama po těle v rámci druhého preventivního opatření.
„U šmejda, jako jste vy, detektive, si člověk nikdy nemůže být dost jistý.“
Sjel rukama k Prattově pasu.
„To je moje pistole,“ ohlásil Pratt.
Garland hledal dál.
„To je můj mobilní telefon.“
Ruce sjely ještě níže.
„A tohle jsou mý koule.“
Garland mu následně prošacoval obě nohy, a teprve když byl spokojen, směl se Pratt posadit. Detektiv se vrátil na místo vedle starce.
Anthony Garland zůstal stát před lavičkou zády k jezeru. Ruce měl zkříženy na prsou.
„Je čistý,“ konstatoval.
„Dobrá tedy,“ řekl T. Rex Garland. „Můžeme mluvit. O co jde, detektive Pratte? Myslel jsem, že jsme vám to řekli jasně: nebudete nám volat. Nebudete nám vyhrožovat. Nebudete nám říkat, kde a kdy máme být.“
„Pokud bych vám nepohrozil, přišli byste?“
Žádný z Garlandů nepromluvil. Pratt se samolibě usmál a pokýval hlavou.
„Beru zpět.“
„Proč jsme tady?“ dotázal se stařík. „Už jsem to dal jednou jasně najevo. Nepřeji si, aby se tyhle věci dotkly mého syna. Proč tu musí být?“
„No, protože se mi po něm od naší malé procházky v lesích tak trochu stýskalo. Navázali jsme spolu hezké pouto, viďte, Anthony?“
Anthony neříkal nic. Pratt tlačil na pilu dál.
„Totiž, řekl bych, že když jeden člověk dovede v lese druhého k mrtvému tělu, je normální, když mezi nimi vznikne úzký vztah. Jenže mně se Anthony od společné procházky na vrchol Beachwoodu vůbec neozval.“
„N…
