Zapomenutá vražda (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

III

Plán byl realizován příští dopoledne.

Giles s pocitem — jak předtím sám přiznal — slídivého detektiva v rozvodové při zaujal svou pozici na výhodném místě, odkud viděl na přední bránu Anstellského panství. Okolo půl jedenácté informoval Gwendu, že se všechno daří. Paní Erskinová odjela v malém austinu, zřejmě na nákup do města vzdáleného tři míle. Vzduch byl čistý.

Gwenda zajela sama vozem k přední bráně a zazvonila. Ptala se po paní Erskinové a uslyšela, že je pryč. Nato se ptala po majoru Erskinovi. Major Erskine je prý v zahradě. Vztyčil se od zahradnických úkonů prováděných na jednom z květinových záhonů, když Gwenda přicházela.

„Promiňte, že vás ruším,“ řekla Gwenda, „ale myslím, že jsem tu někde včera ztratila prsten. Vím, že jsem ho měla, ještě když jsme odcházeli od čaje. Je mi dost volný, ale hrozně nerada bych ho ztratila, protože je to můj zásnubní prsten.“

Pátrání brzy započalo. Gwenda se rozešla po směru svých kroků předchozího dne, pokoušela se rozpomenout, kde stála a kterých květin se dotýkala. Hned na to se prsten objevil u trsu delphinia. Gwenda se rozzářila úlevou.

„A teď vám mohu nabídnout něco k pití, paní Reedová? Pivo? Sklenku sherry? Nebo byste si raději dala kávu nebo něco podobného?“

„Nechci vůbec nic — opravdu ne. Jenom cigaretu, díky.“

Usedla na lavičku a Erskine se posadil vedle ni.

Chvíli mlčky kouřili. Gwendě se rychle rozbušilo srdce. Neměla však na vybranou, musela nabrat odvahu a začít.

„Ráda bych‘ se vás na něco zeptala,“ spustila. „Budete si asi myslet, že je to ode mne drzost. Ale strašně moc bych se chtěla dozvědět jednu věc — a vy jste patrně jediný člověk, který mi to může říct. Myslím, že jste byl kdysi zamilovaný do mojí nevlastní matky.“

Obrátil k ní vylekanou tvář.

„Do vaší nevlastní matky?“

„Ano. Helena Kennedyová se stala později Helenou Hallidayovou.“

„Ach tak.“ Muž vedle ní seděl zcela tiše. Nevidoucíma očima hleděl na sluncem ozářený trávník. Cigareta mu mezi prsty doutnala. Pod jeho klidným mlčením Gwenda vycítila vnitřní napětí a rozrušení, jak se dotkl její ruky.

Jako by odpovídal na otázku, kterou položil sám sobě, poznamenal: „Byly to zřejmě dopisy.“

Gwenda neodpověděla.

„Nikdy jsem jí moc nepsal — snad jen dvakrát třikrát. Říkala, že je zničila — ale ženy nikdy dopisy neničí, že? A tak se vám dostaly do rukou. A teď to chcete vědět.“

„Chci vědět něco víc o ní. Já — já ji měla moc ráda, ačkoliv jsem tenkrát byla malé děcko — když odešla.“

„Ona odešla?“

„Copak jste to nevěděl?“

Jeho oči, upřímné a překvapené, se setkaly s Gwendinými.

„Nemám od ní žádné zprávy od toho léta v Dillmouthu.“

„Takže vy nevíte, kde teď je?“

„Jak bych to věděl? Je to už tolik let — tolik. Všechno skončilo a odplynulo. Všechno je zapomenuto.“

„Zapomenuto?“

Zatrpkle se pousmál.

„Ne, zapomenuto snad ne… Jste velice bystrá, paní Reedová. Ale povězte mi o ní. Není — není mrtvá, že ne?“

Náhle se zvedl chladný závan, zchladil jim šíje a opět odvanul.

„Nevím, jestli je mrtvá nebo ne,“ odpověděla Gwenda. „Nevím o ní vůbec nic. Myslela jsem, že snad vy byste mohl něco vědět?“

Pokračovala, když Erskine zavrtěl hlavou. „Víte, ona odešla z Dillmouthu tenkrát v létě. Jednoho večera docela nečekaně. Nikomu nic neřekla. A nikdy se už nevrátila.“

„A vy jste si myslela, že bych od ní mohl mít nějakou zprávu?“

„Ano.“

Zavrtěl hlavou.

„Ne, nikdy ani slovo. Ale její bratr, ten lékař — co bydlí v Dillmouthu — ten to musí vědět. Nebo snad taky zemřel?“

„Ne, je naživu, ale taky nic neví. Víte, všichni si mysleli, že odešla — s někým.“

Natočil hlavu, aby se na ni podíval. Hlubokýma žalostivýma očima.

„Lidé si mysleli, že odešla se mnou?“

„No — byla to jedna z možností.“

„Opravdu? To si nemyslím. Tak tomu nikdy nebylo. Nebo jsme byli blázni, svědomití blázni, kteří propásli svou šanci na štěstí?“

Gwenda mlčela. Erskine opět obrátil hlavu a podíval se na ni.

„Nejlepší bude, když vám to všechno povím. Ale ve skutečnosti toho není moc k vyprávění. Nerad bych, abyste Heleně křivdila. Setkali jsme se na lodi cestou do Indie. Jedno z mých dětí předtím onemocnělo, a tak moje žena měla jet za mnou až příští lodí. Helena se vypravila na cestu, aby se provdala za nějakého plantážníka kdesi v pralese. Nemilovala ho. Byl to jen dlouholetý přítel, milý a laskavý, a ona chtěla uniknout z domova, kde se necítila šťastná. Zamilovali jsme se do sebe.“

Odmlčel se.

„Takhle se to často neomaleně prohlašuje. Jenže tehdy nešlo o žádný obvyklý flirt z lodní paluby, aby bylo docela jasno. Bylo to vážné. Otřáslo to námi oběma. Ale nic se s tím nedalo dělat. Nemohl jsem opustit Janet a děti. Helena se na to dívala stejně jako já. Kdyby bylo šlo jenom o Janet — ale byli tu chlapci. Bylo to všechno beznadějné. Dohodli jsme se na tom, že si řekneme sbohem a pokusíme se zapomenout.“ Zasmál se, krátce a nevesele.

„Zapomenout? Nikdy jsem nezapomněl — ani na chvilku. Život se proměnil v opravdové peklo. Nemohl jsem přestat myslet na Helenu…

Ona se neprovdala za toho chlapíka, co se za ním vypravila. Na poslední chvíli zjistila, že by to prostě nezvládla. Rozjela se zpátky do Anglie a na cestě domů potkala toho druhého muže — myslím vašeho otce. Napsala mi za par měsíců, co udělala. Sdělila mi, jak byl velice nešťastný kvůli smrti své ženy, a zůstalo mu dítě. Myslela si, že by ho dokázala udělat šťastným — a že to bude to nejlepší, co může udělat. Napsala mi z Dillmouthu. Za osm měsíců nato mi zemřel otec a já to tu zdědil. Vzdal jsem se místa v armádě a vrátil se do Anglie. Potřebovali jsme pár týdnů dovolené před nastěhováním do tohoto domu. Moje žena navrhla Dillmouth, nějaká její přítelkyně se o něm zmínila jako o pěkném klidném místě. Samozřejmě nevěděla o Heleně. Umíte si představit, jak mě to lákalo zase ji spatřit. Uvidět, co je zač ten člověk, za kterého se provdala.“

Nastalá krátká chvíle ticha, potom Erskine pokračoval:

„Zajeli jsme tam a ubytovali se v hotelu Royal Clarence. Byla to chyba. Vidět opět Helenu znamenalo peklo. Vypadala dost šťastně… ale jak tomu bylo doopravdy — nevím. Vyhýbala se chvílím, kdybychom spolu byli sami… Nevím, jestli o mě ještě stála nebo ne… Snad už se přes to přenesla. Moje žena myslím něco tušila… Ona — ona je velice žárlivá — vždycky taková byla…“ Potom zprudka dodal: „A to je všechno, co vám mohu říct. Odjeli jsme z Dillmouthu —“

„Sedmnáctého srpna,“ doplnila Gwenda. „Sedmnáctého srpna? Možná, přesně si to už nepamatuji.“

„Bylo to v sobotu,“ připomínala Gwenda.

„Ano, máte pravdu. Vzpomínám si, že Janet říkala, že to asi bude na cestu na sever dost rušný den — ale myslím, že ani nebyl…“

„Prosím vás, snažte si vzpomenout, majore, kdy Jste viděl mou nevlastní matku naposledy — kdy jste viděl Helenu?“

Tiše, unaveně se pousmál.

„To se ani nemusím moc namáhat. Viděl jsem ji večer předtím, než jsme odjeli. Na pláži. Zatoulal jsem se tam po večeři — a ona tam byla. Nikoho jsme neviděli poblíž. Šel jsem pak s ní k jejich domu. Procházeli jsme zahradou —“

„V kolik hodin?“

„To už nevím… Asi v devět“

„A řekli jste si sbohem?“

„A řekli jsme si sbohem.“ Opět se pousmál. „Ach — nebylo to takové rozloučení, jak si představujete. Bylo krátké a prudké. Helena řekla: ‚Prosím vás, teď už odejděte. Rychle. Nerada bych —’ Tu se zarazila — a já — já prostě odešel“

„Zpátky do hotelu?“

„Ano — ano, ale oklikou. Napřed jsem se vydal na dlouhou procházku — ven z města.“

Gwenda řekla: „S daty je potíž — po tolika letech. Ale myslím, že to bylo ten večer, co také ona odešla — a už se nevrátila.“

„Ach tak. A když jsem se ženou den na to odjel, lidé začali klevetit a prohlašovat, že odešla se mnou. Lidé mají moc roztomilé nápady.“

„Mimochodem,“ přerušila ho Gwenda, „ona s vámi neodešla?“

„Proboha ne, o něčem takovém nepadlo nikdy ani slovo.“

„Tak proč si myslíte, že odešla?“ zeptala se Gwenda.

Erskine se zamračil. Jeho chování se změnilo, začal projevovat zájem.

„Ach tak,“ řekl. „To je trochu divné. Ona nenechala žádné — vysvětlení?“

Gwenda se zamyslela. Potom vyslovila svou vlastní domněnku:

„Já nevěřím, že by nenechala vůbec žádnou zprávu. Co myslíte, neodešla s někým jiným?“

„Ne, ovšemže ne.“

„Zdá se, že jste si tím nějak moc jistý.“

„Samozřejmě.“

„Tak proč tedy odešla?“

„Jestli odešla — tak náhle — takovým způsobem — vidím pro to jen jeden možný důvod. Prchala přede mnou.“

„Před vámi?“

„Ano. Asi se bála, že se budu pokoušet, abych ji viděl — že ji budu trápit. Musela vidět, že ji pořád — nesmírně miluji. Ano, to musel být ten důvod.“

„To ale nevysvětluje, proč se už nikdy nevrátila zpátky,“ řekla Gwenda. „Povězte mi, říkala vám vůbec někdy něco o mém otci? Že má o něj starost? Nebo — nebo že se ho bojí? Něco podobného?“

„Ze se ho bojí? Proč? Aha, myslela jste si, že na ni asi žárlil. Byl žárlivý?“

„Nevím. Zemřel, když jsem byla ještě dítě.“

„Ach tak. Ne — vždycky se zdál být normální a příjemný. Měl Helenu rád, byl na ni pyšný — nic víc mě nenapadá. Ne, to spíš já jsem žárlil na něj.“

„Zdálo se vám, že jsou spolu v rámci možností šťastní?“

„Ano. Byl jsem rád — a přitom mě to zároveň i zraňovalo, když jsem to viděl… Ne, Helena se mnou o něm nikdy nemluvila. Jak vám říkám, sotva kdy jsme spolu byli o samotě, nikdy mezi námi nedošlo k nějakým důvěrnostem. Ale teď, když jste se o tom zmínila, přece jen si vzpomínám, že Helena měla starosti…“

„Starosti?“

„Ano. Myslel jsem, že je to kvůli mé ženě —“ Zarazil se. „Ale mělo to hlubší důvod.“

Ostře se zadíval na Gwendu.

„Bála se svého manžela? Byl žárlivý na jiné muže?“

„Zdá se, že vy sám tomu nevěříte.“

„Žárlivost je velice podivná vlastnost. Může se někdy skrývat tak, že ji ani netušíte.“ Krátce se zachvěl. „Může nahánět strach — veliký strach…“

„Chtěla bych vědět ještě něco —“ Gwenda se odmlčela.

Na příjezdové cestě zabrzdilo auto. Major Erskine řekl:

„Ach — moje žena se vrátila z nákupů.“

Naráz se z něj stal jiný člověk. Tón hlasu zněl lehce, ale formálně, tvář se stala bezvýraznou. Lehké chvění prozrazovalo, že je nervózní.

Paní Erskinová přikráčela kolem rohu domu.

Manžel jí vyšel naproti.

„Paní Reedová tu ztratila včera v zahradě prsten,“ vysvětloval.

Paní Erskinová ho stručně přerušila: „Opravdu?“

„Dobrý den,“ pozdravila ji Gwenda. „Opravdu. Naštěstí jsem ho už našla.“

„Tak to máte veliké štěstí.“

„Ano, to mám. Byla bych nešťastná, kdybych ho byla ztratila. No — musím už jít.“

Paní Erskinová mlčela. Major Erskine řekl: „Doprovodím vás k vozu.“

Rozešel se za Gwendou po terase. Tu ostře zazněl hlas jeho ženy:

„Richarde, když tě paní Reedová omluví, máš tu velice naléhavý telefonický hovor.“

Gwenda spěšně řekla: „Ach — to Je naprosto v pořádku. Prosím, jen se se mnou neobtěžujte.“

Rychle proběhla terasou a zabočila za roh domu k příjezdové cestě.

Tu se zarazila. Paní Erskinová zastavila s vozem tak, že Gwenda zapochybovala, jestli dokáže kolem něj projet. Zaváhala, ale potom se vrátila stejnou cestou na terasu.

Kousek od dveří na terasu se prudce zastavila. K uším jí dolétl hlas paní Erskinové, hluboký a zvučný.

„Já kašlu na to, co říkáš. Tys to narafičil — narafičils to už včera. Domluvil ses s tou ženskou, aby sem zajela, až budu v Daithu. Jsi pořád stejný — jak je poblíž nějaká mladá hezká holka. Já to nesnesu, slyšíš? Já to nesnesu.“ Erskinův hlas ji přerušil — tiše, téměř zoufale: „Někdy si, Janet, opravdu říkám, že nejsi normální.“

„To ne já, ale ty nejsi normální. Ty! Ty nedokážeš nechat ženské na pokoji.“

„Víš dobře, že to není pravda, Janet.“

Je to pravda! Už dávno předtím — tam, odkud Je tahle děva — v Dillmouthu. Odvážíš se mi tvrdit, žes nebyl zamilovaný do té blonďaté Hallidayovy paničky?“

„Copak nikdy nic nedokážeš pustit z hlavy? Musíš pořád přemílat tyhle věci? Ty se v tom prostě vyžíváš —“

„To máš na svědomí ty! Ty mě zničíš… Já to nevydržím, slyšíš? Nevydržím to! Takhle si plánovat rande. Dělat si ze mě legraci za mými zády. Ty o mě vůbec nestojíš — nikdy jsi nestál. Já se zabiju! Skočím dolů z útesu — Kéž bych byla mrtvá —“

„Janet — Janet — proboha…“.

Hluboký hlas se zlomil. Letním vzduchem se neslo vášnivé vzlykání.

Gwenda se po špičkách odkradla za roh, zpět k příjezdové cestě. Chvilku rozvažovala a potom stiskla zvonek u brány.

„Chtěla bych se zeptat, jestli tu není někdo, kdo by popojel s tím vozem,“ řekla. „Obávám se, že takhle nevyjedu.“

Sluha vešel do domu a v mžiku se za rohem objevil muž, který vyšel ze dvora od stájí. Dotkl se rukou čapky na pozdrav, nastoupil do austina a odjel s ním na dvůr. Gwenda nastoupila do svého vozu a rychle se rozjela k hotelu, kde na ni čekal Giles.

„To je doba, cos byla pryč,“ uvítal ji. „Zjistila něco?“

„Ano. Vím všechno. Je to opravdu dost patetická záležitost. Byl strašně zamilovaný do Heleny.“

A vypověděla mu zážitky toho dopoledne.

„Opravdu si myslím,“ zakončila, „že paní Erskinová je tak trochu blázen. Mluvila docela potřeštěně. Teď chápu, co myslel slovem žárlivost. Musí to být strašné cítit něco takového. Teď najisto víme, že s majorem Erskinem Helena neodešla, a že on vůbec nic neví o její smrti. Byla naživu, když od ní odešel.“

„Ano,“ pravil Giles. „Tak to říká on,“

Gwenda se zatvářila dotčeně.

„Tak to říká on“ opakoval Giles pevným hlasem.

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024