Celá e-kniha Zapomenutá vražda ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 4
HELENA?
Gwenda chvíli zírala na slečnu Marplovou a potom si odhrnula vlasy z čela.
„Proč jsem to řekla?“ zeptala se. „Proč jsem řekla Helena? Já přece žádnou Helenu neznám!“
Svěsila zoufale a beznadějně ruce.
„Tak to vidíte,“ zvolala. „Jsem přece jen blázen. Vymýšlím si věci. Vidím věci, které neexistují. Napřed to byly ty tapety — ale teď už to jsou mrtvoly. Můj stav se zhoršuje.“
„Jen nedělejte, má milá, žádné ukvapené závěry—“
„Anebo to dělá ten dům. V tom domě straší — nebo je začarovaný nebo co… Vidím věci, které se tam staly — nebo věci, které se tam teprve odehrají — a to by bylo ještě horší. Třeba nějaká žena, co se jmenuje Helena, tam bude zavražděná… Jenom nechápu, jestli v tom domě opravdu straší, proč vidím tak děsivé věci, když jsem jinde. A tak si vážně myslím, že začínám bláznit já. A měla bych se raději okamžitě — ještě dnes dopoledne — vypravit k psychiatrovi.“
„Nu ovšem, má milá Gwendo, to vždycky můžete udělat, až vyčerpáte všechny jiné možnosti, jak to vyřešit. Ale já osobně si myslím, že bychom napřed měly začít s těmi nejjednoduššími a nejběžnějšími věcmi. Pořádně si vyjasníme všechna fakta. Vás rozčílily tři zážitky. Cestička v zahradě, která byla zasypána a osázena, ačkoli vy jste vycítila, že tam dříve existovala, dveře, které byly zazděny, a tapety, jejichž vzorek jste si dokázala přesně a do detailu vybavit, ačkoli jste ho neviděla. Je to tak?“
„Ano.“
„Potom by ovšem byl ten nejpřirozenější výklad, že jste to všechno už dříve opravdu viděla.“
„Myslíte v nějakém předchozím životě?“
„Ale kdepak, má milá. Myslím v tomto životě. Podle mě by to mohly být skutečné vzpomínky.“
„Ale já jsem, slečno Marplová, v Anglii nikdy předtím nebyla. Přijela jsem teprve před měsícem.“
„Jste si tím, má milá, tak docela jistá?“
„Samozřejmě, že jsem si tím jistá. Celý život jsem žila blízko Christchurche na Novém Zélandě.“
„Vy jste se tam i narodila?“
„Ne, narodila jsem se v Indii. Můj otec byl důstojník britské armády. Maminka zemřela asi za rok nebo za dva po mém narození a otec mě poslal na výchovu ke svým příbuzným na Nový Zéland. Ale několik roků nato taky zemřel.“
„Vy se nemapatujete na cestu z Indie na Nový Zéland?“
„Moc ne. Vzpomínám si jen mlhavě na nějakou loď. Na kulaté okénko — zřejmě okénko kajuty. A na muže v bílé uniformě se zarudlým obličejem a modrýma očima, co měl na bradě jakési znaménko — myslím, že to byla jizva. Vyhazoval mě do vzduchu a pamatuju se, jak jsem z toho byla napůl vyjukaná, ale přitom se mi to líbilo. Ale to jsou všechno jen takové útržkovité vzpomínky.“
„Nevzpomínáte si na svou chůvu — na ayah?“
„Na ayah ne, ale na Nánu. Pamatuju si, že celou dobu byla se mnou — až do mých pěti let. Vystřihovala mi z papíru kachničky. Ano, byla se mnou i na lodi. Hubovala mě, když mi kapitán dal pusu a já se rozplakala, protože se mi nelíbily jeho vousy.“
„To je, má milá, opravdu zajímavé, protože se vám prolínají zřejmě dvě různé cesty. Na jedné měl kapitán vousy, na druhé měl zarudlou tvář a jizvu na bradě.“
„To je pravda,“ zamyslela se Gwenda.
„Mně se zdá pravděpodobné,“ uvažovala slečna Marplová, „že když vaše matka zemřela, vzal vás napřed otec s sebou do Anglie, takže jste opravdu bydlela v domě Na úbočí. Vyprávěla jste mi přece, že na vás ten dům působil jako váš domov, hned jak jste do něj vstoupila. A ten pokoj, který jste si vybrala jako svou ložnici, byl asi dříve vaším dětským pokojem.“
„Určitě to musel být dětský pokoj. Na okně byly mříže.“
„Tak vidíte. A na stěnách veselé tapety s chrpami a vlčími máky. Děti si moc dobře pamatují, jak vypadaly stěny jejich pokoje. Já si vždycky pamatovala, že v mém pokoji byly na stěnách světle fialové kosatce a myslím, že tam dali nové tapety, když mi byly tři roky.“
„A proto si myslíte, že jsem hned začala myslet na hračky, na domek pro panenky a skřínky s hračkami?“
„Ovšem. A co ta koupelna — s mahagonovým okrajem. Zmínila jste se, že to ve vás vyvolalo představu plovoucích kachniček, hned jak jste ji uviděl…
