II
Giles a Gwenda každý den zvědavě prohlíželi poštu, ale zpočátku jejich naděje zůstávaly nesplněny. Dostali jedině dva dopisy od soukromých informačních kanceláří, které jim nabízely, že pro ně s radostí odborně provedou příslušné pátrání.
„Na to máme dost času později,“ usoudil Giles. „A jestli přece jen bude nutné najmout služby podobné agentury, pak to musí být naprosto prvotřídní firma, a ne obejdové, co shánějí kšefty poštou. Ale stejně nevím, co jiného by mohli navíc podnikat.“
Jeho optimismus (či sebevědomí) došel oprávnění o několik dní později. Přišel dopis napsaný vyrovnaným, a přece poněkud nečitelným rukopisem, jakým se vyznačují lidé sběhlí v psaní.
Galls Hill
Woodleigh Bolton
Vážený pane,
v odpověď na Váš inzerát v Timesech Vám sděluji, že Helena Spenlove Kennedyová je moje sestra. Ztratil jsem s ní kontakt už před mnoha lety a byl bych velmi rád, kdybych o ní získal nějaké zprávy.
S upřímným pozdravem MUDr. James Kennedy
„Woodleigh Bolton,“ řekl Giles, „to odtud není daleko. Do Woodleighské obory se jezdí na pikniky. Je to nahoře na vřesovištích, asi třicet mil od nás. Napíšeme mu a zeptáme se, jestli bychom ho mohli navštívit, anebo jestli by raději zajel k nám.“
Nato obdrželi odpověď, že je dr. Kennedy bude očekávat příští středu; a tak se tedy vydali na cestu.
Woodleigh Bolton byla obec roztroušená po svahu kopce. Galls Hill byl nejvýš položený dům na samém vršku úbočí, s vyhlídkou na Woodleighskou oboru a vřesoviště táhnoucí se až k moři.
„Dost ponuré místo,“ poznamenala Gwenda se zachvěním.
Také dům vypadal ponuře a bylo zřejmé, že dr. Kennedy opovrhuje takovými moderními vymoženostmi jako ústřední topení. Žena, která jim otevřela dveře, byla tmavovlasá a nevlídná. Vedla je poloprázdnou halou do pracovny, kde dr. Kennedy povstal, aby je přivítal. Byla to dlouhá, vysoká místnost, lemovaná zaplněnými přihrádkami s knihami.
Dr. Kennedy byl šedovlasý postarší muž s bystrýma očima pod chomáčky obočí. Pronikavým pohledem rychle přelétl z jednoho na druhého.
„Manželé Reedovi? Posaďte se, prosím, tady, paní Reedová. To je myslím to nejpohodlnější místo. A teď — oč se vlastně jedná?“
Giles se plynule rozhovořil o jejich záležitosti, jak si to předem promyslel.
On a jeho žena se nedávno vzali na Novém Zélandě. Přijeli do Anglie, kde manželka kdysi žila krátkou dobu jako dítě, a nyní se snaží najít staré rodinné přátele a známé.
Dr. Kennedy zachovával odstup. Tvářil se zdvořile, ale ten koloniální důraz na udržování sentimentálních rodinných svazků ho zřejmě podráždil.
„A vy si myslíte, že moje sestra — moje nevlastní sestra — a možná i já sám — jsme vaši příbuzní?“ zeptal se Gwendy běžným konverzačním tónem, ale s nádechem nevraživosti.
„Ona byla moje nevlastní matka,“ odpověděla Gwenda. „Druhá manželka mého otce. Už se na ni samozřejmě moc nepamatuji. Byla jsem ještě moc malá. Za svobodna jsem se jmenovala Hallidayová.“
Upřeně se na ni zahleděl — a náhle mu obličej prozářil úsměv. Rázem se z něj stal docela jiný člověk, zmizela odtažitá povznesenost.
„No tohle,“ zvolal, „snad nejste Gwennie?“
Dávno zapomenutá zdrobnělina jejího jména pro ni zněla s povzbuzující srdečností.
„Ano,“ odpověděla. „Jsem Gwennie.“
„Panebože, kdo by to řekl,“ podivil se. „Tolik jste vyrostla a už jste vdaná. Musí to být tak asi patnáct roků — ne, mnohem víc. Vy se na mě asi nepamatujete?“
Gwenda zavrtěla hlavou.
„Nepamatuji se ani na svého otce. Mám na to všechno jen mlhavé vzpomínky.“
„Jak by ne — Hallidayova první žena pocházela z Nového Zélandu — vzpomínám si, že mi o tom vyprávěl. To musí být krásná země.“
„Je to nejkrásnější země na světě — ale v Anglii se mí už taky docela líbí.“
„Přijeli jste sem na návštěvu — nebo se tu usadíte?“ Zazvonil na zvonek. „Musíme se napít čaje.“
Když se objevila vyčouhlá hospodyně, řekl: „Čaj prosím — a — hm — horké topinky s máslem nebo — nebo koláč — nebo něco takového.“
Vznešená hospodyně se zatvářila jedovatě, ale řekla jen „Ano, pane,“ a zmizela.
„Já o…
