Zapomenutá vražda (Agatha Christie)

KAPITOLA 3
„ZAKRYJTE JÍ TVÁŘ…“

Raymond West a jeho žena se všemožně snažili, aby Gilesově mladé manželce připravili vřelé uvítání. Nebylo to jejich vinou, že si Gwenda v skrytu duše musela přiznat, jak ji znervózňují. Raymond se svým zvláštním vzezřením, připomínající tak trochu havrana, co se vrhá na kořist, s poletující kšticí a náhlými crescendy nepochopitelné konverzace Gwendu udivoval i zneklidňoval. Měla dojem, jako by on i Joan hovořili nějakým svým vlastním zvláštním jazykem. Zatím se nikdy nesetkala s tak vysoce intelektuální atmosférou a téměř všechny výrazy, které používali, jí byly neznámé.

„Naplánovali jsme, že tě vezmeme párkrát do divadla,“ řekl Raymond, zatímco Gwenda upíjela gin, a přitom by si byla po cestě raději řekla o šálek čaje.

Ta zpráva ji však hned rozveselila.

„Dnes večer půjdeme na balet do Sadler’s Wells a zítra oslavíme narozeniny mojí fantastické tety Jane v divadle, na představení Vévodkyně z Amalfi, v hlavní roli s Gielgudem. A v pátek rozhodně musíš vidět hru Chodili bez nohou, která byla přeložena z ruštiny. Je to určitě ta nejpozoruhodnější hra posledních dvaceti let. Dávají ji na té malé scéně ve Witmore Theatre.

Gwenda projevila vděčnost za všechny ty plány uchystané k jejímu pobavení. Ostatně až Giles přijede domů, budou chodit na muzikály a podobné zábavy. Trochu se ošila při sdělení, že shlédne hru Chodili bez nohou, ale doufala, že ji to bude zajímat — poznámka, že půjde o „pozoruhodnou“ hru, v ní vzbudila obvyklé podezření, že to asi moc velká zábava zrovna nebude.

„Do mojí tety Jane se úplně zamiluješ,“ poznamenal Raymond. „Ona je prostě osobnost, kterou bych popsal jako dokonalý výtvor viktoriánské éry. Viktoriánská až do morku kostí. Všechny její toaletní stolky mají nohy obalené chintzem. Žije na vesnici, v takovém tom zapadákově, kde se jaktěživ nic neděje, ani pes tam neštěkne.“

„Něco se tam přece jen jednou stalo,“ ozvala se suše jeho manželka.

„To bylo jen takové drama vášně — docela hrubé — nic vynalézavého.“

„Jenže celou tu dobu tě to náramně zajímalo,“ připomněla mu Joan se zábleskem v očích.

„Na venkově si občas rád zahraju kriket,“ odpověděl na to Raymond důstojně.

„Ostatně teta Jane se v záležitosti té vraždy docela vyznamenala.“

„Však to není žádná husa. Ona zbožňuje problémy.“

„Problémy?“ zeptala se Gwenda a zaletěla přitom myšlenkami k aritmetice.

Raymond jen mávl rukou.

„Všechny možné problémy. Proč si manželka hokynáře vzala jednoho krásného večera deštník na jakousi církevní sešlost. Proč se našlo trochu nakládaných garnátů tam, kde se našly. Co se stalo s komží vikáře. To všecko je voda na mlýn mé tety Jane. Takže jestli budeš mít, Gwendo, někdy v životě nějaké problémy, obrať se s nimi na ni. Ona ti je vyřeší.“

Rozesmál se a Gwenda také, ale ne zrovna od srdce. Příštího dne byla představena tetě Jane, jinak slečně Marplové. Slečna Marplová byla roztomilá stará dáma, vysoká a štíhlá, s růžovými tvářemi a modrýma očima, laskavého, poněkud neklidného chování. V modrých očích jí co chvíli lehce zajiskřilo.

Po časné večeři, při níž připili na zdraví tety Jane, se všichni vypravili do His Majesty’s Theatre. Do společnosti byli přizváni ještě dva mužové, jeden postarší výtvarník a mladý právník. Postarší výtvarník věnoval pozornost Gwendě, právník se bavil střídavě s Joan a se slečnou Marplovou, jejíž poznámky ho zřejmě velice bavily. V divadle se toto společenské aranžmá však změnilo, Gwenda seděla uprostřed řady mezi Raymondem a právníkem.

Světla zhasla a představení začalo. Herci podávali vynikající výkony a Gwenda se znamenitě bavila. Zatím moc prvotřídních divadelních inscenací ještě neviděla.

Hra se chýlila k závěru, k vrcholnému okamžiku hrůzy. Hlas herce se nesl přes rampu v tragickém sevření pokřivené, psychicky narušené osoby:

„Zakryjte jí tvář. Mé oči jsou oslněny, zemřela mladá…“

Gwenda zaječela.

Vyskočila ze sedadla, poslepu se protlačila podél ostatních diváků do uličky a k východu a vyběhla po schodech na ulici. Ani tam se nezastavila a napůl šla, napůl běžela ve slepé hrůze ulicí až k Haymarket.

Teprve když dorazila na náměstí Piccadilly, všimla si taxíku, který tu objížděl, zamávala na něj, nastoupila a udala adresu domu v Chelsea. Roztřesenými prsty pak vyndala peníze, zaplatila za jízdné a vystoupila po schodech. Sluha, který ji pouštěl dovnitř, se na ni užasle zadíval.

„Vrátila jste se brzo, slečno. Není vám dobře?“

„Já — ne — ano, udělalo se mi nevolno.“

„Máte nějaké přání? Trochu brandy?“

„Ne, děkuji. Půjdu si hned lehnout.“

Vyběhla nahoru po schodech, aby se vyhnula dalším otázkám.

Svlékla se, šaty odhodila na podlahu a ulehla do postele. Ležela pak celá roztřesená, s tlukoucím srdcem a očima upřenýma do stropu.

Ani neslyšela hluk dalších příchozích zdola v přízemí, až se asi po pěti minutách otevřely dveře a vešla k ní slečna Marplová. Pod paží nesla dvě gumové zahřívací láhve a v ruce šálek čaje.

Gwenda se posadila a snažila se zarazit své chvění.

„Ach slečno Marplová, tak strašně mě to mrzí. Nevím, co se to se mnou stalo — bylo to ode mne hrozné. Moc jsem ostatní otrávila?“

„Nedělejte si žádné starosti, milé dítě,“ řekla slečna Marplová. „Jenom si pěkně lehněte tadyhle na ty zahřívací láhve.“

„Já Je ale nepotřebuju.“

„Ale ano, potřebujete. Takhle bude všechno zase v pořádku. A teď si Ještě vypijte šálek čaje.“

Čaj byl horký, silný a přeslazený, ale Gwenda ho poslušně vypila. Její chvění se už zmírnilo.

„Teď si pěkně lehněte a spěte,“ řekla slečna Marplová. „Zažila jste šok. Zítra ráno si o tom popovídáme. Ale teď si už s ničím nelámejte hlavu. Jen spěte.“

Přetáhla přes Gwendu přikrývku, pohladila ji a zmizela.

Dole říkal zatím Raymond podrážděně své ženě: „Co se to s tím děvčetem proboha dělo? Copak onemocněla nebo co?“

„Milý Raymonde, to opravdu nevím. Prostě zaječela! Myslím, že ta hra na ni byla trochu moc ponurá.“

„No — Webster je tak trochu hrůzostrašný. Ale kdepak by mě bylo napadlo —“ Odmlčel se, když do pokoje vešla slečna Marplová. „Je už v pořádku?“

„Ano, myslím že ano. Zažila ošklivý šok.“

„Šok? Jen z toho, že se dívala na staré drama?“

„Myslím, že v tom musí být ještě něco jiného,“ odpověděla slečna Marplová zamyšleně.

Ráno poslali Gwendě snídani do postele. Vypila trochu kávy a ulomila si jen kousek topinky. Když vstala a sešla dolů, Joan už byla ve svém ateliéru a Raymond zavřen v pracovně. Jen slečna Marplová tu seděla u okna, odkud bylo vidět na řeku, a pilně pletla.

Když Gwenda vstoupila, pozvedla k ní oči s jasným úsměvem.

„Dobré jitro, má milá. Doufám, že je vám už lépe.“

„Ach ano, jsem už docela v pořádku. Jak jsem jen mohla včera večer tak bláznit, to vážně nechápu. Oni — oni se na mě moc zlobí?“

„Ale kdepak, má milá. Naprosto to chápou.“

„Co chápou?“

Slečna Marplová vzhlédla od pletení.

„Že jste včera večer zažila ošklivý šok.“ A jemně dodala: „Neměla byste mi raději všechno sama povědět?“

Gwenda začala neklidně přecházet sem a tam.

„Spíš bych asi měla zajít za nějakým psychiatrem.“

„V Londýně jsou samozřejmě vynikající odborníci na duševní poruchy. Ale myslíte, že je to opravdu zapotřebí?“

„Když já si myslím, že začínám bláznit… Musím ztrácet zdravý rozum.“

Do pokoje vstoupila postarší služebná s telegramem na tácku a předala ho Gwendě.

„Poslíček z pošty by rád věděl, jestli budete odesílat nějakou odpověď, madam.“

Gwenda roztrhla blanket, byl to telegram původně zaslaný do Dillmouthu, odkud ho poslali za ní. Chvíli na něj nechápavě hleděla a pak ho zmuchlala do kuličky.

„Žádnou odpověď posílat nebudu,“ odpověděla bezvýrazně.

Služebná odešla.

„Doufám, že to není nějaká špatná zpráva, má milá?“

„Je to od Gilese — mého manžela. Letí domů. Bude tu už za týden.“

Její hlas zněl vylekaně i nešťastně. Slečna Marplová si lehce odkašlala.

„Inu — na mou věru — to je přece moc hezká zpráva, že?“

„Opravdu? Když já ale nevím, jestli jsem blázen nebo ne. Jestli jsem blázen, nikdy jsem si Gilese neměla brát. A kupovat dům a tak dále. Nemůžu se tam vrátit. Ach — nevím, co mám dělat.“

Slečna Marplová s gestem pozvání poklepala rukou na pohovku.

„Tak si myslím, má milá, že byste se tu teď měla hezky posadit a prostě mi všechno povědět.“

Gwenda to pozvání přijala s pocitem úlevy. Vylila ze sebe celý svůj příběh, od prvního zahlédnutí domu Na úbočí až k zážitkům, které ji nejprve mátly a potom tak zneklidněly.

„A tak mi to všechno nahnalo strach,“ zakončila své vyprávění, „že jsem se rozhodla odejet do Londýna, abych tomu unikla. Jenomže — jak vidíte — uniknout nemůžu. Pronásleduje mě to až sem. Včera večer —“ Zavřela oči a s povzdechem se zamyslela.

„Včera večer?“ napovídala slečna Marplová.

„Vy tomu prostě nebudete věřit,“ pokračovala Gwenda prudce. „Budete si myslet, že jsem hysterka nebo cvok nebo něco takového. Stalo se to tak náhle, až docela na konci. Ta hra se mi tak líbila. Na náš dům jsem si přitom ani nevzpomněla. Až pak najednou — zčista jasná — když ten herec řekl tu větu —“

A tichým, roztřeseným hlasem opakovala: „Zakryjte jí tvář, mé oči jsou oslněny, zemřela mladá.“

„Najednou jsem tam byla — na schodech — a dívala se skrz zábradlí dolů do haly a viděla jsem ji tam ležet. Roztaženou na zemi — mrtvou. Měla zlaté vlasy a její obličej byl celý modrý. Byla mrtvá, uškrcená, a někdo říkal tahle slova právě takovým strašným tónem, jako když je vychutnává — a já viděla jeho ruce — šedivé, vrásčité — ne ruce — opičí pracky… Bylo to hrozné, to mi věřte. Ona byla mrtvá…“

Slečna Marplová se jemně zeptala: „Kdo byl mrtvý?“

Odpověď zazněla vzápětí a mechanicky: „Helena…“